Pomalu končila noc prvního dne týdne. Bylo těsně před úsvitem, nejtemnější chvíle. Kristus byl dosud v zajetí těsného hrobu. Kámen byl na svém místě, římská pečeť neporušená a římští vojáci na stráži. Byli tam však také neviditelní svědkové. Kolem hrobky se shromáždili padlí andělé. Kdyby to bylo možné, udržoval by kníže temnoty se všemi svými přívrženci hrob s Božím Synem navždy zapečetěný. Sešel se tam však i nebeský zástup. Mocní andělé střežili hrobku a chystali se přivítat Knížete života.

„A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe.“ (Mt 28,2) Anděl vyzbrojený Boží mocí opustil nebesa. Provázely jej zářivé paprsky Boží slávy a osvětlovaly mu cestu. „Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví.“ (Mt 28,3.4)

Kam se poděla síla vašich stráží, kněží a vládci? Odvážní vojáci, kteří se nikdy nikoho z lidí nezalekli, jsou najednou jako zajatci bez meče či kopí. Proti nim však nestojí žádný obyčejný smrtelník, hledí do tváře nejmocnějšího Božího anděla. Tento posel zastává místo, na kterém kdysi selhal satan. Právě on zvěstoval na betlémských pahorcích Kristovo narození. Blíží se a země se otřásá. Zástupy temných mocností prchají. Když odvaluje kámen, vypadá to, jako by na zem sestoupila celá nebesa. Před zraky vojáků hýbá balvanem tak lehce, jako by to byl jen kamínek, a říká: Vyjdi ven, Boží Synu. Otec tě volá. Vojáci vidí Ježíše vycházet z hrobu a slyší, jak nad otevřeným hrobem prohlašuje: „Já jsem vzkříšení a život.“ (J 11,25) Vykupitel v majestátu a slávě vstává z mrtvých a andělský zástup se před ním hluboce sklání a vítá jej chvalozpěvy.

Chvíli, ve které Kristus položil svůj život, provázelo zemětřesení a poznamenalo i okamžik, v němž Ježíš život opět vítězně přijal. Spasitel přemohl smrt a hrob. Vyšel z něho jako vítěz. Země se třásla, na obloze šlehaly oslnivé blesky a ozývalo se hřmění. Až přijde na zemi podruhé, otřese „nejen ‘zemí’, nýbrž i ‘nebem’“. „Země se rozvrávorá, bude jak opilec, bude se zmítat jako budka.“ „Nebesa se svinou jako kniha.“ „Vesmír se žárem roztaví a země se (499) (779-780) všemi lidskými činy bude postavena před soud.“ Ale „Hospodin je útočiště svého lidu a záštita synů Izraele“ (Žd 12,26; Iz 24,20; 34,4; 2 Pt 3,10; Jl 3,16).

Když Ježíš umíral, byli vojáci svědky toho, jak v poledne zahalila zemi hustá tma. Při vzkříšení viděli, jak andělská záře osvětluje noc, a slyšeli radostný a vítězoslavný zpěv nebešťanů: Přemohl jsi satana a temné mocnosti, zvítězil jsi nad smrtí.

Kristus slavně vyšel z hrobu a římští vojáci jej viděli. Ještě nedávno se mu vysmívali, nyní mu ohromeně hleděli do tváře. V oslavené Bytosti poznali vězně, se kterým se setkali v soudní síni a kterému pletli trnovou korunu. Byl to ten, který Pilátovi ani Herodovi nijak neodporoval a nechal se nelidsky bičovat. Ten, kterého přibili na kříž a nad nímž kněží a přední muži samolibě potřásali hlavami a říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.“ (Mt 27,42) Nakonec jej uložili do Josefovy nové hrobky. Na pokyn z nebe byl však z tohoto zajetí vysvobozen. Ani hory a skály kolem hrobu mu nemohly zabránit, aby z něho vyšel.

Při pohledu na anděly a oslaveného Spasitele padli římští vojáci k zemi jako mrtví. Když se nebeský průvod ztratil z dohledu, vstali a tak rychle, jak jen jim třesoucí se nohy dovolily, běželi k zahradní bráně. Potáceli se jako opilí a spěchali do města. Každému, koho cestou potkali, hned zvěstovali, co se stalo. Měli namířeno k Pilátovi, ale novina se donesla k židovským vůdcům a kněží spolu s předními muži pro ně poslali, aby se nejprve dostavili k nim. Vojáci vypadali poněkud nezvykle. Celí bledí a třesoucí se strachy vyprávěli o Kristově zmrtvýchvstání; popsali všechno, co viděli. Neměli čas si vymyslet něco jiného, říkali jen pravdu. Vyděšeně vysvětlovali: Ten ukřižovaný byl Boží Syn. Slyšeli jsme, jak o něm anděl prohlásil: Majestát nebe a Král slávy.

V kněžích by se byl krve nedořezal. Kaifáš chtěl promluvit. Pohyboval rty, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Vojáci se chystali odejít. V poslední chvíli se Kaifášovi vrátila řeč a zastavil je. Počkejte, počkejte, volal. Nikomu o tom, co jste viděli, neříkejte.

Potom vojáky navedli, aby šířili úplně jinou zprávu:„Řekněte,že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali.“ (Mt 28,13) V tom se ale přepočítali. Jak by mohli vojáci tvrdit, že učedníci ukradli tělo, když spali? Jak by vůbec mohli vědět, co se stalo? A kdyby se ukázalo, že učedníci ukradli Kristovo tělo a stráže u hrobu spaly, byli by kněží s největší pravděpodobností první, kdo by vojáky odsoudili a vznesli proti nim u Piláta obvinění.

Pouhé pomyšlení na to, že by měli sami o sobě prohlásit, že na stráži spali, nahánělo vojákům hrůzu. Takový přestupek se trestal smrtí. Měli by podávat falešné svědectví, lhát lidu, a riskovat tím vlastní život? Svůj úkol přece splnili. Hlídali hrob se vší ostražitostí a ani na chvíli neusnuli. Jak by mohli obstát u soudu, kdyby měli, třeba i za peníze, křivě přísahat proti sobě samým?

Kněží chtěli obávané svědectví za každou cenu utajit, a proto slíbili (500) (780-782) vojákům, že se postarají o to, aby se jim nic nestalo. Ujistili je, že ani Pilát nechce, aby se zpráva rozšířila. Římští vojáci potom prodali Židům za peníze svoji čest. Přišli ke kněžím s burcujícím poselstvím pravdy a odcházeli s měšcem peněz v kapse a s lživou zprávou, kterou pro ně kněží vymysleli, na jazyku.

Zvěst o Kristově zmrtvýchvstání se zatím donesla k Pilátovi. Ten sice byl za Kristovu smrt zodpovědný, ale ve skutečnosti ho nijak zvlášť nezasáhla. Spasitele odsoudil proti své vůli a s jistou dávkou lítosti, dosud však žádné výčitky svědomí nepociťoval. Nyní se s hrůzou zavřel ve svém domě a nechtěl nikoho vidět. Kněží se však k němu přece jen dostali, vysvětlili mu svůj plán a žádali ho, aby strážím prominul, že zanedbaly svoji povinnost. Dříve než jim Pilát dal svůj souhlas, osobně stráže vyslechl. Vojáci měli strach a neodvážili se nic zatajit. Pilát se od nich dozvěděl vše, co se stalo. Dále již tyto věci nezkoumal, ale od té chvíle neměl klidu.

Ježíše uložili do hrobu a satan jásal. Dokonce doufal, že Spasitel již nevstane. Činil si nárok na Kristovo tělo a rozestavil kolem hrobu svoji stráž, která měla Božího Syna držet ve vězení. Jeho andělé však prchli před nebeským poslem a satan zuřil. Když potom viděl Krista, jak vítězně vychází z hrobu, pochopil, že jeho vláda skončí a že bude zničen.

Kněží zabili Krista, a stali se tak satanovými nástroji. Nepřítel nad nimi získal plnou moc. Chytili se do pasti a nevěděli, jak z ní. Pokračovali tedy v boji proti Kristu. Když se doslechli o jeho vzkříšení, dostali strach z lidu. Cítili se ohroženi na životě. Jejich jedinou nadějí bylo dokázat, že Kristus je podvodník, a popřít jeho zmrtvýchvstání. Podplatili vojáky a zajistili si Pilátovo mlčení. Své lži rozšířili široko daleko. Všechny svědky však umlčet nemohli. Mnozí slyšeli vojáky, když vyprávěli o Kristově zmrtvýchvstání. Jiným se ukázali mrtví, kteří vyšli z hrobu spolu s Kristem, a ujistili je, že Kristus vstal. Když se o tom kněží a přední muži dozvěděli a vyslechli přímá svědectví těch, kdo se se zmrtvýchvstalými setkali, zmocnila se jich hrůza. Báli se, aby snad na ulici nebo ve svém domě nepotkali samotného Krista. Nikde se necítili bezpečně. Zámky a závory je před Božím Synem nemohly ochránit. Ve dne v noci je děsily vzpomínky na to, jak v soudní síni volali: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ (Mt 27,25) Na tuto scénu již nikdy nezapomněli a do konce svého života nemohli klidně spát.

Když u Kristova hrobu zazněl hlas mocného anděla: „Tvůj Otec tě volá,“ vyšel Spasitel z hrobu, neboť v něm byl život. Potvrdila se tak jeho slova: „Dávám svůj život, abych jej opět přijal... Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout.“ Naplnilo se proroctví, které řekl kněžím a předním mužům: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ (J 10,17.18; 2,19)

Kristus mohl nad otevřeným Josefovým hrobem vítězně prohlásit: „Já jsem vzkříšení a život.“(J11,25) To může říci jen Bůh.Všechny stvořené bytosti žijí jen z jeho vůle a moci. Jejich život (501) (782-785) závisí na Bohu. Od nejvyššího serafína po nejnepatrnější živou bytost všichni čerpají život z věčného Zdroje. Jedině ten, kdo je jedno s Bohem, mohl říci, že má moc život položit a zase jej přijmout. Kristus měl ve svém božství moc lámat pouta smrti.

Kristus vstal z mrtvých jako prvotina těch, kdo zesnuli. První plody úrody, které Židé obětovali Hospodinu, byly předobrazem Krista. A Kristus vstal z mrtvých právě v den, kdy měly být tyto prvotiny předloženy Bohu. Obřad měl v té době již více než tisíciletou tradici. Lidé sbírali z polí první klasy zralého obilí, a když přicházeli na Velikonoce do Jeruzaléma, mávali jimi na znamení díků Hospodinu. Teprve potom mohli sklidit úrodu a svázat obilí do snopů. Svazek obětovaný Hospodinu představoval žeň.

Podobně i Kristus představoval prvotinu velké duchovní žně pro Boží království. Jeho vzkříšení je předobrazem a zárukou zmrtvýchvstání všech spravedlivých mrtvých. „Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše,přivede spolu s ním k životu.“ (1 Te 4,14)

Kristus vstal z mrtvých a vysvobodil ze smrti mnoho dalších zajatců. Zemětřesení, které nastalo při jeho ukřižování, jim otevřelo hroby, a když Kristus vstal, vyšli s ním. Byli to služebníci Božího díla, kteří vydávali svědectví o pravdě i za cenu života. Nyní měli svědčit o Kristu, který je vzkřísil z mrtvých.

Ježíš křísil mrtvé i za své pozemské služby. Vzkřísil syna vdovy z Naim, Jairovu dceru a Lazara. Ti ale nebyli nesmrtelní. I po vzkříšení je čekala smrt. Mrtví, kteří vyšli z hrobu při Kristově vzkříšení, však vstali k věčnému životu. Vstoupili s ním do nebe jako důkaz jeho vítězství nad smrtí a hrobem. Nejsou již satanovými zajatci, vykoupil jsem je, řekl Kristus. Vyvedl jsem je z hrobu jako prvotinu své moci, aby byli tam, kde jsem já a aby už nikdy nepoznali smrt ani zármutek.

Vzkříšení šli do města, ukázali se mnoha lidem a řekli jim: Kristus vstal z mrtvých a my jsme vstali s ním. Svatá pravda o vzkříšení se tak stala nesmrtelnou. Zmrtvýchvstalí svatí potvrdili pravdivost slov: „Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou!“ (Iz 26,19) Jejich vzkříšení svědčí o naplnění proroctví: „Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů.“ (Iz 26,19)

Pro věřícího je Kristus vzkříšením i životem. Život, který byl hříchem zničen, je ve Spasiteli obnoven, neboť v něm je život a on oživuje, koho chce. Má moc udělovat nesmrtelnost. Život, který jako člověk položil, znovu přijímá a dává lidem. Řekl: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (J 10,10; 4,14; 6,54)

Smrt pro věřícího člověka mnoho neznamená. Kristus o ní hovoří jako o (502) (785-787) nepatrném okamžiku. „Kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky..., neokusí smrti navěky.“ (J 8,51.52) Pro křesťana je smrt jen spánkem, chvílí ticha a tmy. Život je skryt s Kristem v Bohu, a „až se ukáže Kristus, náš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě“ (Ko 3,4).

Mrtví slyšeli, jak Ježíš na kříži zvolal: „Dokonáno jest.“ Jeho hlas pronikl stěnami hrobů a probudil mrtvé ze spánku. Stejně tomu bude, až se Kristův hlas ozve z nebe. Pronikne do hrobů, otevře je a mrtví v Kristu vstanou. Při Spasitelově zmrtvýchvstání se otevřelo jen několik hrobů, při jeho druhém příchodu však uslyší jeho hlas všechny Boží děti a vyjdou ze svých hrobů k slávě nesmrtelného života. Moc, která vyvedla z hrobu Krista, přivede k životu i jeho církev a oslaví ji s ním „vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím“ (Ef 1,21). (503) (787)