Grano Salis - Historie protestantismu

Historie protestantismu Dr. Vladimír Šiler Protestantismus vychází z velikého rozkolu západního křesťanství způsobeného reformací. Česká historiografie rozlišuje tři stádia reformace. 1.Doba, v níž zrála situace a působili předchůdci reformace. Ve 12. století dosáhla středověká církev vrcholu své moci nad celým životem společnosti, ale i vrcholu své institucionální integrace, reprezentované papežstvím. Ale právě uprostřed této triumfální epochy církve se rodí hnutí, která zpochybňují právě onen světovládný církevní triumfalismus.Křesťanství nebylo ve skutečnosti nikdy jednotné. Vedle běžné vnitřní plurality v rámci každého směru i každého institučního útvaru vždy existovaly i skupiny, které se vydělily z těla církve, aby nějakým způsobem stály v opozici vůči zpovrchnělému, průměrnému křesťanství. Tito lidé napadali oficiální církev a byli za to logicky stíháni. Horlivost přerůstající v nekritický fanatismus přestávala být na sklonku 12. století jen záležitostí jednotlivců a menšinových skupin, ale začala nabývat rozměru lidových hnutí. Motivací byl jednak charismatický entuziasmus (citově vznícené prožívání přímého kontaktu s božím duchem), který se v křesťanství objevuje vždy jako reakce na přehnané zdůrazňování ustrnulé nauky a na zvěcnělé pojímání zbožnosti ve zformalizovaném obřadnictví, a jednak odpor proti hmotařsky zesvětštělému životu církevních představitelů. Hnutí nabývala někdy až rysů sociální hysterie a nezřídka sklouzla do postojů ocitajících se už mimo rámec křesťanství. V tom viděla oficiální církevní místa (podněcovaná i veřejným míněním) důvod k rozsáhlým represím, dokonce i pořádání křížových výprav proti těmto kacířům. V některých těchto hnutích je však možno spatřovat předchůdce reformace, např. ve valdenských, kteří hlásali a okázale uskutečňovali apoštolskou chudobu podle evangelia. Valdenská církev je tak první alternativou vůči středověkému katolicismu, která sice kvůli pronásledování mohla žít jedině v skrytu, např. vysoko v Alpách nebo na jihočeském venkově, ale žila relativně samostatně a existuje takto dodnes (v severní Itálii a částečně i v Jižní Americe). Na přelomu 13. a 14. století se ještě zmnožily kritické hlasy učenců a lidových nutí požadující ústup od filozoficky ztrnulé scholastické teorie dogmat a návrat k původnímu křesťanskému biblickému myšlení. Reformní požadavky se soustřeďují na pojetí kněžství, na církevní vlastnictví materiálních statků a zvláště pak na nevkusný způsob prodávání tzv.odpustků (jimiž sice nebyly odpouštěny hříchy, ale byly za určité zásluhy zmírněny kajícné předpoklady odpuštění). Tyto hlasy přicházely i z univerzit, například z Oxfordu, kde působil John Viklef, a nebo z Prahy, která se pod ochranou Karla IV. stala významným útočištěm reformně smýšlejících učenců a kazatelů. 2. Další fázi se už říká první reformace nebo také domácí reformace. První reformace by zahrnovala valdenské a husity. Označení domácí reformace se týká husitství a proudů, které z husitství vzešly a vedly ke vzniku Jednoty bratrské. Mistr Jan Hus (1370 - 1415) zpočátku nadšeně vstřebával reformní názory Johna Viklefa,ale nesdílel jeho nejradikálnější postoje. Husovy požadavky na nápravu teologických a mravních deformací tehdejší oficiální církvi však i pesto tak dalekosáhlé, že se dotýkaly celé struktury středověké společnosti. Z katedry i kazatelny brojil proti odpustkům, nehodným kněžím, prodejným církevním hodnostářům, požadoval, aby se církev zřekla světského majetku a moci, až konečně napadl i samu instituci papežství. Na to papež reagoval vyhlášením klatby nad celou Prahou. Umírnění viklefisté na pražské univerzitě se od Husa odklonili. Hus se hájil proti nařčení z bludů, ale když argumenty nestačily - buď proto, že narážel na osobní nepřátelství, nebo proto, že napadal samu podstatu středověkého pojetí církve - odvolal se symbolicky ke Kristu a odešel z Prahy působit na jihočeský venkov. Dnešní protestantští badatelé spatřují v Husově důrazu na individualitu a subjektivitu ve věcech spásy jeden z prvních signálů přicházející světové reformace. Osobní vztah ke Kristu je podmínkou "členství" v církvi, vlastní rozum a Písmo svaté je kriteriem poznání zjevené pravdy, svoboda svědomí stojí nad dogmatickou autoritou církve - to jsou zásady, jimiž Hus o sto let předbíhá Luthera a Kalvína. Hus povzbuzen masovým ohlasem svého kázání na venkově, využívá roku 1414 příležitosti svolání koncilu do Kostnice, kde měl být vyřešen problém trojpapežství a provedena řada církevních reforem. Odchází do Kostnice, vybaven ochrannou listinou císaře Zikmunda, aby se osobně před nejvyššími představiteli církve obhájil. V Kostnici však byl Hus zakrátko zatčen, protože byl v podezření z kacířství. Koncil nebyl vůči Husovi předpojatý, i když dopřával hodně sluchu jeho odpůrcům z Čech, kteří na něj přišli žalovat. Koncilní otcové, mezi nimiž byli největší vzdělanci doby a mnozí kritikové zlořádů v církvi, nabízeli Husovi zprostředkující řešení. Ten však nechtěl přistoupit na kompromis, protože šlo o principiální záležitosti, a nakonec už ani nemohl ustoupit, nechtěl-li zradit tisíce svých přívrženců v Čechách. 6. července 1415 byl Hus odsouzen jako tvrdošíjný kacíř, který šířil viklefovské bludy a zpochybňoval autoritu církve. Koncil jej zbavil kněžství a vydal jej světské moci k potrestání. Kostničtí biřicové Husa téhož dne upálili. Husova mučednická smrt vyvolala velké pobouření lidu. Celá země se dala do pohybu. Husovy reformní požadavky se začaly realizovat spontánně. Kněží dostali svobodu kázat boží slovo bez omezení. Mistr Jakoubek ze Stříbra začal zavádět přijímání podobojí i pro laiky. Mše se sloužila v češtině, s českým lidovým zpěvem. Zbožnost se výrazně zniternila. Davy radikálů, podporované šlechtou, začaly zabírat církevní majetek, protože požadavek zrušení panování kněžstva viděly jako jeden z nejdůležitějších nástrojů reformy církve. Církevněreformní hnutí však záhy přibralo i ráz národnostní. Hnutí však začalo krystalizovat i ideově. S pouhým odkazem Husova učení se v nových situacích už nevystačilo. Symbolem hnutí se stal kalich, požadavek laického přijímání podobojí. V revolučním nadšení, připomínajícím prvokřesťanský charismatický entuziasmus, zakládají husité ideální křesťanské komuny, například v Táboře. Poněkud umírněnější než táborští radikálové byla pražská větev husitství, ideově vedená univerzitou. Reformní požadavky husitů byly vyjádřeny v tzv. čtyřech pražských artikulích (1420): 1) aby slovo boží bylo svobodně hlásáno, 2) aby svátost oltářní byla přijímána podobojí, 3) aby kněžím bylo odňato světské panování, 4) aby zjevné hříchy byly ve všech stavech stejně trestány. Husité, vnitřně rozštěpení do různých proudů, museli čelit vojenským i církevně politickým útokům zvenčí. Tak začaly pověstné husitské války, v nichž husité až do roku 1431 odráželi stále nové křížové výpravy. Války samozřejmě sloužily i násilnému šíření husitství, ale měla také ráz národní. To se projevilo především při výpravách za hranice, které jednak vyvolávaly hrůzu z husitského plenění, ale zároveň úctu a respekt. Táborské manifesty, letáky, které seznamovaly s husitským programem, měly velký ohlas po celé Evropě. Pozdější reformace, zvláště německá, Luther a Münzer, se otevřena hlásila k husitským pravzorům. Husitství se stalo spíše záležitostí měšťanského živlu, jehož vliv vzrůstal, ale také hříčkou domácí šlechty, která měla své mocenské důvody k postojům zaměřeným proti Římu, proti světskému panování církve i proti moci krále. Náboženské spory se prolnuly se sociálními proměnami vrcholně středověké společnosti. Husitské války vedly ke zpustošení mnoha klášterů a kostelů, kulturních a uměleckých děl. Současně ale došlo k jistému zlidovění klutury, zvláště k rozkvětu českého jazyka. Navzdory uvolnění společenských řádů došlo k upevnění mravů, dokonce i k jakési spravedlnosti sociální, neboť se dostalo většího uznání společensky slabým, například ženám a chudině. Husitství se ovšem dále štěpilo do celé škály směrů podle míry radikality a umírněnosti. Za vlády Jiřího Poděbradského, husitského krále, dosáhlo hnutí největších vítězství. Husitský radikalismus, utlumený četnými kompromisy s umírněnými i s katolíky, se přelil do pozoruhodného hnutí, které bylo neméně radikální, ale zaměřovalo se více na proměnu lidského nitra než na církevně společenské revoluce. Z tohoto hnutí pak vzešla skupina posluchačů ohnivých kázání Jana Rokycany a žáků originálního myslitele Petra Chelčického. Skupina "bratří" se začala scházet od roku 1457 v Kunvaldě. Organizátorem Jednoty bratrské byl Řehoř zvaný Krejčí. Roku 1467 si Jednota zavedla vlastní kněžský řád a zvolila si svého biskupa, čímž se organizačně odtrhla od katolické i od husitské církve. Jednota bratrská o sobě netvrdila, že je jedinou pravou církví, uznávala, že spásy může člověk dojít i v jiných církvích, ale přesto byla katolíky i husity pronásledována jako sekta. Jednota bratrská ještě víc než husitství pozoruhodně předbíhá další vývoj světové reformace. Bratří činí každého věřícího osobně odpovědným za svou spásu, nespoléhají na církev ani na obřady. Normou víry je pouze Písmo, lidská, tradicí uchovaná přikázání nemohou věřícího zavazovat. Niterná individuální zbožnost se zvýšeným důrazem na osobní mravní čistotu a vnitrocírkevní kázeň korespondovala s humanistickým probuzením inteligence a pěstováním vzdělání. Jednota bratrská se později pokoušela navazovat kontakty s jinými podobnými domněle ideálními "evangelickými" církvemi na světě - s pravoslavnými, valdenskými a později s luterskou a kalvinskou větví reformace. 3. Třetí etapou reformace pak je reformace světová nebo také druhá reformace. Německý augustiniánský mnich Martin Luther (1483 - 1546), vyprovokován nechutným způsobem prodeje odpustků (mimochodem určených na Michelangelovu dostavbu chrámu sv. Petra v Římě), vyhlásil roku 1517 svých 95 požadavků na reformu církve. Když odmítl jít je do Říma odvolat, prohlásil, že poslušnost papeže není závazná ke spáse a tím se fakticky ocitl mimo církev. Jeho rozchod s oficiální církví se dramaticky prohloubil po té, co jeho při začali - ovšem ze svých politických důvodů - podporovat někteří němečtí feudálové. Reformační zápas přerostl - podobně jako před sto lety v českém husitství - v celoněmecký sociální konflikt (selská válka). Šlechtici protestující proti prořímské straně v říšském sněmu poskytli na svých územích azyl Lutherovým přívržencům a tak došlo prakticky ke vzniku první církevní organizace skuutečně alternativní vůči římskokatolické církvi, jíž se začalo říkat protestanté (podle protestů na říšském sněmu ve Špýru roku 129) nebo také evangelíci, později ještě také evangelická církev augspurského vyznání (v tomto městě se roku 1555 různé protestantské směry dohodly na novém společném vyznání víry). Teologicky je Lutherova reformace pokusem o návrat k biblickému křesťanství za využití výsledků humanistické vzdělanosti a renesančního myšlení. Křesťanství se Lutherovi stává výrazně niternou záležitostí (spása pouhou vírou, nikoliv za záslužné skutky nebo prostřednictvím obřadů) a individuální záležitostí (autorita papeže, církve, je nahrazena autoritou bible, jejíž četba je základem pravé bohoslužby). Prakticky se v této církvi změnilo pojetí kněžství (zrušení celibátu) a obřady se omezily na nejnutnější míru. Řím Luthera odsoudil, ale neměl možnost jím vyvolané hnutí fyzicky likvidovat. Luterská (protestantská, evangelická) církev se rychle šířila nejen po německy mluvících zemích, ale i do Francie a střední Evropy. S ní se šířila i politická zásada, že o církevní příslušnosti poddaných rozhoduje ten, kdo na daném území vládne (cuius regio, eius religio - čí je země, toho náboženství). Ve Francii začal Lutherovy myšlenky šířit právník a filozof Jan Kalvín (Jean Calvin, 1509 - 1564). Oproti Lutherovu zdůrazňování boží odpouštějící milosti hlásal Kalvín spíše boží nárok na lidskou poslušnost. Vypuzen z Francie odchází reformovat církev do Švýcarska, kde už podobné dílo zahájil Ulrich Zwingli (1483 - 1531). Kalvín prosadil své pojetí křesťanství v Ženevě s mimořádnou horlivostí, která přerůstala v netolerantní fanatismus. Roku 1566 švýcarská větev reformace formuluje své vyznání víry (helvetské vyznání) a vzniká tak další typ křesťanské církve, ovšem velmi blízký německé reformaci, takže se pro tyto církve shodně užívá názvu protestanté, evangelíci nebo církve reformační. Ze Švýcarska se Kalvínovo pojetí církevní reformy rychle šířilo do Francie, Nizozemí, Anglie a Skotska, ale také do Čech, Uher a Polska V Anglii ovšem nezávisle na tom došlo v téže době k odštěpení církve od Říma z důvodů naprosto necírkevních. Král Jindřich VIII., když nemohl dosáhnout od papeže zrušení svého sňatku, odloučil roku 1533 církev v Anglii od římské správy a sebe prohlásil za hlavu "anglikánské církve" (Church of England). O skutečné refomy církevního života však nestál. Teprve postupně pronikaly do anglikánské církve reformační myšlenky Lutherovy a Kalvínovy, ale svým zřízením, formální strukturou bohoslužby a typem zbožnosti tato církev dodnes připomíná hierarchický model katolický. Další historický vývoj protestantismu byl poznamenán především pokračujícím štěpením do dalších směrů, proudů, církví a církviček, ale také postupným sjednocováním a vytvářením vyšších a nových celků. Štěpení probíhalo vždy podél nějakých linií, na nichž bylo pociťováno napětí mezi určitými protichůdnými tendencemi, z nichž každá měla své přednosti a nedostatky. Některá taková pnutí se táhnou celými dějinami křesťanství. Například: pravda - jednota, zákon - milost, instituce - charisma, pravda - láska, rozum - tajemství, akce - kontemplace, cesta triumfu - cesta utrpení.Některá jsou však typická pro protestantismus. Je ironií dějin, že reformační církve se v následném vývoji nedokázaly vyhnout mnohým nešvarům, které původně chtěly na katolicismu reformovat. Zejména luterský protestantismus už záhy naukově ustrnul a výsledky někdejší humanistické teologické učenosti nechal ustrnout do tuhých dogmatických formulací, které nechávaly duši prostého evangelického věřícího pustou a chladnou. Jako reakce na toto lpění ma strohých racionalistických věroučných formulacích vzniklo v 17. a 18. století hnutí zvané "pietismus" (pietas, latinsky zbožnost). Jeho stoupenci chtěli oživit víru jako osobní vztah k Bohu, pěstovali hlubokou niternou zbožnost, dávali přednost spontánní laické četbě Písma před učeneckým studiem, odvraceli se od světských problémů a snažili se posvěcovat svůj všední život silným citovým duchovním zanícením. Pietismus začal konat intenzivní vnitřní misii - evangelizaci, ale inicioval i rozsáhlé misijní akce namířené do vzdálených zemí. Pietistické hnutí nechtělo vést ke vzniku nových církví, jeho kroužky emocionální zbožnosti a amatérského studia bible chtěly být "církvičkou v církvi" (ecclesiola in ecclesia). Pietismus skutečně vedl k oživení ustrnulého protestantismu, dokonce i k početnímu růstu církví, ale mnohdy také i ke vzniku nových odštěpeneckých skupin. V kalvinském prostředí, zejména v Anglii a ve Skotsku, zase planuly vášnivé boje o církevní zřízení. Puritáni (purus, latinsky čistý) chtěli očistit církev od všeho nebiblického, podružného. Chtěli povzbudit vlažné církevní příslušníky, aby horlivě usilovali o čistotu, neposkrvněnost tímto světem. Presbyteriáni zdůrazňovali, že církevní obce mají spravovat volené rady starších, a ne jen kněží a biskupové, jak je zvykem v episkopálním církevním zřízení.Kongregacionalisté byli pro zrušení jednotné církevní organizace. Církev má být podle nich tvořena sítí svobodných sborů. Baptisté odmítali tradiční křest nemluvňat a požadovali biblický křest dospělých ponořením do vody. Křest je podle nich znamením uvěření, které je výsledkem svobodného rozhodnutí dospělého člověka. Kvakeři (čti kvejkři) odmítají jakékoli řády a pořádky v církvi a chtějí žít jen z momentálního vnuknutí božího ducha. Tyto a mnohé další rozpory byly zvláště živé v Anglii, kde se proplétaly s politickými zápasy a sociálními revolucemi. Pronásledovaní nebo zneuznaní odpadlíci se od roku 1620 často uchylovali do severní Ameriky, kde začali budovat nové domovy, obce, města a později i celé státy se společenským zřízením postaveným na základě biblických ideálů. Prvním takovým státem byla kvakerská Pennsylvánie, jejíž evangeliem inspirovaná ústava posloužila jako vzor pro ústavu Spojených států (1776) a pro formulaci základních lidských a občanských práv a svobod za francouzské revoluce (1789). Sto let po pietismu se v evropských i amerických protestantských církvích vzedmula nová vlna probuzené víry a vznícené zbožnosti, nazvaná později probuzenecké hnutí. Probuzenectví podobně jako pietismus klade důraz na vnitřní obrácení, na posvěcování života buďto intenzivní citovou zbožností nebo okázalou evangelizační či sociální činností. Probuzenecké hnutí zachvátilo celý protestantismus, překračovalo hranice církví. Podařilo se mu skutečně mobilizovat masy zpovrchnělých věřících, ale také nastartovat procesy štěpení a vznik dalších církví a církviček. Oproti pietistickému hnutí je na probuzenectví nápadně odlišné jeho sociální pozadí. Řada jeho projevů je vysvětlitelná pomocí tzv. kompenzačních mechanismů. Člověk moderní doby těžko a pomalu zvládal prudké sociální, politické a ekonomické změny, k nimž docházelo od konce 18. a v průběhu 19. století. Proto se často uchyloval k jakýmsi protipólům moderního vývoje, v nichž hledal vyvážení nedostatků racionalismu, vědy, techniky, městského způsobu života v průmyslovém světě - k duchovnu, citovosti, tajemství, autentickému společenství. Tato pietistická a probuzenecká revolta či alternativa vůči moderní době pokračuje v různých obměnách v protestantismu dodnes. V souvislosti s probuzenectvím se od poloviny 19. století zejména v Americe objevuje i zvýšené apokalyptické očekávání. Jde o vyhlížení brzkého druhého příchodu Kristova k poslednímu soudu, o očekávání blížící se všeobecné zkázy tohoto světa (apokalypsy).Objevují se dokonce pokusy vypočítat datum těchto eschatologických (posledních) událostí. Z tohoto hnutí vzrušeného očekávání konce světa vzešli adventisté (advent, latinsky očekávání), kteří zůstali na půdě protestantismu, ale například i Svědkové Jehovovi, kteří v pozdějším vývoji některými svéráznými naukovými důrazy opustili platformu nejen protestantismu, ale i křesťanství.Z probuzeneckých nálad vzešlo i letniční hnutí a charismatické hnutí. Letniční křesťané zdůrazňují vylití Ducha svatého do srdce věřícího jako základní akt skutečného uvěření a posvěcení (letnice, svátky svatodušní jsou připomínkou povelikonoční události - vylití Ducha svatého na Ježíšovy apoštoly a učedníky v Jeruzalémě). Letniční skupiny proto zdůrazňují entuziastickou (nadšenou) zbožnost a zvláště jeden její projev - mluvení "cizími" jazyky v duchovním vytržení. Mluvení cizími jazyky (glossolalie) je jedním z biblických darů Ducha svatého, tzv. charismat (do češtiny můžeme toto slovo nejlépe přeložit paradoxně jiným řeckým slovem - talent). Charismatické hnutí se liší od letničního snad jen tím, že není tak jednostranné, mluví o více darech Ducha svatého, ale především tím, že zatímco letniční hnutí míří obyčejně k vytvoření vlastních sborů a církví, charismatické hnutí chce být spíše hnutím obnovy uvnitř církví a "parazituje" takto na okraji mnoha protestantských církví, ale v poslední době i v některých částech spektra katolicismu.

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace