poslal karels 11. září 2001 a porážka Římanů v Teutoburském lese, co jim je společné? Není to podobnost čistě náhodná, poněvadž bitva v Teutoburském lese započala 9. září a skončila drtivou porážkou Římanů právě 11. září roku 9 n.l. Římané byli „na hlavu“ poraženi Germány [1], a podle některých badatelů od této chvíle započal postupný proces „rozkladu“ Římské říše, který skončil jejím zánikem, respektive zánikem její západořímské části v roce 476 n.l.
Podle starověkých autorů se pohled na Římské impérium různí. Marcus Tulius Cicero konstatuje, že Řím vedl pouze války obranné. Naproti tomu Vergilius ve své Aeneidě tvrdí, že Řím si chtěl od svého počátku podrobit okolní kmeny a národy, protože byl odpradávna předurčen vládnout světu. Třetí pohled spojuje oba předchozí názory.
Na politiku Spojených států Amerických lze pohlížet obdobným způsobem. Tažení Američanů v boji proti terorismu je pro jedny akt čistě obranný, pro jiné je to politika agresora, a konečně pro zbytek může jít o kombinaci obou zmíněných názorů. Jenom si namátkou projděte diskusní fóra komentující válku Američanů v Iráku, názory diskutujících budou bezesporu odpovídat schématu, jež jsem právě uvedl.
Řím v době utváření principátu, tedy v době Octaviana Augusta, procházel složitým údobím své existence. Krize se správou městského státu Říma, kam se jenom velice složitě daly „vtěsnat“ provincie, čekala na své okamžité řešení. Podle Jana Buriana se východiskem stal pevný režim osobní moci, schopný zabezpečit vnitřní mír, upevnit římskou společnost a vytvořit tak předpoklady k všestrannému vzestupu impéria. [2]
Spojené státy Americké během posledního století dominují v politické a ekonomické oblasti. Přesto se jako kterákoliv společnost podobně i USA musí vypořádat s problémy a to ať už ekonomickými, nebo s vlastní bezpečností. Prezident George Bush učinil bezprecedentní krok, když v roce 2001 vyhlásil boj proti terorismu. Na jednu stranu jsou totiž skutečně potíráni teroristé, ale na druhou stranu se stal boj proti terorismu východiskem pro naprostou kontrolu dění ve vlastní zemi, ve Spojených státech amerických.
Takzvaný PATRIOT Act [3], což je americké exekutivní nařízení sněmovny zástupců, které bylo podepsáno prezidentem a uvedeno v platnost 26. října 2001 vyhlašuje boj Spojených států na všech frontách nejenom potencionálním teroristům, ale stejně tak vytváří prostor k hegemonii vůči vlastním občanům, občanům Spojených států. Avšak nechci přespříliš hodnotit politická rozhodnutí vlády USA, to není záměrem článku.
Vyjděme z podobnosti, že Spojené státy coby hlavní představitel západní civilizace, západní kultury je Římské impérium současnosti a v islámské civilizaci „spatříme“ ony germánské kmeny. Co je možné vyčíst z historického vývoje Římské říše? Germánské kmeny hovořily vzájemně srozumitelnými dialekty a sdílely stejnou mytologii. O tom, že si Germáni uvědomovali společnou identitu, svědčí fakt, že měli pojmenování pro negermánské národy – Walha. [4]
Muslimové jsou sice rozděleni na sunity a šíity, ale pořád jsou muslimy, jimž je sjednocujícím náboženstvím islám. [5] Při snaze pochopit současný vývoj, nejenom v USA, ale i v Evropě, může napomoci vlastní sebepochopení muslimů. Podle Daniela Pipese „Se velká většina evropských muslimů považuje za nositele vznešené civilizace a jsou spokojeni se svým růstem, s vědomím kulturní, náboženské a demografické převahy pohrdají Evropany a usilují o převzetí moci.“
Příznačné je, že germánské kmeny vlastně nebyly nikdy od Římanů poraženy. Jakási dílčí vítězství Římané přeci jenom zaznamenali, ale podmanit si všechny Germány, k tomu nikdy nedošlo. Kde nešlo germánské kmeny porazit v boji, tam přišla ke slovu diplomacie. Došlo k celé řadě diplomatických jednání mezi římskými vyslanci a germánskými vůdci. Římští císařové časem najímali celé kmenové skupiny pod vedením jejich vlastních vůdců jako římských důstojníků. Pomoc s obranou se postupně změnila ve správu a nakonec vládu, která sice fungovala podle římských tradic, ale dostala se do rukou germánských kmenových vůdců. [6]
Nechci být samozvaným vizionářem, ale vidím to následovně. Předpokládaný vývoj nejenom ve Spojených státech, ale i v Evropě, bude spočívat v pozvolném začleňování muslimů v administrativách jednotlivých zemí. Srozumitelně řečeno, muslimové se budou spolupodílet na řízení naší společnosti. Je docela pravděpodobné, že za takových 70 let může být primátorem moravského města muslimský konvertita. Učitelka vyznávající islám, bude vyučovat český jazyk naše děti. Zubní lékař, ke kterému si zajdeme spravit zuby, bude muslim. Ve volbách bude kandidovat strana, v jejímž volebním programu budou hodnoty spjaté s Koránem.
Tento vývoj, který jsem se pokusil ve stručnosti nastínit, bude nebo je aktuálním beze vší pochybnosti v Anglii, Francii, Holandsku a v USA, a ani zdaleka tomu tak ještě není v našich zeměpisných šířkách. Myslím si, že je naprosto zbytečné vyhledávat a poukazovat na rozdíly v chování muslimů oproti našemu běžnému životnímu stylu následující rétorikou: „Oni chodí v pátek do mešity, pět krát denně se modlí a mají za své přátele především souvěrce ze své komunity.“ Jsou-li tito naši bližní plátci daní, respektují naše zákony, pak nemáme sebemenšího důvodu být škarohlídy.
Celý problém spíše vidím v tom, pokud nastane nějaká neočekávaná situace, pokud dojde k nějaké krizi, k jakému rozhodnutí dospějí muslimové? Budou ochotní vyjít vstříc vůči nám, jenž nevyznáváme stejné hodnoty jako oni, nebo v jejich rozhodování bude hrát podstatnou roli jejich víra, jejich vyznání? Naprosto klíčovou otázku, která by měla být zodpovězena, vidím v loajalitě muslimů vůči naší židovsko-křesťanské civilizaci. Zůstává k diskuzi, nakolik jsou muslimové spjatí se svojí identitou a berou na zřetel nás nemuslimy.
Jestli mám zodpovědět, jakou můžeme očekávat budoucnost nejenom v našem regionu, ale především ve Francii, nebo v USA, pak předpokládám mnohem větší účast muslimů na politicko-hospodářském dění vlastní země. Patriotismus těchto věřících, vztah k zemi, ve které žijí, to jsou podstatné hodnoty, které následně určí budoucí vývoj naší civilizace.
Osobně jsem se pokusil uvažovat nad možným vývojem v naší společnosti. Vzorem mi bylo historické dění, jež proběhlo v Římské říši.
poznámky:
2. BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace, Praha, Svoboda, 1997.
