Sedm týdnů po Ježíšově vystoupení na nebe povstal ve shromáždění učedníků Šimon zvaný Petr a řekl: „Muži bratří, náš Mistr není mezi námi, sedí na pravici Otce v nebesích. Pověřil nás, abychom rozumně a bez poskvrny konali své poslání. Víme pak, bratří, že není mezi námi nikoho urozeného a majetného a tak nám na naši bohulibou činnost chybí finanční prostředky. Bez nich se, milí svatí, nehnem dál. Musíme přijmout strategii, abychom Boží plán spásy byli s to realizovat dříve, než se Pán vrátí.“

I povstal Jidáš, ten Iškariotský, který byl Mistra zradil, ale vrátil se zpět do kruhu dvanácti a řekl: „Hle, zanechávám zde jako první dar 30ti stříbrných.“

Nato ozval se Jan, učedník, který byl Pánu nejmilejší: „Peníze tyto poskvrněny jsou krví Pána našeho Ježíše, kterého jsi za tento obnos byl vydal na smrt. Nesluší se, aby byly použity ke službě smíření, kterou jsme byli pověřeni.“

I počali se všichni učedníci přít a hádat, kdo je příznivcem Jidášovým a kdo je s Janem, až si vzal slovo Šimon, zvaný Petr: „Muži bratří, víte dobře, že Bůh nečiní rozdílu mezi lidmi a přijímá každého, kdo jej uctívá v Duchu a pravdě. Seznal jsem, že podobně je tomu i s penězi. Náš Otec nehledí na jejich původ, nerozlišuje mamon čistý a mamon špinavý, ale přijímá každou korunu, která je použita k slávě své církve a jejímu provozu. Jemu patří vše, co jest, žádná koruna není vyjmuta z jeho pozornosti. A proto chválím bratra Jidáše za jeho dar, díky smrti našeho Pána a Jidášově prozíravosti máme nyní jistý finanční základ k dalšímu rozmnožování.“

Načež povstal znovu Jidáš, ten Iškariotský, a pokračoval ve své předešlé řeči: „Nevidím žádný důvod, muži bratři, abychom nepožádali synedrium o dotaci na naši činnost. Chce snad někdo z vás i nadále pokračovat ve svém zaměstnání a přitom sloužit Bohu? Cožpak jde dohromady těžká práce rybáře a prorocká služba? Vyberte si, bratří, budete-li sloužit Bohu nebo mamonu, budete-li cele strážci pravého učení, skutečnými biskupy, nebo upachtěnými rybáři, kterým se na duchovenskou službu nedostává času ani energie. Jsme přece nový Izrael a proto máme nárok na peníze velekněží a celého synedria. A nejen to, muži bratří, musíme trvat na tom, aby nám císař vrátil vše, co nám kdy ukradl!“

Když Jidáš řekl tato slova, učedníci na sebe pohleděli tázavými zraky. Jan, učedník, který byl Pánu nejmilejší, se zeptal: „Proč máme žádat synedrium o peníze a k čemu nám budou? Proč bychom měli chtít peníze po císaři? Co má císař společného s evangeliem? Neřekl náš Pán, že lišky mají doupata a ptáci hnízda, on však nemá, kde by hlavu složil? A přesto, měli jsme snad někdy nouzi nebo hlad? Nestaral se o nás náš nebeský Otec, když jsme s Mistrem procházeli Judskem? Vše, co říkáš, Jidáši, vychází z tvé převrácené mysli. Náš Pán nás nepověřil získáváním peněz, ale lidí. Chceš snad sloužit lidem ke smíření za jejich peníze? Království Boží není o finanční strategii, ale o víře, naději a lásce.“

I povstal Jidáš, obrátil se na Jana, a ohnivými slovy řekl: „Velmi bloudíš, Jane, tvá slova jsou od ďábla. Jsme přece královské kněžstvo, svatý národ, jsme představitelé církve, která od Spasitele dostala právo rozhodovat, kdo bude spasen a kdo zatracen. Pán nám dal moc, kterou neměli ani největší proroci. Jak by nám s tím vším nedal i prostředky abychom skrze ně mohli tuto moc uskutečňovat? To on připraví i císaře, aby nám, novému Izraeli, vrátil vše, co ukradl před 100 lety, kdy svatou zemi opanoval. A nejen to, nahradí nám i všechno příkoří z doby babylónského zajetí. Požadovat budeme také rehabilitaci našeho Pána, samozřejmě včetně finanční kompenzace. A tak budeme mít dostatek prostředků, abychom splnili Mistrův příkaz učit a křtít, přijímat a odsuzovat, žehnat a proklínat. Zejména pak nebudeme již nikdy více pracovat svýma rukama a prorocké, jáhenské i biskupské řady se tak rozmnoží mírou převelikou.“

Když Jidáš domluvil, všichni učedníci povstali a zatleskali tleskem velmi velikým chválíce Jidáše za jeho převelikou moudrost a rozumnost. Jen Jan, učedník, který byl Pánu nejmilejší, mlčky vstal, vyšel ven a zaplakal. Hle, přistoupil k němu Pán v bílém rouchu a řekl: „Nic si z toho, Jane, nedělej. Říkal jsem přece už tenkrát, že moje cesta je sakra úzká a jen málokdo po ní bude chtít skutečně jít. Myslíš, že se to snad týká nevěřících? Ale, kdež! Týká se to právě „učedníků“, bezpochyby si brzy najdou způsob, jak si z původní těžko schůdné stezky udělat pohodlnou dálnici. Ale ty si z toho nic nedělej… a pojď za mnou.“