Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Kde jsi, má jediná?! Byla krásná, jemně zčervenalá, oblá a pevná. Mám na ni takovou chuť! Bude první. Rozechvění okamžiku stoupá jak opojná vůně okolní vysoké trávy. Stromy naléhavě šumí: Ochutnej. Odháním všetečné myšlenky a nerozumím rozumu. Ten cynik se mi snaží namluvit, že poprvé to nikdy není ono, že víc chutná ta zralejší! Jenže ona se lehce dotýká mých rtů a pokušení už se nedá zastavit. Zavírám oči a s rozkoší pronikám do její panenské, šťavnaté, jarem vonící zahrádky. Pár rudých kapek skrápí moje bílé tričko, ale to je jen malá daň za tu slast: První letošní třešeň. A druhá, třetí, dvacátá... Povýšení rackové s nevěřícně posměšným výrazem pozorují to moje třešnění. Přestávám, až když bělostných peciček je tolik, že by se z nich daly navléknout dlouhatánské korále. Jak by jí asi slušely...

Padám do trávy a žaludek dává za pravdu rozumu: no chuťově to nebylo nic moc. Ale je to krása. A ještě krásnější by to bylo s Ní, ozdobil bych ji třešňovými náušnicemi a rtěnkou z třešňové šťávy, ona by jedla mou třešeň a já vyplivoval její pecku. Házel bych jí ty nejčervenější až z vršku, padaly by úplně všude a pak bychom je společně hledali a já bych možná omylem našel ty dvě nejkrásnější... Asi by mě plácla. Fantazie se rozbíhala a letěla jak oblaka kdovíkam. Už je to tady zase, snění za bílého dne s otevřenýma očima, myšlenky krouží kolem Ní, mé jediné, opravdové a největší lásce. Bože, jak to, že jsem ji ještě nepotkal? Úplně ji vidím před sebou, nádhernou a rozesmátou. Pravda, tvář je trochu rozmazaná, neurčitá, ale nepochybně jedinečná. Cítím to vzrušení z její přítomnosti, to souznění duší, když si povídáme a nemožné se stává jednoduchým, nedosažitelné uchopitelným. Dosud nepochopená Boží láska je najednou k pochopení, vše je tak geniálně prosté, až k nevydržení. Co mám udělat, abych JI konečně našel?


Trýznivá otázka mě vytrhává z euforie a ironik rozum se okamžitě chápe příležitosti, aby mě ještě popíchnul kdovíkde vyhrabaným citátem klasika: „Chceš-li uskutečnit svoje sny, probuď se!“ No jo, já vím, bručím otráveně, vyplivuji stéblo trávy a hrabu se zpátky na nohy. Tak mi, ty chytráku, poraď, co dál po tom probuzení, začínám polemiku sám se sebou. To se mám se snad modlit o nějaké znamení z nebe? Něco jako moucha v té pohádce o Zlatovlásce? Nebo nějaké heslo, odpověď na otázku. Třeba já řeknu: „Ahoj, jak se jmenuješ?“ A ona odpoví dejme tomu: „Neřeknu, připomínáš mi mého papouška a ten všechno vykecá.“ Ta představa mě pobavila. Hned vzápětí ale znejistím, rozum mi totiž škodolibě podsunul vzpomínku na jistého Náchora ze Starého zákona, který vybíral nevěstu pro svého pána Izáka. Kdoví, třeba by to fungovalo.


Dá se ale věřit teorii, že Bůh má pro mě vybranou jen jednu jedinou? Co kdybych se spletl? Co kdybych si vybral proti jeho vůli? A co kdybych potkal tu pravou pozdě, mohl bych se rozvést? Hm, blbost, ale znám jednoho třikrát rozvedeného, ten potkal tu pravou už čtyřikrát, jak postupně tvrdil. Dost lidí tomu ale věří. Možná láska na první pohled. To asi taky nebude ono, to by muselo nastat jen jednou jedinkrát. To třeba jedna moje kamarádka, ta se zamilovává periodicky tak jednou do roka, pokaždé do někoho jiného a pokaždé je to na první pohled. Třeba ta úplně první láska... No ale která to je, učitelku ze třetí třídy bych teda zrovna nechtěl.


Nebo je to snad úplně obráceně, jak tvrdil kterýsi Ind v jakémsi rozhovoru o manželství? Vytýkal nám Evropanům, že stavíme hrnec s horkou vodou na studenou plotnu, ale oni na východě staví studenou vodu na horkou plotnu. U nás ta horká voda na studené plotně pomalu vychladne, kdežto u nich se pomalu zahřívá a zahřívá až vře varem vroucím. Pěkná metafora, vodou asi myslel zamilovanost a plotnou možná vůli, věrnost, tradici, víru? Kdoví. Pak by ale láska byla především otázkou vůle. Vyberu si libovolnou holku, zatnu pěsti a nějak to spolu zahřejeme, ne? Mohla by být aspoň trošku hezká (to trošku škrtám), taky sympatická. No ještě chytrá. V duchu se chechtám tomu smlouvání, to už není libovolná, ty mudrlante.


Oprašuji si kalhoty i mozek a vydávám se prašnou cestou mezi poli s vlčími máky zpět. Nic naplat, budu si muset vytvořit nějakou vlastní teorii, jak poznat tu pravou. Nějakou syntézu všech existujících teorií, pravda je vždycky někde uprostřed. Takže v první řadě se za to budu modlit, umiňuji si pevně. Bůh toho ví přece jen mnohem víc než já, bude taky líp vědět, která je pro mě nejvhodnější. Ale zároveň si ji vyberu sám, takže si budu muset sestavit nějaký žebříček vlastností a hlavně testy, jak ty vlastnosti ověřovat. Jo, jo, na tom zapracuju. Třeba se ji pokusím svést někde na seníku po romantické podvečerní procházce lesem a když se mi oddá, v nejzazším možném okamžiku vyskočím a řeknu: „Ha, neobstála jsi ve zkoušce! Sex až do manželství.“ Moje plány se mi zatím moc líbí a naplňují mě uspokojením. Připadá mi, že to přesně zapadá do přísloví: Důvěřuj tak, jako by vše záviselo na Bohu a čiň tak, jako by vše záleželo jen na tobě. Jsem sám se sebou spokojen. Počkej, Inde, až já postavím hrnec s horkou vodou na horkou plotnu, to budeš koukat!!


Hlavou se mi honí další a další nápady, spřádám fiktivní dialogy, probírám detaily až slunce, které toho už tolik vidělo, se začíná červenat a schovávat svou tvář za nedaleký kopec. Vyruší mě silueta dívky, která na sousední louce hrabe seno. Není to sousedovic Maruška? Hřbetem ruky si odhrne vlasy z upoceného čela, odežene dotírající mouchu, usměje se a řekne: „Ahoj.“ Nejsem schopen slova. Jediná myšlenka, která mi bliká v hlavě zní: Jak to, že jsem si jí nikdy nevšiml?





(Peekovy povídky)