Husův tragický osud nepochybně souvisí s tím, co v tomto časopise již dříve bylo napsáno o hrdelním trestání heretiků: nelze je schvalovat a nutno kategoricky odmítnout. Křesťanská Christianitas, tj. společnost založená na principu křesťanství jako státního náboženství, přistoupila ve vrcholném středověku k praxi trestání heretiků smrtí pouze za jejich přesvědčení. Nad tím nutno vyslovit politování a prohlásit tento fakt za odporující Evangeliu a požadavkům Ježíše Krista. Tak se vyjádřil u příležitosti omluv k jubileu r. 2000 i zesnulý papež Jan Pavel II. Na druhé straně však třeba objektivně vidět, že to byla právě heretická hnutí, kdo svým rozvratným působením a terorismem vyprovokoval středověký stát a Církev k uplatnění tak drastických trestů. Jejich postup proti kacířům byl nezbytnou obranou, jenže nepřiměřenou.

Obětí této nepřiměřené obrany se stal náš Mistr Jan Hus. Nebudeme seznamovat čtenáře s jeho životem a dílem, což je snadno dostupné v literatuře, nejlépe a nejvýstižněji v díle Jana Sedláka. Nám jde o vyvrácení mýtů a předsudků, které v souvislosti s Husovou problematikou jsou hluboce zakódovány v hlavách českých občanů.

Jedním z nich je i tvrzení, že prý Hus byl potrestán za svoji kritiku mravních zlořádů v kléru. To je nesmysl, který právě Sedlák už v prvním vydání svého Husova životopisu r. 1915 vyvrací, když ukazuje, že biskupové shromáždění na kostnickém koncilu byli stejně ostrými mravokárci špatného života duchovenstva jako Hus. Příčinou Husova odsouzení byly bludy, které hlásal. 30 inkriminovaných vět, jež koncil nalezl v Husových spisech, skutečně jsou bludy i dnes a zůstanou jimi stále, což je třeba říci jasně a bez uhýbání. Teze, že kněz v těžkém hříchu neplatně uděluje svátosti nebo že představený v tomto stavu protiprávně zastává svůj úřad, jsou nejen věroučně, ale i objektivně a logicky neobhajitelné a nelze říkat, že Hus měl v tomto pravdu. Katolické stanovisko bylo, je a bude nezměněno: Hus se v tomto mýlil.

Od Husových bludů nutno však oddělit jeho smrt na hranici za to, že je hlásal. To hájit nelze a je třeba se ztotožnit s odsouzením této skutečnosti, jak učinil 20.9.1965 pražský arcibiskup kardinál Josef Beran na Druhém vatikánském koncilu. Na tom nic nemění ani vnější polehčující okolnosti celého případu, např. to, že preláti na kostnickém sněmu se uchylovali až k prosbám, aby Hus odvolal, neboť by se rádi vyhnuli jeho vydání světské moci k upálení. Pravdou též je, že sám Hus byl v tomto dítětem své doby a ještě v Čechách požadoval po králi Václavovi IV. upálení svých teologických odpůrců jako kacířů (uvádí František Palacký: Dějiny národa českého, III. díl, Praha 1939, str. 117)...