Obsah návrhu

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 16.1.2006 navrhla skupina senátorů, aby Ústavní soud zrušil zákon č. 495/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích), nebo in eventum v návrhu označená ustanovení zákona o církvích.  Napadená ustanovení jsou podle jejich názoru v rozporu s ústavním pořádkem i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02.

Navrhovatelé se domnívali, že záměrem zákonodárce při přijímání novely zákona o církvích bylo omezit náboženské svobody, provést protiústavně restriktivní výklad Listiny základních práv a svobod a porušit rozhodnutí Ústavního soudu, a to v situaci, kdy pro takový přístup nesvědčily žádné negativní zkušenosti z dosavadního fungování církví, náboženských společností a jimi zřízených dalších institucí.

Podle návrhu spočívá jediný zásadní cíl novely ve změně dosavadního postupu, kdy evidence církevních právnických osob prováděná Ministerstvem kultury již nebude charakteru deklaratorního, nýbrž konstitutivního. Při vzniku právnické osoby nejde o tak podle navrhovatelů o evidenci, nýbrž o registraci. Tento režim nabytí právní subjektivity pak podle navrhovatelů  je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, podle níž „církve a náboženské společnosti … ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech“, jakož i s judikaturou Ústavního soudu.

Navrhovatelé také namítali, že stát nemůže omezovat svobodu náboženského vyznání a zasahovat do ní (pokud její výkon neohrožuje práva druhých), nýbrž ji musí pouze chránit, že církve a náboženské společnosti jsou společensky významné a musí být uznáno jejich určité privilegované postavení a ústavní ukotvení, a konečně že součástí výkonu náboženství je pro věřící nejen jednání spojené s vyznáním určité víry, ale i „působení církve ve světě a vyzařování víry do společnosti“ činnostmi v oblasti humanitární, sociální, charitativní a vzdělávací. Dovozují, že napadená právní úprava ve svém důsledku vede k vyloučení charit a diakonií ze struktury církví a také podle jejich názoru zakazuje existenci církevních škol, které by byly součástí církve.

Navrhovatelé vytýkají napadenému ustanovení také nesystémové a ryze účelové použití pojmu evidence. Užití nevysvětlených a neurčitých pojmů otvírá podle navrhovatelů možnost šikany církví a jejich právnických osob státními orgány. Uplatňují také s odkazem na evropskou judikaturu výhradu, že „úroveň ochrany lidských práv má s časem růst, a nikoli klesat“, zatímco v daném případě je tomu naopak.

V další části svého podání navrhovatelé na základě demografických údajů ze Sčítání lidu, domů a bytů z roku 2001 dovozují, že věřící jsou společenskou menšinou a podle jejich mínění i v tom spočívá jeden z politických důvodů, proč voliči ve své většině nepřátelský postoj velké části politické třídy k církvím a restrikce vůči náboženské svobodě aprobují.

Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud zkoumal, zda nová pravidla pro evidenci právnických osob zřizovaných církvemi a náboženskými společnostmi nejsou v rozporu s ústavním pořádkem Českém republiky. Předchozí právní úprava umožňovala církvím zřizovat právnické osoby pouze podle vnitřních pravidel církve. Současné znění zákona o církvích, které senátoři před Ústavním soudem napadli, předpokládá evidenci církvemi zakládaných právnických osob na ministerstvu kultury.

Ústavní soud konstatoval, že nová právní úprava není zásahem do ústavně zaručených práv, naopak posiluje právní jistotu třetích osob, neboť je jasněji vymezena totožnost takového subjektu a pravidla, jimiž se řídí. I když je administrativní zátěž podle nového znění zákona vyšší, nejsou podle soudců Ústavního soudu na církve při zřizování právnických osob kladeny nepřiměřené, nevěcné nebo šikanózní nároky.

Ústavní soud také uvážil, že ne všechny církve a náboženské společností mají vnitřními předpisy dostatečně jasně stanoven režim vzniku případných právnických osob.

Podle názoru Ústavního soudu zde existuje odůvodněný proporcionální vztah mezi určitým omezením autonomie církevních subjektů a požadavkům na právní jistotu nebo ochranu třetích osob, přičemž požadavky pro vznik nových právnických osob kladená na církve a náboženské společnosti nepředstavují nepřiměřenou a neodůvodněnou administrativní zátěž. Návrh skupiny senátorů proto zamítl.

Odlišná stanoviska k nálezu si vyhradili soudci a soudkyně Ivana Janů, Vlasta Formánková, Dagmar Lastovecká, Stanislav Balík, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická.