Je to situace, která není v rukou republiky ani těch Romů.
Zařazení Romů do struktury usedlé společnosti přináší tlak na identitu. Romové vždy chodili kde se jim zlíbilo, a i když byli vnímáni ´na okraji společnosti´, měli svou kulturu a zařazení. Popisuji zkušenosti jednoho Čecha u nich na vesnici.
Dvakrát – třikrát do roka přišli Romové jako skupina s vozy, dětmi a koňmi. Navštívili rychtáře (starostu obce) a uvítali se jako předtím. Usadili se na louce na okraji vesnice. Všichni o nich věděli. Donesli jim vše na opravu: v děravých železných hrncích hospodyň zatloukli měděným nýtem díru (a to jsem viděl i já jako dítě), prasklé keramické pekáče slepili a obtáhli drátem, aby byly pevnější, opravili všechno nářadí, které se jim doneslo, nabrousili nůžky, sešili postroje na koně, opravili kola u selských vozů atd.
Zkrátka tábor jako údržbářská dílna.
Když bylo vše vysbírané opraveno a hotovo, romský rychtář (vajda) se opět sešel s vesnickým rychtářem a přátelsky se rozloučili. Večer udělali velký oheň, tančili a zpívali.
Další den odjeli. Všichni byli spokojení. Tak to chodilo.
Dnes se potulují po sídlištích z betonu, čerstvý vítr nemají a když prší, romské děti přilepené tváří na sklo oken se dívají smutně po krajině mezi domy.
Stalin (sám ne-Rus, ale Gruzínec) měl pochopení pro národnostní otázky a napsal definici, že národ má pět společných věcí: dějiny, místo, jazyk, kulturu a to páté snad byly zvyky.
Naši politici jaksi ´tvořivě´ pracovali a dospěli k názoru, že když Romové nemají stejnou vlast, nejsou národ Podle doktríny Stalina potom bylo rozhodnuto je ´asimilovat´ mezi obyvatelstvo.
Ale ochota na straně Romů je jedna věc (a je malá) a snaha to řešit se strany státu je druhá věc.
V bývalém SSSR to řešili jinak. Soustředili postupně Romy do jedné republiky : do Moldavské, tam je plno Romů a je tam teplé podnebí, které Romům svědčí a úrodnou zem moldavskou, která snadno rodí plodiny. Ale na druhé straně v Moskvě mají své stálé divadlo, romskou scénu, protože mají svébytnou kulturu a to se cení a podporuje.
Specifičnosti romské nátury by se daly popsat, ale jen bodově (neúplně):
* nezvyk k řešení dlouhodobých záměrů, to se týká spoření (nespoří), práce (občas se vyhnou, zvláště na svatbě v pátek), potraviny nedávají do lednice, ale hned snědí všechno k čemus e dostanou (proto jim také výplata vydrží jen několik dní) a smějí se ´bílým´, že si schovávají jídlo ´na potom´. Také jsem zažil Roma, který si v Mostě objednal meziměstský hovor, ale vyšel před budovu hřát se na slunci. Pak volali jeho hovor a já jsem řekl spojovatelce ´počkejte, já pro něho doběhnu´. Než jsem mu vysvětlil, že má hovor uvnitř a došel tam, spojený bylo přerušené. To se opakovalo. Znechucen jsem se přestal starat o člověka, který si něco objedná a odejde ven mimo dosah hlasu spojovatelky..U nich se totiž vše řeší osobně, tváří v tvář. To by potřeboval spojovatelku Romku, která by nechala své pracoviště a šla pro něho ven aby ho osobně pozvala dovnitř.
* Romové rádi ovládají velké a hlučné stroje. proto jich tolik dělá buldozeristy, bagristy a řidiče asfaltovacích strojů na cesty.
* Romové mají cit pro místo táboření. I když se usadí, berou to místo jako svoje. Mám známé v činžovním domě. Na prvním poschodí sedí na verandě jeden Rom a ptá se v průjezdu každého kam jde. Já mu sice odpovím a on spokojeně řekne ´jsou doma´ (má přehled po svém táboře), ale mně se to nelíbí. Neromové mne nekontrolují, kam jdu v domě, kde oni bydlí. V Roudnici znám ulici , kde jsou skoro jen dva domy a dva jsou proti sobě, bydlí tam Romové a cesta vede mezi nimi. Tam někdo sleduje, kdo se blíží po cestě ´do tábora´ a jak přechází, i když ho neoslovují. Je to jejich teritorium a to je hájené a střežené. Skoro stále je některý Rom venku, protože doma je to nuda. Nikdo ´cizí´ neprojde okolo tábora bez povšimnutí.
* je tu bohužel ta drobná kriminalita, která vznikla z toho, že slepice zatoulaná za vesnici se nemusí vrátit k sedlákovi.Jednou jsem v rozhlase zaslechl větu odborníka ´společenský pád Roma začíná v dětství. Otec ho naučí krást´.
*soudržnost (jeden za všechny, všichni za jednoho) a ve skupinách jsou silnější, možná i drzejší, více si troufnou a krádeže ve skupině se dělají tak, že okradenému vezmou peněženku, hodí ji přes hlavu jinému, a ten zmizí, ani policie na místě nenajde ukradenou peněženku. )
* máte-li návštěvu Roma a on na něco sáhne, bude mít tendenci si to odnést, To je nevysvětlitelný princip dotyku ´co se dotknu, mi patří´. Podobné to funguje v sibiřské tajze. U všech, i u Rusů (bělochů). Žádné lovecké lístky, jsou daleko od centrální moci, země je širá. Kdo uvidí zvěř, střelí si ji a odnese, ne jako u nás. Tam se říká. ´co kdo spatří, tomu to patří´.
Něco podobného je u Romů, ale funguje to u dotyku. Chlubilové, když se něčím pochlubíte a dáte to prohlédnout Romovi do ruky, vzniká u něho podvědomá tendence to považovat za darované.
Jiní národy mají také vžité spoje v mysli,. Na příklad u Arabů nesmíte u nich na návštěvě pochválit nic co je jejich. Jakmile to uděláte, v některých zemích to vezmou a dají vám to. Dva důvody: buď se bojí zlého ducha, kterého jste vypustili z úst (zlí duchové jsou žárliví a mstí se za pochválení, tedy by jim to potom pokazili), nebo tehdy, když je národ tak zdvořilý a jemný, že přání se tam nevyslovují jinak, než nepřímo, pochvalou. Na příklad chtěli byste si odnést od nich něco hezkého,. Neřeknete ´to bych chtěl´, ale pochválíte to. Oni to vezmou a dají vám to do rukou.
* Romové si přinesli z Indie víru v převtělování. Proto při pohřbu každý políbí mrtvého na tvář, ´aby se znovu narodil mezi lidi, ne jako zvíře´.
* ženy jsou podřízené svému muži více než u nás a žena se ho drží (žádný typ ´osamostatněné ženy´, jako ve filmu Kramerová versus Kramer, kde matka opustila muže i dítě, aby na radu svého psychologa ´našla sama sebe´ ). V přírodě jde muž vždy před rodinou, Je to zbytek z dob kočování.
|
