poslal Nepřihlášený Přes značný odpor levicových intelektuálů se ozvaly hlasy (u nás například prezidenta Klause), že současný levicový enviromentalismus má ideové, levicové kořeny a snaží se o převzetí kontroly moci, smýšlení a omezení svobod současného člověka. Následující dokument jasně ukazuje, že současný levicově orientovaný enviromentalismus je řízen celosvětovým ekumenickým hnutím, pro něhož je právě zmíněná strategie odrazovým můstkem k uskutečnění vize celosvětové, katolicko-protestantské církve, diktující světu své ideje. Podotýkám, že tento materiál je volně k nahlédnutí na stránkách ERC v souvislosti s Ekumenickou chartou. Pozorný čtenář si jistě všimne, že tato strategie vznikla v komunistickém NDR, v dílnách tamních církevních vůdců, kteří nezřídka podporovali nedemokratické režimy a ignorovali utlačované církve v komunistických zemích. A to poté, kdy tato témata do ekumenického hnutí vnesla římskokatolická církev. Tato idea nyní žije dále a podle ERC vytvořila podhoubí pro Chartu Oecumenicu a tvorbu koncilu viditelně sjednocené církve. Bude zajímavé sledovat chování římskokatolických církevních představitelů v oblasti tématů jako je "globální oteplování", "skleníkový efekt" nebo "redukce exhalací", které mají postihovat zejména průmyslově rozvinuté, obvykle protestantské země. Tak může být oslaben jejich ekonomicko-politický vliv a uplatnit se vliv zemí třetího světa, tradiční katolické bašty.
KONCILIÁRNÍ PROCES
V průběhu proměnlivých dějin SRC se hlavní významové obsahy ekumeny: „celosvětový — univerzální“ a „týkající se jednoty církve“ stále vzájemně pronikaly, ovlivňovaly a korigovaly. Vztah obou tendencí nebyl v žádném případě bez napětí. Zatímco po konstituování SRC zprvu ovládlo pole teologické úsilí o křesťanskou jednotu, dominantní postavení získala Komise pro víru a řád a zavládlo přesvědčení, že jednotu církví dokáže podpořit především teologická práce a zpracování tradičních kontroverzí, po Uppsale se do popředí dostala tendence, která se dá zkratkově popsat jako „sociální ekumenismus“. Určitou vyváženost mezi oběma směry se podařilo sjednat až při Valném shromáždění ve Vancouveru roku 1983.
Ve Vancouveru se zápolilo o vyjádření ke komplexní problematice spravedlnosti, míru a odzbrojení. Tehdy SRC přijala podnět k zapojení „členských církví do konciliárního procesu vzájemného závazku (svazku) ke spravedlnosti, míru a zachování celého stvoření“. Tento svazek, který se měl uskutečnit „na všech úrovních — křesťanské obce, diecéze a synody, sítě křesťanských skupin a základních společenství“, nazvalo valné shromáždění „konciliárním procesem“. Ústřední výbor SRC sice nebyl připraven, aby sám inicioval mírový koncil, ale mohl „podpořit národní a regionální iniciativy“. Tváří v tvář střetnutí o rozmístění atomových zbraní v polovině 80. let nabyl tento podnět na dynamice. Nakonec vedl ke „konciliárnímu procesu za spravedlnost, mír a uchování stvoření.“
Nejprve se rozhořela diskuse nad pojmem „koncil“. Ten na jedné straně zahrnuje fascinaci celokřesťanským, a tím závazným, případně neodvolatelným vyjádřením různých církví; na druhé straně působí trochu utopicky, neboť rozdělené církve by stěží mohly spolu uspořádat koncil. Aby tato iniciativa neztroskotala na sporu o termín, ale i z toho důvodu, aby nedošlo ke volání pouze nezávazného shromáždění či bezvýznamné konference, všechny strany se shodly na pojmu „konciliární proces“. Ten vyjadřoval jak závaznost, tak otevíral i pravoslavným a katolíkům, kteří by se koncilu jistě nezúčastnili možnost k Účasti a spolupráci. Skutečně se také na konciliárním procesu částečně podíleli na rozhodujícím místě.
Konciliární proces začal na regionální úrovni. Zvláště v Německu dopadl Weizsäckerův podnět na úrodnou půdu. V Königsteinu a ve Stuttgartu se konala národní fóra. Připravilo je Pracovní společenství křesťanských církví v Německu. Stuttgartské prohlášení ve svém jádru nastiňuje důsledky, které lze vyvodit z křesťanského poselství pro osobní hodnotu člověka a závazek k solidaritě.346 Mimořádný význam nabyly akce uspořádané v tehdejší NDR. Katolická církev v NDR dokázala překročit vlastní stín a ve vzniklé situaci převzala spoluzodpovědnost. Poprvé se začali ve větším počtu ozývat katoličtí teologové a vedení církví k závažným společensko-politickým otázkám.347 Kromě toho konciliární proces v NDR vycházel zdola. Na počátku stál podnět městského ekumenického kruhu v Drážďanech. Na něj navázalo Pracovní společenství křesťanských církví v NDR, které vyzvalo obyvatele země, aby na pohlednicích sdělili, co se jim v oblasti spravedlnosti, míru a uchování stvoření zdá nejnaléhavější. Ze zhruba deseti tisíc zaslaných vyjádření byly sestaveny návrhy textů, z nichž bylo jasně patrné, jak jsou lidé situací zasaženi. Výsledné formulace byly zaslány sborům; potom na základě jejich reakcí několikrát přepracovány a konečně schváleny při shromáždění v Drážďanech v dubnu 1989. Tento materiál podával mimořádně dramatický obraz o situaci v zemi. Tento obraz byl teologicky interpretován jako volání po obrácení (metanoia). To, že křesťané mohli spolu veřejně hovořit přes konfesijní hranice o společenské situaci a vyzývat k obrácení, bylo rozhodujícím impulzem k mírovým bohoslužbám v NDR, které rychle vedly k masovým demonstracím. Přirozeně tehdy nikdo neočekával, že o půl roku později se NDR zhroutí. Ovšem konciliární proces, který obyvatelstvo povzbudil k vyjádření kritiky a vizí, a tak uvolnil proces uvědomování bezpráví, měl na těchto událostech významný podíl. Ne náhodou mnozí delegáti shromáždění v Drážďanech a Magdeburku převzali, po politickém zvratu vysoké politické úřady v nových spolkových zemích. Od 15. do 21. května 1989 se v Basileji konalo pod heslem „Mír ve spravedlnosti“ „I. evropské ekumenické shromáždění“, které završilo dosavadní konciliární proces. Polovinu ze 700 delegátů jmenovala Konference evropských církví (KEK) a druhou polovinu Rada evropských biskupských konferencí (CCEE). Při tomto shromáždění tedy byla katolická církev rovnoprávnou pořadatelkou, což se projevilo i účastí 30 biskupů. Dynamiku získalo shromáždění především díky hlasům delegátů z komunistických zemí. Nejlépe připravená byla delegace z NDR — konečně shromáždění v Drážďanech se odehrálo teprve před dvěma týdny. V závěrečném dokumentu 349 jsou podněty z ekumenického shromáždění v NDR dobře patrné. Přináší stručnou charakteristiku dnešního ohrožení míru, spravedlnosti a životního prostředí a jeho příčiny, vyznání viny církví tváří v tvář vlastnímu zaostávání za jejich zvěstí a vyznání společné víry v Boha spravedlnosti, míru a stvoření. Jako konkrétní kroky je požadováno odpuštění dluhů nejchudším rozvojovým zemím, úplné naplnění všech mezinárodních smluv o lidských právech, vytvoření spolupracujících bezpečnostních struktur, uznání práva na odmítnutí vojenské služby, přísné zákonodárství a kontrola pro genový výzkum a drastické omezení spotřeby energie.
Tímto textem, který schválilo 95 procent delegátů, se poprvé od dob reformace zástupci různých křesťanských církví všech evropských zemí — kromě Albánie — společně vyjádřili k budoucí cestě a ke zvláštní odpovědnosti křesťanů na tomto kontinentu. Podstatné výpovědi byly shrnuty do citlivě zformulovaného poselství, ve kterém se říká: „Jakkoli jsou rány minulosti v Evropě hluboké, pouta, která nás v Kristu sjednocují se ukázala být silnější. Společenství roste, což nám dává naději; za to jsme vděčni.“350 Kardinál Martini z Milána, jeden ze dvou prezidentů basilejského shromáždění, na závěr prohlásil, že se sice na této konvokaci nedostalo na klasická témata ekumenického dialogu, ale přesto je konference důležitou ekumenickou událostí. Právě proto, že v přísně teologických otázkách postupuje sbližování mezi církvemi na oficiální úrovni velmi rozvláčně, mohly by společné výpovědi v sociálně-etických otázkách poskytnout celému procesu novou dynamiku. Společné konání by mohlo a mělo ekumeně předat nové impulzy. Basilej se bezpochyby stala hvězdným okamžikem ekumenického hnutí. Politická situace představovala jasnou výzvu, kairos, a církve se odvážily ji uchopit. Jistě není přehnané tvrdit, že z Drážďan přes Basilej vede přímá linie k pádu berlínské zdi o půl roku později. Pro každou další akci v rámci konciliárního procesu vzhledem k měřítkům, která nastavila Basilej, bylo těžké obstát .
Na jaře 1994 se Konference evropských církví (KEK) a Rada evropských biskupských konferencí (CCEE) usnesly volat „II. evropské ekumenické shromáždění“ do Štýrského Hradce na květen 1997. Jeho tématem bylo „Smíření“. Pracovní společenství křesťanských církví v Německu uspořádalo v květnu 1996 v Erfurtu konferenci v rámci přípravy na Štýrský Hradec pod heslem „Hledat smíření — získat Život“.351 Toto setkání usilovalo o překonání problémů, které se nakupily od shromáždění v Drážďanech roku 1989. Problematika Východ—Západ dostala nyní novou podobu, kontroverze mezi těmi, kdo chtějí tržní hospodářství sociálně a ekologicky rozvíjet a těmi, kdo považují za eticky obhájitelné pouze odvrat od něj, neztratila po pádu berlínské zdi na aktuálnosti. Nad poselstvím o smíření se vedla kontroverzní diskuse. Mnozí ekumeničtí aktivisté se obávali, že teologie smíření pouze zakryje současné konflikty a nakonec jen potvrdí status quo. Shromáždění v Erfurtu se nehodlalo vyhýbat vzniklým konfliktům, proto odhalilo více problémů, než pro které bylo možno vypracovat přijatelné návrhy řešení jdoucí nad obecně formulované poselství. Carl Friedrich von Weizsäcker navrhl pojmout regionální shromáždění v Erfurtu a Štýrském Hradci jako prostředky k pokračování světového procesu, při kterém by se mělo spolupracovat i s nekřesťanskými náboženstvími. Neboť k míru, spravedlnosti a uchování stvoření lze dospět pouze na univerzální rovině a při zahrnutí všech výkladů světa. Znovu se tu prosadil význam „ekumeny“ ve světově-univerzálním smyslu.
Zdroj: http://www.ekumenickarada.cz/wpimages/other/konciliarniproces.doc
