poslal Nepřihlášený Arcibiskup Marcel Lefebvre, účastník II. vatikánského koncilu
(1962-1965), nepodepsal a nepřijal několik dokumentů tohoto koncilu,
například o liturgii, o náboženské svobodě, o ekumenismu či o
mezináboženském dialogu. Šel svou fundamentalistickou cestou dál a
začal si v církvi vychovávat své následovníky, a tak štěpil její
jednotu. Založil si svůj vlastní kněžský seminář ve švýcarském Econu v
kantonu Valis. Byli tam vychováváni a svěceni kněží v podobném
odbojném, schizmatickém duchu. V tomto duchu ovlivňoval Lefebvre i
některé řeholní komunity. Vatikán ho samozřejmě napomínal a domlouval
mu, ale on neposlechl.
Byl vyzván, aby rozpustil svůj seminář, ale také
neposlechl. I přes varování papeže Jana Pavla II. vysvětil v roce 1988
nejen bez souhlasu papeže, ale dokonce přes jeho zákaz čtyři
schizmatické biskupy. Rozkol byl dokončen. Lefebvre i jím svěcení čtyři
biskupové upadli automaticky do exkomunikace, do vyloučení z církve,
které pak bylo tehdejším prefektem Kongregace pro biskupy, kardinálem
Gantinem, vyhlášeno. Exkomunikace se vztahovala i na kněze a Bratrstvo
Pia X.
Řada členů i laiků tohoto bratrstva kromě svého
církevního extremismu zaujímala také postoje extremismu politického,
spojovala se například i s neonacisty, antisemity a popírateli
holocaustu, jak se i u nás v tisku často objevovalo. O těchto
skutečnostech existuje dokumentace. Přesto i potom byly ze strany
Vatikánu i papeže Jana Pavla II. a později i Benedikta XVI. činěny
vstřícné kroky. Například v srpnu 2005 přijal papež Benedikt XVI.
biskupa Fellaye v soukromé audienci, při které naznačil, že hodlá „jít
postupně kupředu“. I papežův indult o liturgii z roku 2007, uznání
tridentské liturgie, který se mnohým v církvi nelíbil, byl uveřejněn
především kvůli nim. Ale žádné vstřícné kroky nepomohly. Lefebvristi
čekali na to, až papež „povolí“.
A tu se papež, veden snahou po
zahojení rány nejednoty, rozhodl k „aktu milosrdenství“ – dne 21. ledna
2009 byl na jeho popud vydán prefektem Kongregace pro biskupy,
kardinálem Giovanni Battistou Re, dekret o zrušení exkomunikace,
uveřejněný dne 24. ledna 2009. Milosrdenství se prokazuje bez zásluh,
„mimo právo“, zadarmo. Hlava lefebvristů – biskup Fallay sice vyslovil
ve svém citovaném dopise kardinálu Hoyosovi trochu „kulatým“ způsobem
svou poslušnost vůči papeži, ale nejsou žádné zprávy o tom, že by tito
biskupové uznali a přijali dříve odmítané koncilové dokumenty. Proto
někteří novináři v Itálii mluví o „pohřbu“ II. vatikánského koncilu.
Nyní se rozpoutala velká mediální „válka“ proti
tomuto „aktu milosrdenství“ i proti papežovi. Zástupce redaktora
oficiálního vatikánského listu Osservatore Romano, Carlo di Cicco, se
ve vydání z 26. ledna 2009 k této „válce“ vyjadřuje a vše vysvětluje.
Cituje, z čeho byl papež obviněn: „... nejen, že podlehl protikoncilním
pozicím, ale dokonce – nejednalo-li se o tichý souhlas – z neopatrnosti
podpořil názory popírající šoa“. V následujících dnech při nešporách a
při Anděl Páně na závěr Týdne modliteb za jednotu křesťanů, kdy bylo
výročí 50 let od svolání Vatikánského koncilu, tato obvinění papež
jasně odmítl. Zmíněný Carlo di Cicco k tomu říká: „... svolání koncilu
Janem XXIII. nazval již dříve kardinál Joseph Ratzinger
‘prozřetelnostním činem inspirovaným Duchem svatým’.“ A na tomto pozadí
je prý nutno číst odvolání exkomunikace. A říká dále: „... koncilní
reforma není ještě zcela uskutečněna, ale je už v církvi natolik
konsolidována, že nemůže být zpochybněna ‘velkodušným gestem
milosrdenství’.
Papež, inspirován duchem koncilu, dává přednost ‘léku
milosrdenství než odsouzení’. Odvolání exkomunikace vyvolalo velký
poplach, ale neuzavírá bolestné období lefebvrovského schizmatu. Papež
tím připravuje pole pro ‘plné přijetí učitelského úřadu církve,
samozřejmě i II. vatikánského koncilu’. Zrušení exkomunikace neznamená
ještě plné společenství. Cesta usmíření s tradicionalisty je kolegiální
a již známé rozhodnutí římské církve. Nejde tedy o nečekané a unáhlené
gesto Benedikta XVI. Z koncilu nutně vyplývá také jasná pozice k
popírání šoa.“
Při příležitosti vydání dekretu vyslovil Svatý otec
naději, že „se co nejdříve dosáhne celkového usmíření a plného
společenství“. Z této věty i z vysvětlení di Cicca vyplývá, že dekret
je začátkem určitého procesu, jehož naplnění se, doufejme, rozvine. Je
tedy zapotřebí vyčkat dalšího vývoje a naplnění očekávaných nadějí.
Lefebvrističtí biskupové se zatím nikde nevyslovili o II. vatikánském
koncilu. V dopise, který Fellay napsal kardinálu Hoyosovi před
Vánocemi, se doslova říká: „Jsme vždy pevně zakotveni ve vůli zůstat
katolíky a dávat všechny své síly do služeb církve našeho Pána Ježíše
Krista, a tou je římskokatolická církev. Přijímáme rozhodně primát
Petrův a všechna jeho práva, a proto nás současná situace tolik bolí.“
O velké „kulatosti“ prohlášení není pochyb.
Časově zveřejnění tohoto snětí exkomunikace
předcházelo dne 21. ledna interview anglického biskupa Richarda
Williamsona ve švédské televizi, v němž nehorázně popíral holocaust.
Snětí v tu dobu však bylo podepsáno, ale ještě nepublikováno. Ale ono
interview už jeho zveřejnění nezastavilo. Tato událost ukazuje, jak
nejistý je akt „milosrdenství“ vůči těmto lidem. Ale někteří novináři v
rozporu s pravdou a populisticky uveřejňovali články s titulky jako:
Papež omilostnil popíratele holocaustu. To však není pravda. Papežův
úmysl nebyl omilostnit popíratele holocaustu, ale sejmout exkomunikaci,
která nebyla uvalena kvůli tomu, že by před tím onen biskup popíral
holocaust. Článek měl obsahovat sdělení: „Ve chvíli snětí exkomunikace
jeden z lefebvristů bezohledně zaútočil. Zaslouží si přijetí zpět do
církve?“
V první církvi bylo schismatikům, vracejícím se do
církve, ukládáno veřejné pokání. V případě lefebvristů jsem o takovém
pokání za škody, které církvi způsobili, neslyšel.
Kardinál Miloslav Vlk
www.kardinal.cz
