Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Už podruhé v průběhu sedmi let vydala římskokatolická církev dokument týkající se jejího sebepochopení. V obou se deklaruje jako „jediná církev Kristova“. Tím nevypovídá pouze o sobě, ale i o jiných. A to zcela degradujícím způsobem: Ti, kteří se nepodřizují autoritě katolických biskupů, nejsou církví Kristovou!

Křesťané stojící mimo organizační struktury katolické církve jsou tak poníženi na náboženskou společnost či takzvanou „církev jiného typu“. Ujišťování katolických představitelů, že i zde působí Kristus, je jen pokusem uchlácholit je. Kristus samozřejmě působí kdekoli. Podle Apoštolského vyznání víry sestoupil i do pekel. Ale doma zde není. Napětí v ekumeně přitom vyvolává právě skutečnost, že by v jedné církvi doma být měl a v jiné nikoli.

Toto sebepochopení římskokatolické církve není ničím novým. „Bohovědný slovník“ (Česká katolická charita, 1963) definuje církev takto: „Ačkoli se rozličné společnosti křesťanské zovou církvemi, přece jenom jediná může být pravá církev Kristova. Neboť Kristus založil svou Církev (nikoli církve) a jí přislíbil, že brány pekelné ji nepřemohou. A to platí jedině o církvi Římskokatolické.“ Katolická strana často vyjadřuje podiv nad tím, proč se evangelíci oněm vatikánským dokumentům diví, že se takto exkluzivně přece římskokatolická církev vnímala vždycky. Ano, ale její oficiální stanoviska byla po desetiletí překrývána ujišťováním, že po 2. Vatikánském koncilu nastala jiná doba a nekatolíci mají vycházet z aktuálních, nikoli historických postojů.

Dva dokumenty s týmiž důrazy naznačují, že jde o nový trend. Co bylo v době, kdy římskokatolická církev vstupovala na ekumenickou scénu, takticky odsunuto do pozadí (m.j. tezí, že se budeme věnovat tomu, co nás spojuje, nikoli rozděluje), se v situaci, kdy se zde stala hlavní figurou, opět vrací do hry. Oprášením katolické exkluzivity jsou ostatní církve postaveny do nezáviděníhodné situace: Buď katolické sebepochopení akceptují nebo ekumenu zablokuji. V prvním případě zneváží samy sebe. V druhém případě uslyší, že nejednají ve shodě s Písmem, že Kristus vybízí své učedníky, aby „všichni byli jedno“. Ekumena se stala pod taktovkou římskokatolické církve pastí. Evangelíci, mezi nimiž se kdysi zrodila, se stali vězni svých vlastních ideálů.

Chtějí-li si představitelé evangelických církví, Reformovaného a Luterského svazu i Světové rady církví uchovat svou tvář, musí podmínit pokračování ekumenického dialogu rovností zúčastněných stran. Ne pouze nějakou sociologickou, ale teologickou. Nelze volat, aby „všichni byli jedno“ a pro sebe si nárokovat exkluzivitu. Poctivě usilovat o jednotu předpokládá vidět všechny, s nimiž o ni usiluji, jako autentickou součást církve Kristovy. Na posuny, k nímž v římskokatolické církvi dochází, je třeba reagovat a přehodnotit dosavadní ekumenickou strategii. Nestačí radovat se z toho, co nás spojuje. Je nezbytné začít odstraňovat to, co nás rozděluje! Vydávání se římskokatolické církve za jedinou církev Kristovu nás rozděluje zcela zásadním způsobem.

Emanuel Vejnar, farář ČCE