Minulý týden Vatikán vydal dokument, podle nějž "jedinou skutečnou Kristovou církví" je církev katolická.

Je-li tomu tak, pak ovšem nemůže být "Kristovou církví" žádná jiná křesťanská pospolitost. To je políček do tváře všem nekatolickým křesťanům.

Když mi půl roku po vydání vatikánské deklarace Dominus Jesus (5. září 2000) zatelefonoval můj katolický kolega a chtěl připravovat ekumenické bohoslužby, řekl jsem mu, že si musíme nejprve vyjasnit jednu věc: Je podle něj evangelická církev součástí církve Kristovy?

Tu otázku jsem mu položil, protože v tom ohledu vyvolávala deklarace Dominus Jesus vážné pochybnosti. Od sborového staršovstva jsem dostal mandát k dvojí odpovědi: jsme-li pokládáni za součást Kristovy církve, pak naší účasti na ekumenických bohoslužbách s římskými katolíky nic nebrání. V opačném případě by byly takové bohoslužby absurdním počínáním. Vysílaly by do světa signál, že je mezi našimi církvemi všechno v pořádku, a přitom by to nebyla pravda.

Kolega byl otázkou zjevně zaskočen. Omluvil se, že se na to musí zeptat otce biskupa. Pak už nezavolal. Ekumenické bohoslužby se od té doby nekonaly.

Biskupova odpověď zřejmě předjímala, co nezpochybnitelně vyjadřuje nynější dokument. Je v něm přitom pasáž, že římskokatolická církev nadále pokládá ekumenu za jednu ze svých priorit. Jakou povahu ale může mít ekumena formovaná těmito vatikánskými instrukcemi? Může jedině převádět "zbloudilé ovce" do té "jediné skutečné" Kristovy církve.

Po vydání deklarace Dominus Jesus jsem se účastnil teologického semináře v Ústavu pro studium konfesí v německém Bensheimu. Na dotaz, zda existuje jiná alternativa římského pojetí ekumeny než ta, že se nakonec všichni stanou katolíky, jsme obdrželi jednoslabičnou odpověď: "Ne."

Nový vatikánský dokument vede k porovnávání předchozího a současného římského papeže. Jan Pavel II. z něj většinou vychází jako otevřený a vstřícný, zatímco Benedikt XVI. jako zkostnatělý a úzkoprsý. Ačkoli na zveřejnění obou dokumentů má lví podíl právě on (deklaraci Dominus Jesus dokonce ještě jako kardinál sám formuloval), stavím dnešního papeže nad jeho předchůdce.

Zatímco Jan Pavel II. pravdu takticky zakrýval, takže vznikal dojem, že se dogmatická výlučnost katolické církve po II. vatikánském koncilu přežila (Dominus Jesus měla být pouze interní instrukcí), Benedikt XVI. světu poctivě sděluje, jak o sobě římská církev skutečně smýšlí. Všelijací tiskoví mluvčí, spřátelení církevní komentátoři a místní biskupové se tuto realitu budou snažit před veřejností zastřít. Vatikánské dokumenty se však nepřežívají a na rozdíl od jejich interpretů mluví jasně.