Vladěnka mě pozvala na vyučování ke křtu. Křest tak, jak mi byl popsán, mi připadal jako nehorázná šaškárna, ale byla jsem vyučená o jeho vnitřním významu, že je to demonstrace duchovnímu světu (pohřeb mého starého člověka), že patřím Kristu a tak jsem se rozhodla, že to budu absolvovat a že to překousnu kvůli Ježíši. Byla jsem docela dobrý student a tak jsem věrouku zvládla levou zadní a na všechny otázky správně odpovídala (i před staršími). Nezapomenu na  ten den křtu. Od rána jsem bojovala s myšlenkou, že tam nepůjdu (bylo to v bazéně). Byla jsem ale předem instruovaná od Vladěnky, že tyto myšlenky přijdou a jsou od satana, který mě nechce pustit ze svých spárů.  Nechtěla jsem, aby si Vladěnka myslela, že jsem tak slabá, že to se satanem nevyřídím, a tak jsem šla. Všechno ve mně se vzpíralo, cítila jsem, že ti lidé, co tam na břehu bazénu zpívají písně a zvedají ruce jsou cizí, připadalo mi, že se radují, že mě polapili a že se už nebráním a že proto mají radost a tleskají. Připadala jsem si v pasti, dělala jsem něco, o čem jsem nebyla vnitřně přesvědčená, ale měla jsem jen jejich argumenty a tak mi to přišlo správné. Vždyť to, co je správné je přece mnohokrát nepříjemné. Při křtu měl můj pastor zjevení, že Bůh mi dává nové jméno „Poslušná“. Po křtu mi ti cizí lidé gratulovali a objímali mě, vítali mě do rodiny, oslovovali mě „sestro, či sestřičko“, šel mi mráz po zádech, ale říkala jsem si, že je to můj starý člověk, který se hlásí k životu, ač mrtev. Ano, poslušná, absolvovala jsem křest z poslušnosti……. Vladěnce. Po křtu jsem podlehla velké depresi. Věděla jsem, že mé pokrytectví v církvi se nafukuje do rozměrů, kdy buď církev opustím (ale to jsem se bála kvůli Bohu..on to přece žádá, že tam mám chodit, nehledě na to, že umřu, když nebudu mít společenství Božího lidu) a nebo se sebou něco udělám, začnu to brát víc vážně budu ochotněji a víc poslouchat Vladěnku, abych nemusela lhát a cítit se ze sebe tak mizerně a budu chodit na všechna shromáždění, skupinky a mládež. Věděla jsem, že tu první možnost chce satan a tak jsem se rozhodla pro tu druhou. Začala jsem zintenzivněním četby bible. Spoustě věcem jsem nerozuměla a tak jsem bombardovala Vladěnku dotazy. Vypadala, že jí dělám opravdu radost a tak jsme byly obě spokojené. Po čase jsem se ujala vedení chval na skupince a protože jsem s Vladěnkou trávila hodně času, pocity viny ustoupily. Připadala jsem si nyní dokonale svatá a poslušná, věděla jsem, že žiju správně a že i Bůh musí vidět, jak jsem se překonala a jak moc času věnuju církvi, bibli a modlitbě. Měla jsem od Vladěnky odpovědi na spoustu otázek a tak mi svět začal být dokonale jasný: My věříme Bohu a tak jsme jiní, lepší než nevěřící, platí pro nás jiná pravidla hry. Když jednáme správně a nehřešíme, daří se nám dobře. Když někde stojíme špatně, nebo zhřešíme, přijde trest. To bylo i odpovědí na otázku, proč se některým lidem ve sboru nedaří dobře…mají skrytý hřích, odmítají přijmout Boží radu. apod.  Byla jsem klidná a žila jsem bezstarostně, protože jsem nehřešila a tak se mě týkalo jen požehnání a Boží přízeň. Byla jsem na sebe hrdá. Byla jsem indoktrinované dítě.

V té době se stala tragická nehoda…při které zahynuli dva výrazní sourozenci našeho společenství…manželé. Oba byli proroci. Ona vydávala nedávno svědectví, že jí Bůh uzdravil rakovinový nádor o velikosti vejce z dělohy. Nechápala jsem to, byla jsem ve zmatku. Tak Bůh jí uzdraví nádor, aby se pak zabila při nehodě? Jak to? Prosákla ke mně informace, kterou ten, kdo mi jí sděloval měl prý od pastora (a já tomu věřím, protože dotyčný byl u pastora doma pečený vařený), a sice, že prý dotyční měli skrytý hřích, o kterém mi ale nechtěl nic podrobnějšího říct. No, tak pak už mi to bylo jasné a uklidnila jsem se.

Nezmínila jsem (neb to není až tak důležité), že těsně před mým zapojením se do církve jsem začala vztah s nevěřícím hochem. Nejprve jsme ho pojali ryze světsky, ale pak on také uvěřil a pokoušeli jsme se o křesťanský vztah. Po dvou letech chození mě opustil kvůli jiné křesťance a já prodělala svou první vážnější krizi víry. Bylo to totiž poprvé, co muž opustil mě, předtím za nevěřícna jsem vždycky ukončovala vztahy já. „Jak to mohl Bůh dopustit?“, a „vždyť jsme „prožili“, že k sobě patříme“ atd. atd.,  to byly otázky, které mě mučily. V té době jsem byla tak psychicky na dně, že jsem téměř žila doma u Vladěnky. Chodila jsem tam denně. Možná jsem měla dávno říct, že Vladěnka byla žena pastora. Naše rozhovory o Bohu, víře, lidech v církvi, o jejím muži, o životě nebraly konce. Pomáhala jsem jí doma s miminkem, žehlila jsem, pozorovala, jak to chodí u pastorů. Moc si to už nepamatuju, snad jen to, že pastor je člověk, který není doma. Vzpomínám si na ustaraný, strhaný a nervózní obličej Vladěnky, jak sama řešila vysokou horečku miminka a k tomu další dvě děti. Když pastor občas přišel domů, býval v dobré náladě a míval nadhled. Vladěnka bývala rozladěná.  Postupem času mě pastor začal přibírat k různým překladům v komunikaci s cizinci a začala jsem spolupracovat spíš s ním. Jeho život mi připadal zajímavější. Jednou mě dokonce uvolnili ze školy, abych mohla překládat na setkání maminek.