„Vždycky jsem tě vnímal jako veselou bezproblémovou dívku, ale nyní vím, že co činí tvé oči ještě hlubší je ten smutek, co tak pracně skrýváš.“ Slova, která mi řekl můj přítel. Můj dobrý přítel. Člověk, který mě zná od mých dětských hrátek na princezny až po dnešek, kdy se marně snažím najít samu sebe. Kolikrát stojím před zrcadlem a marně se snažím přijít na to, jaká jsem. Ne, jak vypadám, ale snažím se proniknout do těch mých „krásně smutných očí“. Vlastně to je snad asi to, co mi druzí vždy řeknou, když mne vidí poprvé v našich životech.
Vytvořila jsem si vlastní svět. Ono je to tak lepší. Pro mne je to tak lepší. Nechci být v tomto chuchvalci předsudků, který mne tolik svazuje. Prostě mám svět, kde můžu být sama sebou. Málokdo by totiž pochopil, že se někdy i bojím být sama sebou. Stále se ode mě něco očekává. Rodina ode mě něco očekává a snad i mají jistý vzorec, jak by se ta jejich „maková panenka“ měla chovat. Jenže realita je jiná. Já někdy nedokáži být taková jakou mě chtějí mít ostatní a snad je to pocit odmítnutí, kterého se bojím. Jsou to dny, kdy na sebe hodím jednu ze svých masek nenucenosti a jsem tím, kým mě chtějí mít.
Dříve jsem marně klopýtala městem a pomalu se bála podívat druhým do očí. Hlavou se mi honila slova, která mi vždy řekla nějaká návštěva, která přišla k nám domů..“Ty jsi taková pěkná holka..hotová panenka.“ Už jsem na to začínala být alergická. Vždy, když k nám někdo přišel, vzala jsem si protestně tu svojí krabku cigaret a šla si sednout k nám na střechu. Odtud jsem měla pěkný výhled. Byla jsem nad tím vším chaosem a nemusela jsem poslouchat to, jakže pěkná jsem. Prostě jsem se tak necítila. Co je vlastně krása? Vždyť každý to vnímá jinak. Seděla jsem si na té své střeše a nohou pohupovala do rytmu větru. Někde v dáli jsem viděla kus lesa a ptáky, kteří lítali do svých domovů. Jen jsem si tiše oddechla a přála si být jedním z nich. Nešlo o to, že bych neměla kam zalétnout do toho svého hnízda. Jen jsem chtěla letět a cítit tu svobodu a být nad tím vším tak lehká. Přemýšlela jsem nad tím, co vlastně od života chci. Ničím jsem si neodpověděla – nevěděla jsem to. Slezla jsem z té své střechy.
Bylo před nějakou důležitou akcí a já stála před tím svým šatníkem masek a marně se snažila najít tu, která by byla pro tuto příležitost vhodná. Tak co tu máme – Intelektuálka, Lepá diva s vášní v duši..nebo co takhle .. Slečna, která nedovede pípnout, Nostalgického melancholika, Workoholika, Free girl…Je jich tam celkem hodně. Jen si vybrat správně. Samozřejmě, chce to vybrat podle společnosti lidí, kteří tam budou. Přeci toužím tolik, abych tam nějak zapadla a přežila to celé dění. Jaká absurdita. Kdesi vzadu jsem našla jednu zaprášenou a ošuntělou masku. Ale maska to není..Má to tlukot srdce a kolem je nasázeno tisíc perel. Když jsem se na ni zadívala, zjistila jsem, že to nejsou perly. Jsou to slzy. Při tomto uvědomění, se mi sevřelo hrdlo a raději jsem skříň zavřela. Ne tohle ne..Tohle nikdy, nikdy se nesmí stát to, že bych před někým odhalila to, jaká jsem. Po jakési polemice mezi mnou a maskou jsem usoudila, že nejlepší varianta, pro dnešní dění, je kombinace všech masek. Intelektuálka, co vypadá jako lepá diva s vášní v duši, která stále pracuje a přesto je naprosto free, ačkoliv se snaží tvářit, že její jádro je nostalgický melancholik, díky kterému se někdy bojí pípnout. Ano, toto je naprosto kamuflovaná realita. Proč ne, tohle dnes frčí.
Když jsem vstupovala do místnosti, kde jsem měla předvést vše, jen ne sebe, vše se jakoby rozzářilo. A opět to bylo tady. Užaslé pohledy nad fikcí, kterou jsem se snažila předhodit jako realitu. Když jsem promluvila, tak to vypadalo, jako kdybych přečetla všechny knihy světa. Má intelektuálka mě nezklamala. Vlastně ani o tolik nešlo. Nepotřebovala jsem mít vše sečteno. Stačilo se jen tvářit tak, aby to budilo ten dojem. Nebo zase naopak. Převrátit slovosled toho, co řekl ten přede mnou. Pak přišla na řadu Workoholička. To zas šlo o to, že sem nahodila pohled, že jsem deset dní nespala, ačkoliv dodržuji správnou životosprávu. Desetkrát jsem vyloudila ze svého mobilu ten zvuk, aby to vypadalo, že mě někdo prozvání a pak ze sebe chladně vypustila: „Zase po mě něco chtějí.“ To pak vzbudilo tu reakci lidí, kdy jsem nasadila Nostalgickou melancholičku, protože lidi tak rádi litují ty druhé. Jenže to sem si přeci nemohla nechat líbit. Lidi sice rádi litují druhé, když jsou upracovaní, ale ještě více litují sebe, tak jsem nahodila Free Girl, jelikož Lepé Děvy jsou většinou free. Ale jediné co jsem zapomněla projevovat je LÁSKA k druhým. Stála jsem tam a snažila se budit dojem, že mě ostatní nezajímají, že jen já jsem ta skvělá hvězda, kterou musí všichni obdivovat. Avšak nikomu…nikomu jsem nedovolila mne milovat takovou, jaká opravdu jsem. Nikdo to totiž nevěděl. Všichni měli z těch mých masek takový respekt, že mi ani neřekli, že nejsem normální.
Bylo mi z mé osoby špatně. Stála jsem v tom kruhu bludů, které jsem o své osobě vyvolávala a začal se se mnou točit svět. Najednou jsem zjistila, že nevím kdo jsem. Všechny ty masky se mi spojily v jednu a nemohla jsem je z mého obličeje strhnout. Slyšela jsem cynický smích, cítila jsem tu pachuť povrchnosti a ze sebe jsem nevydávala nic než prázdnotu. Na svou omluvu jsem měla jen tolik.
„Co chceš, vždyť jsi taková jakou tě chtěli mít. Lidi přeci nesnesou krásu kombinovanou s oduševnělostí, houževnatostí, inteligencí a pokorou. Teda ano. Snesou to, ale jen u sebe.“ Musela jsem z toho kolotoče zmatku utéci.
Přišla jsem domů a rychle jsem utíkala kolem té skříně, ze byl slyšet cinkot perel..“Cink………Cink……….Cink………..Cink………“ Byl tak pravidelný až mne děsil. Ne, tohle nesmím slyšet. Nechci se druhým ukazovat. Nechci, aby věděli jaká jsem. Musím stále kamuflovat, vždyť nikdo nestojí o to, aby poznal mne samotnou. Chtějí jen vidět, že pěkná holka je prázdná holka. Nikdo nevěří v to, že já krásu vnímám zevnitř. A ta krása zůstane uzavřená v mé skříni. Nikdy..nikdy ji nepustím ven..Běžela jsem do koupelny a znovu se snažila strhat ty masky. Nešlo to. Dusila jsem se a stále necítila tlukot svého srdce..
Utekla jsem na střechu. Seděla jsem tam vyplašená jak ten ptáček a bála jsem se toho, že se přeci jen najde někdo, kdo otevře tu skříňku. Zapálila jsem si cigaretu a snažila se uklidnit. Kouř se mi vpil do očí a já přesto neuronila ani jednu slzu..
Najednou kolem mé hlavy začal kroužit ptáček. Pořád tak lítal až mi do klína spadlo psaní. Vystrašeně jsem se podívala kolem. Co zas po mě kdo chce??? Psaní leželo v mých dlaních a bylo tak teploučké a voňavé. Nevěřícně jsem na něj koukala a bála se jej otevřít. Jakoby to psaní vědělo a otevřelo se. Nevěřícně jsem jej četla. Musela jsem jej zahodit…..
“Ne, ja nikoho nepotřebuju, mě je jedno co si kdo o mě myslí. Já jsem já a komu se to nelíbí, tak ať odejde. Odejděte ode mě všichni. Já vás nepotřebuji!!“ Zařvala jsem do větru. Ten to nebral v potaz a vše mi vrátil zpět..Najednou jsem v obličeji měla vmetená tato slova..
“Ne, já tě nepotřebuji…Mě je jedno co si o mě myslíš. Jestli se ti nelíbím, tak si klidně odejdi. Nezáleží mi na tobě….Nikdy jsem tě nepotřeboval….Jsi nepotřebná k mému životu …. NIKDY JSEM TĚ NEPOTŘEBOVAL!!!!!!“ Najednou jsem cítila silnou bolest. Jakoby se mi dýka zabodla do srdce..“Tak přeci žiješ“ pomyslela jsem si ironicky. Bolest byla silná a hlasitá. A přece ji něco přerušilo..Cosi spadlo. Byla to taková rána, kterou jsem slyšela jen já. Byl to jeden z mých zámků, který pečlivě chránil obsah skříňky. Ze všech sil jsem uháněla dolů k mé tajné skříňce. Zuřivě jsem se rozhlédla kolem sebe, jelikož jsem viděla, že někdo sundal jeden z mých zámků. „Ne, tohle nikdy ne..Nikdo se nedostane ke mně..Nikomu to nedovolím..nechci to..nechci…“ zavzlykala jsem. Na zemi leželo další psaní. Jediné co jsem zaznamenala byla má ruka, která se natahovala k tomu malému svazečku. A opět to samé, co bylo v prvním dopise, ale přeci něco navíc. Další slovo, které se změnilo v myšlenku a které způsobilo další ránu. Otočila jsem se směrem k velkému zrcadlu, které stálo před skříní. Bylo to zrcadlo, které mi až nyní dalo odpověď jaká jsem. Bylo popraskané a v něm se křivily mé masky. Stála jsem před ním a celá jsem byla popraskaná. Jak se mohlo stát to, že se někdo dostal do mé skříňky..Kdo chce, abych se odhalila taková jaká jsem? Jediné co jsem cítila bylo další bodnutí v hrudníku. Skácela jsem se k zemi a nic jsem nevnímala.
Nevím jak dlouho jsem ležela na té chladné zemi v mém pokřiveném světě. V uších mi hučelo a stále jsem slyšela zvuk padajících perel. Jakoby měly přesně odměřený čas a jakoby věděly, kdy mají padat.
Probrala jsem, ale nemohla jsem otevřít oči. Pomalu jsem přicházela k sobě a najednou jsem začínala i prozírat. Viděla jsem osobu, ale byla zahalená oparem čehosi. Ačkoliv jsem se moc bránila, tak ta osoba se dostávala blíž a blíže. Začala ke mně hovořit a já vnímala, že masky opadávají. Nejen masky. Každá jeho věta způsobovala to, že skříňka začínala praskat a zámky odpadávaly. Už jsem se tomu dál nedokázala bránit. Najednou jsem zjistila, že se i slzy probraly k životu. Snažily se dostat zpod té vší povrchnosti a jako by toužily čerpat svou sílu ze světla. Nevím jak moc dlouho to vše trvalo, ale jedno vím jistě. Když jsem začala znovu žít, tak má skříňka už nebyla..Jediné co z ní zůstalo byli malé třísečky a pěkná kila železa strachu, která ji chránila…Vše bylo najednou překryto prachem zapomnění.
Zase jsem seděla na té své střeše a přemýšlela co se stalo s tím mým tajným pokojem, ve kterém jsem měla tajnou skříňku a zrcadlo, které mi jednou ukázalo pravdu . Co se s tím vším vlastně stalo? Strach byl pryč, bolest byla pryč a já se cítila znovuzrozená. Tak proč se tam nejít podívat. Tiše jsem scházela po schodech dolů a trošičku mě jímala tíseň. Čeho se bojím nyní? Toho, co tam najdu .. nebo toho, co tam nenajdu…Ruka těžce dopadla na kliku a tiše jsem otevřela dveře do mého tajného pokojíku..Raději jsem zavřela oči..
Čerstvý vítr osvěžil mou pamět a já si začínala matně vzpomínat. Přes víčka mi pronikalo světlo a já se už nebála je otevřít. Nyní byl pokojík tak světlý a plný barev. Zvláštní, zrcadlo bylo opět celé a jakoby mě k sobě táhlo…Místo skříňky byl stolek a když jsem jej míjela všimla jsem si dopisu. Měla jsem pocit, jako bych jej už jednou viděla. Otevřela jsem jej a tam stálo…
"Což bych se tě, Effrime, mohl vzdát, mohl bych tě jen tak vydat? Cožpak bych tě mohl vydat jako Adama, naložit s tebou jako se Sebójimem? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí."
Oz 11,8
Nevěřícně jsem na to koukala a nedokázala si vzpomenout, kde jsem to jen slyšela. Ta slova se mi přehrávala v hlavě jako páska..“kde jen jsem to slyšela?“..Znovu a znovu jsem si to pročítala. Nohou jsem narazila na hranu zrcadla. Oči jsem odtrhla od toho papírku a zadívala se na sebe do zrcadla. Poprvé jsem se na sebe dívala a cítila se svobodně. Na obličeji jsem neměla ani jednu masku a viděla vše tak čistě a jasně. Sice jsem neměla křídla, ale cítila jsem se konečně svobodně natolik, abych zaklonila hlavu a do celého světa s hlasem plným pokory a lásky zařvala…
…NENECHTE SE MNOU ZMÁST, MOC VÁS POTŘEBUJI A ZÁLEŽÍ MI NA VÁS VŠECH…
Snad jen tolik chci říci..Pomalu se léčím, ale jde to. Nyní stojím před Ježíšem a On ze mne sjímá všechny masky a očišťuje mé srdce..Srdce, které tolik potřebovalo lásku, ale nedokázalo ji přijímat… To vše jsem nedělala kvůli tomu, že bych lidmi opovrhovala..Jen jsem se bála druhým otevřít, aby tam nenašli MĚ SAMOTNOU..
Nicméně, to vše BYLO..
(věnováno RomanuS alias Origovi)
