Představení římského imperia, jako nejvyšším představeným měst1 není vám téměř dovoleno přímo a veřejně s čistým svědomím na soudech vyšetřovat křesťany. Jen tyto lidi se vaše autorita bojí či ostýchá veřejně spravedlivě vyšetřovat. Jako je tomu často při rodinných sporech2, tak i vaše nepřátelství vůči těmto křesťanům, této sektě3 nedovoluje vám je hájit. Nechť je dovoleno, aby aspoň tímto zamýšleným spisem se dostala k vašemu sluchu pravda.

Křesťané neprosí za sebe, a nelze se divit jejich jednání. Vědí, že jsou na zemi jen poutníky, že se snadno najdou nepřátelé mezi těmi, kteří k nim nepatří, a že mají domov, naději i milost v nebi. O jedno usilují: Aby nebyli trestáni bez řádného vyšetření. Co však jsou platné zákony, když jde o výslech křesťanů? Či snad se ještě více zaleskne moc zákonů, když odsoudí pravdu, kterou neslyšely? I když by soudci odsoudili pravdu bez výslechu, bude tu podezření, že krom nepřátelské nenávisti nechtěli slyšet, co by po výslechu nemohli potrestat.

Jako první důvod uvádíme při vyšetřování nepřátelský hněv vůči křesťanskému jménu. Toto jméno samo přitěžuje a usvědčuje, ač neznalost křesťanského života by mohla soudce omlouvat. Co je totiž větším nepřítelem, než když lidé nenávidí to, co neznají, i když by sama skutečnost třeba zasloužila nenávistí? Až se pozná pravá skutečnost, teprve tehdy se pozná, co by si křesťané zasloužili či měli zasloužit. Když chybí znalost viny, proč je nenávistí hájena spravedlnost, která má být dokazována ne nějakým rozhodnutím, ale poznáním skutečnosti. Když tedy lidé nenávidí, poněvadž neznají to, co nenávidí, proč by nemělo být dovoleno stejným způsobem hájit to, co by neměli nenávidět? Tak jedno usvědčujeme druhým: Neznají, co nenávidí, a spravedlivě nenávidí, co neznají4.

O neznalosti provinění, která poněkud omlouvá nepřátelství, svědčí to, že všichni, kteří předtím nenáviděli, poněvadž neznali, a když poznali pravou skutečnost, přestávají i nenávidět. Z těch se stávají křesťané. Když poznali pravou skutečnost, začínají nenávidět to, čím byli, a vyznávat to, co nenáviděli, a jsou takovými, jak jsme uvedli. Říká se, že křesťané obsadili celý stát, jsou na venkově, v kasárnách, na ostrovech. K tomuto jménu přestupují lidé bez rozdílu pohlaví, věku a postavení a jako by toho nelitovali.

A přece nedovedou lidé ocenit ono skryté dobro. Není dovoleno křesťany řádně vyslýchat, nechtějí je blíže poznat. Tak je v jejich případě lidská zvědavost malátná. Mají raději neznalost, ač jiní mají z poznání radost. Neoznačil by Anacharsis5 za nerozumné ty, kteří tak soudí moudré, jako soudí nevzdělaní vzdělané? Poněvadž nenávidí, proto raději chtějí nevědět. Proto předem odsuzují, co neznají. Kdyby to znali, nemohli by nenávidět. Jestliže z nenávisti neplyne žádný užitek, bylo by nejlepší přestat nespravedlivě nenávidět. I kdyby to byl hněv spravedlivý, nic se hněvem nezíská, ale spíše to vede k zatvrzelosti a k touze po spravedlnosti.

Nelze křesťanství předem považovat za něco dobrého, namítne někdo, jen proto, že mnohé přivedlo na lepší cestu; kolik však se jich změnilo ke špatnému, kolik jich přeběhlo na špatnou cestu. Kdo to popírá? Přece je zlo něčím špatným. Ani ti špatní se neodvažuji hájit zlo jako něco dobrého. Přirozenost zakrývá každé zlo strachem či studem. Špatní lidé jednají tajně, varují se ukázat špatnost veřejně, bojí se, že budou dopadeni, popírají obvinění, aby se nemuseli na mučení přiznat; když jsou potrestáni, pláčou, naříkají, svalují vinu na nápor špatných myšlenek, na osud či na hvězdy. Nechtějí přiznat svou špatnost, ač poznávají svou špatnost. Je něco podobného u křesťana? Nikdo se nebojí, nikdo nelituje, že je křesťanem, leda že by se zřekl víry. Jestliže je označen jako křesťan, honosí se tím. Jestliže je obžalován, nehájí se. Jestliže je vyslýchán, dokonce se i přizná. Jestliže je odsouzen, děkuje Bohu6. Co je na tom špatného, že nemá strach, že se za to nestydí, že toho nelituje, že neběduje? Je na tom něco špatného, když se obviněný raduje, když si přeje být obžalován a když trest pro něho znamená vítězství? Nemůžeš mluvit o bláznovství, když víš, oč jde křesťanům.

Konečně když jste přesvědčeni, že jsme velcí zločinci, proč s námi jednáte jinak než jako nám podobnými, to je, jako s ostatními zločinci, když by se mělo jednat o totéž provinění? Ať nás označují za zločince! Jiní k prokázání neviny mohou použít svých vlastních nebo najatých úst1. Mají možnost odpovídat; soudně se hájit, poněvadž není vůbec dovoleno odsoudit ani ty, kteří nemají možnost se hájit, ani ty, kteří nejsou vyslechnuti. Pouze křesťanům není dovoleno mluvit, aby svou věc ospravedlnili, pravdu obhájili a soudce neučinili nespravedlivým. Jediné co se od soudců očekává a co potřebují, je probudit ve veřejnosti hněv: Vyznat, že je křesťan. Ne vyšetření provinění. Když shledáte že se někdo provinil a hned se nepřizná, prohlásíte jej hned za vraha, zločince, za krvesmilníka či za veřejného nepřítele, abych použil výrazů užívaných proti nám, či, abyste mohli spravedlivě soudit, se při vyšetřování ptáte na skutkovou podstatu, na počet, místo, čas, viníky a spoluviníky. U nás nic takového, ač by se mělo rovněž spravedlivě vyšetřit, co není pravdou, kolik bylo při tom kuchařů, kolik psů. Jaká by to byla sláva pro předsedajícího soudce, kdyby u někoho zjistil, že snědl již 100 dětí!

Shledáváme však, že soudní vyšetřování proti nám nebylo dovoleno. Plinius Druhý2, když řídil provincii a když někteří křesťané byli odsouzeni, někteří vyhnáni ze svého postavení, se přece jen zalekl takového množství. Co jiného měl udělat, než že se tehdy zeptal o radu Trajana. Sdělil mu, že mimo zdržení se obětí se nic o jejich tajemstvích nedozvěděl, jenom že se před svítáním scházejí, aby jedli Krista jako Boha, a k závaznému poučení zakazujícímu jim vraždu, cizoložství, podvod, nepoctivost a ostatní zločiny. Tehdy Trajan odepsal3, že proti lidem nemá být zavedeno vyšetřování, avšak kdo byli udáni, ti že mají být potrestáni.

Jaké to rozhodnutí pokřivené strachem! Zakazuje je jako nevinné vyhledávat a přikazuje je trestat jako vinné. Šetří i zuří, přehlíží i pozoruje. Proč tak úskočně jednáš? Jestliže nevyšetřuješ, proč nezprošťuješ viny? Aby byli vypátráni zločinci, jsou po všech provinciích rozestaveny vojenské stráže. Proti těm, kteří urazili císařský majestát, je každý člověk vojákem. Vyšetřováni jsou i jejich společníci. Pouze křesťana není dovoleno vyhledávat, je však dovoleno vydat jej soudu. Jako by vyhledávání bylo něco jiného. než udání. Odsuzujete tak vydaného vám na soud, kterého nikdo nevyšetřoval. Domnívám se, že byl potrestán ne proto, že je vinen, ale že byl k soudu předveden bez vyšetření viny).
Avšak ani tady nejednáte vůči nám podle zákona, kterým mají být souzeni špatní lidé. Jiné, kteří zapírají, dáváte mučit, aby se přiznali. Pouze křesťany nutíte, aby zapřeli. Kdybychom zapírali něco špatného, mučením byste nás donutili k přiznání. Nepovažovali jste za nutné vyšetřovat zločiny jen proto, že jste byli jisti, že vyplývají z vyznání jména; kdo však zabil, protože víte, co je vražda, toho byste nutili přiznat se. Co je zvrácenějšího, než když nás viníte ze zločinů jen proto, že vyznáváme jméno (Kristovo), když mučením nutíte, abychom spolu se jménem zapírali i zločiny, které z vyznání (Kristova) jména předpokládáte.

Myslím si však, že nechcete nás, které považujete za velmi špatné, zahubit. Vrahovi asi říkáte: Zapři, máme přikázáno mučit zločince, který se přiznal. Jestliže takto nejednáte s viníky, tedy nás považujete za naprosto nevinné, poněvadž nechcete, abychom jako naprosto nevinní stáli na svém přiznání, o kterém víte, že je musíte nevyhnutelně, nikoli ze spravedlnosti potrestat.

Někdo prohlásí: Jsem křesťan. Chce tím říct toto: Chceš slyšet, co nejsem. Představení, kteří i mučením vynucujete říci pravdu, jen od nás se snažíte slyšet lež. Jsem křesťanem, když se na to ptáš, prohlásí křesťan. Proč mne nutíš říci opak? Přiznávám se, a přece mučíš. Co bys dělal, kdybych zapřel? Když jiní zapírají, nesnadno jim věříte; nám, když zapřeme, ihned uvěříte.

Kéž byste prohlédli tu zvrácenost a poznali, jaká síla vás nutí jednat u soudu proti svědomí i proti samým zákonům! Nemýlím-li se, zákony přikazují odstraňovat špatnost, ne ji zakrývat, předpisují odsoudit ty, kdo se přiznali, ne je osvobozovat. Tak určují rozhodnutí senátu, tak i příkazy panovníků. V tomto impériu, jehož jste služebníky, vládnou občané, ne tyrani. U tyranů je mučení používáno jako trest, u vás jen při vyšetřování. Pří výsleších jednejte podle zákona až v nutných případech!4 Jestliže mučení předcházelo doznání, musí po doznání přestat a ustoupit soudnímu výroku. A jestliže je odsouzen k trestu, má být jeho jméno vymazáno5 a ne osvobozen.

Konečně nikdo viníka, který se přiznal, netouží zbavit trestu. To není dovoleno. Proto také nikdo není nucen zapírat. Křesťana obviněného ze všech zločinů považuješ za nepřítele bohů, zákonů, mravů. Abys jej osvobodil, koho bys nemohl osvobodit, kdyby nezapřel, toho nutíš zapřít. Porušuješ zákony. Abys jej zprostil viny, chceš tedy, aby zapřel i proti své vůli, že je nevinen. Jak je to vše převráceno! Neuvážili jste, že nutno spíše uvěřit tomu, kdo se dob rovolně přizná, než tomu, kdo proti své vůli zapírá? Když křesťan z přinucení a ne z přesvědčení zapřel a pak u soudu osvobozen, nebude se potom vysmívat vašemu hněvu?

Jednáte ve všem s námi zcela jinak než s ostatními provinilci s jedním cílem: Abychom se zřekli tohoto jména. Zříkáme se jej, jestliže děláme, co nemají křesťané dělat. Z toho můžete poznat, že nás trestáte ne kvůli nějakému zločinu, ale kvůli jménu. Proto také démoni usilují o to, aby lidé nechtěli vědět to, o čem vědí, že to nevědí. Proto lidé věří o nás tomu, co není dokázáno a co si nechtějí ověřit. Nemá být tak dokázáno, že neexistuje nic takového, čemu by velmi rádi uvěřili. Tím jméno kvůli jejich nepřátelskému postoji má být odsouzeno pro předpokládané, ne však dokázané zločiny. Proto jsme mučeni, když to jméno vyznáváme, trestáni, když se jej nezříkáme, a osvobozováni, když je zapíráme, poněvadž se vede boj proti tomuto jménu. Konečně co čteme ve vyšetřovacím protokolu onoho křesťana? Proč není uvedeno, že je vrahem, jestliže křesťan je skutečně vrahem? Proč ne že je krvesmilníkem či čímkoli jiným, když tomu věříte? My sami se stydíme a hnusí se nám vyslovit jména těchto zločinů. Jestliže jméno křesťan samo je již zločinem, i když to není žádným proviněním, vy je nemůžete potřebovat.

Proč? Poněvadž hněv je tak zaslepuje, že, i když někomu dávají dobré vysvědčení, přece mu vytýkají jeho jméno. Gaius Seius je dobrý člověk, bohužel je křesťanem. Jiný říká: Obdivuji Lucia Titia, je to moudrý člověk, ale stal se křesťanem. Nikdo se nezamyslí nad tím, že je Gaius dobrý a Lucius moudrý, poněvadž je křesťanem, nebo proto, poněvadž je dobrý a moudrý, je křesťanem. Chválí, co znají, haní, co neznají. A co znají, napadají tím, co neznají, ač by bylo spravedlivější posuzovat to, co neznáme podle toho, co známe, než předem odsuzovat co známe podle toho, co neznáme.

Jiné, než se stali křesťany, znali jako nepořádné, sprosté, nepoctivé. Nyní místo chvály je odsuzují. Zaslepeni nenávistí mluví o nich urážlivě. Ta žena! Jak byla prostopášná a veselá! Ten jinoch byl karbaník a holčičkář. Stali se křesťany. Obviňují tak jméno, které je napravilo. Někteří z nenávisti myslí na svůj prospěch. Ubližují, jen aby doma neměli, co nenávidí. Cudnou manželku vyhnal manžel již ne žárlivý. Dříve shovívavý otec se zřekl syna, který se mu ve všem podroboval. Dříve mírný pán vyhostil věrného služebníka. Jméno, kterým se někdo stal lepším, to jiného uráží. Žádné dobro neplatí tolik, kolik platí hněv vůči křesťanům.

Jestliže nyní panuje taková nenávist vůči tomuto jménu, co ono zavinilo? Proč nenávidí slova ne-li proto, že zní barbarsky, že přinášejí neštěstí či že jsou hanlivá a nestoudná? Jméno křesťan pokud se vykládá, je odvozeno od pomazáním olejem. Ale i když je špatně vyslovujete jako chréstianus, neboť neznáte původ jména, značí to slovo něco prospěšného či vlídného1. A tak u lidí, kteří se ničím neprovinili, je nenáviděno i to jméno, které se ničím neprovinilo.

Avšak křesťané jsou nenáviděni kvůli jménu jejich původce. Co je na tom zvláštního, jestliže nějaké učení odvozuje své jméno od svého učitele? Což se filozofové nenazývají podle svých zakladatelů platonici, epikurejci, pythagorovci? Podle míst svých schůzek akademici, stoikové? Lékaři podle Erasistrata2, kuchaři podle Apicia3? A přece nikoho neuráží jméno přenesené ze zakladatele na to, co zakladatel založil. Kdyby ne.kdo chtěl dokázat špatného původce a špatné jeho stoupence, ten podle jednání stoupenců i zakladatele může dokázat, že i jméno je špatné, a je hodno hněvu. Proto před nenávistí ke jménu slušelo by se napřed poznat podle zakladatele jeho stoupence či podle stoupenců jejich zakladatele. Nyní se však nesnaží ani prošetřit si ani poznat jméno. Násilím potlačují jméno a předem odsuzují stoupence i jejich původce, které neznají. Jsou udáváni, ale nejsou přemoženi.

Uvedl jsem to, jako bych se vysmíval nepřátelskému hněvu vůči nám. Proto nebudu již mluvit, proč jsou křesťané nevinní, ani nebudu jenom vyvracet, co nám předhazují. Obrátím se na ty, kteří to vytýkají, aby z toho lidé poznali, že křesťané takoví nejsou, a zároveň aby se zastyděli, kdo na křesťany žalují. Netvrdím, že ti nejlepší jsou velmi špatní, ale budiž, mají stejné chyby. Odpovíme na jednotlivé zločiny, jichž prý se tajně dopouštíme a kvůli nimž nás považují za zločince a pošetilce, kteří mají být potrestáni nebo vydáni na posměch.

Ze všech stran je napadána naše pravda, autorita zákonů je proti ní. Nemožno se odvolat na zákony a, ať chceš či nechceš, poslušnosti vůči zákonům musí být dána přednost před ní. Proto se nejprve zastavím u zákonů a ochránců zákonů. Nařizujete bez jakýchkoli ohledů: "Není dovoleno být křesťanem". Jestliže pravíte, že není dovoleno, poněvadž nechcete, aby to bylo dovoleno a ne že by to musilo být nedovoleno, přiznáváte svou moc a vrcholné nepřátelství. Nechcete, poněvadž to nesmí být dovoleno. Proto bezpochyby nesmí být dovoleno to, co je špatné. Podle toho se dá předpokládat, že je dovoleno, co je dobré. Jestliže shledám, že je dobré, co tvůj zákon zakazuje jako něco špatného? Jestliže tvůj zákon pochybil, domnívám se, že jej učinil člověk a nepřišel z nebe. Divíte se, že se mohl člověk při stanovení zákona mýlit nebo že se uvážil zákon zrušit? Nezpůsobily Lukurgovy zákony vyhlášené Lakedaimoňany svému původci tolik bolesti, že se rozhodl odejít do samoty a postit se? Což i vy po denních zkušenostech, kterými jste si posvítili na tmu starobylosti, nenahradili jste celý ten starý neuspořádaný les zákonů novými, výstižnějšími reskripty a edikty? Což neodvolal velmi přísný panovník Severus1 zbytečné Papiovy staré zákony, které nutí uzavírat manželství již s dětmi? Zákony také stanovily, že odsouzení měli být svými věřiteli na kousky rozsekáni. Za veřejného souhlasu byla potom tato krutost zrušena. Trest smrti byl změněn v trest ztráty cti a místo prolití lidské krve byl zabaven majetek.

http://www.tertullian.org/other/czech_apologeticum.htm

Vybral, přeložil, úvody a poznámkami opatřil Josef Novák On-line text vytvořen dle: Novák, J: "Tertullianus - Obrana křesťanů - Apologeticum" in Čtvrtá patristická čítanka (Teol. studie), ed. Novák, J., Praha: Česká katolická charita, 1985 (str. 7-77)

I.,II.,III.,IV.,V.,VI.,VII.,VIII.,IX.,X.,XI.,XII.,XIII.,XIV.,XV.,XVI.,XVII.,XVIII.,XIX.,
XX.,XXI.,XXII.,XXIII.,XXIV.,XXV.,XXVI.,XXVII.,XXVIII.,XXIX.,XXX.,XXXI.,
XXXII.,XXXIII.,XXXIV.,XXXV.,XXXVI.,XXXVII.,XXXVIII.,XXXIX.,XL.,XLI.,
XLII.,XLIII.,XLIV.,XLV.,XLVI.,XLVII.,XLVIII.,XLIX.,L.