Grano Salis - Srovnání stanovisek v některých věroučných otázkách

Ekumenicky dialog na poli víry široce rozvíjený v minulém století přinesl řadu kladných výsledků, kupř. společné katolicko-luterské prohlášení o ospravedlnění z roku 1999. Nicméně přes tento pokrok nadále zůstávají sporné otázky a tak jsem přivítal možnost srovnání stanovisek ve třech zvolených věroučných tématech ve třech stanovených textech - - v Katechismu katolické církve , v knize Krédo od protestantského teologa Jana M. Lochmana a v Ekumenickém katechismu od Heinze Schütteho . Konkrétně jsem si vybral tyto tři věroučná témata, vycházející z Apoštolského (popřípadě Nicejsko-cařihradského) vyznání víry - „Věřím v Ducha svatého, „svatou církev obecnou“ „a věčný život“ .
Při svém rozboru těchto věroučných otázek jsem primárně vycházel z těch částí předepsaných textů, které přímo projednávají příslušnou problematiku, výjimečně jsem někdy zohlednil i myšlenky obsažené v jiných částech analyzovaných textů. Vzhledem k rozsahu zvolené problematiky jsem se snažil vystihnout ne detaily, nýbrž zásadní shody či rozdíly mezi jednotlivými prezentovanými stanovisky. A tak jen doufám, že se mi podařilo nic klíčového opomenout.

1.Věřím v Ducha svatého

Katechismus katolické církve (KKC) a Ekumenický katechismus (EK) hovoří přímo o svatosti Ducha svatého, považuje Ducha svatého za jednu z osob svaté Trojice (KKC, odstavce 685 a 691 a EK, odstavce 6.1 a 6.2) a uvádějí společné působení Ducha svatého s Otcem a Synem (KKC, odstavec 686 a EK, odstavec 6.6). Ve svém Krédu (K) Jan M. Lochman v části věnované Duchu svatému Boží trojjedinost předpokládá (K, s. 192 a 196).

Ve všech třech textech je Duch svatý zvlášť spojován s Ježíšem Kristem. A tak Duch svatý je pomazáním Ježíše (KKC, odstavce 689 - 690), Ježíš je nositelem Ducha svatého (K, s. 194) či Duch svatý působí v Ježíši Kristu (EK, odstavec 6.4.2.1). Všechny tři texty rovněž ví o působení Ducha svatého ve stvoření. Duch svatý je pramen všeho života ve stvoření (EK, odstavec 6.4.1) a je na počátku bytí a života každého tvora (KKC, odstave 703). Jan M. Lochman vyzvedá roli Ducha svatého v obnově stvoření, kdy Duch svatý uvádí člověka do společenství údělu a naděje s veškerým tvorstvem - pojem tzv. vnějšího osvědčení Ducha svatého (K, s. 205).

Samozřejmě Jan M. Lochman zná i působení Ducha svatého ve vnitřním životě člověka, což označuje jako vnitřní osvědčení Ducha svatého (K, s. 198). Zde se Duch svatý manifestuje jako Duch pravdy, pouto lásky a Duch svobody. Cílem je subjektivní osvobození člověka. Podle Katechismu katolické církve mohou Boží děti nést ovoce Ducha (KKC, odstavec 736). Duch svatý zjevuje lidem Krista, zpřítomňuje jim Kristovo tajemství a vede je ke společenství s Bohem (KKC, odstavec 737). Zvláštním darem Ducha svatého je láska. Podle Katechismu katolické církve je to první dar Ducha svatého (KKC, odstavec 733) a podle Jana M. Lochmana pravé sebe nalezení a sebeuskutečnění člověka je jen v lásce (K, s. 200).
Místem, kde je duchu svatému „vykázáno místo“, je podle Jana M. Lochmana církev (K, s. 203). Obdobně podle Katechismu katolické církve je církev místem našeho poznání Ducha svatého - v Písmu, tradici, v učitelském úřadu církve, ve svátostné liturgii, v modlitbě, v charizmatech, v projevech apoštolského a misionářského života, ve svědectvím svatých (KKC, odstavec 688). Ekumenický katechismus hovoří o působení Ducha svatého skrze zvěstování Božího slova, křest, odpuštění hříchů a v eucharistii (EK, odstavec 6.4.2.2), což se samozřejmě děje v církvi. Církev je podle Katechismu katolické církve svátostí Krista a Kristus sděluje svého Ducha svatého a posvětitele údům svého Těla skrze svátosti církve (KKC, odstavce 738 - 740). Duch svatý je také nositelem modlitby (KKC, odstavec 741). Jan M. Lochman zdůrazňuje přítomnost Ježíše Krista ve své církvi skrze Ducha svatého - - Přítomný Kristus (latinsky Christus praesens, K, s. 202). Duch svatý pro Jana M. Lochmana je především moc účasti, zpřítomnění a přivlastnění Božího díla v Kristu (K, s. 192).

Ekumenický katechismus připomíná, že Duch svatý i mimo církev, konkrétně v jiných náboženstvích a vše řídí k cíli věčného života (EK, odstavce 6.4.2.3 a 6.4.3). Dále v souladu s Nicejsko-cařihradským vyznáním víry uvádí, že křesťané věří v Ducha svatého, který „z Otce vychází“ (EK, odstavec 6.5). V tomto kontextu pak řeší problematiku filioque (vycházení Ducha svatého z Otce „i Syna“). Také neopomíjí to, že Duch svatý mluvil (a mluví) ústy proroků Starého i Nového zákona (EK, odstavec 6.7).

Zvláštností Ekumenického katechismu je to, že přibližuje Ducha svatého na podkladě biblické zvěsti (EK, odstavec 6.2). Tato část přináší několik starozákonních výroků naznačujících, že Starý zákon obsahuje „předzjevení“ Ducha svatého jako osoby . Na ně bezprostředně navazují početnější výroky z Nového zákona, které se vztahují k Duchu svatému jako osobě .

Zvláštností Katechismu katolické církve je pak to, že podrobně rozebírá jméno, názvy a symboly Ducha svatého (KKC, odstavce 691 - 701) a poměrně detailně se zabývá působením Ducha svatého v dějinách spásy - v čase zaslíbení, v plnosti času a v posledních časech (KKC, odstavce 702 – 741). Zvláštním důrazem u Jana M. Lochmana je podle mne již výše zmíněný pojem vnějšího osvědčení Ducha svatého, kdy obnova, kterou působí Duch svatý, směřuje navenek. A to nejen do církve, nýbrž důsledně za ni. Cílem je - v návaznosti na tradici spjatou se jménem Jáchyma z Fiore - říše Ducha svatého, která již dnes získává a shromažďuje své věrné zde na zemi (K, s. 206).

2. svatou církev obecnou

V analyzovaných textech vládne shoda, že církev je shromáždění (svolání) Boží, nový Boží lid ustanovený v Kristu a s Kristem (K, s. 209 EK, odstavec 7,3,1 KKC, odstavec 751), upřesněno je církev Tělem Kristovým, chrámem Ducha svatého i nevěsta Kristova (EK, odstavce 732 -733 a KKC, odstavce 791 - 801). Soulad panuje i v tom, že církev má viditelnou i neviditelnou (duchovní) podobu (K, s, 209 EK, odstavec 7.1 KKC, odstavec 771). Nutno tedy odlišit sociologickou a teologickou dimenzi církve a danou viditelnou církev triumfalisticky nezaměňovat s neviditelnou církvi nebo ignorovat či podceňovat viditelnou podobu církve (K, s. 211).

Mezi znaky pravé církve se ve všech třech textech shodně objevují tributy svatá a obecná (katolická). Svatost církve se odvozuje od toho, že je Bohem či Kristem posvěcený, vyvolaný a pověřený lid.(K, s. 213 KKC, odstavec 824 EK, odstavec 7.6.2). Ekumenický katechismus dodává, že církev je svatá, protože věřící jsou posvěcováni Božím slovem a svátostmi a stávají se tak společenstvím svatých (EK, odstavec 7.6.2). Podle Katechismu katolické církve se církev již na zemi vyznačuje opravdovou svátostí, třebaže nedokonalou (KKC, odstavec 825). Jan M. Lochman však nepovažuje svatost církve za nějaký trvalý příznak (životní kvalitu církve a spojuje ji s posvěcováním církve Bohem, což vede křesťany a církev „posvěcovat svůj život“ (K, s. 213).

Ve všech třech textech lze také najít, že církev by se měla otevírat reformním a obnovným snahám (K, s. 211). Podle Katechismu katolické církve jsou v církvi i hříšníci a tak církev je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde cestou obnovy (KKC, odstavec 827). I Ekumenický katechismus uvádí, že svatá církev je církví hříšníků a neustale potřebuje obnovu (EK, odstavec 7.6.2).

Zásadní shodu lze vidět i v otázce obecnosti (katolicity) církve. U Jana M. Lochmana je obecnost církve spojována s obsáhlou univerzálností církve a ekumenicitou církve (K, s. 213). Podle Ekumenického katechismu je církev katolická, protože ji Bůh svěřil plnost Zjevení a dober spásy a má poslání zvěstovat evangelium všem lidem všech dob po celám světě (EK, odstavec 7.6.3). V Katechismu katolické církve je církev katolická (všeobecná), protože je v ní přítomen Kristus (KKC, odstavec 830) a od Krista dostala poslání pro všechny lidi (KKC, odstavec 831). Ovšem dále Katechismus katolické církve uvádí, že místní církve (diecéze či eparchie) jsou plně katolické pro společenství s církví římskou, „která předsedá v lásce“ (KKC, odstavec 834). Ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, ale nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce (papeže), jsou sice v určitém společenství s katolickou církvi, i když ne dokonalém. S pravoslavnými církvemi je toto společenství tak hluboké, že „chybí jen málo k dosažené plnosti, která opravňuje ke společnému slavení Pánovy eucharistie“ (KKC, odstavec 838). Ekumenický katechismus proto dodává, že katolicita církve je stále úkolem, neboť vyžaduje překonání rozporů. Plné uskutečnění katolicity je možné jen cestou ekumenicity (EK, odstavec 7.6.3).

Zde již vidíme, že dosavadní shoda začíná slábnout. Týká se to také dalším atributů, se kterými je spojována pravá církev. Těmi atributy církve jsou - jedna (jediná) a apoštolská. Že církev je jedna, to ve své knize Jan M. Lochman neřeší. Ekumenický katechismus uvádí, že existuje jen jedno Tělo Kristovo - církev, jejímiž členy se stáváme jednou křtem. To, že se tato základní jednota nikdy neztratila má být přesvědčení těch, kdo jsou dosud rozděleni a vyznává se ve víře (EK, odstavec 7.6.1). Shoda vládne i v tom, že jedna církev existuje v místních církvích. Katolická (římskokatolická církev) však mezi pouta jednota řadí (kromě víry přijaté apoštoly a společného slavení bohoslužby) také „apoštolskou posloupnost skrze svátost kněžství, která udržuje bratrskou svornost Boží rodiny“ (KKC, odstavec 815). Proto jediná Kristova církev údajně „subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním“ (KKC, odstavec 816). A tak nemalé společnosti křesťanů jsou odloučeny od plného společenství katolické církve, i když v nich mohou existovat „některé prvky posvěcení a pravdy“ (KKC, odstavce 817 - 819). Za jednotu se proto církev musí stále modlit a usilovně ji chránit, posilovat a zdokonalovat (KKC, odstavce 820 - 822).

Zda pravá církev má být apoštolská, to Jan M. Lochman ve svém Krédu rovněž neřeší, třebaže klade důraz (v duchu české reformace) na závaznost apoštolské praxe pro církev (K, s. 215). Ekumenický katechismus spojuje apoštolskost církve s tím, že církev je Bohem poslána do světa, je vázána svědectvím apoštolů a nástupnictvím v poslání (EK, 7,6,4). Apoštolská posloupnost v užším slova smyslu (nástupnictví v biskupském úřadu) byla však reformními církvemi nezáměrně opuštěna. Evangelické církve skutečně neplní požadavek Katechismu katolické církve, že církev má být do návratu Krista i nadále poučována, posvěcována a vedena apoštoly, díky jejich nástupcům v pastorálním poslání: biskupském sboru, „jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem církve“ (KKC, odstavec 857). Podle Ekumenického katechismu se však z evangelické strany považuje za možné obnovení následnictví v biskupské službě, což je z pravoslavné, římskokatolické a anglikánské strany považováno za bezpodmínečně nutné (EK, odstavec 7.6.4).

S tvrzením, že „mimo církev není spásy“, se setkáváme v Katechismu katolické církve a v Ekumenickém katechismu (KKC, odstavec 846 EK, odstavec 7.5.2). Podle Ekumenického katechismu jde pro křesťany o napomenutí, aby neopouštěli církev. Pro nekřesťany pak platí, že Bůh chce spásu všech lidí (1 Tm 2,4), proto smíme mít důvěru, že Boží láska zná i jiné cesty, jak se dostat k člověku (EK, odstavec 7.5.2). Podle katechismu katolické církve všichni, kdo bez vlastní viny neznají Krista a církev, avšak s upřímným srdcem hledají boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí, mohou dojít věčné spásy (KKC, odstavec 847). V Katechismu katolické církve je věnována pozornost vztahům církve k nekřesťanům - k hebrejskému lidu, muslimům a nekřesťanským náboženstvím (KKC, odstavce 839 - 845). Jan M. Lochman řadí tvrzení sv. Cypriána, že se nemůže zachránit, „kdo je vně, mimo církev“, k výrokům, které svědčí o podlehnutí pokušení ztotožňovat viditelnou a neviditelnou církev (K, s. 209 - 210).

Katechismus katolické církve a Ekumenický katechismus shodně tvrdí, že církev má původ ve věčně spasitelné vůli Boží (v Otcově plánu), že Bůh církev chtěl (připravil), založil (ustanovil) a představil (EK, odstavec 7.2 a KKC, odstavce 758 - 768). Plné dovršení, uskutečnění církve ve slávě váže Katechismus katolické církve na Kristův návrat (KKC, odstavec 769). Katechismus katolické církve rovněž přináší jména a obrazy (symboly) církve (KKC, odstavce 751 – 757).

Ekumenický katechismus vidí církev na cestě k uskutečnění Božího království, jako společenství naděje, které se modlí, aby Boží království slavně přišlo (EK, odstavec 7.7). Podle Jana M. Lochmana církev vidí sebe sama správně vzhledem k Božímu království, nesmí se však s Božím královstvím ztotožňovat. Království Boží není královstvím křesťanů a skutky Božího království lze konat mimo církev, např. ve společnosti (K, s. 217 - 218).

Ekumenický katechismus připomíná, že církev jako společenství je také společenstvím služeb (EK, odstavec 7.4). Všichni křesťané jsou povoláni vydávat svědectví a navzájem si sloužit (EK, odstavec 7.4.3). Podle Katechismu katolické církve má každý křesťan sloužit podle svého postavení a úkolů. A tak v římskokatolické církvi se rozlišuje mezi věřícími hierarchie laikové a zasvěcený život (KKC, odstavce 874 - 933). V hierarchickém zřízení církve má klíčovou roli biskupský sbor a jeho hlava, papež. Biskupský sbor má za úkol vyučovat, posvěcovat a řídit. Římskému biskupu (papeži) přísluší neomylnost ve věcech víry a mravů. Neomylnost přísluší i biskupskému sboru, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu (KKC, odstavce 890 - 891). Problém papežské neomylnosti stále ještě rozděluje církve, jakož otázky kolem pojetí ordinace k církevní službě. Ekumenický katechismus spojuje církev jako společenství také se společenstvím s chudými a utlačovanými, kdy diakonie a láska k bližnímu patří neodlučně k evangeliu (EK, odstavec 7.4.4). A tak církev podle Ekumenického katechismu je společenství vytvářené Božím slovem, společenství vytvářené svátostmi, společenství služeb a společenství s chudými a utlačovanými (EK, odstavec 7.4).

3. a život věčný

Všechny křesťany spojuje víra ve věčný život či život budoucího věku, jak to formuluje Nicejsko-cařihradské vyznání víry. Všechny tři analyzované texty se shodují v tom, že toto zaslíbení přesahuje všechno lidské chápání (EK, odstavec 9.4.1), jakoukoliv představivost (KKC, odstavec 1027), naše očekávání i naše vyjadřovací schopnosti (K, s. 266).

V centru všech očekávání je naděje, že uvidíme Boží tvář a poznáme Boha bez fragmentárnosti a zahalování (EK, odstavec 9,4.1). Toto nazírání Boha v jeho nebeské slávě nazývá římskokatolická církev „oblažující patření“ (KKC, odstavec 1028). Jan M. Lochman pak chápe „visio beatifica“ (spasitelné patření) ve smyslu plného přijetí Boží pravdy, odhalení tváře a dosud skrytých cest Božích, včetně odhalení často nepřehledných a zauzlených cest našich životů (K, s. 270 - 271) a dále spojuje věčný život s odpočinutím Božího lidu (K, s. 268) a láskou jako fundamentem věčného života (K, s.272). Ekumenický katechismus píše o naději v nové nebe a novou zemi, v příchod Božího království spravedlnosti, lásky a pokoje (EK, odstavec 9,8). Katechismus katolické církve spojuje naději v nové nebi a novou zemi s obnovou lidstva a světa (vesmíru) a očekává, že se mimo jiné zcela uskuteční i jednota lidského pokolení a blažené patření bude nevysychajícím pramenem věčného štěstí míru a vzájemného sdílení (KKC, odstavec 1046). V nové zemi bude přebývat spravedlnost a blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji (KKC, odstavec 1046).

Věčný život podle Jan M. Lochmana je myslitelný jen tváří v tvář Bohu (latinsky Coram Deo) a proto považuje myšlenku „nesmrtelnosti duše“ za problematickou. A tak logicky zcela opomíjí problematiku soukromého soudu (KKC, odstavce 1021 - 1022) neboli problematiku setkání člověka s Bohem bezprostředně po smrti, když dochází k soudu nad jeho životem (EK, odstavec 9.1)., jak tomu věří nejen římskokatolická církev, ale i pravoslavná a starokatolická církev (a do značné míry i anglikánská církev). Ekumenický katechismus v této souvislosti uvádí, že o soudu bezprostředně po smrti evangelická strana nic neučí, ani soud výslovně nepopírá. Toto učení se však jeví logickým, jestliže evangelická strana uznává, že Bible vypovídá o možnosti existence u Krista bezprostředně po smrti (Fp 1,23 1 Pt 3,18 L 23,43 Zj 6, 9-1) a že Boží vztah k nám ve smrti nekončí (EK, odstavec 9.1).

Jelikož Jan M. Lochman se nevěnuje soukromému soudu, přirozené opomíjí i problém, kde se mrtví ocitnou hned po smrti - tedy problematiku nebe (KKC, odstavec 1023 - 1029), přebývání svatých již nyní v Boží blízkosti (EK, 9.4.3), očišťovaní zemřelých čili očistce (KKC, odstavce 1030 - 1032 EK odstavec 9.5), modliteb za zemřelé (EK, odstavec 9.5.2) a pekla (KKC, odstavce 1033 - 1037 EK, odstavec 9.6). Jan Lochman také neví o různých stupních nebeské blaženosti a Božím posuzování lidí podle jejich jednání (EK, odstavec 9.4.2).

Ekumenický katechismus zde připomíná, že pro církve vzešlé z reformace představuje očistec problém (reformace očistec odmítla), nicméně vidí možnosti nového vzájemného porozumění v této otázce (EK, odstavec 9.5.2). Obdobně tomu je i v otázce přebývání Marie v nebeské slávě (EK, odstavec 9.4.4), resp. mariánských dogmat z let 1854 a 1950, které jsou odmítány nejen evangelickými církve, ale jsou problematické i pro církev pravoslavnou.

U Jana M. Lochmana nenajdeme nejen soukromý soud, nýbrž ani poslední soud (KKC, odstavce 1038 - 1041) čili vzkříšení všech mrtvých na konci času a soud nad světem po druhém příchodu Pána Ježíše Krista (EK, odstavec 9.2).

Ekumenický katechismus v souvislosti s věčným životem (nebem) připomíná, že učení o všeobecném smíření připisované Origenovi (3. století) nelze doložit z Písma. Proto nelze očekávat, že nakonec budou spaseni všichni, včetně zavržených, že dojdou věčné blaženosti (EK, odstavec 9.7).
Dále Ekumenický katechismus upozorňuje, že “Bůh již určil dobu konce, my ji však neznáme a jsme vyzývání, abychom byli stále připraveni“ (EK, odstavec 9.3). Podobně katechismus katolické církve uvádí, že neznáme čas, kdy dospěje ke svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru (KKC, odstavec 1048). Víme však, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi (tamtéž). Očekávání nové země však nesmí oslabit úsilí o zvelebení této země, nýbrž spíše toto úsilí povzbudit (KKC, odstavec 1049). Církev má být podle Ekumenického katechismu společenství naděje uprostřed světa, který je konfrontován se smrtí a ničením (EK, odstavec 9.8).

Závěr

Provedený rozbor ukázal, že přes dosaženou dalekosáhlou a zásadní shodu ve věroučných otázkách nadále existuje mezi církvemi řada kontroverzních otázek. A tak stále nutno hledat ekumenický konsensus v otázce filioque (vycházení Ducha z Otce i Syna), jednoty, svatosti a apoštolskosti církve (zejména ve vazbě na požadavek apoštolské posloupnosti ve smyslu biskupské služby v dějinách či papežského primátu a papežské neomylnosti), nesmrtelnosti duše, soukromého soudu bezprostředně po smrti člověka, konečného očišťování (očistce) či mariánských dogmat (početí Marie Panny bez poskvrny dědičného hříchu a přijetí Marie do nebeské slávy s tělem i duší). Samozřejmě najdeme sporné body i v jiných, zde nerozebíraných otázkách, např. co se týče úcty svatých či svátostí (pojetí a počet svátostí). K uskutečnění plného společenství církví, byť v podobě jednoty ve smířené různosti, je ještě třeba urazit nemalý kus cesty. Klíčové podle mne zde bude rozhodnutí, v čem se bude požadovat jednota v pravdě a co se z rozdílů ve víře čí řádech již vejde do jednoty v různosti.

Literatura:

Katechismus katolické církve, 1. vydání, Praha: Zvon - české katolické nakladatelství, Vyšehrad 1995,

Lochman, Jan Milíč: Krédo. Úvod do ekumenické eklesiologie, První české vydání, Praha: Kalich, 1996, 286 s.

Schütte, Heinz: Ekumenický katechismus I, Víra všech křesťanů, Vydaní první, Praha: Vyšehrad, 1999, 264 s.

Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
Praha, červen 2007

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace