Izraelský národ se jen na svém území dočká své duchovní renesance, na kterou budou s úžasem hledět národy světa. V této souvislosti však musím uvést i jeden můj závěr, který vyplývá z mého seriózního studia tohoto problémového okruhu- totiž oprávněný předpoklad, že snahy ŘKC o ovládnutí Svaté země neskončily s křížovými výpravami, ale trvají dodnes.

Jsem si vědom toho, že si toto moje tvrzení najde mnoho rozhořčených oponentů z řad věřících ŘKC a jejích zjevných, či skrytých sympatizantů argumentujících vším možným i nemožným; ale je třeba vydat svědectví pravdě. Jsem si tím, že pokud čtenář začne poctivě pod vedením Ducha studovat fakta, dojde k podobnému, ne-li stejnému závěru. Pokus o biblický pohled na problém obsahuje tento příspěvek, který bude určitě zatížen určitými nepřesnostmi a neobvyklostmi vyplývajícími jednak z komprimace mé rozsáhlejší práce, jednak v důsledku mých vidění budoucnosti, která nejsou ve shodě se „standartními“ poznatky, které lze  získat  studiem na nejrůznějších TF. 

Národy světa, které si nárokují právo na zemi Izrael, nemají pro svá tvrzení opory ani v Bibli, ani v Koránu. U některých křesťanů kteří přijali tzv. „teologii náhrady“ (též tzv. substituční teologii,nebo teorii) tj. učení, že se církev stala novým vyvoleným lidem, se objevují současně (což není náhoda), i snahy zpochybnit právo Izraele na jeho území, které mu vymezil a daroval Hospodin.

Důležitými prameny, pomocí nichž lze objasnit tento problém, je Bible, Korán, dále křesťanská a židovská bohoslužba, pokud tedy z čistého biblického učení vycházejí. Smyslem této práce je poukázat na nebezpečí tohoto křesťanského bludného učení, které by mohlo za určitých okolností vyústit v nepřátelské postoje vůči Izraeli vůbec.

 Tito Amálekovci usazení v Kanánu tedy byli jiného původu než ti, kteří bojovali s Izraelem  při jeho exodu, tedy o asi o pět století později. Po původních Amálekovcích zůstal patrně jen název pohoří na území, které později obsadil kmen Efraim (Sd. 12:15), protože během záboru Kanánu s nimi Izrael nebojoval; Amálekovci pocházející z Ezaua bydleli na jihu v Negebu (4M. 13:29), po záboru země Kanán útočili na Izrael zvenčí jako spojenci moábského krále Eglóna (Sd. 3:12,13) a Midjánců. (Sd. 6:3).

Abram se svým otcem Táre, se svou ženou  Sarai a synovcem Lotem podnikl cestu z Uru Kaldejského přes Cháran, kde zemřel jeho otec ve 205 letech (1M.11:31,32) do Egypta přes Kananejskou zemi (1.M. 12:6,10). Po návratu z Egypta, kde byl Abram jako host (1M 12:10; 1M 13:1), přišel Abram se synovcem Lotem do země Kananejské, kde vznikly nesnáze mezi pastýři Abrama a Lota (1M 13:7). Abramovi se pak z egyptské Agar narodil Izmael (1M 16:15). Potom s Abramem učinil Hospodin smlouvu, kde mu dává jméno Abraham, jako otec mnohých národů (1M 17:5), dává mu zemi Kananejskou k věčnému vládnutí (1M 17:8), slibuje mu, že jeho žena Sára porodí syna, kterému má dát jméno Izák (1M 17: 9; 21:3), slibuje rozmnožení Izmaele, kterému požehná a náramně ho rozmnoží (1M 17:20) – ale smlouvu utvrdí Hospodin s Izákem kterého porodí Sára (1M. 17:21).

Abraham pak propustil Agar s Izmaelem  (1M 21:14); Izmael pak bydlel na stepi Páran (1M. 21: 21); jeho potomci od Chavíly až do Šúr, při cestě do Asýrie (1M. 25:18).

Potom si vzal Abraham za ženu Ketúru, která mu porodila šest dětí, mezi nimiž byl i  Midján, praotec jednoho z mnohých kmenů Midjánských (1M. 25:1,2 1Par.1:33). Syny pocházející s Ketúry propustil (v textu : od Izáka) s dary do země východní (1M 25:6).

Poté se Izák ve čtyřiceti letech oženil s Rebekou (1M. 25:20) a po narození svých synů Ezaua a Jákoba (1M. 25:26) odešel do Geraru, na jihu Kananejské země (1M 26:1,6). Ezau byl praotec Edómců (1.M. 36 : 19, 43) z něhož pocházel i Amálek, pozdější nepřítel Izraele (1M. 36:12, 16; 1Par. 1:36). Sídla synů Ezau byla hora Seir (1M. 32:4) a jeho potomci přemohli původní Chorejce (1M. 14:6; 1M. 36:20; 5M. 2:12). Z Izáka, Ezaua, a Elifaze povstal Amálek, který se usadil na jih od Kanánu  v Negebu  - sousedil s Kenaanci.(4M. 13:29, 30; 14:25).

Jákob získal místo Ezaua prvorozenství (1M. 25:33), uchvátil požehnání prvorozeného (1.M. 27:27- 29). Ezau pak odešel k Izmaelovi a vzal si jeho dceru (1M. 28:9). Jákob odešel do Rovin aramských (1M. 27:43; 28:10) (kral. do Pádan Syrské) (1M. 28:7); Ezau se ještě před příchodem svého bratra odebral do země Seír (1M. 36:6,8). Když se Jákob s oběma svými ženami a majetkem vracel, zápasil s Hospodinem a obdržel od něj jméno Izrael (1M 32:29) a poté se setkal s Ezauem (1M. 33:4-11). Poté se od něj odpoutal a Ezau odešel zpět do Seíru (1M. 33:16). Jákob se odebral do Sukótu a městu Šekem, kde koupil pole a na něm postavil oltář Hospodinu (1M. 33:17–20).

V kananejské zemi tak vznikly izraelské i arabské kmeny, ale jen jednomu z nich byla tato země zaslíbena; na oba kmeny by byla velmi malá – viz níže.  Arabové (Izmaelci, Midjánci), byli Abrahamem odesláni mimo Kananejskou zemi. Z Ezaua pak pošli Edómci a Amálekovci. Amálekovci  a Midjánci se stali nepřáteli Izraele kteří měli být vyhlazeni (2M. 17:14; 4M. 25:17).

Žádný jednotlivec ani národ nemůže žít mimo prostor. Mezi pastýři Abramovými a Lotovými (1M. 13:7) docházelo ke konfliktům.  Kmeny (budoucí národy) potřebují k životu i určitý prostor. A právě toto si Abram uvědomil. Dále v tomto přehuštěném prostoru bydlili již Kenaanci a Perizejci (1M. 13:7). Abram jistě věděl od Hospodina, že Lot, budoucí praotec Moábců a Amónovců (1M. 19:37, 38) bude potřebovat pro národy, které z něho vzejdou, nezbytný životní prostor a proto navrhl Lotovi rozchod, přičemž mu velkoryse poskytl právo první volby (1M. 13:9). Lot si zvolil rovinu na východ od Jordánu (1M. 13:11). Abram bydlil v zemi kenaanské (1M. 13:12). Tímto moudrým krokem Abram zabránil vystupňování konfliktu a vzniku vzájemného nepřátelství. To si jistě uvědomoval později i Jákob, který se po návratu z  Cháranu odpoutal od Ezaua (viz výše).

Tím, že Abraham propustil Izmaele i syny z jeho druhé ženy Ketúry, a když Ezau odešel k Izmaelovi (1M. 28:9), se uvolnila země Kanán pro potomky Jákobovy. Národ prostě potřebuje ke své existenci určitý životní prostor. Země izraelská je pro izmaelce velmi malá – ani by se do ní nevešli. (viz část XI.). Jinak by se národy směšovaly a tím ztratily svou individualitu, nebo by jeden pohltil druhého a tím by lidstvo bylo o specifiku druhého národa ochuzeno. Druhý případ zná i naše česká historie. Jde o zločiny Přemyslovských knížat : vyvraždění Slavníkovců v r. 995 Boleslavem II. Pobožným, vraždění Vršovců v r.1003 Boleslavem III. a jejich vyvraždění Svatoplukem v r. 1108.

 Tento národ byl mnoha národy světa přijat nepříznivě; odevšad byl vyháněn, nikde nebyl doma a v bezpečí – nikam nepatřil, všude byl cizí, nevítaný, nežádoucí - čehož dokladem jsou i mnohé pogromy, kterými musel projít. Na základě prožitého utrpení se od konce druhé světové války Židé navracejí do Izraele. Jejich zemička je malá – jen státy na Arabském poloostrově mají 179 x větší rozlohu. Na první pohled by měl být problém vyřešen, ale opak je pravdou: věc se má tak, že ten, kdo upře Židům právo na vlastní území, automaticky jim upírá právo na život, protože pak už by pro Židy nebylo nikde ve světě místa.

Když bylo dáno zaslíbení Abrahamovi, bydlelo v prostoru zaslíbené země 10 národů: Kénijci, Kenazejci, Chetejci, Perizejci, Refájci, Emorejci, Kenaanci, Girgašejci a Jebúsejci. (1M. 15:18-21). nejmocnějšími byli Emorejci (1M. 15:16).

Země, která byla Hospodinem zaslíbena Mojžíšovi a Izraeli byla země v níž bydlelo 7 národů, totiž Kanaanci, Chetejci, Emorejci, Perizejci, Chivejci a Jebúsejci , Girgašejci a Perezejci. (2M. 3:8, 17, 5M. 7:1, Joz. 3:10) Mezi těmito národy bydleli i obři zvaní Anákovci, kteří byli pokládáni za Refájce (4M. 13:33, 34; 5M. 2:11). Jako nejmocnější jsou zde uvedeni Chetejci. (5M. 7:1).

1M. 12:5–7 „Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal.

2M. 13:5 „Až tě Hospodin uvede do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Chivejců a Jebúsejců, o níž se zavázal tvým otcům s přísahou, že jí dá tobě, zemi oplývající mlékem a medem…“               

5M. 1:8 „Hleď, předal jsem vám zemi. Jděte obsadit zemi, o níž Hospodin přísahal vašim otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ji dá jim a jejich potomstvu.“            

IV.E) Prostorové určení této země. (2M. 3:8; (17); 13:5; 13:11; 23:23; 23:31; 33:2; 4M. 34:1–13; Joz. 1 :1- 2)

2M. 3:17 „a prohlásil jsem: Vyvedu vás z egyptského ujařmení do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, do země oplývající mlékem a medem.“        

Chivejci bydleli za doby Jákobovy  v Šekemu (1M. 34:2). Za časů Jozue obývali město Gibeón. Od nebezpečí střetu s Izraelem se zachránili pomocí lsti. (Joz. 9:15). To, že s nim Jozue uzavřel smlouvu bylo porušením Hospodinova příkazu uvedeného v (2M. 34:15). Tento závazek má být dodržen i v budoucnu, jak je zřejmé z textu (Sd. 2:2). Je vidět, že tento příkaz je stále aktuální, jak se o tom stát Izrael již mnohokrát přesvědčil.

Chivejci tvořili spolek měst Gibeón, Kefíra, Beerót a Kirjat-jearím. (Joz. 9:17). Jiní Chivejci bydleli u Chermónu (Joz. 11:3), jiní v pohoří libanonském (Sd. 3:3) a na severu země (2Sam. 24:7).   

 neboť jejich země mu nebude patřit, tj. rody Ezau (dostali do vlastnictví od Hospodina horu Seír) (5M. 2:4), Moáb (dostali do vlastnictví město Ar) (5M. 2:9) , Ammon (5M. 2:19).

tj. Gešúrejce, Maakaťany, Bet-šeán a jeho vesnice, Dór a jeho vesnice, Jibleám a jeho vesnice, Megido a jeho vesnice, Kenaance z Gezeru, obyvatele Kitrónu a Nahalólu, obyvatele Aka, Sidónu, Achlábu, Akzíbu, Chelby, Afíku, Rechóbu, Bét-šemeše, Bét-anaty, Emorejce, 5 pelištejských knížat, Kenaance, Sidóňany, Chivejce. Ti zůstali, aby skrze ně byl Izrael zkoušen (Sd. 3:4). (Joz. 13:13; Sd. 1:27–33;  3:1–5).

Je tedy zřejmé, že zábor zaslíbené země nebyl chaotický ani živelný, ale že se řídil určitými pravidly, byl řízen Bohem skrze lidi, kterým byl tento úkol svěřen. (Jozue), přičemž zvláštní ohledy byly předepsány vůči rodům Ezau, Moáb a Ammon. Že Hospodin váhal s přísnými tresty kananejských modlářů svědčí i 1M. 15:16 kde se praví, že až čtvrtá generace Izraelců se do Kaanánu navrátí, neboť ještě není doplněna nepravost Emorejců. Tento kmen obětoval svým bohům novorozence i dospělejší děti.

měli hlavní sídlo jižně od Edómu, kolem zálivu Akaba (Aziongaber), ale jejich sídla se často měnila. Tchán Mojžíšův Jitro byl Midjánským knězem (1M. 18:1). Později se Midjánci spojili s Moábci, aby prostřednictvím Bileláma svolávali zlořečení na Izraele (4M. 22).V době Soudců společně s Amálekovci napadali Izrael po sedm let. Byli poraženi Gedeónem a postupem času úplně zničeni (Iz. 9:3; 10:26). V (1M. 37:28, 36) jsou kupci Midjánci ztotožněni s Izmaelci. V NBS je obsažen názor, že v době, kdy byl Josef prodán do Egypta se Midjánci spolčovali s Izmaelci a Medánci (Medán byl bratrem Midjána – 1M. 25:1). Hospodinův příkaz k pobití Midjánců je ve (4M. 25:17).

Národy uvedené v (12.3; 12.6) měly být při dobývání Svaté země Izraelem na základě Hospodinova příkazu vyhnány (4M. 33:52; 2M. 23:31); k tomu ale nedošlo což znamená to, že Hospodinův příkaz splněn nebyl (Joz. 13:13; Sd. 1:27n).

Hrbek v Koránu na str. 704 uvádí celkem shodně, že v době vzniku islámu jejich území bylo v SZ Arábii přiléhající k Rudému moři a k Akabskému zálivu. V Koránu jsou Midjánci zmiňováni např. v 7:83; 9:71 a na řadě dalších míst.

Izmael (pocházející z Abrahamovy ženy egyptské služky Hagar), se po odchodu od Abrahama oženil s egypťankou, stal se otcem dvanácti knížat (1M 25:12–16) a usídlil se na poušti Páran (1M. 21:21). Izmaelci bydleli od Chavíly až do Šúr naproti Egyptu při cestě do Asýrie. (1M. 25:18) – tedy Sinajský poloostrov a SZ Arábii. Šúr (1.Sam. 27:8) bylo opevněným městem na sev. cípu Rudého moře (Novotný).

Nejznámějším a dlouhodobým protivníkem Izraele v zaslíbené zemi byli Pelištejci, podle nichž dostala země jméno.(Palestina). Byl to nesemitský kmen – tedy nebyli to předchůdci dnešních Palestinců, jak se má obecně za to. Pocházeli podle biblického podání z Kréty (Kaftor), tvořili část „mořských národů“ jak je nazývali Egypťané. Zaútočili na Egypt, byli však odraženi za faraona Ramesse III. Po konečné porážce egyptským vojskem se pokusili obsadit Kanán. Nakonec vytvořili svaz pěti měst která měla své vlastní panovníky; (1Sam. 6:17–18). Při dobývání Kenaanu se Izraelci s Pelištejci nestřetli, ale na konci Jozuova života jim patřilo pět měst při pobřeží. Byli v permanentním válečném konfliktu s Izraelem, za Davida byli podrobeni. Pelištejci trpěli podobně jako Izrael velmocenskou politikou Egypta, Asýrie i Babylóna. Byli poplatni assyrským králům Adadnirárimu III., Tiglatpilesarovi III., Sargonu II. Přes pelištejské území třikrát přešli Assyřané při tažení do Egypta 667,663, 661. Za perské říše (skončila r. 333 př. Kr.) ještě žili jako oddělená etnická skupina. Od dob makkabejských (167-142) se Pelištejci nadobro ztrácejí z dějin. Patrně splynuli se Židy, když dříve ztratili náboženství a řeč.

(1) (Sd. 2:3) „proto jsem také prohlásil: »Nevypudím je před vámi. Budou vám osidlem a jejich bohové vám budou léčkou.«“            

(2) (Sd. 2:21, 22) „ani já už před nimi nevyženu žádný z těch pronárodů, které ponechal Jozue, než zemřel. Jimi budu Izraele zkoušet, zda bude chodit po cestě Hospodinově právě tak bedlivě jako jejich otcové, či nebude.“   

             

Jako první cizinci se na území severního Izraele dostali Syřané z Damašku, kterým bezbožný král Omrí (Amri) (880 – 874/73) dovolil, aby si v jeho nové metropoli tj. Samaří stavěli ulice, o čemž je zmínka v (1Kr. 20:34).

Po zániku severního království r. 720 př. Kr. se dostaly na území Izraele další národy jejichž potomci na něm pravděpodobně  bydlí dodnes.

S lidem z Babylóna, Asýrie, Sýrie (2Kr. 17:24) se na území historického Izraele dostalo i arabské obyvatelstvo, což dosvědčuje druhý nápis krále Sargona II.

Druhý text nápisu krále Sargona II. (707 př.n.l.).  „Vzdálený lid Tamudi, Ibádini, Marsimani, Chajapá z Arábie, obyvatele pouště, již neznají představeného a správce, již žádnému králi své poplatky nepřinášeli, s pomocí Aššura, pána svého, jsem srazil, a jejich zbytek jsem přesídlil  a usadil ve městě Samaří (Sa-me-ri-na).“ 

                                                                          

Pramen : (Alfred Jepsen, Královská tažení ve starém Orientu, str. 165 – 167. Vyšehrad 1987).

Asi o 1600 let později, když vznikal islám, byla situace na Arabském poloostrově z hlediska promíchaného původu obyvatelstva obdobná jako při záboru Kanánu. Židovská přítomnost v Arábii je velmi starého data. Do jižních oblastí, zhruba na území dnešního Jemenu přicházeli Židé jako obchodníci v 1. stol. př. Kr. , ale na severu v Hidžázu byli mnohem dříve. Podle jedné arabské historické legendy se Židé usadili v Jathribu (pozdější Medíně) za krále Davida, podle jiné k tomu došlo už za Mojžíše. Babylónské nápisy objevené v r. 1956 svědčí o tom, že židovské náboženské komunity přišly do Hidžázu v 6. stol. př. Kr. V každém případě se judaismus rozšířil do do severní Arábie na počátku křesťanské éry a některé kmeny se staly naprosto židovskými. Podle arabských pramenů bylo v Medíně a jejím okolí asi 20 židovských kmenů. (Johnson, Dějiny židovského národa str. 162). Již v řeckořímské době existovaly židovské osady podél obchodní cesty ze severní do jižní Arábie. Na jihu byly velké židovské kolonie a v době perské nadvlády v 5. a 6. stol. měli Židé vedoucí politické postavení a dokonce i vládli. Některé oázy, jako např. Tajmá, Fadak, Wádí al – Qurá a Chajbar byly převážně židovské a rovněž v Jathribu tvořili Židé asi polovinu všeho obyvatelstva. Židé vedle zemědělství vynikali i v řemeslech, zlatotepectví, kovářství, výrobě zbraní a brnění; tyto obory činnosti jim dovolily zaujmout významné postavení v hospodářství a podřídit svému vlivu mnohé beduínské kmeny a usedlíky. (Hrbek, Korán str. 19,20). Dále viz 18), str. 21.

(2) 17:106/104 „ a řekli jsme dítkám Izraele : Obývejte tuto zem, a až přijde čas slíbený Hodiny poslední, v houfu vás přivedeme.“ (str. 261; zde mluví Bůh)

(3) 38:19/20 „A jeho království jsme upevnili a moudrost a obratnost v souzení jsme mu dali.“(str. 211 – zde Bůh mluví o Davidovi)

Je vidět ze si Korán nenárokuje zemi, jež byla Hospodinem přidělena Izraeli (1) (2), dokonce Izrael varuje před tím, že pokud obrátí své kroky zpět, utrpí ztrátu. – asi proto, že území Izraele leželo mimo území obývaná Araby a bylo na periferii jejich mocenských a obchodních zájmů, tehdy nepřátelství mezi Židy a Izmaelci neexistovalo. Korán dokonce nic nenamítá proti upevnění království Davidova (3). Jméno města Jeruzalém se v Koránu nevyskytuje.

O Jeruzalému je v Koránu nepřímo zmínka v souvislosti s tzv. qiblou, neboli směrem, který věřící muslim zaujímá při modlitbě (2:136/142; 140/145). Podle tradice se Muhammad po příchodu do Medíny modlil tváří k Jeruzalému stejně jako Židé. Tato quibla zůstala v platnosti asi jeden a půl roku do doby, kdy došlo k jeho rozchodu se Židy.

Muslimský náboženský rozvoj Jeruzaléma je poměrně pozdního data. Začal za Umajjovců z Damašku (661 – 750). Umajjovský chalífa postavil na Chrámové hoře Skalní dóm (688 – 691).

(4) 17:1 „Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení. A On věru slyšící a jasnozřivý.“

V tomto verši (str. 252) je vylíčen příběh o tom, jak byl prorok přenesen z Posvátné mešity (v Mekce), do mešity nejvzdálenější. (Al – aksá). Příběh byl poprvé zveřejněn patrně kolem  r. 621. Prorok zemřel  6. 6. 632 v Medíně. Na tento příběh navázala tradice, která (ve spojení s veršem 95 téže súry) vytvořila příběh o hypotetickém výstupu Muhammada do nebe. Podle ní byl Muhammad dopraven na koni Buráqovi nejdříve do Jeruzaléma, odkud vystoupil po nebeském žebříku do nebe, kde se setkal se všemi předchozími proroky a nakonec i s Bohem. Toto ale v Koránu není. Jeruzalém byl obsazen muslimy (když perská posádka bez boje kapitulovala), pod velením druhého chalífy Omara (634 – 644) v r. 638.

Někteří islámští učenci a právníci tvrdili rovněž, že záhadná „nejvzdálenější mešita“ neznačí Jeruzalém, město v době působení proroka islámu Muhammada byzantské, ani horu Moria  (tj.Chrámovou horu), nýbrž svatyni umístěnou na nebesích. Jeruzalém nepředstavoval ani mezistanici na cestě z Posvátné mešity v Mekce do nebeského království. Navíc je pro Korán posvátné to, co je „nejbližší“ (arab. adná), a nikoliv to, co je „nejvzdálenější“ (arab. aksá).

Původní hebr. Jméno Jeruzaléma (Jerušalaim=město míru), bylo později Araby přejmenováno. Asi od 12. stol. se jeho jméno ustálilo na El-Kuds (svaté).

Výroky příznivé pro Jeruzalém se objevují poprvé v tzv. Hadítech (tj. tradice o výrocích a skutcích proroka Muhammada v originále hadít nabawí). Hadíty byly nejprve ústně tradovány a od 8. stol. se začaly zapisovat. Bylo jich mnoho, některé z nich byly podvrhy. Proto vzniklo zkoumání pravosti hadítů, při němž se uplatňovalo pouze formální hledisko – podle spolehlivosti řetězu tradentů (isnádu). Zkoumalo se to, zda se jednotliví tradenti mohli setkat. Podle toho se rozlišovaly tři druhy hadítů: zdravý; oslabený nebo předaný, a nespolehlivý. (Fleissig-Bahbouh : Malá encyklopedie islámu, Dar ibn Rushd Praha 1993, heslo Hadít).

(1) 1M. 12:3 „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (mluví Hospodin).

(2) 1M. 27:29 „…kdo prokleje tebe, bude proklet, kdo bude žehnat tobě, sám bude požehnán.“ (mluví Izák k Jákobovi, pozdějšímu Izraelovi).

(3) Sd. 2:1 „…Prohlásil jsem: »Svou smlouvu s vámi navěky nezruším.«“               

(4) Řím. 11:2 „Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl.“          

(5) Ž. 89:30-37 „jeho potomstvu dám trvat navěky, jeho trůnu po všechny dny nebes. Opustí-li jeho synové můj zákon, nebudou-li žít podle mých řádů, budou-li má nařízení znesvěcovat, nebudou-li dbát mých přikázání, ztrestám jejich nevěrnost metlou a ranami jejich nepravosti, ale svoje milosrdenství mu neodejmu, nezradím svou věrnost, neznesvětím svoji smlouvu, nezměním, co splynulo mi ze rtů. Jednou jsem přísahal na svou svatost. Cožpak bych lhal Davidovi? Jeho potomstvo potrvá na věky, i jeho trůn přede mnou bude jako slunce,“

(6) Ž. 122:6 Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují!

(7) Ž. 129:5 „S hanbou zpět ať táhnou všichni, kteří nenávidí Sijón!“

(8) 1Sam. 14:39 „Jakože je živ Hospodin, zachránce Izraele,…“      

(9) Iz. 60:16 „...Poznáš, že já jsem Hospodin, tvůj spasitel, tvůj vykupitel, Přesilný Jákobův.“         

(1) 2Sam. 23:5 „  I když můj dům před Bohem takový není, ustanovil pro mne věčnou smlouvu ve všem uspořádanou a dodrženou. Je to veškerá má spása a veškeré blaho, odjinud nevzejde nic.“

(2) Iz. 55:3 „Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná.“          

(4) Ž. 130:8 „On vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.“   

(5) Řím. 11:1, 2 „Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl.“

(6) Řím. 11:11 „Chci tedy snad říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost Židů.“               

(7) Ez 34:13 „Vyvedu je z národů, shromáždím je z zemí, a uvedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi.“

(9) Iz. 49:12 „Hle, jedni přijdou zdaleka, jiní od severu, jiní od moře a jiní ze země Síňanů.“    (10) Zach. 8:7, 8 „Toto praví Hospodin zástupů: Hle, zachráním svůj lid ze země východní i ze země, kde slunce zapadá. Přivedu je a budou bydlet v Jeruzalémě. Budou mým lidem a já jim budu Bohem věrným a spravedlivým.“            

(14) Zach. 14:2,3 „Shromáždím k Jeruzalému do boje  všechny pronárody. Město bude dobyto, domy vypleněny, ženy zhanobeny. Polovina města bude vysídlena, zbytek lidu však nebude z města vyhlazen. Hospodin vytáhne a bude bojovat proti oněm pronárodům, jako bojoval kdysi v den bitvy.“

  

(17) Zach. 2:12(8) „Toto praví Hospodin zástupů, který mě poslal pro svoji slávu k pronárodům, které vás plenily: Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka.“           

(18) Jóel 4:2, 3 „shromáždím všechny národy, svedu je do doliny Jóšafatu (to je Hospodin bude soudit) a budu je tam soudit kvůli svému lidu, kvůli svému dědictví, kvůli Izraeli, kterého rozehnali mezi pronárody. Mou zemi rozdělili a o můj lid losovali….“

(19) Mat. 5:17  „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“       

Texty (1–6) svědčí o tom, že Izrael nebyl zavržen; texty (7–10) vypovídají o návratu Izraele do zaslíbené země; text (11) vypovídá o Hospodinu, jako zachránci Izraele;  texty (12-14) svědčí o napadení Izraele národy;  text (15) o porážce národů; text (16) svědčí o duchovní renesanci Izraele, text (17) o odplatě těch, kdož budou zle činit Izraeli; text (18) o soudu nad národy;   Texty (19-22) svědčí o nezrušitelnosti Zákona; t.zn. že SZ je stále aktuální, i když to mnozí křesťanští autoři neuznávají-viz níže. 

Text (16) svědčí o tom, že úloha Izraele v dějinách spásy trvá a duchovní rozvoj Izraele teprve přijde. Alois Adlof ve své knize „Výklad modlitby Páně“ (Nákladem křesťanského spolku mladíků v Čechách, Praha 1922) píše na str. 126 cituji : „Avšak dříve bude museti evangelium zvěstováno býti ve všech národech, a my sotva už nalezneme národu, kam by nevnikly paprsky evangelia, ba i ten Izrael bude oživen při příchodu Páně.“  Na str. 127 praví : „Židé pak kajícně hledati budou tváři Ježíšovy a naleznou ji.“

(5) 2Kor. 3:14-16 „Avšak jejich myšlení na tom ustrnulo. Až do dnešního dne zůstává onen závoj při čtení staré smlouvy a nesnímá se; je zrušen v Kristu. A tak až podnes, když se čte Mojžíš, leží na jejich srdci závoj. Avšak „když se obrátí k Pánu, je závoj odstraněn.“

Židé slouží Bohu nedokonale, neboť mají závoj, který jim přikrývá ducha. Avšak nikdo z lidí nebyl pověřen Bohem, aby jim tento závoj strhával. Ten jim může odejmout ze své nekonečné jen Bůh. To si bohužel neuvědomil německý reformátor Martin Luther, který poté co se Židů zastal, očekával hromadnou konverzi. Nestala se. Na tuto skutečnost reagoval traktátem „O Židech a jejich lžích“ z r. 1534. Nadřazenost jedněch nad druhými je vyloučena, neboť jsme všichni zhřešili a jsme vzdáleni od Boží slávy (Ř. 3:9, 23).

Že příslušnost k vyvolenému národu má význam, dokazuje i apoštol Pavel v (Ř 3:1,2), kde se ptá: Jaký užitek má obřízka? A odpovídá: veliký, v každém ohledu. Smysl tohoto sdělení je ten, že předně SZ není anulován, což vyplývá např. z  (19-21 části XIII. B.). A tento význam obřízky – potažmo židovské bohoslužby potrvá do té chvíle, dokud do spasení nevejde plný počet pohanů (Ř. 11:25-29). Potom bude Židům sňat závoj, který jim přikrývá ducha (5). Od obřízky těla dospějí k obřízce ducha (Ř. 2:29; Fp. 3:3; Fp. 3:7) -  pak se Židé stanou Kristovými misionáři (Iz. 14:1; text 16 části XIII.).

Tento text nevylučuje Židy věřící v Hospodina ze spasení, jak se mnozí křesťané domnívají, a to ze dvou důvodů :

(7) J. 10:30 „Já a Otec jsme jedno.“         

(8) J. 17:11 „...nechť jsou jedno, jako my.“                 

(10) Luk. 10:25–28 „Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „,Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí’ ,miluj svého bližního jako sám sebe‘.“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“            

(12) Ř. 11:28-32 „Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. Jako vy jste Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby došli slitování, jakého se dostalo vám. Bůh totiž všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nad všemi slitoval.“