zdá se, že tvá otázka je řečnická a jejím účelem je spíše cosi naznačit, než se něco dozvědet. Ač nejsem SV, pokusím se o vysvětlení.
Nejprve však malá poznámka - píšeš /// v PRAXI sotva kdy pokrytou hlavu v tamních shromážděních uvidíme ///. Na kolika shromážděních jsi byl? Po celém světě existují stovky, ne-li tisíce místních církví, které přijímají službu W.L.  Možná se mýlím, ale podle mého jsi nebyl na shromáždění ani jedné z nich. O to však nejde.
Přijdeš-li na shromáždění takové místní církve, skutečně tam s největší pravděpodobností všechny ženy nebudou mít fyzickou pokrývku hlavy. Důvod je jednoduchý, nejedná se totiž o podmínku přijetí či společenství. V takovém případě by šlo o sektu pokrývání hlavy a ne o místní církev. Apoštol Pavel hovoří o přijímání svatých v rámci církevního života ve 14. kapitole listu Římanům. Jako příklad zmiňuje otázku jídla: „Někdo věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen zeleninu. Ten, kdo jí, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť nesoudí toho, kdo jí. Vždyť Bůh ho přijal.“ (vv. 2-3). Přitom na jiném místě týž Pavel výslovně říká: „Všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s děkováním: posvěcuje se to skrze slovo Boží a přímluvu“ (1Tm 4,4-5). Apoštol Pavel tedy výslovně učil, že můžeme jíst všechno. Z hlediska učení měl v této otázce naprosto jasno. Z hlediska praxe církevního života nás však nabádá, abychom přijímali i toho, kdo všechno nejí. Není to snad rozpor mezi učením a praxí? Naprosto ne. Klíč k celé otázce se totiž skrývá v něčem jiném než v samotném jídle.
Pavel na základě nebeské vize nade vše miloval Krista, Hlavu, a církev, Jeho Tělo, se všemi údy. Věděl, že v církvi jsou věřící na různé úrovni co se týče růstu v životě i poznání pravdy. Věděl, že v církvi jsou nejen silní, ale také slabí (Ř 14,1; 15,1). Věděl, že má-li být církev Boží, musíme přijímat svaté podle toho, jak je přijal Bůh (14,3b), ne abychom posuzovali jejich názory (14,1). K tomu je však zapotřebí pravé poznání Božího záměru a pravá duc*****st (k. 8), která nemá zalíbení sama v sobě (15,1). Také je zapotřebí zkušenosti s životem Těla v praktickém církevním životě (k. 12).
Zdánlivý rozpor mezi učením a praxí uvedu ještě na příkladu se způsobem křtu. Na základě Božího Slova i samotného významu slova křest v původním jazyce můžeme říci, že správný způsob je ponoření. Avšak setkáme-li se s bratrem v Kristu, který byl pokřtěn pokropením, ale přitom vyznává stejný duchovní význam křtu, neměli bychom z ponoření učinit podmínku pro naše společenství s ním či dokonce pro jeho vstup na shromáždění. Popřeme tím snad pravdu o správném způsobu křtu? Naprosto ne. Pouze věřícího příjímáme podle Božích podmínek přijetí, mezi kterými správný způsob křtu není. 
Zkus si tento princip převést na otázku pokrývání hlavy a možná pochopíš, proč i na shromážděních místních církví mohou být některé ženy s nepokrytou hlavou. Nebylo by přece těžké vydat jen vnější nařízení (literu) o povinném zahalení hlavy. Něco jiného je však sloužit tak, aby lidé skutečně vnitřně uviděli a bytostně se podřídili Božímu řádu autority v tomto vesmíru. To první zvládne třeba i nevěřící, to druhé pouze ten, kdo je sám podřízen Boží autoritě. To první může okamžitě zvýšit počet zahalených hlav v místnosti, to druhé může postupně přispívat k uspořádání všech věcí pod jednu hlavu v Kristu.

AdamS

1.1. Mlčení žen ve společném shromáždění. Nadpis odstavce mi hned připomene název filmu „Mlčení jehňátek“.  Tato věta znamenala na dlouhou dobu konec duchovních ambic žen v církvi. Jde o výrok apod.Pavla „ ženy nechť v církvi mlčí" l K 14:34. Pavel v předchozích verších velmi podrobně popisuje pořádek při bohosluž­bě, kde se vyskytují různé charismatické projevy.