Ne všechny dny jsou plné sluníčka a ne všechny dny jsou „plné“. Klasika, sedím před monitorem a při datlování do klávesnice pociťuji tíseň v okolí žaludku. To je přesně ono. Ten zvláštní pocit, že něco není v mém životě správně. Že jsem zase někde jinde, než bych měla být. Snažím se otevírat Bibli, ale nic necítím. Snažím se modlit, ale nejde to. Cítím strach. Tolikrát jsem Ti naslibovala věci, které jsem vydržela dodržet tak týden a pak? Pak jsem je nevědomky porušila..


V hlavě se mi přehrává dnešek a snažím se pochopit, co se to se mnou v posledních dnech děje. Kde se stala chyba? Proč mám pocit, že se od Tebe čím dál tím více vzdaluji a že mi začíná chybět „chuť světa?“
Pochybnosti mne stále přepadají a já začínám mít pocit, že jsem „ve světě“ byla až moc dlouho, abych na něm přestala být závislá. Tlukot srdce cítím až v krku a pachuť nadřazenosti se mi stále převaluje v ústech a nechce odejít. Nemůžu sedět, nemůžu ležet, nemůžu usnout … Stále jen vnímám tu prázdnotu, která mě bez TEBE přepadá. Snad TĚ najdu někde venku. Běžím s větrem o závod a snažím se dohonit TVŮJ prst. Snažím se zachytit cokoliv, co by mě k Tobě přiblížilo. Vždy, když si uvědomím, že to já jsem tě vyhnala, se zastavím.. Proč se cítím tak prázdná? Proč….proč…..proč…..proč……proč? Ne to nejde, nemůžu se zastavit a tak stále unikám před čímsi. Utíkám před sebou? Utíkám a v hlavě slyším slova, která se mi dnes vryla do paměti: „ Effi, ty jsi byla vždy tak silná..vždy ses dokázala bránit..čelila si většině a dokázala sis obhájit to, v co věříš…..řekni, řekni mi, proč tu teď sedíš a jsi průhledná jak stěna?“ Stále utíkám před těmi slovy, před svou průhledností.
Najednou cítím jak mám vlasy zapletené v bodláku. Nemůžu se hnout a nemůžu ani brečet..Stále cítím jen tu prázdnotu.. I tu moji poslední slzu mi vzal měsíc..Proč je vše tak chaotické? Proč je to najednou jinak? Kde to zase jen jsem…Nic neslyším..Vlastně ano, slyším velké ticho, které přehlušuje vše, v co jsem dříve věřila.
Mám pocit, že jsem mechanická. Vše co dělám je mechanické, vše co říkám je mechanické..Kde je upřímnost? Kde je moje naděje? A kde jsi ty, Bože? Přes svou slepotu Tě nevidím. Přes svou aroganci Tě necítím..Jediné co cítím je strach, že mě nezajímáš, že Tě nepotřebuji.. Ale já Tě potřebuji, proč mi v tom má pýcha zabraňuje, řekni…..proč? Řekni, proč se nedokáži hýbat, když vím, že chci jít za Tebou….Ačkoliv se to zdá absurdní, vnímám jak jsem stále přikována na jednom místě a přitom cítím vítr, který se mi opírá do zad od toho, jak před Tebou utíkám .. pořád před tebou utíkám a vymlouvám se na aroganci druhých, protože mám strach, že si Tvou lásku nezasloužím, že mne odmítneš…Svádím to na vše možné i nemožné, jen abych si nezvykla na ten pocit, že mne miluješ.
Tak to bylo vždycky, bála jsem se. Bála jsem se toho, co nejvíce ve svém životě potřebuji. Bála jsem se lásky. Proto jsem vždy dělala, že jsem nad věcí..Proto jsem se vždy schovávala do své skrýše, aby nikdo neviděl jaká jsem…Vlastně nikdo pořádně neví jaká jsem..stále jen kamufluji, aby někdo neprokoukl jak jsem křehká, bezbranná a toužící po lásce..Tak proč TO stále odmítám? Řekni, proč jsem se od Tebe dobrovolně odřízla……Vždyť teď jediné co mám, je velké prázdné místo, kde jsi vždy byl jen Ty a já se marně snažila toto místo přidělit někomu jinému..
Řekni, proč jsem Tě odtamtud vyhnala……Je to proto, že Ty jediný víš, jaká opravdu jsem nebo je to proto, že jsem přestala věřit v dobrotu svého srdce?….Tak prosím, odpověz…Já jsem tady…Tady v tom chuchvalci světa…Tady, tak prázdná bez Tebe….Tady, tiše zoufající nad svou zkažeností, se kterou jsem se nikdy nesmířila….Jsem tu a TY? Proč Tě hledám, vždyť jsem Tě odehnala……



(Z deníků ufňukaných holčiček – Effrime)