poslal Felix „Black swan“ čili černá labuť je pojem, který se rychle zabydluje v
terminologii filozofické, ekonomické, psychologické, politické a
prognostické. Znamená nepředvídanou a neočekávanou událost, která
ostatní události zamíchá a změní tak, že věci nepokračují, jak bývaly,
jak se očekávaly či předpovídaly a má na další vývoj mnohem silnější
dopad než události obvyklé.
Od Davida Humea jej převzal a filozoficky rozpracoval v Americe usazený
libanonský křesťan Nassim Nicholas Taleb, erudovaný filozof a úspěšný
burzovní makléř, jehož první kniha Fooled by Randomness (Ošálení
náhodnostmi) mu vysloužila pověst ikonoklasta čili bořitele zavedených
uctívaných model a modelů myšlení a „hlavního disidenta Wall Streetu“.
Byla převážně o roli náhod a štěstí v ekonomickém a finančním úspěchu.
Druhá, The Black Swan (Penguin 2008), rozšiřuje úlohu náhod do všech
oborů lidské činnosti a historie.
Událost klasifikovaná jako černá labuť se vyznačuje třemi hlavními vlastnostmi:
1. Je neočekávaná a nepředvídatelná, neboť její možnost nevyplývá z žádných dosavadních zkušeností.
2. Má obrovský účinek.
3. I přes svou nepředvídatelnost se (díky lidské potřebě vysvětlovat a
kategorizovat) dodatečně a zpětně stává vysvětlitelnou a téměř
logickou.
To ale dál způsobuje, že se do budoucna připravujeme na nějakou
konkrétní černou labuť, která už se nám jednou stala. Místo ní se nám
pak ale stane jiná, na kterou opět připraveni nejsme. Řečeno populární
frází, bojujeme minulé bitvy, proto prohráváme budoucí. Nevnímáme
nadčasový široký kontext, protože naše většinové vzdělávací metody nás
přiměly učit se konkrétní fakta, nikoli pravidla, principy a
souvislosti.
V celkovém nadhledu na lidské dějiny zjišťujeme, že všechen jejich
dramatický průběh je řízen a směrován malým počtem obrovsky vlivných
černých labutí. Naše životy, v nichž neustále usilujeme o určitou
plánovanou, až téměř rituální pravidelnost a jistotu, jsou ovládány
nepravidelnými a jistotu narušujícími šoky. „Historie neplyne, nýbrž
skáče od zlomeniny ke zlomenině, s nepatrnými vibracemi mezi nimi.“
Černé labutě jsou příčinou mimořádných úspěchů i mimořádných krachů. V
businessu je většina úspěchů a předstihů způsobena schopností vnímat
přilétající černou labuť dřív než ostatní (a tudíž předehnat
konkurenci). Stejně tak krize a krachy jsou způsobeny nepřipraveností
na přílet černé labutě. Černým labutím vděčíme za většinu vynálezů a
technologií, díky tomu, že vynálezci a badatelé tráví čas méně řízeným
plánováním a více různým fušováním a příštipkařením, z něhož něco
vyjde, něco ne (metoda pokusů a omylů).
Mnohé černé labutě jsou jinak běžné události, které se černými labutěmi
staly jen díky lidské nepřipravenosti. Jinými slovy, nejsou to události
takové, které by samy o sobě byly nepřirozené, nýbrž takové, které byly
z přirozenosti vytlačeny naším omezujícím způsobem myšlení. Třebaže
pohled na dějiny nám potvrzuje nadměrný účinek černých labutí, my se
stále chováme, jako by se dějiny daly předvídat, vytvářet, nasměrovat
nebo měnit podle naší vůle, zkušenosti, plánování. Děláme to z přílišné
důvěry ve své vědomosti a z přeceňování toho mála, co víme, přičemž
zapomínáme zkoumat to mnohé, co nevíme. Studujeme stále věci známé
obvyklé, vyhýbáme se neznámým a neobvyklým. Ty nás pak pokaždé zaskočí.
Místo skutečného terénu studujeme mapy, na nichž není všechno
zaznamenáno. Stavíme svůj život a plánování na tom, co se v minulosti
osvědčilo. Jenže to osvědčené se neopakuje a osvědčenost nezvládá
události neosvědčené. Takovou událostí je každá další černá labuť a my
si vytrvale pěstujeme neschopnost černé labutě chápat právě proto, že
své osvědčené poznatky z minula bereme jako definitivní a všeobecně a
vždy platné.
Zaostřujeme na věci konkrétní a dobře definované, z nichž si vytváříme
obraz nereálný, utopický, platonicky idealistický, ideálně uspořádáný.
Tomuto myšlenkovému stavu Taleb říká „platonicita“ a tomuto postupu
„platonifikace“. Takto platonifikovaný obraz světa pak naráží na
„nepořádnou“ realitu a nevnímá ty nepořádnosti v ní, které se do
ideálního uspořádání nevejdou. Tak se mezi tím, co víme a tím, co si
myslíme, že víme, rozevírá nebezpečná propast. A to je prostor, kde
černé labutě vznikají. Takže, paradoxně, čím větší je suma našich
vědomostí, tím větší je prostor pro černé labutě a tím je jejich výskyt
častější a účinek silnější. A my si jej zesilujeme ještě víc tím, že se
chováme, jako by černé labutě neexistovaly.
Historie je mlhavá. Vidíme z ní jen to, co z mlhy vystupuje a neznáme
skript, podle něhož se to děje. Proto významné události nevidíme v
celém kontextu, nevidíme mechanismus, který dává věci do chodu.
Mlhavost historie má tři příčiny:
a. Iluze, že chápeme, co se děje a že tudíž můžeme předvídat.
b. Zpětné skreslení skutečných událostí a vytváření sebeklamu vědění.
c. Přeceňování faktuálních informací a jejich kategorizace a
klasifikace, čili redukce jejich komplexnosti a tím vyloučení
důležitých aspektů, které pak zůstávají mocným zdrojem nejistoty a
tvůrcem černých labutí.
Kořenem těchto příčin je lidská potřeba „zprůměrňovat“ realitu a
informace o ní, aby se vešly do snadněji vnímatelných statistik. Tak se
průměrnost stává kritériem všeho a výjimky z ní se berou jako úchylky
či vady – třebaže právě výjimečnost hýbe světem. Podle stupně
zprůměrňování Taleb dělí realitu na dva pomyslné světy:
Jedním je „Mediokristán“ – v němž vládne utopie prostřednosti,
průměrnosti, přiměřenosti, umírněnosti a rovnostářství (včetně
„sociální spravedlnosti“) a v němž se i extrémní výjimka započítává do
celkového průměru (v „sociálně spravedlivé“ ekonomice tvrdě zdaňuje),
takže se zdá bezvýznamná nebo se jí nedovolí nabýt významu. V tomto
světě je víc každodenních jistot a méně rizik, ale také se v něm neděje
nic mimořádně tvůrčího. Druhým je „Extrémistán“, v němž vedle sebe žijí
tak obrovské odišnosti (včetně sociálních „nespravedlností“), že každý
jejich čin je individuální, nápadně viditelný a schopný silně ovlivnit
celek. Tento svět má větší stupeň nejistot a rizik, ale z něho také
přichází většina tvůrčích činů. V Mediokristánu žijeme pod „tyranií
kolektivního, rutinního, zřejmého a předvídatelného“, v Extrémistánu je
to „tyranie jedinečného, náhodného, neviděného a nepředvídaného“. Černé
labutě vznikají v Extrémistánu, kde se berou jako samozřejmost a občas
přilétají do Mediokristánu, kde rozmetáním průměrností a jistot působí
paseku.
Taleb podle těchto dvou kategorií dělí i profese na nestupňovatelné
(unscalable) a stupňovatelné (scalable). Těmi prvními jsou takové, v
nichž výdělek je zaručený ale omezený fyzickou přítomností a pracovním
časem. Těmi druhými jsou ty, jejichž výsledek může zaplavit trh a
prodávat se, aniž by tvůrce musel být přítomen. Ty první pracují za
stanovenou a omezenou (třebaže někdy vysokou) mzdu, ty druhé za výtěžek
z prodeje svých nápadů, vynálezů a výrobků na širokém a fyzicky ani
časově neomezeném trhu. Ty první žijí v Mediokristánu, ty druhé v
Extrémistánu.
Taleb několikrát během své 300-stránkové knihy naznačuje, že řešení
problému černých labutí má a že se je někde na konci dozvíme. Že se k
nim ale jeho často namáhavými úvahami prokousat ve vlastním zájmu
musíme, protože „moderní svět je Extrémistán ovládaný velmi výjimečnými
událostmi. Může doručit jednu černou labuť po tisících a tisísích
bílých, takže musíme pozdržovat úsudek déle, než jsme zvyklí. Navíc,
zdroje černých labutí se dnes znásobily nezměřitelně.“
Mezitím nás provází (a napíná) pestrou menažerií stručně vysvětlených
starodávných i moderních filozofů, kteří se fenoménem černých labutí
(pod jinými pojmenováními) pozitivně či negativně zabývali.
Aristoteles, Menodotus, Sextus Empiricus, Cicero, Algazel‚ Averroes,
Aquinas, Pierre Bayle, David Hume, Francis Bacon, Pierre-Daniel Huet,
Michel de Montaigne, Benoit Mandelbrot, Churchill, Umberto Eco. Už
kvůli nim (a anekdotám z jejich života) stojí za to se Talebovou
knížkou pracně prokousávat, i kdyby nám jeho teorie černých labutí
přišla protivná nebo nepochopitelná.
Jeho řešení nakonec, zestručněné, vypadá takto: Předpokladem úspěchu –
a možná i přežití v dnešním komplexním a globálně propojeném světě – je
připravenost na nepředvídanosti. Což neznamená snažit se předvídat, co
se stane (to nedokážeme), nýbrž být ve střehu na cokoli nečekaného.
Znamená to přestat myslet v rámci průměrnosti a naučit se cenit si
extrémů jako východiska, na němž stavíme svou životní filozofii.
Netopit se v drobných detailech a nenechat se vyrušovat malichernostmi,
nýbrž vnímat věci v co nejširším kontextu a často neviděných
souvislostech. Brát nejistotou a nedořešenost jako samozřejmý přirozený
stav. Vnímat krize ne jako tragedie, nýbrž jako příležitosti. Ovládnout
je, aby ony neovládly nás.
A připomínat si, že „už jen to, že jsme naživu, je mimořádné štěstí,
nepravděpodobnost monstrózních proporcí. Pamatovat si, že i vy jste
černá labuť.“
Benjamin Kuras
Vyšlo v týdeníku Euro
http://blog.aktualne.cz/blogy/benjamin-kuras.php
