poslal Aleš Franc Probuzení posledních dnů – vedení Duchem
Přijato Generální radou Assemblies of God 11. srpna 2000
Jak poznamenal pisatel Kazatele, pod sluncem není nic nového (Kaz 1:9).
Generace přicházejí a odcházejí. Probuzení přicházejí a odcházejí. Hlad po Bohu
přichází, a také se naneštěstí vytrácí. Někteří lidé upřednostňují navyklé
postupy před neočekávaným. Jiní zase zoufale touží vidět něco neobvyklého,
něco, co se nikdy dříve nestalo.
Extrémy v probuzení
V časech probuzení Bůh často připomíná církvi opomíjené pravdy. Když se
tak stane, mohou snadno vznikat extrémy. Jedni odmítnou obnovené učení, zatímco
druzí půjdou ve svém nadšení až za to, co učí Písmo. Obě krajnosti jsou
škodlivé, a přináší Kristově věci pohanu.
Probuzení od Azusa Street (počátek 20. století) až dodnes byla svědkem
neobvyklých a neočekávaných lidských reakcí na Boží přítomnost. Marie
Woodworth-Etter, jejíž evangelizační služba začala v 80. létech 18.
století, a pokračovala kolem založení Assemblies of God v roce 1914, o své
rané službě poznamenala: „Muži i ženy padali, a leželi jako mrtví“ [1].
Nikdy předtím nic takového neviděla, a nevěděla, co má dělat, když padli.
Usoudila, že to byla Boží moc v činnosti. Ale tyto tělesné reakce se nikdy
nestaly znakem její služby, aby byly organizovány, plánovány a úmyslně
opakovány. Když se staly, uznala je jako práci Ducha.
V některých případech současná probuzení zakoušejí projevy, které se
zdají následovat některé osoby nebo služby, a začnou být očekávány jako důkazy
Boží zvláštní přítomnosti. Takové očekávání, když se lidské opakování smísí
s nadpřirozenými navštíveními, okrádá Boží děti o veškerou rozmanitost a
svěžest ryzí Boží práce, která neomylně potvrzuje Jeho přítomnost.
Dopad médií na probuzení
Dnešní probuzení má sice z moderních komunikačních médií a technologie
prospěch, ale je zároveň jejich obětí. Zatímco probuzení v první čtvrtině
20. století byla popisována až opožděně ve zpravodajích, nebo o nich vyprávěli
pozorovatelé, kteří cestovali jinam s líčením svého očitého svědectví,
dnešní probuzení jsou vysílána živě, nebo i nahrána a vydána, aby byla celá
událost co nejvíce propagovaná. Kvůli soupeření ve vizuálním světě televize
jsou dramatické tělesné projevy často přednostně zveřejněny na obrazovkách,
zatímco vnitřní práce Ducha Svatého při zachraňování duší a změně životů není
tak viditelná ani okázalá. Přesto právě toto jsou skutečné důvody pro činnou
Boží moc. Světoznámý evangelista nikdy nesmí zaměnit Boží priority za lidské.
Naneštěstí, někteří letniční a charismatici začali o probuzeních smýšlet
v číslech označujících počet lidí padajících na podlahu, třesoucích se,
nekontrolovatelně se smějících, nebo ukazujících celou paletu jiných lidských reakcí
hlášených v médiích nakloněných probuzení. Přítomnost takových fyzických
reakcí je někdy brána jako důkaz duc*****sti nebo toho, že se Bůh rozhodl danou
službu požehnat svou přítomností. To tak ale může i nemusí být.
Neuhašujte Ducha
Poslední věc, kterou by upřímný letniční věřící chtěl, je uhašovat nebo
zarmoutit Ducha Svatého. Víme dobře, co Pavel myslel, když napsal Tesalonickým:
„Ducha neuhašujte.“ Ale o dva verše dále napomíná: „Všechno zkoumejte, dobrého
se držte“ (1 Tes 5:19,21). A tak nesmíme brát tuto dvojitou zodpovědnost na
lehkou váhu – na jedné straně nechat Ducha Svatého pomazávat a pohybovat se jak
sám chce, a na druhé straně plnit příkaz, abychom rozeznávali a rozsuzovali.
Jestliže mají být rozsuzována proroctví předpokládaně vyřčená Duchem Svatým (1
Kor 14:29), pak i tělesné projevy připisované práci Ducha Božího mohou a mají
být rozsuzovány. Posuzování v takových záležitostech však musí být vždy
s Kristovou myslí a duchem. Nechceme zrušit obecenství s upřímnými
věřícími, kteří nevědomě sklouzli do extrému – pokud jsou poučitelní a
poslechnou si kritický úsudek těla Kristova, se kterým se rozhodli spojit.
Během let od svého založení Assemblies of God viděla potřebu vytvořit
prohlášení k „manifestacím“ při probuzení podle svého porozumění Písmu. Neboť
se týkají i současných zpráv o probuzení, máme pro naše obavy biblické důvody.
Přesto chceme nadevše znovu potvrdit naši touhu nebránit žádnému pohybu Ducha.
Jestliže je věc z Boha, nemůžeme a nepřejeme si ji zastavit. Jestliže je z člověka,
po čase ztroskotá, ale Písmo nám radí, abychom to s pomocí Ducha Svatého,
který chce církvi požehnat stálým duchovním růstem, rozpoznávali. Proto
vyzýváme k opatrnému rozsouzení následujících oblastí, ve kterých se
ukázaly výstřelky a zneužití, jež nenásledují biblické učení nebo příklad.[2]
Nesouhlas s odchýleným učením
Bůh se zajisté pohybuje v srdcích a životech lidí, kteří touží po Jeho
přítomnosti a modlí se, aby viděli Jeho moc, jak mění životy a znovu získává
to, co Satan ukradl nebo zničil. Ale společně s ryzím pohybem Ducha často
přichází učení a praxe které, pokud nebudou rozpoznány a napraveny, promění
ryzí hnutí Boží v mělké a zavádějící ukázky emocí. V učení, které
opouští nebo něco přidává k biblické pravdě, je většinou pravdivé jádro, které
je pohřbené pod hromadou plev lidských přídavků a neobvyklých výkladů Písma.
Přestože se neodvažujeme bezděčně uhašovat práci Ducha při proměně životů a volání
církve zpět k první lásce a horlivosti, musíme se ozvat s varovnými
slovy, když odklon od Písma ohrožuje existující život a stabilitu místních
církví. Nacházíme důvody k obavám v následujících oblastech.
1. Předůraznění rozpoznávání, udílení nebo předávání duchovních darů
vzkládáním rukou a předpokládaně prorockým pojmenováním konkrétních darů
Duchovní dary jsou dary Ducha, udílené „každému, jak on sám chce“ (1 Kor
12:11). Když Duch zmocní dar, který udělil, není třeba nikoho, aby zastal Jeho
roli. Když Duch Svatý podnítí užití daru, jeho rozpoznání a potvrzení bude
zjevné všem bez přispění člověka, který by sdílel část slávy. Největší tragédií
takového přístupu je pošetilá lidská předpověď, která vypadá jako prorocké
slovo, a vede věřícího, aby očekával schopnosti a vybavení, které nikdy nemusí
mít. Pavel říká, že dary byly udíleny skrze vzkládání rukou (1 Tim 4:14; 2 Tim
1:6), ale biblický záznam nejmenuje konkrétní dar, který Timoteus dostal, ani
nenaznačuje, že Pavel nebo starší onen dar předali. Dar dává Duch Svatý, nikoli
služebník, který se modlí modlitbu za zmocnění. Doporučujeme opatrnost
v pojmenovávání jednotlivých darů, dokud Duch nepotvrdí takové proroctví
nadpřirozeným projevem slíbeného daru.
2. Problematické učení, že současné úřady apoštolů a proroků by měly
spravovat církevní služby na všech úrovních
Pro osoby s nezávislým duchem a přehnaným odhadem své vlastní
důležitosti v Božím království je velikým pokušením prohlašovat, že
organizace a administrativní struktura je jen lidského původu. Když si přečtou
v Bibli, že existovali apoštolé a proroci, kteří měli ve vedení veliký
vliv, a špatně vyloží 1 Korintským 12:18 [3]
a Efezským 2:20 a 4:11, pokročí k tomu, že vyhlásí sami sebe nebo osoby
s podobnými náhledy za proroky a apoštoly. Struktura vytvořená aby se
vyvarovalo předchozí struktury se může brzy stát diktátorskou, povýšenou a
tělesnou, zatímco o sobě tvrdí, že je bibličtější než ta stará. Zastánci
apoštolsko-prorockého vedení se při svém čtení pasáže v Efezským 4
zastavili příliš brzy a přehlédli vyšší povolání každého úřadu a služebníka
v církvi: „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za
proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu
služby - k budování Kristova těla, až
bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou
Kristovy plnosti. Pak už nebudeme
nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší,
chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je
hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se
podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno“ (Ef
4:11-13, kurziva přidána). [4]
V Efezským 2:20 Pavel hovoří o historickém faktu, že se Židé a Pohané
shromáždili, aby vytvořili církev. Aorist participia ve verši 20 se nejlépe
přeloží jako „když jsme byli postaveni na základ apoštolů a proroků,
s Ježíšem Kristem samotným jako úhelným kamenem“ – jako minulá událost.
Odkaz na apoštoly a proroky v Efezským 3:5 hovoří o jejich roli při
zapisovaní inspirovaných Písem jako o minulosti. Vedení místních církví je
podle pastorálních epištol v rukou starších/presbyterů a diakonů. Navíc
jsou to poslední Pavlovy epištoly a není v nich žádná známka toho, že by
takové úřady apoštolů a proroků stále trvaly, třebaže jejich služebná funkce
zůstává.
Proroci v Novém Zákoně nejsou nikdy popisováni, že mají nějaké oficiálně
rozpoznané postavení jako v případě pastorů a evangelistů. Hovořili
prorocky k Tělu pro vzdělání a napomenutí. Když prorokovali pod inspirací
Ducha, jejich služba se stala známou. Určitě mohli být nazýváni proroky bez
toho, aby se pro ně vytvořil nějaký úřad. Samozvaný prorok, který náhle přibyl
do uspořádání místní církve byl jistě podezřelý, dokud jej lépe nepoznali. A
aby se zabránilo takovým zneužitím, Pavel učil, že prorocké promluvy mají být
rozsuzovány Tělem (1 Kor 14:29). Pokora, kterou Pavel učil a ve které šel
příkladem, by měla být základním charakterovým znakem každého duchovního
vedoucího. Uznáváme, že v církvi jsou a měly by být apoštolské i prorocké
služebnosti, ale bez jednotlivců, kteří by obsazovali takový úřad.
Pastýřské hnutí, označení, které
se dnes už nepoužívá tolik jako dříve, je stále praxe, která je těsně svázaná
s apoštolsko-prorockými výstřelky popsanými výše. Nahodilá a nesprávná
záměna vzájemně ustanovených apoštolů a proroků za existující od Boha povolané
a náležitě vybrané vedení, které mají nahradit, je okolnost, která přímo vybízí
ke zneužití. V minulosti vedlo pastýřské učení k nepřirozenému
pyramidovému systému vykazatelnosti, kde byla každá osoba zodpovědná osobnímu
pastýři. [5]
Pastýř byl na oplátku zodpovědný dalšímu pastýři kvůli svému vedení,
vykazatelnosti a řízení. Třebaže Pavlův příklad, kdy radil mladému Timoteovi,
je dobrým vzorem i pro dnešek, neexistuje žádný biblický základ pro síť, která
požaduje po každém věřícím, aby měl svého osobního pastýře. Pastor, jako pastýř
lokálního stáda v církvi, spolu s manželkou, jsou schopní se
vypořádat i s těmi nejosobnějšími záležitostmi. Pastor má na oplátku
superintendanta okrsku, vybraného na toto místo skrze Bohem požehnaný proces,
kterého může požádat o pomoc, když bude potřebovat. Ale vyhledávat náhodně, a
s pocitem závazku, aby se někdo stal mým osobním pastýřem, není biblické.
Bohem ustanovení vedoucí, vybraní Duchem vedenými kolegy, kteří se snaží
budovat a vzdělávat Kristovo Tělo, mají potřebnou zralost, stabilitu a obdarování
Ducha.
3. Praxe předávání proroctví nebo osobního vedení skrze prorockou řeč
Příklady osobní rady na popud Ducha, vzpírající se obvyklému myšlení a
přesto zřejmě božského původu, jsou tak málo časté, že nedbalé pronášení
osobních proroctví se brzy začne v Kristově Těle zneužívat. Přestože Pavel
a Barnabáš byli oprávněně odděleni Duchem Božím pro blíže neurčené dílo (Sk
13:2), přesto oba stále museli naslouchat vedení Ducha pro konkrétní úkoly.
Jejich povolání bylo vyslechnuto shromážděnými věřícími když uctívali a postili
se, a všichni přítomní, včetně Pavla a Barnabáše, byli zjevně přesvědčeni, že
to jistě hovoří Duch. Pokud jsou „prorokovaná“ slova od Boha, Duch Svatý také
potvrdí tuto skutečnost v srdci toho, kdo je oddělen pro práci Ducha.
4. Překrucování a vytrhávání Písma z kontextu skrze výklady, které
jsou v protikladu k základnímu smyslu biblických pasáží
Následující učení v sobě mají kousek pravdy, ale tak, jak se
v současnosti učí, jsou zamořena zavádějícími a nebiblickými prvky, a je
třeba se jim opatrně vyhnout. V některých případech je z Písma vzato
slovo nebo věta tak, že to vypadá biblicky hodnověrně, ale jejich použití je
spíš lidský výtvor než biblická pravda. Mnoho z nich je pouze
znovuobjevení dřívějších odklonů od biblické pravdy, a v budoucnosti se
mohou znovu objevit jako nová zjevení s jinými jmény.
Teologie Království nyní. Myšlenka,
že Boží království může přijít na Zemi, pokud mu lidé trošku pomohou, je
poutavá pro všechny, kdo obhajují tento přístup k zasažení společnosti.
Spíše než aby se vysmívala slibu o Kristově nastávajícím příchodu (2 Pt 3:3,4),
tato bludná teologie říká, že Ježíš se nevrátí dříve, než Církev převezme zpět
z rukou Satana a jeho následovníků vládu nad Zemí. Tím, že jakýmkoli
způsobem převezmou vládu nad politickými, církevními, vzdělávacími,
ekonomickými a dalšími institucemi, mohou prý křesťané změnit svět
v místo, které bude hodno toho, aby se Kristus vrátil a vládl nad ním. [6]
Takový nebiblický triumfalismus vytváří další spřízněné obměny učení.
Zjevení synové Boží a Joelova armáda. Toto jsou některé
z názvů užívaných těmi, kdo se chopili vize Království nyní, aktivně se
snaží přemoci opozici, a ty křesťany, kteří se drží biblického porozumění o
Kristově nastávajícím příchodu, jenž může nastat kdykoli, nazývají zbabělci za
to, že se nepřipojili k „pomazaným“, jak se někdy sami nazývají. Kniha Joele ve
Starém zákoně nepochybně obsahuje mnoho odkazů na poslední dobu. Ale veliká a
mocná armáda v Joelovi 2 je vojskem strašlivých kobylek, nástrojem soudu
nad Izraelem. Poté, co Izrael učiní pokání, je armáda kobylek Pánem zničena. A
až po tomto zničení nástroje soudu přichází slíbené probuzení. „I stane se
potom: Vyleji svého ducha na každé tělo“ (Jo 3:1). Nalézt v Joleově armádě
kobylek bojovnou, vítěznou sílu útočící na společnost a nespolupracující
křesťany, aby připravila Zemi pro Kristovu tisíciletou vládu, je naprosto
chybný výklad.
Zduchovňování biblických událostí a
historie. Jistě není nic špatného na hledání analogií mezi historickými
událostmi v Bibli a aplikací biblické zvěsti v dnešním životě – pro
vzdělání a povzbuzení duchovního růstu. Ale když jsou takové události vtěsnány
do nepřirozeného výkladu událostí posledních dnů, myslící křesťané musí být na
stráži. Berojští ve Skutcích 17:10,11 byli pochváleni, neboť „každý den
zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel.“ Učení, které o sobě
tvrdí, že je novým zjevením pravdy, musíme velice opatrně prověřit. Letniční si
zvykli na pomazané a živé kázání. Ale to, že učitel hovoří sebejistě a
s autoritou, ještě nedělá jeho učení pravdivým. Vždy musí být
v souladu s Písmem Svatým. Osobní charisma nemůže nahradit biblickou
autoritu.
Evangelium prosperity. Kázání
evangelia prosperity zvedlo množství darů věnovaných některým programům – jak
opodstatněně tak i méně opodstatněně. Bůh žehná věrnost, ale ono požehnání není
vždy finanční zisk. Existují duchovní principy setby a sklizně, ale tahat
peníze z chudých na podporu marnotratného životního stylu je neúnosné.
Jestliže budeme jednoho dne skládat účty z každého marného slova (Mt
12:36), je rozumné předpokládat, že budeme skládat účty i z každého dolaru
získaného pochybnými způsoby. Biblické učení by mělo být použitelné
v každém okolí, kultuře, společnosti i zemi na světě. [7]
Rození. Další příklad pravdivého
jádra dotlačeného až za hranici správnosti je učení, že věřící musí „porodit“
nové křesťany do Království. Pavel tuto paralelu užíval velice případně, když
psal Galatským, „...moje děti. Znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete
dotvořeni v podobu Kristovu“ (Gal 4:19). Ale když je stejná paralela živě
vykreslena s představou matky při porodu, a věřící jsou povzbuzeni
k přímluvám zatímco leží ve fyzické pozici matky, která rodí, pravda je
zneužita.
Generační prokletí. Je pravda, že
Písmo hovoří o hříších otců, které jsou stíhány na synech až do třetího a
čtvrtého pokolení (Ex 20:5; Nu 14:18; Dt 5:9). Ve dvou z těchto tří oddílů
je stíhání namířeno proti těm, kdo nenávidí Boha. Také víme, že dědičnost i
prostředí na potomky některé věci přenesou. Ale tato pasáž ze Starého zákona by
měla být čtena ve světle Kristova díla na kříži. Nikde v Novém zákoně
totiž nenalezneme žádný odkaz na takové pojetí. Dnešní věřící nežijí pod
osobním prokletím, třebaže padlé stvoření kolem nás stále sténá a trpí (Ř
8:22), když očekává obnovu všech věcí. Silný důraz na generační prokletí
věřícího spíše svazuje než osvobozuje. Mimo Tělo Kristovo se mohou objevovat
známky generačního prokletí, ale pro věřícího jsou prokletí zlomena ve spasení,
i když mohou stále zůstávat některé přirozené vlastnosti nebo způsoby chování,
se kterými se musíme s pomocí Ducha Svatého vypořádat.
5. Přílišná fascinace Satanem a démonickými duchy
„Ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě“ (1 J 4:4).
Existuje ďábel. Zoufale pracuje, protože jeho příležitost, aby se stavěl na
odpor Božími věčnému plánu, se rychle chýlí ke konci. Ale není dnes o nic
mocnější, než byl kdy předtím. Bůh má stále vše pod kontrolou, a náš důraz by
měl být spíše na Jeho všemohoucnost, než na zlé dílo utlačování, znepokojování,
ničení a dokonce i posednutí těch, kdo si ochotně hrají se Satanovými hračkami
a nechají si od něho vládnout. Satan nikdy nemůže posednout Boží dítě, třebaže
může pokoušet a utlačovat. Věřící nemůže být posedlý démonem.
Boj a vymítání démonů je zajímavá činnost. Přitahuje pozornost. Znovu, je
zde pravdivé jádro. Existuje posedlost démony – ne ve všem, co je špatně, ale
ve zvláštních případech je s ní zajisté třeba jednat. A Bůh ve své
moudrosti poskytl pro takové zvláštní potřeby nástroje. I když knížata temnoty
mohou být přidělena k určitým městům, neexistuje žádný biblický důkaz
toho, že každému městu nebo geografické oblasti vládne nějaký démon. Duch Svatý
může dát duchem naplněnému věřícímu slovo poznání o tom, že démon ovládá
nějakou osobu, která potřebuje vysvobození. A v případě podivného chování Duch
rozezná pro duchem naplněného věřícího zdroj takové činnosti. Ale vyvodit
z toho, že každá nemoc, zranění, znetvoření plodu a záporná charakterová
vlastnost je způsobená démonem, je nesprávné pochopení Písma. Hřích zanechal na
tomto světě své známky, ale ne ve formě démona, kterého je třeba pojmenovat a
vymítat, kamkoli se podíváme.
Jsme zapojeni v duchovní válce. „Váš protivník, ďábel, obchází jako
`lev řvoucí´ a hledá, koho by pohltil“ (1 Pt 5:8). Ale toto sdělení nebylo
napsáno proto, aby věřící vyděsilo, a přinutilo je jít do extrému tak, že
každou obyčejnou činnost promění v zásadní boj s ďáblem. Když si
oblečeme plnou zbroj, kterou by měl každý křesťan nosit v duchovním
střetnutí, máme zaslíbeno, že obstojíme proti všem satanovým úmyslům (Ef 6:11-17).
Jsme-li přikryti Kristovou krví a oblečeni do naší zbroje, můžeme se soustředit
na přidělený úkol vyjít do celého světa s evangeliem. Po cestě mohou
přijít veliké boje, ale Ten, který jde před námi, již zvítězil.
Rozsouzení fyzických „manifestací“ [8]
Někteří lidé brání podivné fyzické projevy s tím, že jde o
nezastavitelnou moc Ducha Božího při díle. Nicméně, to je většinou tělesná
odpověď při vědomí, že Bůh je přítomen. Rozsouzení je naprosto nutné. Náprava
takového zneužití by měla být vhodně vedena. Příliš bujarý, ale upřímný věřící
si dá jemně poradit. Občas je ale třeba s tělesným projevem jednat
okamžitě, aby nebyl ryzí pohyb Ducha uhašen nevhodnými „manifestacemi“.
Někteří kritici tvrdí, že fyzická reakce se musí nacházet v Písmu, aby
to potvrdilo její oprávněnost. My sami však netvrdíme, že Bůh může vyléčit jen
nemoci, které jsou přímo zmíněny v Písmu. Je zde ale dost případů
nadpřirozeného uzdravení a slib, že Bůh může vyléčit každou nemoc (Ž 103:3) na
to, abychom věřili, že Bůh je schopen vyléčit i nové nemoci, které nikdo
předtím neznal. Podobně jsou v Písmu případy, kdy Duch přišel na člověka
takovým způsobem, že se dostal do nadpozemského nebo nadpřirozeného stavu.
Pavel zahrnul skromnou zmínku o takové nadpřirozené zkušenosti do své druhé
epištoly Korintským: „Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím
teď k viděním a zjevením Páně. Vím o člověku v Kristu, který byl před
čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo,
nevím - Bůh to ví. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v
těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví - a uslyšel nevypravitelná slova, jež
není člověku dovoleno vyslovit. Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit
nebudu, leda svými slabostmi“ (2 Kor 12:1-5). Jan měl „v Duchu“ zkušenost na
ostrově Patmos: „Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za
sebou mocný hlas jako zvuk polnice“ (Zj 1:10). Proroci ve Starém zákoně měli
také setkání s Boží přítomností, která je přiměla říkat nebo dělat
neočekávané věci. Když Duch přicházel na lidi v biblických časech, může
tak činit i dnes, a to jak si sám zvolí. Ale fyzické projevy, které nejsou
v Písmu výslovně normativní, musí být zkoušeny a rozsouzeny, jestli jsou
z Boha, nebo jen lidskou reakcí, nebo z ducha, který se snaží
poškodit Boží ryzí dílo. Pokud nemají biblickou analogii, neměly by být
považovány za důkaz duchovní dokonalosti, nebo za normativní vzory duchovní
zkušenosti.
Přehnaná fascinace fyzickými
„manifestacemi“. Žádný jednotlivý fyzický projev (kromě v Bibli
opakovaného mluvení v jazycích na popud Ducha) není nesporným důkazem, že
Duch Boží je zodpovědný za viditelnou reakci. Boží přítomnost není vždy ve
větru, v zemětřesení ani v ohni [9]
(1 Kr 19:11,12). Někdy je právě v tom malém, tichém hlase. Bůh si může
použít dramatické prostředky, aby přitáhl pozornost věřících k jiným věcem, ale
Duchem naplněný křesťan by při aktuální zkušenosti měl vždy naslouchat šeptání
a popudům Ducha. Jsou dny, kdy chce Duch říci: „Buďte zticha a uznejte, že já
jsem Bůh“ (Ž 46:11).
Posuzování lidských reakcí. Písmo
nám říká, že proroctví musí být rozsouzeno (1 Kor 14:29), a právě tak by měl
být rozsouzen každý neobvyklý fyzický projev. Je fyzická demonstrace výsledkem
usvědčení Ducha, které na hříšníkovi těžce spočívá? Při probuzení
v minulých staletích takové usvědčení vedlo hříšníky ke sténání, pláči a
dokonce ke křiku, když se strach z věčného zatracení zmocnil jejich duše.
Takové „manifestace“ se zdají být na místě, pokud jsou upřímným vyjádřením
vedoucím k obrácení.
Rozsuzování fyzické reakce zakoušené věřícími je o něco složitější. Náboženská
zkušenost je obvykle doprovázena pocity a někdy je vyjádřením hluboké
emocionální potřeby. Ale vyhledávat probuzení jen pro emocionální zkušenost
zaostává za božským posláním změnit životy a připodobnit věřící Kristu.
Vzdělává ta lidská reakce jak jednotlivce, tak společenství? Oslavuje Boha a
povzbuzuje ostatní, aby se k němu ještě více přimknuli? Když vypráví o
svých zkušenostech, ať už skutečných nebo předstíraných, očekávají jejich
zvěstovatelé obdiv a potlesk? Nebo svědčí o změně postojů a rostoucí touze
potěšit Pána jakýmkoli způsobem, vydat vše Kristu, snášet cokoli, co po nich
kříž žádá? Je zde pevné rozhodnutí odložit tělesné touhy a vyhledávat svatost?
Je vyjádřená radost duchovní radostí ze vztahu s Bohem, nebo je to jen
zalíbení ve vlastních zkušenostech a schopnostech? Tak by se mělo, podobně jako
v případě proroctví (1 Kor 14:29), provádět rozsuzování „manifestací“.
Musíme připustit, že všemohoucí Bůh může dát do zubů zlaté plomby a
rozprášit zlatý prach na jednotlivce. Ale mohou být takové události skutečně
prokázány? [10]
Jestliže je to znamení pro přítomné, důvod takového znamení by měl být zřejmý.
Ale vyhledávat taková znamení a zázraky z nás nedělá nic menšího než
farizeje, kteří také přišli za Ježíšem a žádali od něj znamení z nebe (Mk
8:11). Stejný postoj by měl chránit věřící bez ohledu na to, jak zvláštní může
být takové znamení. Rozsuzování z větší vzdálenosti založené na zprávách
z druhé ruky je nebezpečné.
Manifestace a služba. Prorok
Izajáš měl neobvyklou zkušenost Boží přítomnosti (Iz 6). Nejprve přišlo vidění,
zjevení Boží slávy a svatosti. Izajášova první reakce byla vzdát slávu Bohu.
„Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“ (Iz
6:3). Ale hned za patami tohoto prohlášení přichází zdrcující pocit nehodnosti
a hříšnosti. „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem
nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů“
(Iz 6:5). Když skutečně zakoušíme Boží blízkost, bez ohledu na to, jak dobré se
nám zdají naše životy, vypadají vedle svaté Boží přítomnosti opovrženíhodně.
Žádný z nás nemá jakoukoli zásluhu kromě zásluh Kristových. Ryzí setkání
s Bohem vyústí v hlubokou pokoru.
Bůh nenechá ty, kteří zaplatili cenu za zkušenost Jeho přítomnosti,
setrvávat v sebeobviňování. Okamžitě dává úkol, nějakou práci na Velkém
Poslání. Izajášovi Bůh řekl: „Jdi a řekni tomuto lidu.“ Zprávu sice nebylo
úplně jednoduché vyřídit, ale Izajáš poslechl. Poslušnost Božího hlasu by měla
následovat po každé zvláštní zkušenosti Boží přítomnosti. Přesto je Duchem naplněný věřící, který chodí
v Duchu den za dnem, schopen slyšet a poslechnout ten malý tichý hlas i
bez ohromující emocionální zkušenosti pokaždé, když mu Bůh dá pokyny. Taková
zkušenost může být jen recept na zažehnutí svaté horlivosti, která se
vytratila, ale snažit se jen o další takové zkušenosti bez toho, že člověk
poslechne volání připravit se a pracovat v Království, je kontraproduktivní.
Probuzení má vyšší cíle než pomoci svatým, aby se lépe cítili.
Slovo pastorům místních církví
Když slyšíte zprávy o nebývalých probuzeních z ostatních církví, je
přirozené zajímat se, proč Bůh jedná tak zjevně kdekoli jinde, ale ve stejné
míře nejedná ve vaší církvi. Je přirozené divit se: „Co je s naší církví
špatně?“ „Nemodlili jsme se a nežádali Boha o probuzení?“ „Jsme z nějakého
důvodu vynecháni z toho, co Bůh dnes dělá?“ Ještě nebezpečnější je reakce:
„Zakusili jsme Boží přítomnost, a už nechceme nebo nepotřebujeme nic víc.“ Jste
povoláni k věrnosti tam, kde stojíte, s očima zaměřenýma na Ježíše,
ne na veřejnou pozornost, kterou možná věnují lidé jiným. Uchovejte si
následující rady v mysli a v srdci, když se budete v jednotě se svým společenstvím
snažit být takovou církví, jakou chce mít Bůh.
1. Bůh
může uskutečňovat duchovní růst, jakého chce dosáhnout ve vaší církvi, právě
nyní. Miluje každého jedince, za kterého poslal svého Syna zemřít, a Otec si
přeje, aby se každý člen vašeho společenství přimkl blíže k Jeho Synu.
2. Ze
závisti, nebo bezcenných pocitů nekritizujte církve, které zakoušejí viditelnou
probuzeneckou aktivitu. Buďte trpěliví a věrní svému povolání. Bůh je schopen
jednat na svých cestách, ve svém čase a kdekoli si vybere. Buďte otevření a
připravení na Jeho nadpřirozené jednání.
3. Buďte
věrní v kázání Slova a povzbuzování členů k očekávání na větší Boží
přítomnost a moc. Každý věřící by měl hledat a toužit po bližším chození
s naším Pánem.
4. Nedovolte,
aby vás nebo vaše lidi ti, kteří navštívili místa, kde se zdá, že Bůh
pozoruhodně jedná, přiměli k napodobování činností ať už jsou odpozorovány
kdekoli. Hledejte Boha, a jeho zvláštní jednání ve shodě s potřebami vaší
církve. Slepá kopie „probuzení“ bude nejspíš jen vytvořená člověkem.
5. Buďte
opatrní při zveřejňování nadpřirozených uzdravení nebo jiných zázraků, které
nemohou být prokázány. Letniční ví jistě, že Bůh může uzdravovat a také to
dělá. Víme, že víra bývá posílena a povzbuzena svědectvími o nadpřirozeném
uzdravení. Ale když uděláme prohlášení o uzdravení a kritici později dokáží, že
nenásledovala žádná zjevná a trvalá změna, Kristova věc utrpí. Obvinění
z podvodu, lhaní a úmyslného klamání za účelem posílit něčí službu jen
ubližují křesťanskému svědectví. Jestliže člověk upřímně svědčí o osobním
uzdravení, ale pak se dostaví zhoršení, předčasné svědectví nemůže být
připočteno pastorovi nebo evangelistovi, protože by se to negativně projevilo
na svědectví církve ve společnosti.
6. Nezvěte
řečníky, aby zaplnili vaše kazatelny jen z touhy vidět „manifestace“. Už
bylo dost manipulace, která vrhá pochybnosti na ryzí práci Ducha. Vyberte si
své hosty na kazatelně uvážlivě. Pokud budete hledat mimo seznam držitelů
pověřovací listiny Assemblies of God, může to přinést nechtěná učení a příklady.
7. Neukazujte
obviňujícím prstem na ty, kdo nebudou dbát na tato napomenutí.
8. Když
zpozorujete a potvrdíte přítomnost škodlivého učení a/nebo praxe, máte
zodpovědnost o tom hovořit správným způsobem. Nejprve by mělo být vyjádřeno
znepokojení těm, kdo jsou v problému zúčastněni. Pokud je odmítnuto nebo
nezodpovězeno, mělo by být o celé situaci uvědomeno vedení okrsku. „Ve množství
rádců je vítězství“ (Př 24:6).
Některá z učení a lidských reakcí, o kterých píšeme v tomto listě
a která znepokojují církev, budou v dalších několika letech, pokud Pán
ještě oddálí svůj příchod, zapomenuta, nebo vzpomínána jen jako přechodná móda.
Některá se objeví znovu pod jinými jmény. A pravděpodobně přijdou nová učení
jako tato, která začnou s pravdivým jádrem, ale pak se posunou
k nebiblickým výstřelkům. Je třeba rozpoznání, ani ne tak nálepek a jmen,
jako současného učení a lidských reakcí. Pán je věrný při vedení a ochraně
svého lidu, když se lidé snaží o budování Jeho království, a chtějí dát všechnu
slávu Jemu, zatímco ji odmítají pro sebe.
Zprávy o zachráněných duších a změněných životech nikdy nemohou ospravedlnit
špatnou teologii a praxi. Přesto Pavel říká o falešných prorocích, kteří jemu i
jeho službě způsobili mnoho bolesti: „Kristus je kázán jakýmkoli způsobem, ať
už ze správných nebo špatných motivů, a z toho se budu radovat“ (Fil
1:15-18). Přesto Pavel zjevně chtěl, aby byl Kristus kázán ze správných
pohnutek a s biblickou celistvostí. Právě tak i my.
Poznámky
[1] Maria
Woodworth-Etter, A Diary of Signs and Wonders (Deník divů a zázraků, Tulsa:
Harrison House, dotisk 1916) str. 37.
[2] V roce 1949 přijala Generální rada Assemblies of God v Seattlu
ve Washingtonu prohlášení, které odmítá učení Nového řádu nebo Pozdního deště.
Shrnutí celého zasedání zaznamenává, že po krátké debatě bylo prohlášení
přijato zdrcující většinou. Prohlášení se vypořádávalo s mnohými
z následujících bodů.
[3] „A Bůh ustanovil v církvi některé
takto: za prvé apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom zázraky,
potom dary uzdravování, potom pomoci, vedení, rozličné druhy jazyků“ (1 Kor
12:28, NBK).
[4] Pro další vhled do biblického vzoru pro službu vedení v církvi viz.
stanovisko Assemblies of God „The Ministry of the Body of Christ“ (Služba Těla
Kristova, Springfield, MO: Gospel Publishing House, 1974).
[5] Viz. stanovisko Assemblies of God „The Discipleship and Submission
Movement“ (Pastýřské hnutí a hnutí poddání se, Springfield, MO: Gospel
Publishing House, 1976).
[6] Toto falešné učení je detailně zpracováno ve stanovisku Assemblies of
God „The Kingdom of God as Described in Holy Scripture“ (Království Boží, jak
je popsané ve Svatých Písmech, Springfield, MO: Gospel Publishing House, 1990).
K předchozí studii o problémech s evangeliem prosperity a pozitivního
vyznávání viz. stanovisko Assemblies of God „The Believer and Positive
Confession“ (Věřící a pozitivní vyznávání, Springfield, MO: Gospel Publishing
House, 1980).
[8] Biblické použití termínu „manifestace“ (1 Kor 12:7) odkazuje na
nadpřirozené nebo zázračné dílo Ducha Svatého. Dnes je nicméně populární
označovat tímto slovem fyzické reakce lidí na Boží přítomnost.
[9] Bůh byl nicméně za tyto příklady zvláštního větru, zemětřesení a ohně
zodpovědný.
[10] Skutečná uzdravení mohou být potvrzena a ověřena lékařskými záznamy. Stoupenci
některých náboženství tvrdí, že viděli zvláštní zjevení Ježíše, Marie a symboly
Ježíšovy smrti. Bez vědeckého potvrzení jsme k takovým zprávám skeptičtí.
Nepotvrzené zvěsti o neuvěřitelných událostech při probuzení spíše poškodí než
aby pomohly Kristově věci. Skrze celý Nový zákon byla fyzická uzdravení
nadpřirozeným důkazem Boží přítomnosti a díla.
