poslal Nepřihlášený Signoraggio je psychologický a monetární podvod, jenž si vzal
za cíl nás všechny. Tento podvod se skrývá a posiluje za závojem mlčení
a smrti a trvá již nejméně 300 let, aniž by na své existenci musel
cokoliv měnit.
Obvykle se říká, že „největší ďáblovou hanebností bylo nechat
lidstvo uvěřit, že neexistuje“ – a je to vlastně právě díky této
ďábelské technice, že se signoraggio stalo pánem světa, ovšem způsobem
pro nás pro všechny naprosto průhledným.
Nikdy neuslyšíte o signoraggiu mluvit v televizi nebo v knihách,
žádný zpěvák o něm nikdy nesloží píseň a také žádný komik nevytvoří na
toto téma představení. Politici se o signoraggiu nikdy nepohádají a
nikdy neuvidíte finanční policii kohokoliv kvůli signoraggiu zavřít.
Signoraggio je největší moc na této planetě a my všichni jsme jeho otroky.
Technicky je signoraggio renta generující se při tvorbě peněz.
Mezinárodní legislativa momentálně předpokládá, že jsou to centrální banky, kdo tvoří peníze, ať už hotové nebo účetní.
Příklad tento mechanizmus osvětlí:
Vytvořit penízek (ať už papírový nebo kovový, nebo virtuální na
účtu) s sebou nese náklady, jež si vynucuje potřeba materiálu, práce a
nezbytné doplňkové služby, jako je distribuce peněz nebo technika proti
falšování, atd.
Největším nákladem jsou náklady na materiál, z nichž je penízek
udělán a společně se všemi dalšími náklady výše uvedenými určují
vnitřní hodnotu penízku.
Penízek ale na svém líci nese číselko, které určuje úplně jinou
hodnotu: hodnotu nominální (nebo abychom byli přesnější hodnotu lícovou
nebo-li legální).
Tyto dvě hodnoty (vnitřní a nominální) se od sebe liší a jejich
rozdíl určuje výši toho, čemu se říká signoraggio (nebo-li panské),
tedy výdělek pro toho, kdo penízek vytvořil.
Je evidentní, že ten, kdo penízky tvoří, má tendenci tyto penízky
označovat takovou nominální hodnotou, která by co nejvíce převyšovala
hodnotu vnitřní, jinak by prodělal.
Což by se mohlo stát například u penízků o hodnotě jednoho centu, kdyby se za jejich výrobu utratilo 15 centů.
A teď se podíváme, co se děje při tvorbě peněz ze zlata a peněz z papíru.
Kovové peníze tradičně bývaly ze zlata a měly tedy vnitřní hodnotu
spíše značně vysokou.. „Pán“ – ten, kdo tyto peníze razil, na ně
vyrážel nominální hodnotu vyšší, aby na tom vydělal a dostal se
k významné obchodní marži.
Ve skutečnosti tento Mocný dostával zlato od obchodníků se žádostí
proměnit jej ve zvonivý penízek a jednoduše vtiskl svou podobiznu, aby
zaručil bonitu kusu jím vytvořeného (vyraženého). Byl to takový druh
záruky a za tu se mu dostalo výdělku.
Například z 9 gramů zlata se mohla vyrazit mince a říkat, že je z 10
gramů zlata (ve skutečnosti se skládala z 9 gramů zlata a 1 gramu méně
vznešeného kovu). Rozdíl mezi nominální hodnotou (10g) a hodnotou
vnitřní (9) bylo panské (1 gram mincovního zlata).
Velmi pravděpodobně mohla být operace provedena i tak, že Pán
vyrazil 10 mincí používaje skutečně 10 gramů zlata na každou s tím, že
si jako kompenzaci nechal 10% mincí jako profit.
Opravdu, pro vytištění 5 eurové bankovky nebo 500 eurové bankovky
stačí 30 centů eura a je třeba vzít také v úvahu, že bankovka není
svázána se zlatem, (nemá „krytí“ a není „konvertibilní“. Což znamená že
moderní Pán, resp. ten, kdo DNES tvoří peníze (např. Centrální evropská
banka BCE nebo americký FED) má enormní moc. Vskutku, tyto soukromé
orgány (všechny centrální banky jsou soukromé) mohou vydírat nebo
alespoň ovlivňovat celé národy.
Zkuste pomyslet na to, že Světová banka (ve vlastnictví FEDu a Bank
of England, jež obě jsou soukromé a pány také Mezinárodního měnového
fondu) odmítá půjčky těm zemím, které NECHTĚJÍ PŘISTOUPIT na
privatizaci sektoru pitné vody. A to je jen jeden příklad.
Kdo dobře pochopil mechanizmus signoraggia, panského, nyní také
pochopí, že ELIMINOVAT bankovku je akce k horšímu, když bankovka zmizí,
je to pro Paní Banky náklad a zvyšuje na 100% panské z elektronického
penízku. Kromě toho peníz podléhá úrokům (např. 3%), které zvyšují dluh
Občanů svrchované Země nad nominální hodnotu samotného penízku!
Prakticky tak peníz (bankovka) o hodnotě 100 euro stojí občana 103 euro
a bankéře 30 centů. Toto je panské.
Toto všechno by se dalo obejít způsobem velmi jednoduchým: opravdu
by stačilo, aby Stát, konečně svrchovaný vydal peníze bez dluhu, jak se
to dělá například u peněz kovových (samozřejmě těch, které mají
nominální hodnotu vyšší než je hodnota vnitřní, například mince 50
centů, 1 a 2 eura). Ti, kdo jsou ostřílenější, nyní pochopili rozčilení
zesnulého guvernéra Duisenberga vůči Tremontimu, když tento druhý žádal
nahrazení kovových mincí 1 a 2 eura bankovkami stejné hodnoty a ex
guvernér (zesnulý za záhadných okolností) odpověděl následovně: „Ale
pane Tremonti, víte že tímto způsobem by vaše země ztratila práva
signoraggia nad celým tím množstvím nahrazených peněz?“
Od okamžiku, kdy bankovka nemá vztah ke zlatu (bankovky jsou
konvertibilní v americké dolary, ale od roku 1971 není americký dolar
konvertibilní ve zlato), není důvod, aby peníze emitovala nějaká
soukromá entita, ani aby tato nebo nějaká entita měla nad emisí
monopol. Kromě toho by se dalo vyhnout nákladům na umožnění této půjčky
(úroky) a Stát, respektive my všichni, bychom měli skutečnou autonomii
při správě Země.
Kdo se obává, že by Stát mohl nějakým způsobem iniciovat neúměrně
mnoho peněz a mimo jakoukoliv kontrolu, je osobou, která nemá ve stát
důvěru.
Víme dobře, že naši politici jsou zapletení do všeho možného (banky,
petrolej, zbraně, drogy, prostituce atd.), ale otázka, kterou bychom si
měli položit, je velmi jednoduchá.
PROČ BY MĚL POLITIK ODMÍTNOUT VYTVÁŘET PRO NÁROD PENÍZE?
Pokud je počestný, neměly by tu být problémy, dokud bude jednat
eticky a podle korektních a demokratických pravidel. Jen politik
nečestný by v posledním záblesku upřímnosti řekl: „Ne, poslyšte, tu
tiskárnu mi do ruky nedávejte, protože se znám a natiskl bych si horu
peněz pro sebe a pro své přítelíčky.“
Naštěstí v tomto posledním případě je řešení jednoduché: je nutno
pěkně poděkovat a takové individuum poslat pěkně pryč, dříve než svým
připuštěním nadělá hrozné škody.
Ovšem je tu také případ, že se politik nečestně skutečně zachová.
Ale jestliže je nečestný doopravdy – proč by odmítal takovou vábnou příležitost?
Není to kvůli morálnímu pohoršení, když říkám, že už nečestný je.
Kdyby nečestný nebyl, okamžitě by se tiskárny ujal a choval by se
jako tolik opěvovaní guvernéři jakékoliv soukromé centrální banky,
kterým je připisovány zcela mimořádná ctihodnost a moudrost, protože
jak známo pracují pro dobro komunity.
Einaudi by řekl: „Vysokou vzácnost zlata vyvažuje moudrost guvernéra . (sic!))
Dejme tomu zloděj – proč vlastně krade? Protože je tučný peníz
mnohem silnější než on? Možná existuje nějaká entita, která mu nechce
dát tiskárnu a dovolit mu, aby vytvořil pro lid peníze (jen s rizikem
loupeží politických)? Je tato vyšší entita ctnostná? Jestliže ano, měli
bychom jí okamžitě předat veškerou moc, protože by nám uměla dobře
vládnout, určitě lépe než výše jmenovaný politik, nebo ne? A jestli je
naopak nepoctivá, proč má v ruce tiskárnu a vyhladovuje lid nechávajíc
ho žít v režimu finanční anemie? Je-li tato vyšší entita stejně
nečestná jako politik, či ještě více, kdo je to když ne tlustý bankéř?
Je evidentní, že politik nechce a nemůže převzít tiskárnu ve jménu
národa, protože soukromí mezinárodní bankéři TO NIKDY NEPŘIPUSTÍ.
Volíme osoby, které jsou sponzorovány bankéři, a které tedy nikdy
nebudou operovat podle optiky národa, ale vždy k výhodě jejich pravých
dárců práce.
Jistě je pravda, že jen politicky lze něco vymyslet, ale aby se to
dalo uskutečnit, je zapotřebí SOUHLAS pořádné části koláče populace,
kéž by byla informovaná, uvědomělá, a motivovaná k RADIKÁLNÍ ZMĚNĚ
politické scény.
Už kvůli tomu by se tento text měl mezi lidmi zpopularizovat,
společně s dalšími spisy, knihami, manifesty a veřejnými debatami,
které by vysvětlily, co je na světě opravdové zlo a jaká jsou hrozná a
bolestivá řešení, která budou muset být brzy přijata, abychom neupadli
do propasti.
V příštím článku prohloubím důležité aspekty problému a završíme to
třetím článkem hovořícím o frakční rezervě, dalším takovém podvodu,
pravé příčině inflace a moci obchodních bank, které tvoří peníze
z ničeho prostřednictvím účtů, které nás všechny přinutily si zřídit.
Co je to frakční rezerva
Frakční rezerva je legální, stejně jako bylo legální vlastnit ještě
nedávno otroky. Frakční rezerva umožňuje půjčit 5000, máš-li jen 100
když z těch 100 není nic tvého. Trošku jako když Ježíš Kristus z pěti
chlebů a dvou ryb nakrmil davy...
Systém „frakční rezervy“ je podvod. Samozřejmě se jedná o legální
podvod, jak tomu je skoro u všech ekonomických a monetárních podvodů.
Podívejme se, jak konkrétně funguje: když uložíme 100 euro do banky, ta
nám otevře účet (c/c) na naše jméno a ujme se dohledu nad naší
bankovkou (viz signoraggio) ve svém trezoru, bezpečném před lupiči (1).
Bankéř v tomto okamžiku použije téměř stoletou statistiku, která mu
říká naprosto jednoduchou věc: jen jedna část právě vytvořeného
depozitu bude použita zákazníkem (pohne se s ní). Tedy bankéř ví, že
„téměř jistě“ bude většina našich peněz ponechána pod jeho dohledem,
zůstane nehnutá na účtu (v trezoru) po celé měsíce, roky. Připomeňme
si, že bankéř není vlastníkem našeho účtu (v trezoru) po celé měsíce,
ba roky. Připomeňme si, že bankéř není vlastníkem našich peněz, že je
jen jejich hlídačem. Což nijak nebrání bankéři považovat tuto nehybnost
za hotovou věc vhodnou k utrácení. A ON SE ROZHODNE ZAPŮJČIT VŠE, CO JE
NA NAŠEM C/C. Kromě naší „pohodlné nepozornosti“ (2) potřebuje bankéř
ještě zkorumpovaného politika, aby si zlegalizoval tento podvod vhodně
vytvořeným zákonem.
Ten se jmenuje „Opatření o odložené povinné rezervě“ nebo
jednodušeji „frakční rezerva“ a je prezentována veřejnému mínění
takovým způsobem, že vypadá jako forma ochrany majitelů účtů.
Jenže arogance binomia bankéř-politik je takové, že se ke škodě
všech s tím pojí šprým, který odhaluje tento zákon jako mez možností
bankéře tvořit peníze k zapůjčení, a politik se představuje jako
ochránce našich úroků, ale abych předvedl příklad, je to jako by tentýž
politik dekretoval „maximální počet švihnutí bičem, jež se mají na
otrokovi vykonat“, přičemž za to žádá aplaus publika za to, že byl
paladinem lidských práv.
Jenže přesněji, co tento zákon říká? Jednoduše ukládá mez na minimální množství peněz, které mají mít bankéři v kase.
Co to znamena pro nás?
Pro nás se toho mění málo, vlastně nic. Jestliže 100 osob uloží po
100 eurech, bylo by legitimní očekávat, že v jakémkoliv okamžiku mohou
všichni vlastníci účtů vybrat svých 100 euro, nebo ne? Ve skutečnosti
bankéř, jak bylo řečeno na začátku, považuje za vhodné k utrácení
všechny nehybné peníze ve svém trezoru a od okamžiku, kdy zná
(statisticky) s kolika penězi bude pohnuto průměrně majiteli účtů,
zapůjčí zbytek, jako by byl jeho. Jestliže statisticky bude pohnuto jen
s 10% (vybráno, utraceno, vloženo, přesunuto, atd.), znamená to, že
banka má 100 c/c se 100 euro na každém, tedy 10.000 euro a z těchto
10 000 jen 1000 slouží jako hotovost (v kase) pro každodenní operace
(oněch 10%, které podkládá ta slavná statistika, vzpomínáte?)
Tedy 9000 euro je možno vzít a použít (zapůjčit) i když nejsou
vlastnictvím banky! Nezapomeňte na tento koncept. Představte si hlídače
parkoviště, kde si necháte vůz, zatímco jdete do práce, a on si váš vůz
vezme, projede se v něm pro zboží, aniž by vám cokoliv řekl aniž by se
s vámi vyrovnal? Ano, je pravda, že vám dá nějaké „úroky“, jestli lze
za úrok považovat oněch „0,0005%, které dnes dávají!
Co se mění pro bankéře
Pro bankéře se mění mnoho, protože čím nižší procento peněz, které
musí držet v hotovosti, tím víc jich může půjčit. V roce 1957 byly
banky nuceny držet si rezervu 25% vkladu, v roce 1970 to slezlo na
(cirka) 15%a dnes jen na 2% (v některých případech na 0%). Tedy dnes
může banka přijmout 10 000 euro a zapůjčit 9 800 (které nejsou její!) a
toto díky zákonu „o povinné frakční rezervě“. Ale tady ten podvod
nekončí. Těchto zapůjčených 9 800 euro bude dříve či později vloženo na
jiné konto (možná téže banky nebo jiných bank, ale tím se mnoho nemění,
protože bankovní systém je „kartel“, podobně jako ten drogový). Na
novém c/c stačí mít hotovost ve výši 196 euro (9800x2%) a je možno
zapůjčit zbytek 9 604 euro (9800-196) a cyklus pokračuje na novém účtu.
Na konci veletrhu, vycházeje z 10.000 euro, může banka vytvořit a
zapůjčit 500 000 euro, tedy padesátkrát více a stáhnout si příslušné
úroky. Všechno to, aniž by měla více než počátečních skutečných 10 000
euro (které byly jen uschovány!)
Nyní chápete moc bank, které mohou vytvořit peníze z ničeho (nebo
spíše: multipilikovat peníze majitelů účtů) za spolupachatelství
zkorumpovaných politiků, kteří podvod zlegalizovali. Myslíte si, že pro
odhalení podvodu postačí, když 100 lidí dojde k přepážce a vybere oněch
100 euro, že? Chyba. Matematicky by stačilo, aby první 3 zákazníci si
vzali zpátky vlastní peníze, a systém by spadl, protože s rezervou 2%
jen první dva (ze skupiny počátečních 100) by ještě něco nalezli. Třetí
by zůstal s pěstí plnou much. A stejně tak čtvrtý a všichni ostatní,
bohužel systém by zasáhl pro záchranu banky v potížích a osobně by
dohlédl v centrální bance na vytištění toho, co nikdy neexistovalo (jak
se děje v těchto dnech kvůli Northern Rock Bank.)
Byl kdysi jednou jeden a ten kupu svatebčanů nasytil 5 chleby a 2
rybami, a k obědu dostali spoustu vína z poloprázdného měchu. Ale to je
jen to staré náboženství.
Nové náboženství Boha peněz předpokládá novou postavu: bankéře
z Cannanu, který vytváří a násobí nekonečný peníz. A dluhy pro národy.
(1) Aby nedošlo ke zmatku vysvětleme, že lotry lze snadno poznat,
protože jsou to ti, kteří jsou špatně oblečení a krouží okolo banky,
zatímco zde v bance lotři nejsou, protože jsou všichni oblečení dobře,
jsou učesaní a mají pěknou kravatu. Je nutné znát tento rozdíl, protože
se člověk může snadno splést.
(2) „Každý podvědomě ví, že banky peníze nepůjčují. Když si vybíráte
ze svého spořícího účtu, banka vám neřekne, že to nemůžete udělat,
protože půjčila peníze někomu jinému.“ Mark Mansfield, ekonom.
“Obávám se, že běžný občan by nerad slyšel, že banky mohou vytvářet
a vytvářejí peníze...“ Reginald MCKenna, ex prezident administrativní
rady , Midlands Bank of England.
Ten obrovský génius páně Rotshilda
“Málokdo pochopí tento systém, a ti, kdo ho pochopí, budou příliš
zaměstnaní jeho využíváním, a lid asi nepochopí nikdy, že systém jde
proti jeho zájmům.“ (Rotshild ve firmě Kleimer, Morton a Vanderguild
v New Yorku, 26.6 1863)
Řekl kdysi Bertold Brecht: „Ztracená je země, která potřebuje
hrdiny“ – a mnozí tuto větu čtou jako negativní výjimku, jako kdyby
bylo pro lid omylem svěřit se jednomu zvláštnímu člověku, která změní
osud zjevně určený, kdo jej požene k sociální a politické změně.
Ovšem ve skutečnosti to „naše“ je jen indikátorem hořké reality:
když národ došel do bodu, , kde tolik potřebuje pomoci, aby musel celý
ukázat na jednoho jediného (proto také „hrdinu“, tedy osobu nadanou
morálkou – nikoliv fyzičnem – nad obvyklou míru, která bude pracovat
pro dobro všech, když systém ukáže, že není schopen tvořit a/nebo
udržovat bezpečnost, pořádek a všeobecné blaho) a pak je národ opravdu
na řadě (alespoň sociálně a politicky).
Jsme my Italové na tom opravdu tak špatně, že potřebujeme hrdinu? Ano.
A kdo je tento hrdina? Strana? Asociace? Jednotlivec?
Strtana Noeuro, asociace Adusbef a Beppe Grillo jsou tři falešné modely, tři „hrdinové“, kterým bychom se měli vyhnout.
Sandro Pascucci
Přeložila Kateřina Amiourová.
Poznámka překladatelky
Signoraggio má mnohem delší historii než 300 let, z českých zemí
s ním máme zkušenost z roku 1621. Totiž: po prohrané bitvě na Bílé hoře
byl život většiny českých pánů ušetřen s tím, že si ho vykoupí značnou
sumou. Ovšem česká šlechta byla tradičně v dluzích (proto si zvolila
Habsburky – doufala si, že sounáležitostí s ekonomickým impériem si
polepší), tehdy Lichtenštein se svým rádce Baševim zahájili ražbu
stříbrných peněz s velkou příměsí bezcenného kovu a tyto peníze nabídli
českým pánům za jejich nemovitosti, k jejichž nákupu došlo ve velkém.
Když čeští pánové odeslali tyto peníze do císařské kasy, ta, pro
problémy s oběhem málo hodnotných peněz, udělala bankrot. Další vývoj
znáte – Třicetiletá válka.
O autorovi
italský filozof, vysokou dokončil obhajobou práce o estetice hudby. Správce stránek www.signoraggio.com,
spolupracující s organizací primit – připravující monetární reformu.
Kromě ní existují i další organizace - bojující za monetární
suverenitu. Výchozí inspirací či zdroji byli Giacomo Barnes
sympatizující s fašismem - dílo Sociální spravedlnost), Ezra Pound (ABC
ekonomie) Giacinto Auriti (dílo Hodnota práva - což vyučoval na
Univerzitě Teramo - a Vesnice Utopie o ekonometrickém pokusu v obci
Guardagriello -SIMEC, nyní pokračujícím v Neapoli pod taktovkou SCECu).
Nejblíže tomuto proudu uvažování je v USA bývalý kandidát na prezidenta
Ron Paul (žádající zrušení FEDu, a příznivci tvrdí, že Lincoln i
Kennedy byli zavražděni, protože zkusili nastolit monetární suverenitu
a tiskli vlastní peníze.) . Italská komunita neřeší ekonomické problémy
odděleně a nabírá si novou a novou práci. V poslední době se objevil
též nový filozof Tamburi, kolektivní Kniha Vagabund, jednotlivé
pracovní skupiny podaly své návrhy do italského parlamentu. Jenž je
zamítl- Řeší vše a na další její dílka se později zaměříme, budou ale
publikovány i na budoucích stránkách Kateřiny Amiourové.
Zdroj:www.zvedavec.org