poslal Nepřihlášený Na stránkách Sociowebu jsme měli možnost číst několik příspěvků věnovaných současné deprivatizaci náboženství. Oproti teorii privatizace náboženství, podle které dochází k oddělení osobní religiozity od oficiálního náboženství, jehož důležitost ve společnosti upadá, si teorie deprivatizace naopak všímá vzrůstajícího významu náboženství ve světě. Mezi deprivatizovaná náboženství bývá zařazován (vedle islámu, judaismu a evangelikalismu) také katolicismus. Právě na příkladu katolicismu v tomto příspěvku ukážeme, že i uvnitř deprivatizovaného náboženství lze nalézt individualizaci a privatizaci náboženské víry.
Příkladem světového významu katolicismu a jeho zasahování do politiky mohou být pokusy církve ovlivnit přípravy Evropské ústavy, dále prostřednictví v argentinsko-chilském konfliktu o kanál Beagle, vliv na urovnání situace v Mozambiku, snaha infiltrovat mezinárodní organizace typu OSN či OECD prostřednictvím hnutí Opus Dei, či důrazné protesty papeže Jana Pavla II. proti válce v Iráku. Osoba současného papeže, kterému bývá připisována velká zásluha na pádu komunismu ve východní Evropě, stojí za „novou evangelizací“, neboli snahou znovu dobýt svět pro katolíky. Deník Financial Times označil Jana Pavla za nejvlivnějšího muže Evropy v uplynulých 25 letech a je to právě osoba papeže, která je synonymem pro deprivatizaci katolicismu.
Tento papež, který není jen vůdcem miliardy katolíků, ale i světovým politikem a mediální hvězdou, je však zároveň „obětí“ privatizace náboženství. Pro samotné katolíky je totiž více symbolem a celebritou než arcipastýřem, kterého je třeba poslouchat. Jan Pavel napsal od počátku svého pontifikátu 14 encyklik, ale „jeho sociální a dokonce i teologické dokumenty jsou ponechány stranou; jeho encykliky nikdo příliš nečte a noviny, včetně katolických, se o ně nervou“ (Frossard, A. 1990. Portrét Jana Pavla II. Praha: Zvon). Výstižným příkladem je papežovo setkání s více než milionem mladých lidí v Římě v roce 2000. Dokud papež projížděl přes náměstí a dokud se zdravil s každým přítomným národem, dav mládeže nadšeně mával, tleskal, volal a pískal. Ale když začal přednášet svůj proslov, ztratili lidé zájem, začali se mezi sebou bavit a pošťuchovat a opouštěli náměstí, které se změnilo v jeden velký mumraj. Pro tuto mládež je papež superstar a symbol, ale není tím, koho je třeba poslouchat, když mluví o věcech víry.
Jinou ilustrací privatizace víry v „deprivatizovaném katolicismu“ je osoba kandidáta na post prezidenta Spojených států Johna Kerryho, který se ke katolické víře oficiálně hlásí. Při hlasováních v Kongresu o otázkách interrupcí však vždy hlasoval propotratově, tedy proti morálnímu učení katolické církve. Biskup diecéze, ze které Kerry pochází, se mu rozhodl zakázat přístup ke svatému přijímání. Podobně „trestají“ katolické politiky hlasující pro potraty nebo pro eutanazii i ostatní američtí biskupové ve svých diecézích. „Kerry sám se však vyjádřil, že jako zvolený činitel musí oddělit své soukromé náboženské názory od legislativní činnosti.“ (Res Catholica, http://res.catholica.cz) Kerry je příkladem veřejně činného politika, který se sice hlásí ke katolické církvi, ale jeho víra zůstává privátní záležitostí a církev – přestože nehodlá jeho přístup akceptovat – nemá ve skutečnosti na jeho jednání žádný vliv.
Za českou společnost jsou dobrým příkladem privatizace a individualizace katolicismu data z výzkumu ISSP z roku 1999 (Hamplová, D. 2000. Náboženství a nadpřirozeno ve společnosti. Praha: SOÚ AV ČR). Podle tohoto výzkumu se ke katolické víře přihlásilo 46 % lidí. Není překvapivé, že z toho počtu respondentů věří v křesťanskou věrouku pouze pětina. Ovšem z této pětiny „skutečně věřících“ pouze pětina odmítá okultistické představy, které jsou s katolickou vírou neslučitelné, a osmnáct procent „skutečně věřících“ se k okultistickým představám přímo hlásí. I tato data ilustrují fakt, že věřící, kteří sice patří ke katolickému vyznání a jeho pravdy přijímají, se mnohdy nebrání věřit zároveň pravdám jiných duchovních směrů.
Podle francouzské socioložky Daniele Hervieu-Léger (Hervieu-Léger, D. 2003. Catholicisme, fin d’un monde. Paris.) se katolická církev dostává do druhé fáze exkulturace. V první fázi byla církev z veřejného života, který vymodelovala, vypuzena na „své místo“ do oblasti produkce symbolických statků. Současná druhá fáze spočívá v zaplavení samotné náboženské sféry jiným kulturním kódem: individualismem. Náboženství se tak stává jedním z nástrojů hledání sebe a seberealizace. (Proto je tak populární esoterická literatura, která právě individuum klade do svého středu.) Imperativu seberealizace podléhají i věřící katolické církve a konkrétní křesťanské pravdy a praktiky přijímají jen tehdy, když jim vyhovují. Z tohoto důvodu také míchají různé náboženské tradice a není dnes problémem potkat horlivé katolíky, kteří věří v reinkarnaci.
Skládáním náboženského vyznání z různých duchovních proudů si každý jedinec vytváří svou individualizovanou podobu víry. Avšak tito věřící nezůstávají úplně osamoceni, ale hledají „podobně postižené“, aby se ve své víře utvrdili. Již zmíněná Daniele Hervieu-Léger mluví o tzv. vzájemné validaci víry, poskytované skupinou podobně smýšlejících. Tento typ validace se objevuje především v esoterických proudech, ale i ve velkých tradičních církvích, kde částečně nahrazuje dosud výrazně převažující institucionální validaci víry. V katolické církvi, včetně české církve, můžeme proto zaznamenat boom různých modlitebních či diskusních skupinek, které jsou pro věřící domovem více než velká liturgická shromáždění. Věřící nejsou méně katolíky než kdysi, jsou jimi jinak. Hlásí se ke katolicismu, protože chtějí a nikoli protože musí, a k církvi patří prostřednictvím neformální skupiny a nikoli prostřednictvím velké instituce. Na konkrétní podobu jejich náboženských představ a praktik má pak vliv spíše než oficiální instituce právě skupina. Na jedné straně se církev takovéto religiozitě nebrání a modlitební skupiny i nová hnutí v církvi podporuje. Na druhou stranu Vatikán produkuje neustále nové dokumenty, které proti individualizaci víry bojují a nabádají věřící ke společenskému pojetí víry. Jak už bylo zmíněno, těmto dokumentům je však věnována poměrně malá pozornost.
Zabývali jsme se faktem, že uprostřed deprivatizovaného náboženství, kterým katolicismus nepochybně je, nacházíme privatizaci a individualizaci víry. Omezením toho příspěvku je jeho úzké zaměření na euro-americký katolicismu. Otázka, kterou je třeba si klást, zní: existuje podobná situace také v jiných deprivatizovaných náboženstvích či v katolicismu jinde na světě? Nebo se i zde jedná o evropskou výjimku, kterou v jiné souvislosti popisuje americký sociolog Peter Berger?
Radek Tichý
http://www.socioweb.cz/
