„Ahoj Verčo! Hrozně dlouho jsem tě neviděla! Povídej, jak se pořád máš? Kam jedeš?“ Víš, vlastně je mi to dost jedno. Ale když už jsme se takhle potkaly, přece se nemůžeme tvářit, jako že se nevidíme.

„Ahoj Silvo. Jde to, to víš, ve škole nás prohánějí, ale jinak v pohodě.“ Prohánějí, to je pravda. Ale to není tak moc důležité. Horší je, že ve třídě to není dobrý. Zasedli si na mě. Vypadla jsem z kolektivu. Když už na mě někdo promluví, má na jazyku jenom sarkastickou poznámku, aby mě urazil a ponížil.

„To znám. Taky jsem teď slízla nějaký pětky. Ti učitelé jsou úplně nenormální, snad nečekají, že se budu učit všechno, co říkají? Ale mě to nevadí. Když jim to udělá radost… přece se nebudu šrotit něco, co mě nebaví, že jo?“ Kdybych ti mohla říct pravdu, pověděla bych ti, že mi to vůbec není jedno. A nemohla bych ani tvrdit, že se neučím, protože mě to nebaví. Ale doma teď není ani chvilku klid. Máma s tátou na sebe pořád řvou. Pořád ve vzduchu visí slovo rozvod. Když přijdu, jsem pro ně úplně neviditelná. Když promluvím, neslyší mě. Když se někoho z nich dotknu, hrozí mi, že ještě dostanu od jednoho či druhého facku.

„Ani nemluv. Dostala jsem poznámku!“

„Za co, prosím tě?“

„Ále, usnula jsem v hodině. To víš, zašli jsme večer s kamarádama do hospody a trochu se nám to protáhlo.“ Protáhlo, to je fakt. Usnula jsem asi na hodinu a pak jsem šla zase do školy. Kdyby ten čas strávený v hospodě byl alespoň k něčemu dobrý, ale on spíš rozhojňuje pocit, že už se k ničemu užitečnému nehodím.

„Ty jo, ty jsi teda číslo. Spát v hodině! A co jinak v tý hospodě? Máš nějakej novej objev?“ Zajímalo by mě, jak popíšeš situaci, jestli někoho máš.

„Před týdnem jsem se rozešla s klukem. Ze začátku to bylo s ním fajn, ale potom začal hrozně žárlit, znáš to, ne? Nemám chuť se na nikoho vázat, tak jsem mu dala kopačky. Měl si to rozmyslet dřív.“ Ono to ve skutečnosti bylo trochu jinak. Ze začátku to bylo opravdu pěkný, když jsem se stulila u něho v náruči, měla jsem konečně pocit, že mě má taky někdo rád. Ale on začínal chtít víc. Nestačilo mu objetí nebo líbání. Chtěl se mnou spát. Strašně jsem se bála. Ale nechtěla jsem ho ztratit. Nemohla jsem ho ztratit! A tak jsem udělal, co po mně chtěl. Jakmile dosáhl svého, vykašla se na mě a já ho vídám, jak blbne hlavu jiné holce. Vždycky když ho vidím, bolí mě srdce. Zlomil mi ho, ale já ho nedokážu nenávidět, zapsal se tam příliš hluboko.

„To je blbý, ale co s takovým. Já teď nikoho nemám, lítá sice za mnou jeden kluk. Jenže já ho nechci. Vypadá jako ET. mimozemšťan, přece nebudu chodit s někým takovým!“ Jo tak to bylo dřív. Snažil se mi ze všech sil dát najevo, že mě má rád. Nevypadal sice jako nějaký model, ale měl dobré srdce a byl by ochotný mi naslouchat. Měl by mě rád. Ale já se tolik bála a svoji společenskou „prestiž“, že jsem ho odkopla a ještě ho zesměšnila před půlkou školy. Teď chodí s kamarádkou a já jim můžu jenom závidět, když vím, že v jeho případě jde o něco mnohem trvalejšího, než běžný flirt.

„Hele já už musím vystupovat. Měj se! A zase někdy pokecáme, jo?“ Doufám, že to se už nestane, s tebou nemám o čem mluvit. Nevěřím ti.

„Jasně, to musíme. Taky se měj.“ Kdybych ti věřila, že to myslíš upřímně, pověděla bych ti všechno, ale já mám strach.

„Tatínku, Ježíši, Pane! Pomoz mi. Mám strach. Ve škole se otočili proti mně. Je to kvůli tomu, že věřím Tobě, Pane! Chodím tam teď s obavou, jaký způsob si zase vymyslí, aby mě trápili a ponižovali. Nejraději bych si zacpala v lavici uši, abych nic neslyšela. Jak můžu tohle vydržet?“

„Nesmíš s nimi bojovat jejich zbraněmi. Neoplácej jim stejně, neoplácej taky zlým. Drž se mě, provedu tě tím zástupem. Nejsi to ty, koho nenávidí, jsem to Já a Moje jméno. Neboj se, mám tě rád. Neopustím tě.“

„Pane, s tátou jsem se zase jenom pohádala. Dokážeme se normálně bavit, jenom když nepadne ani slovo o Tobě. Bolí mě to, Ježíši. Mám ho ráda. Je to můj táta, i když často mezi námi padnou slova, která ničí a ubližují. Nerozumím tomu, Pane. Proč nedokáže pochopit, co se mu tak zoufale snažím říct? Že ty jsi jediná naděje! Proč ty rozhovory končí v slzách?“

„Neplač, milá. Podívej se na Mě. Pojď ke Mně. Tvého tátu má v moci hřích. Žije s tímhle světem. Nemůže reagovat jinak. Je pro něj tak nepochopitelné, že Mi věříš, protože sám chce věřit jenom v rozum. Já udělám všechno pro to, aby Mě poznal. Zemřel jsem i za něho a pokud Mne bude hledat, dám se mu nalézt.“

„Pane, ty vidíš, jak se občas ze všech sil bráním lásce. Že padám v tom, abych se nezamilovávala. Musí to tak být? Odvádí mě to od Tebe, Ježíši. Já nechci, ale tady jakoby veškeré odhodlání selhávalo…“

„Víš, že kdykoliv za Mnou přijdeš, abych tu lásku vzal, udělám to. Střež svoje srdce, milá. Střež ho, abys je jednou mohla dát celé tomu, koho pro tebe mám. Pokud spadneš, neměj strach, že bych tě nechal ležet. Přijdu za tebou, zvednu tě, neopustím tě ani kdybys byla v údolí stínů!“

„Děkuji ti, Pane. Díky, že mě máš rád. Díky, že nasloucháš!“