Grano Salis - Děkuji, že jsi i kamarád

Chodím do nepříliš velkého sboru, kde zhruba polovinu osazenstva tvoří Američani a polovinu Češi. Chvály jsou proto občas smíšené s tím, že se zpívá anglicky i česky. Právě minulou neděli seděla za piánem dívčina z USA a pronesla modlitbu, která se mne hluboce dotkla. Podotýkám, že se mne dotkla proto, že byla pronesena česky a pokud by se takto modlil Čech, nevyznělo by to tak. Rovněž podotýkám, že nejsem vůbec stoupencem tzv. „přátelské evangelizace“ ani představa Ježíše jako mladíka, který chodí na diskotéky a raduje se z dnešních církevních „House party“, mi není blízká. Odpuzuje mne!

Ta dívčina řekla velmi prostě: „děkuji Ti, že nejsi jenom Spasitel, ale taky Kamarád.“ Kamarád… napadlo mne. Celý svůj křesťanský život jsem znal Boha především jako Pána a Spasitele, ale kamaráda…? Není to skoro rouhání? Ale to slovo znělo z úst Američanky úplně jinak, než kdyby jej použil český teenager. Kamarád… kamarád…. Je Ježíš můj kamarád? Viděl bych raději jméno přítel, ale to je dnes zdevalvované. Může být někdo, kdo je Soudce, Pán, Zákonodárce, Lev, Oheň stravující, Strach Jákobův… vůbec můj kamarád?

Ve svém životě se nezřídka potýkám s pocitem viny. Když se mi něco nezdaří, nepovede, vidím za tím Boží nepožehnání. Buď jsem zhřešil nebo jsem se málo snažil. A vím, že to místy má svoji souvislost. Bůh nás přísně vychovává. Zažil jsem jeho pomoc, vyslyšení modliteb i požehnání. Aniž bych si to uvědomoval, bylo to v skrytu mého srdce obvykle na rovině „odměna“ a „trest“. Chováš se dobře, požehnám ti, selžeš-li, potrestám tě. Obvykle jsem se snažil Boha respektovat, ale snad tisíckrát jsem ho zarmoutil a tisíckrát přijal odpuštění. Kázal jsem na pasáže, kterým se jiní vyhýbali, protože byly těžko stravitelné a snažil jsem se na nich ukázat nejen Boží svrchovanost, ale i lásku. Nikdy jsem ale nekázal na téma Ježíš, náš přítel. Ne, že bych to nevěděl. Ale právě to, že jsem viděl jak různá hnutí, která utíkají před Boží bázní a činí si ze svého Pána „brášku“, který s nimi půjde vždy a všude. Uvažovat tímto směrem mne proto silně odrazovalo… Můj bývalý biskup to trefně označoval, že pro některé je Otec jako taťulda ze Spejbla a Hurvínka.

Znovu jsem si tedy položil otázku: je Ježíš, přestože je Pán, Vládce, Mstitel a Soudce, také můj kamarád? A kdo je to vlastně kamarád? Mám přátele, kamarády, ale oni nejsou mými pány… Když jsem nad tím dnes znovu zvažoval, pak mne napadlo, zda je nějaký kamarád mým nadřízeným. Asi ano. Nemám sice mezi vedoucími dlouholeté rodinné přátele, ale kamarády snad ano. Vzpomněl jsem si, jak jsem svému vedoucímu nahlásil jeden svůj průšvih. Zarazilo mne, že to vyslechl, nebyl sice nijak nadšen, ale pak to jednoduše přikryl. Nebyla to z mé strany vědomá chyba, prostě lidské opomenutí, snad i trochu šlendrián. Máme podobný přístup k Bohu a věříme v jeho odpuštění? Spoléhám se, že když udělám chybu a přiznám se, že to také jednoduše přikryje a smaže a že mi nebude připomínat vyznané věci?

On není cizí, rozumí, chápe. Vždyť se v Kristu rozhodl stát našim blízkým příbuzným. Je nám nejen Otcem, ale v Kristu podle těla i bratrem. Zřejmě není tím, kdo své ovce vede skrze permanentní pocit viny a nedostatečnosti. Jednoduše věřím, že ten, kdo za mně položil svůj život v těle jako mám já, je – ani se mi to nechce moc napsat – i kamarád.

A pak mne napadlo, zda jsme v církvi i kamarádi, nebo jsme jen bratry a sestrami. Znám rodiny, kde jsou sourozenci, kteří spolu moc nemluví. I jako děti se někdy moc „nekamarádí“. Je kazatel, pastor, správce sboru… také náš kamarád nebo je to vztah vlažný, odtažitý nebo dokonce pracovní, či vztah na rovině nadřízený – podřízený? Ježíš je samozřejmě především Pán a Spasitel, ale je i kamarád. Kamarád (nerozlišuji nyní slovo kamarád a přítel) je ten, koho vždy rád vidím, kdo mne neustále nepeskuje, nesnaží se mne „dostat“ nebo odhalit. Nehledá v našem vztahu ani svůj prospěch. Kamarád ale dokáže také „vyčinit“, ale vždy je to z jeho úst přijatelnější než z úst toho, kdo kamarádem není. Obvykle napomenutí kamaráda bereme vážně.

Zamyslel jsem se. Ten někdo, kdo stvořil svět, roztáhl nebesa, stvořil zemi ale i peklo, ten kdo se stal člověkem, novorozencem… kdo přemohl smrt, satana a kdo přijde v moci, kdo všechno může…, to je i kamarád? Pak ale mohu odložit úzkost a nedověru, kamarád mě má rád. Co, miluje mne! Dokonce je rád, když s ním mluvím, když se mu svěřuji. A když přijdou těžké věci a nic se neděje, nepřestává být kamarádem. Neopustil, nenechal ve štychu, i když se to tak může jevit, není nezúčastněn. Nechápu sice, proč někdy dělá to, či ono. Proč někdy dopouští tak těžké zkoušky. Proč nechá své přátele věznit, umírat… Ale je to stále kamarád.

Dovedu si představit, že Kristovo „kamarádství“ je zneužitelné v ústech „brášků“, kteří si z Boha nic nedělají, ale proč zacházet do opačného extrému. Před přítelem nic nemusím tajit, nemusím z něj mít panický strach, ale i jako přítele si jej mohu vážit. Pána respektovat musím, přítele mohu a chci. Zvláště toho, kdo se pro mne všeho vzdal, zaplatil za mne celý můj hřích a dokonce se zavázal, že se o mně postará a vezme mne jednou k sobě domů, navždy. Nedovedu si to představit, nechápu to, ale toužím po tom…

Dříve, kdyby mi řekl, pojď!, neváhal bych ani minutu. Dnes mám rodinu a zdráhal bych ji zde nechat bez zaopatření, beze mne. Ale kdyby řekl, pojďte!, pak nemám nic, co by mne tu drželo. Církev se od svého počátku modlila, přijď! Nějak se nám to vytratilo. Myslím, že s láskou se dá očekávat jen na toho, koho milujeme. A jestliže ho již tolik nemilujeme, pak ho již ani neznáme a už tolik po jeho příchodu neprahneme. Pane Ježíši, děkuji Ti, že jsi i kamarád! Přijď!

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace