Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Papež připomněl peklo

Při kázání v římském předměstí Fidene položil papež Benedikt XVI. účastníkům bohoslužby a přes ně nám ostatním otázku, proč už nemluvíme o pekle.

Nový zákon připouští, že lidský život se může uzavřít tragicky. Od konce 1. století se však církev pomalu ustavuje jako autoritativní organizace a peklem se začínají strašit neposlušní. Po jejím postátnění mezi 4. až 6. stoletím se proti údajným bludařům, schizmatikům, odpadlíkům, ale také jinověrcům uplatňuje násilí; je prý možné proti nim zakročit, protože jsou hodni pekelného zavržení.

Katolická církev po reformním II. vatikánském koncilu začala k tématu přistupovat jinak. Její teologové se začali vracet k osvobodivému poselství Nového zákona. Peklo se představuje se jako odloučení od Boží lásky, které si člověk sám plně vědomě a zcela dobrovolně zvolil. Připouští se ovšem, že by nikdo takový nemusel být. Boží dobrota by slavila vítězství nad přísnou Boží spravedlností.

Český představitel nového katolického myšlení Josef Zvěřina (1913 – 1990) ve svém 465-stránkovém kompendiu Teologie agapé II. (Skriptum, Praha 1994) věnuje tématu tři strany v kapitole X. 1.6. Říká tam, že učení o pekle není popis záhrobní skutečnosti, ale kérygma (hlásání pro tento život…). Říká také, že peklo je spíš stavem než místem, že odloučení od Boha znamená ocitnout se na pokraji nebytí, v nenávisti, neklidu a úzkosti, utrpení a smutku. (s. 453)

Papežův kolega v 60. letech na mnichovské univerzitě Hans Küng (*1928) se tomuto tématu věnuje se vší důkladností ve skvělé knize Věčný život? (Vyšehrad, Praha 2006). Připomíná pekla, jež si děláme ze života na této zemi a říká, že otázka pekla získá teologickou brizanci teprve tehdy, když se zeptáme, zda této zkušenosti pekla tady a teď odpovídá nějaké peklo „naproti.“ (s. 152). Mnozí teologové, referuje Küng, odpovídají rozpačitě. Hodili přes palubu staré mytologické představy, ale jednoznačné odpovědi jsou v nedohlednu. Autor se jasně distancuje od divokých, nezřídka přímo sadistických fantazií (srov. s. 154) a souhlasí s autory, kteří víru v peklo vidí jako zdroj historické krutosti křesťanů. Mluví sice v duchu Nového zákona o možném ztroskotání navěky, ale i o tom, že křesťanská naděje nás opravňuje doufat, že peklo nemá poslední slovo.

S nějakou odezvou na zlé lidské činy počítají různá náboženství. V indických náboženských tradicích si svými postoji a činy připravujeme podmínky, do nichž se zrodíme v předpokládaných dalších životech. Buddhismus má propracované představy šesti říší, v nichž člověk může pobývat. Přinejmenším jedna připomíná křesťanské peklo. I tam je ovšem člověk pomíjivý, svou přítomnost tam skončí a může pokračovat v příznivějších říších. V původním judaismu člověka po smrti čeká šeol. Je to spíše věčná smrt než věčný život. Podobné antické Řeky čekal po smrti hádes, beznadějná říše stínů. V islámu se počítá s dvojím možným posmrtným údělem, vedle ráje i s peklem. Výraz džahanna navazuje na biblický výraz gehenna.

Od věkovité tradice se odchýlila moderní západní civilizace. Neodmítá-li křesťanství úplně, vytváří jeho moderní verzi, která vychází vstříc lidské pohodlnosti. V měkkém, povrchním křesťanství jsou doma stovky milionů křesťanů. Se starými sadistickými a pověrečnými představami o pekle odmítlo toto náboženství moderny jakoukoli možnost lidského ztroskotání, možnost tragického uzavření života. Nechce už slyšet prorocký hlas vážně varující především tyrany.

Papež jako strážce tradice chtěl možná připomenout, že lidské rozhodování pro Boha či proti němu je závazné. Snad jako kultivovaný teolog nechtěl chrastit řetězy a někoho házet do pekelných kotlů. Vyslovil se, že hroznou možností lidské svobody je odmítat lásku a žít jen pro sebe. Výslovně říká: Peklo můžeme spíš než jako Boží trest vidět jako stav, kdy jsme se sami oddělili od Boha, kdy jsme se vyloučili z lásky. Připomněl, že můžeme z vlastního rozhodnutí žít peklo zde na zemi a že to tato naše volba může být definitivní.

Ano, je třeba připomínat pekelnou dimenzi života. Ale nadevše církev hlásá radostnou zvěst o osvobození. V noci na neděli Vzkříšení se bude číst ve všech chrámech pravoslavné církve, jíž má papež tak rád (i v kostelech řeckokatolických) řeč sv. Jana Zlatoústého: … Nikdo se neboj smrti, neboť nás vysvobodila smrt Spasitelova. Zničil ji ten, který od ní byl jat, přemohl peklo, sestoupiv do něho. … Peklo bylo plno trpkosti, neboť bylo odstaveno. Bylo plno trpkosti, neboť bylo přemoženo, … bylo plno trpkosti, neboť bylo sesazeno. … Kde jest, smrti, osten tvůj? Kde tvé, peklo, vítězství? Kristus vstal, a tys svrženo. … Snad si papež při jiné příležitosti vzpomene i tento aspekt křesťanské zvěsti.

Ivan Odilo Štampach
(Vyšlo v Lidových novinách 5. 4. 2007)

http://www.stampach.cz/