Zaznamenal jsem v ohlasech na anonymní článek "Dějiny křesťanství...." výčitku, že se jedná spíše o "dějiny katolictví" a že hrůzy, tamtéž "anonymem" popsané, se NETÝKAJÍ "reformovaných".....
Dovoluji si tento "nedostatek" napravit - místní "reformovaní" asi neznají SVÉ VLASTNÍ DĚJINY.
Nebo je nechtějí vidět ve skutečném světle??
K "nástupu" evropské reformace dochází asi 100 let po smrti Jana Husa. Jejím centrem je německý Wittenberg, ve Švýcarsku Zurüch a Ženeva.
V Německu se reformátoři opírali o šlechtu a feudální panovníky, ve Švýcarsku o silná města a jejich obyvatele. K obrovským výhodám tzv. reformace patřila možnost šířit myšlenky pomocí knih reprodukovaných knihtiskem (Gutenberg, 1455).
Duchovním otcem reformace je jednoznačně Martin Luther (1483 -1546).
Luther nepřišel s myšlenkami, které by bylo možno označit jako převratně originální, dokázal je však v pravý čas oživit, přepracovat a důsledně hájit.
Studoval právo, ale po smrti přítele(v této souvislosti později obviňován ze sodomie) se uchýlil do augustiniánského kláštera. Byl poslušným mnichem, ale během celé doby svého tamějšího působení byl pronásledován výčitkami nad malicherností a nesmyslností svého snažení.
Ve své frustraci klášterním životem došel k závěru, že člověka nemohou ospravedlnit před Bohem žádné jeho činy, nelze si jej naklonit žádnými slovy, nýbrž pouhou vírou v Něj. Odkazuje na Pavlovu epištolu Římanům 3:26 – „Svou spravedlností prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.“
Luther tedy klade hlavní důraz na víru jako prostředek spásy člověka, v jeho pojetí pranic nezáleží na zbožných činech, milodarech nebo askezi. Jedinou důležitou věcí je milost, a ta je poskytnuta Bohem z jeho svobodné vůle, a k aktu jejího dání nemůže být Bůh ničím a nikým donucen.
Tyto své názory začal Luther hlásat v klášteře v Erfurthu v letech 1511-12. Kritizoval sučasně i papežství, soudobý křesťanský rituální formalismus a pokrytectví. V roce 1517 je vyhlášen prodej odpustků na dokončení svatopetrského dómu ve Vatikánu (John Tetzl), Luther se ostře staví proti.
21.10.1517 přibijí svých 95 tezí na vrata Wittenberského kostela.
Luther tehdy působil jako profesor teologie na wittenbergské univerzitě a zpočátku usiloval o reformu v rámci ŘK církve, ne mimo ní. Své teze byl nucen hájit v Lipsku, zástupcem papežské strany zde byl Johannes Eck.
Luther před ním prohlašoval, že koncil se může mýlit, papež nemá nárok jej svévolně svolávat, poslušnost papeži není nutná ke spáse a
navíc se přiznal k myšlenkám Jana Husa, jeho smrt označil za nespravedlivou.
Eck podal o jeho názorech obšírnou zprávu. Jeho názory byly roku 1520 papežskou bulou
Exsurge Domine prohlášeny za
kacířské a Lutherovi bylo hrozeno klatbou.
Luther sepsal na svou obranu tři traktáty:
Křesťanské šlechtě německého národa o zlepšení stavu křesťanstva (není určena církvi, nýbrž šlechtě, protože církev není ochotna učinit pořádek ve svých věcech);
O Babylonské zajetí církve (vystupuje proti katolickému učení o svátostech. Ta jich uznává
sedm – křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání, kněžství a manželství. Luther trvá na biblické oprávněnosti
pouze dvou – křtu a eucharistie); v roce 1520
O svobodě křesťanské (rozlišuje v něm člověka na vnitřního a vnějšího. Vnitřní člověk se zodpovídá pouze Bohu, vnější podléhá zákonům vrchnosti a světské moci). V těchto třech dílech shrnul podstatu svého učení.
Kritizuje i papežův nárok na svolávání koncilů a právo na závazný výklad písma.
V roce 1521 je nad Lutherem vyhlášena klatba. Měl se hájit v Římě, ale odmítl tam odcestovat. Prosadil, aby se mohl hájit na německé půdě. Proto byl svolán říšský sněm do Wormsu.
Po jeho ukončení byla nad Lutherem a jeho stoupenci vynesena říšská klatba, které nedbal a začal se šířením reformace. Jeden čas se nacházel v ohrožení života, a proto byl svými přáteli unesen a ukrýval se na hradě Wartburg.
Ve svých tam napsaných dílech vyzval ke zjednodušení křesťanského ritu, k rušení celibátu, klášterů a ke zrovnoprávnění laiků, mimo jiné pořídil během několika málo měsíců překlad Nového zákona do němčiny. Z Wartburgu pochází i pověstý Lutherův "boj s ďáblem", kdy po ďáblovi, který jej "pokoušel", hodil kalamář.
Po svém návratu z Wartburgu vystoupil proti reformám, které se počaly prosazovat během jeho nepřítomnosti.
Lutherův vztah ke světské moci byl totiž silně konzervativní. Razil ostrou hranici mezi vnitřní a vnější svobodou, což se nejlépe ukázalo v roce 1525, kdy vypuklo povstání sedláků, kteří se opírali o jeho názory. V jednom ze svých děl je nazval rotou ďáblovou a souhlasil s jejich krvavým potlačením. Ostře vystupoval i proti anabaptistům.
Po roce 1525 se Luther stáhl z veřejného života, oženil se a žil ve Wittenbergu, kde působil jako kazatel. Jako teolog zůstal uznávanou autoritou po celý svůj život. Myšlenkově se rozchází s druhou reformací, tj.Švýcarskou.
Ta začíná v únoru roku 1546, krátce po zahájení tridentského koncilu. Vzniká množství sekt postavených na principu odporu proti ortodoxii. V Čechách v té době vzniká rozsáhlé utrakvistické hnutí.
Označení protestant pochází z roku 1524, kdy německé stavy přednesli protestaci proti potlačování Lutherových myšlenek.
V roce 1530 předložili evangelíci své vlastní vyznání víry. Jeho autorem byl Filip Melanchton (1497-1560), jemný humanistický učenec, přítel Luthera, který celý svůj život spojil s propagací a obhajováním jeho myšlenek. V tomto snažení si vedl velmi zdatně, jeho myšlenky dobře předával a nabízel i v podobě, která umožňovala, aby byly pochopeny i prostými a v teologii nevzdělanými věřícími. Toto vyznání víry se nazývá I.augsburské vyznání, někdy též Augustána.
Později bylo nově přepracováno a doplněno do podoby, ve které tvoří základ protestantských církví, do tzv. II.augsburského vyznání. Další základní články protestantského vyznání lze nalézt v Lutherově katechismu. Duchovní vedení církve je ponecháno kazatelům, z bohoslužby je odstraněno pouze to, co odporuje písmu. Zůstávají oltář, sochy i obrazy, není jim však projevována žádná úcta, neuctívají se. Vnější správa církve náleží světské moci, stát jmenuje biskupy.
"Reformace" se záhy promítla do celé Evropy. Byla šířena především studenty z německých univerzit, kteří se vraceli do svých domovských zemí. Pevně zakotvila v Německu, Skandinávii (Švédsko, Dánsko, Norsko), v Pobaltí (Litva, Finsko, Estonsko, Lotyšsko), v Uhrách a na Slovensku.
Nový typ reformace se objevuje ve Švýcarsku. Za jeho zakladatele může být považován Ulrich (Hulderich) Zwingli (1484-1531). Byl významným humanistou, ovlivněn Erasmem Rotterdamským. Studoval teologii v Bernu, Basileji a ve Vídni, později působil porůznu jako ŘK farář. Reflektoval rozpory mezi biblí a katolickými zvyklosti.
Lutherovi spisy jej povzbudily, aby vystoupil na veřejnosti v Zürichu. Podařilo se mu pro své reformační myšlenky získat městskou radu, a tak byla v roce 1526 poprvé slavena večeře Páně bez zásad transsubstancie. Později dochází k praktické reformaci – k rušení biskupství, celibátu, klášterů a katolických svátostí.
V Zürichu vzniká teokratická vláda, která se vyznačuje silným sociálně-politickým aspektem, vyhlašuje nutnost dbát i o morální stránku svých věřících. Dohlíží na celý život obyvatel města.
Roku 1525 byli v Zürichu utopeni tři novokřtěnci, proti kterým Zwingli vystupoval z teologických důvodů. Novokřtěnci dopracovali teorii ospravedlnění vírou ad absurdum. Křest dětí považovali za nesprávný, usilovali k návratu k praktikám prvotní církve, tj. vstup do církevního společenství až v dospělostí v rámci dobrovolného přijetí víry.
Hlásali nutnost nového křtu, byli pronásledování, což chápali jako znak svého vyvolení. Byli vyhánění, uchylovali se do Německa, Rakouska a na Moravu, učení se tak rychle šířilo.
V Sasku jejich názory tlumočili tzv. žitavští proroci, známý je i případ Tomáše Müntzera, popraveného v roce 1525. V jejich učení lze nalézt silné chiliastické tendence – po druhé příchodu Kristově budou vyhlazeni bezbožníci, vládnout budou jen spravedliví. Důsledek: vzpoura a vláda chiliastů v Müntzeru, roku 1535 krvavě potlačena.
Ve snaze o vyřešení protikladů mezi různými proudy reformních církví se roku 1529 v Marburgu setkávají Luther s Zwinglim, aby zde diskutovali nad spornými body svých nauk.
Ožehavým tématem zůstala např. večeře Páně, spory ohledně ní započaly již v období scholastiky, v neztenčené míře se však vrátily i nyní. Viklef odmítal transsubstanciaci, trval na remanenci, tj. na zachování podstaty chleba a vína.
Reformátoři ale nebyli ohledně tohoto názoru jednotní. Všichni popírali transsubstanciaci, Luther však věřil, že Kristus je ve chlebě a víně přítomen skutečně (toto jest tělo mé a krev má, „jest“ značí reálnou přítomnost Boží všudypřítomnosti, Bůh je všude, tedy i při večeři Páně).
Toto pojetí se nazývá reálné. Dle Zwingliho „jest“ má symbolický význam, vzpomínkovou hostinu na Krista. Luther proti jeho pojetí protestoval a argumentoval tím, že Bůh si nehraje s prázdnými symboly.
Zwingliho pojetí je označováno jako symbolické.
S třetím náhledem přišel Jan Kalvín, jenž hájil duchovní přítomnost Krista během přijímání, chléb a víno se zpřítomňuje v podobě duchovního těla a krve Kristovy.
Toto pojetí označujeme jako pneumatické.
Každý z výše uvedených reformátorů si nárokoval právo na svůj vlastní výklad, na kterém trval.
Zwingliho reformy se ve Švýcarsku rychle šířily, došlo ke vzniku Svazu evangelických kantonů. Proti nim vystoupily kantony katolické. Roku 1531 došlo k
bitvě u Kappelu, během které byl Zwingli zabit. Postup reformace ve Švýcarsku tak byl zpomalen.
Ve Švýcarsku se však objevuje a působí další z významných reformátorů, Jan Kalvín (1509-1564). Svým dílem patří k nejvýznamnějším "reformátorům". Převážně na základě jeho učení vznikla tzv. reformovaná církev, církev helvetského vyznání nebo také kalvinistickou.
Jan Kalvín studoval právo a filosofii v Paříži, kde konvertoval k protestantismu. Byl pronásledován inkvizicí, uprchl do Basileje.
Roku 1526 vydává Institutio religionis christianae, která je ostrou kritikou katolicismu. Zavádí pojem predestinace, pocházející od Augustina Aurelia, dává mu však mnohem specifičtější význam.
Kalvín rozlišuje dva druhy predestinace – jedněch lidí ke spáse, druhých k zatracení. Teologicky je obhajuje výroky v listu Římanům a v Janově evangeliu.
V pojetí kalvinistické církve tedy Bůh část lidí vyvolil, část zavrhl (Jan: Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít). Milost je určena těm, kteří věří. Kdo uvěří, je spasen, kdo ne, je zavržen.
Za svého pobytu v Ženevě sepsal svůj vlastní katechismus a kratší výroky s návodem, jak spravovat ženevskou církev. Model jeho řízení je opět silně teokratický. Kalvín chce dohlížet na mravnost obyvatel, trestá, často i smrtí, radovánky, nemravnosti, lenost, nestřídmost v jídle, atd.
Kalvín byl asketicky, přísný, totéž vyžadoval i od druhých. Pozornost má být upřena k Bohu a k pilné práci.
Část obyvatel vnímala toto jako omezení svých svobod, do kritiky se zapojil i Bern se svým požadavkem na větší umírněnost Ženevy. Vedly k tomu mimo jiné i rozdílné názory na přijímání Páně – Bern 4x do roka, naproti tomu Kalvínova Ženeva vícekrát, ale pouze za odměnu – sankční rámec. V případě hříšného života a mravního selhání Kalvín prosazoval odepření eucharistie.
Roku 1538 je Kalvín vyhnán z Ženevy. Po jeho odchodu panovalo bezvládí, čehož se snažila využít katolická církev, jejíž kardinál Sadolet zaslal list městské radě.
V roce 1560 je Kalvín povolán zpět. Vynutil si zvýšení svého vlivu, je nyní absolutním vládcem, tyranem nad celým městem. Za jeho vlády dochází k temným událostem – mezi lidem roste udavačství, množí se popravy a upalování. Kalvín byl v Ženevě zvolen kazatelem a městským farářem. Zavedl zde velmi tvrdý režim, ve městě zlikvidoval opozici. Ženevské měšťany nutil k tomu, aby "čarodějnice" vymýtili do poslední - a jako odstrašující příklad pro ostatní pokud možno co nejkrutěji.
Na rozdíl od světských radních trval zarputile na upálení všech čarodějnic, a to i těch zcela “neškodných”. Jeho inkviziční tribunál vynesl v Ženevě 56 trestů smrti, Kalvín vydává do rukou inkvizice a popravuje i španělského teologa a lékaře, objevitele malého krevního oběhu, Miguela Serveta.
Ten se kriticky vyjadřoval k dogmatu Trojice, což se příčilo kalvínským principům. Kalvín jej veřejně napadal a později vydal světské moci k potrestání.
Kalvínův postoj však tímto popíral samotné kořeny reformace – právo na svobodný výklad písma.
Terorem Kalvín vytvořil v Ženevě přísně organizovaný "Boží stát", teologická škola v Ženevě brzy předčila i luteránské učiliště ve Wittenbergu.
To vše se lze dočíst v dochovaných protokolech ze zasedáních ženevské rady.
K doplnění obrazu této lidské zrůdy citace z jednoho jeho díla:
Kalvín píše, že Bible sice zakazuje zabít, „avšak mstíti z rozkazu Hospodinova rány zbožných, to není ani hubiti, ani škoditi někomu. … Zde se nic neděje z lidské nerozvážlivosti, nýbrž všecko z autority rozkazujícího Boha; a kde ta předchází, tam se nikdy nezbloudí (!!) s pravé cesty … Není-li dovoleno něco jí předepisovati, proč máme pomlouvati její služebníky? Ne nadarmo nosí meč, říká Pavel (Řím. 13,4), Boží zajisté jsou služebníci, mstiteli zuřivými nad těmi, kdo zle činí.“
Kalvín citacemi z Písma hájí to, že
heretici musí být odstraněni. Vyhlašuje
boj lidem jinak smýšlejícím –
anabaptistům, radikálním antitrinitářům a
jinak smýšlejícím učencům.
Kalvín se svými radikálními a fanatickými názory vítězí u většiny "reformovaných", jeho učení slaví úspěch a expanduje do dalších zemí. Dochází k významnému teologickému momentu,
ke sblížení zwingliánského a kalvínského typu reformace.
Jan Kalvín a Jindřich Bullinger, nástupce Ulricha Zwingliho ve vedení církve helvetského vyznání podepisují tzv.
Zürišský souhlas. Zabezpečují tak jednotu evangelických církví. Po Kalvínově smrti
obě církve splynuly. Reformovaná církev (dříve helvetského vyznání) se ještě za Kalvínova života rozšířila ve Švýcarsku, Francii, Itálii, Holandsku, Německu, Anglii, Skotsku, Polsku a Maďarsku. Její stoupenci se řídí tzv.
helvetskou konfesí (1566), která vznikla z helvetského vyznání (jejím autorem je Jindřich Bullinger) a tzv. heidelberským katechismem (1563 – vyhýbá se polemice s luterstvím, neobsahuje zásadu predestinace a nehovoří o večeři Páně), a též tzv. falcký katechismus (vznikl z popudu Jindřicha Zbožného).
Šíření započala ženevská akademie, jejímž prvním rektorem byl Theodor Beza.
Tato ideologie pak velmi ovlivnila i českou Jednotu bratrskou a utrakvisty v Česku. Později na kalvinismus navázala mimo jiné i Českobratrská církev evangelická.
Reformovaná helvetská církev sdílí s církví luterskou společné principy, tzv. tři sola.
1) sola scriptura - jedinou skutečnou autoritou je spis Starého a Nového zákona, jedině v nich lze hledat a objevit pravdu;
2) sola gratia – spásu lze získat pouhou milostí Boží, ne jinak (Ř 3:21-24);
3) sola fide – křesťan je ospravedlněn pouhou vírou v Krista (Ř 3:26), důsledné uplatnění této myšlenky vedlo anabaptisty k odmítnutí křtu dětí, proti čemuž Zwingli protestoval a na čemž trval.
Mezi luterskou církví a kalvínskou reformovanou církví není větších rozdílů. Jisté odlišnosti se týkají bohoslužby. Luterská církev zachovává mši, neruší zpověď (není nutný výčet hříchu), eucharistie jen těm, kdo dosáhli rozhřešení.
Kalvínská reformovaná církev pěstuje kázání beze slov, modlitby a písní, odstraňuje sochy, obrazy a oltář, místo něj se do popředí dostává kazatelna a někdy zpěv žalmů.
Luterskou církev spravují
biskupové a kazatelé. Mají
moc odpouštět hříchy a posvěcovat, tzv. episkopální církve.
Kalvínská reformovaná církev má zřízení presbyterské (presbyter – starší), v jejím čele stojí
presbyteři, laici, které si věřící volí ze svého středu, ti se pak starají o hmotné a duchovní potřeby sboru. Správu církve obstarávají sněmy a synody, na kterých zasedají kazatelé a presbyteři.
Luterská církev je podřízena světské moci, kalvínská reformovaná církev usiluje o nezávislost na světské moci, ale aktivně zasahuje do veřejného života.
Čím se tedy liší "protestanti" od "katolíků"?
Nevidím rozdíl. Stejné pokrytectví, stejná nenávist k jinak smýšlejícím, stejná touha po moci a tyranii víry - té jediné pravé.
Snad jen v tom, že na páchání větších zvěrstev měli nesrovnatelně méně času.
