poslal Nepřihlášený Benedikt XVI. k francouzským intelektuálům a umělcům: Evropskou kulturu zakládalo hledání Boha
Paříž.
Hledání Boha založilo kulturu Evropy a zůstává základem každé pravé kultury i dnes. Právě toto quearere Deum
si vyžádalo tříbení kultury Slova, formaci rozumu, v rozlišování
podstatného v mnohosti slov a na druhé straně uznalo lidskou práci za
pokračování stvoření. Benedikt XVI. o tom mluvil v obsáhlé přednášce
pro představitele světa kultury v Collège des Bernardins, kam zamířil
po krátkém setkání s představiteli židovské komunity na apoštolské
nunciatuře v 17 hodin.
Tzv. Kolej Bernardinů vznikla jako teologické učiliště pro cisterciáky
v polovině 13. století (1247), z popudu papeže Inocence IV. Budova byla
zkonfiskována za francouzské revoluce a než ji znovu zakoupila pařížská
arcidiecéze sloužila jako vězení, skladiště, požární stanice a nakonec
internát policejní školy. Z iniciativy zemřelého kard. Lustigera byly
zahájeny restaurační práce. Renovovaný gotický komplex byl otevřen před
týdnem jako součást Katedrální školy, soukromé vyšší školy nabízející
kurzy filosofie a teologie.
Benedikta XVI. přivítalo na 700 představitelů francouzského světa
kultury. Pozváni byli také reprezentanti UNESCO a Evropské unie a
někteří zástupci muslimské komunity.
Papež v úvodu navázal na historii místa, aby ukázal, jak zásadní bylo
mnišství pro formování západní evropské kultury. Jak řekl, prvotním
cílem mnichů ale nebylo vytvářet novou kulturu ani uchovávat minulou:
Jejich cílem bylo quaerere Deum, hledat Boha. Ve zmatcích
doby, v níž se zdálo, že nic neobstojí, chtěli najít to podstatné:
zasadit se o hledání toho, co platí a trvá vždycky, chtěli nalézt
samotný Život.
Jejich hledání nebylo ovšem tápáním temnotou. Cestu vytyčil
Bůh sám svým Slovem v knihách Písma. “Hledání Boha si proto vnitřně
žádá kulturu slova,” což vedlo k rozvoji profánních věd ukazujících k
jazyku. Součástí kláštera je kni***** a škola. Klášter slouží k
formaci, vzdělávání rozumu, “na jehož základě se člověk učí vnímat mezi
slovy Slovo” s velkým “S”. Tato cesta porozumění se pak týká celého
společenství:
Slovo neuvádí na cestu pouze individuálního mystického ponoru, ale
uvádí do společenství s těmi, kteří ve víře putují. A proto je třeba
nejen reflektovat o Slovu, ale také číst správným způsobem.
Bůh sám učí člověka, jak s Ním má rozmlouvat v Žalmech, k nimž od
počátku patří zpěv a hudební doprovod. Právě proto, že jde o rozhovor s
Bohem, jsou na tuto hudbu kladeny nejvyšší nároky. Augustin považuje
špatný zpěv za velmi těžký prohřešek. Označuje jej za „pád do sféry
nepodobnosti“, oddálení od Boha, nepodobnost nejen Bohu, ale ani
pravému lidství.
Mniši a jejich modlitba i zpěv musí odpovídat vznešenosti Slova jim
svěřeného a jeho požadavku pravé krásy. Z tohoto vnitřního požadavku
mluvení s Bohem a Jeho opěvování slovy, která daroval On sám, zrodila
se velkolepá západní hudba.
Základem kultury slova je Bible, která je „sbírkou literárních textů“,
mezi nimiž je zřejmé napětí, a jejichž celek je považován za jediné
Boží Slovo. Z toho je zřejmé, že „Bůh k nám mluví jenom skrze lidi,
skrze jejich slova a jejich dějiny“, pokračoval Papež ve své promluvě k
představitelům kultury:
Tato zvláštní struktura Bible je pro každou generaci stále novou
výzvou. Svou povahou vylučuje všechno to, co dnes nazýváme
fundamentalismem. Slovo Boha samého totiž není nikdy přítomné již v
pouhé doslovnosti textu. K jeho dosažení je třeba přesahu a procesu
porozumění, které se nechá vést vnitřním pohybem celku,a proto se musí
stát také životním procesem. Vždycky a pouze v dynamické jednotě celku
vytváří množství knih jedinou Knihu a v lidském slovu a lidských
dějinách se zjevuje Slovo a jednání Boha v dějinách.
Benedikt XVI. dále rozvedl téma porozumění, přesahujícího literu, na
které upozorňuje už sv. Pavel: „Litera zabíjí, ale duch oživuje,“ (2
Kor 3,6). Osvobozující Duch ale „není pouhou osobní vizí toho, kdo
interpretuje“. „Duch je Kristus… který ukazuje cestu.“ Vnitřní omezení
svobody, je tedy v tom, že pouto převyšující literu je poutem intelektu
a lásky.
Toto napětí mezi poutem a svobodou, které značně přesahuje problém
literární interpretace Písma, určovalo také myšlení a působení mnišství
a hluboce formovalo západní kulturu. A vyvstává znovu i v naší generaci
jako výzva před póly subjektivní svévole z jedné strany a
fundamentalistického fanatismu ze strany druhé. Bylo by fatální, kdyby
dnešní evropská kultura dovedla chápat svobodu už jenom jako naprostou
absenci závazku a tím nevyhnutelně favorizovat fanatismus a svévoli.
Absence závazku spolu se svévolí není svobodou, ale destrukcí.
Další součástí mnišského života, která má pro další rozvoj evropské
kultury dalekosáhlý význam, je rehabilitace práce. Zatímco v řeckém
pojetí si učenec zakládal na tom, že se fyzické práce nedotýká,
křesťanství navázalo na židovskou tradici, kde naopak rabíni vykonávali
zároveň řemeslo. Křesťanský Bůh je Stvořitel, je neustále při díle a
pokračuje v práci v dějinách lidí:
Bůh sám je Stvořitelem světa, a stvoření se ještě neskončilo. Bůh
pracuje. Práce lidí se musela jevit jako zvláštní výraz jejich
podobnosti Bohu a člověk tím má schopnost a může se podílet na Boží
činnosti ve stvoření světa. Na mnišství se spolu s kulturou slova
podílí kultura práce, bez níž rozvoj Evropy, její ethos a formování
světa nejsou myslitelné. Tento ethos by proto měl obsahovat vůli
přijmout za své, že práce a určování dějin člověkem jsou výrazem
spolupráce se Stvořitelem, od něhož dostává míru. Tam, kde tato míra
chybí a člověk povyšuje sebe sama na božského tvůrce, může se formování
světa snadno změnit v jeho destrukci.
Benedikt XVI. dále poukázal na to, že hlásání křesťanství nebylo
vnímáno jako propaganda, nýbrž jako zvěstování odpovědi Boží, která se
týká všech, na kterou všichni lidé ve svém nitru čekají. První křesťany
k tomu zavazovala univerzálnost Boha a rozumu otevřeného k Němu. Víra
„patřila k oblasti pravdy, před níž jsou si všichni rovni.“ Ukazuje to
Pavlovo hlásání na Areopagu:
Pavel nehlásá neznámé bohy. Hlásá Toho, kterého lidé neznají, a přece
znají: Neznámého-Poznaného; Toho, kterého hledají, o němž v jádru vědí,
ale který je přesto Neznámý a Nepoznatelný. To nejhlubší lidské myšlení
a cítění nějakým způsobem ví, že musí existovat. Že na počátku všech
věcí musí být nikoli iracionalita, ale tvůrčí Rozum; nikoli slepá
náhoda, ale svoboda. Navzdory tomu, že to všichni lidé nějak vědí – jak
Pavel zdůrazňuje v listu Římanům (1,21) – zůstává toto vědění
nereálným: nějaký jenom myšlený a vynalezený Bůh není Bohem. Pokud se
neukáže, my až k němu nedosáhneme. Novou věcí křesťanského poselství je
možnost říci nyní všem národům: On se ukázal. On osobně. A cesta k Němu
je nyní otevřena. Novost křesťanské zvěsti spočívá ve faktu: On se
ukázal.
Dnes stejně jako v době Pavlova hlásání je “za četnými obrazy bohů
skrytá a přítomná otázka po neznámém Bohu,” dodal závěru promluvy k
představitelům světa kultury Benedikt XVI.
Dokonce i “aktuální absence
Boha je mlčenlivým postrádáním otázky, která se ho týká.”
Pouze pozitivistická kultura, která by otázku po Bohu odsunula do
oblasti subjektivního jako nevědeckou, byla by kapitulací rozumu,
zřeknutím se jeho nejvznešenějších možností, a tudíž úpadkem humanismu,
jehož důsledky by nemohly nebýt vážné. To co založilo kulturu Evropy,
hledání Boha a ochota naslouchat Mu, zůstává také dnes základem každé
pravé kultury.
Celou prednasku najdete na radiovaticana.
