|
Právě je 535 návštěvník(ů) a 2 uživatel(ů) online: gregorios777 rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116600368 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Kontrasty: Michal Semín: Ve službách ducha doby
Vloženo Úterý, 03. březen 2009 @ 10:04:26 CET Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Píši tento článek se sebezapřením, tedy se
stejným postojem, se kterým jsem četl příspěvek, na který nyní reaguji.
V příloze Lidových novin Orientace vyšel text P. Tomáše Halíka, nazvaný
Popírač holocaustu a Církev (21. 2.). Opakují se v něm mnohá
zjednodušení a novinářská klišé, která jsem četl i v jiných článcích,
věnovaných tomuto tématu.
Nebudu
proto vyvracet každou polopravdivou či zcela nepravdivou Halíkovu tezi,
zaměřím se spíše na vystižení kontextu, ve kterém svoje teze formuluje.
Ačkoli to není východiskem mé úvahy a v samotné polemice to hraje roli
podružnou, sluší se poznamenat, že Tomáše Halíka znám více jak dvacet
let osobně. V době, kdy jsme se poznali, jsem byl čerstvým konvertitou
a zajímal se o protikomunistické hnutí v tehdejší podzemní církvi.
Právě v tomto prostředí, a zvláště pak Halíkovou péčí, jsem si utvářel
svoje první poznání o Bohu, smyslu lidského života i kladný vztah ke
katolické církvi. Na mnohé okamžiky z těchto let dodnes rád vzpomínám a
jednal bych proti lásce i spravedlnosti, kdybych to dobré, co mi T.
Halík zprostředkoval, nyní popřel. Ovšem jednal bych proti pravdě,
kdybych po studiu a zkušenostech z pozdějších let zapřel své
přesvědčení, že hřivny, kterými byl Halík obdařen, neužívá k větší
slávě Boží, ale k popularizaci závážných náboženských omylů.
Kdybych již tehdy věděl to, co vím dnes, z mnoha náznaků bych si
odvodil, že jeho kněžské působení ponese i trpké plody. Vzhledem ke
svému ranému věku a zcela nedostatečné míře náboženského vzdělání jsem
netušil, že knihy a samizdaty, které mi dával číst, měly s katolickou
věroukou společné asi tak tolik, jako Tomáš Řepka s fotbalovou Slávií.
Po převratu v roce 1989 se Tomáš Halík stal vysokoškolským kaplanem u
Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Od té doby můžeme tuto farnost právem
považovat za jedno z center českého „liberálního katolictví“. Mottem
jeho působení ve vysokoškolském prostředí, ke kterému byl odsouzen
poté, co mu nebyl svěřen církevní úřad většího významu, byly dialog a
otevřenost pro různé názory. Při pravidelných úterních setkáních po
bohoslužbách vybízel ke svobodnému vyjadřování a kritickému myšlení. Po
letech totalitního vymývání mozků a ideologické předpojatosti nemohl
tento postoj neimponovat. Kdo však jeho výzvy ke kritickému myšlení
vyslyšel, začal se po čase ptát, zda jsou i Halíkovy nekonvenční názory
na některé věroučné a morální otázky kriticky prověřené. A kdo v tomto
postoji vytrval, zpravidla došel k závěru, že Halíkova „úcta k různosti
názorů“ je intelektuální póza.
A tak zatímco se s páterem Halíkem
smělo veřejně polemizovat „zleva“, námitky z řad jeho posluchačů,
směřující k případnému zpochybnění jeho intelektuálních kvalit či
věrnosti Kristovu učení, byly systematicky vytlačovány. S přibývajícími
lety narostl Halíkův osobní kult do takové míry, že skutečně svobodná
diskuse na půdě jeho farního společenství nebyla možná. Byl jsem
svědkem, ještě jako ředitel Občanského institutu, několika veřejných
diskusí, ve kterých se projevila Halíkova fatální závislost na
dogmatech novověkého myšlení, kdy nebyl schopen svoje názory hájit
jinak než argumentací ad hominem (nedostatečné formální vzdělání či
psychické překážky na straně oponenta) či poukazováním na stanoviska
jiných myslitelů.
Autenticky filosofická diskuse, ve které by svoje
stanoviska odůvodňoval na úrovni problému a nikoli odkazem na věhlas
filosofických autorit, byla nad jeho síly. Toto intelektuální manko, v
kombinaci s jeho nemalou osobní ctižádostivostí, vedla nakonec k tomu,
že svoje nepopiratelné rétorické nadání dal téměř bezvýhradně do služeb
„ducha doby“. Dnes je jen málo témat, kterými se myšlenkový svět Tomáše
Halíka liší od dogmat liberálního věku, jakkoli s oblibou tvrdí, že se
za liberála nepovažuje. Jeho poplatnost absolutizaci dobově podmíněných
většinových mínění je dobře patrná i z toho, jak útočně vystupuje proti
těm, kdo se odvažují kritizovat např. současnou podobu evropské
integrace či pochybovat o fatálních důsledcích globálního oteplování.
Jeho panáčkování před liberálním světem je dobře patrné i ze způsobu,
jakým se vyjadřuje o apoštolátu Kněžského bratrstva sv. Pia X.(FSSPX) a
postojích jeho zakladatele, francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra.
Používá pojmy jako „sektářská mentalita, kombinace strachu a
agresivity, odmítání kritické sebereflexe, romantická idealizace
středověku“ apod. Na rozdíl od Halíka mám tu možnost znát dobře oba
světy – jak ten, ve kterém se dodnes pohybuje a který svým jednáním
spoluurčuje on, tak i ten, který svým článkem v Lidových novinách
démonizuje a odmítá. Netvrdím, že se mezi stoupenci FSSPX nevyskytují i
lidé, kteří výše zmíněnými neduhy trpí. S výjimkou „idealizace
středověku“ jsem však na výše uvedené jevy narazil spíše v Halíkově
okruhu než mezi tzv. tradicionalisty. Plyne z toho jedno metodologické
poučení – s psychoanalýzou si v teologii nevystačíme.
Pro Tomáše Halíka je prostředí FSSPX odpudivé především proto, že hlásá
duchu doby se nepřizpůsobující pravdy. Není to tak, jak tvrdí on, že
FSSPX reprezentuje „katolicismus 19. století“, neboť to, co FSSPX na
dnešní praxi v katolické církvi kritizuje, bylo pro církev nepřijatelné
v průběhu všech staletí křesťanského věku. Halíkovo propojování
různých, vzájemně protikladných „náboženských tradic“, osobní záliba v
esoterních a východních naukách (zen, astrologie), jeho fluidní a
svévolné pojetí tradice, spočívající v neustálé reinterpretaci obsahu
víry a výkladu Písma svatého nejsou s katolickou vírou slučitelné.
Vzhledem ke krizi autority v katolické církvi jsou tyto myšlenky a
postoje mezi katolíky rozšířené a tak se z povrchního sociologického
pohledu (a Tomáš Halík je mnohem více sociolog a psycholog než teolog)
může zdát, že katolické je to, co dnes zastává většina.
V konfrontaci s
učením církve, obsaženém ve výrocích jejího po dva tisíce let
trvajícího učitelského úřadu, to ovšem s Halíkem a jeho soukromým
učením nevypadá vůbec dobře. Svědčí o tom i mnohé osudy lidí z jeho
nejbližšího okolí, těch, kteří nikdy nepřekousli onu pupeční šňůru své
počáteční závislosti na „Mistrovi“. Kněží Ivan Štampach a Jan Jandourek
či Martin Putna, mám-li uvést osoby veřejnosti nejznámější, se s
katolickou církví tak či onak rozešli. Štampach se stal svobodným
zednářem, byl vyloučen z dominikánského řádu a následně z církve
exkomunikován, Jandourek se oženil ve „Starokatolické církvi“ a Putna
na veřejnosti hájí sodomský hřích. Vzpomínám si, jak Tomáš Halík
reagoval na prohlášení, jímž Štampach oznamoval svůj rozchod s
katolickou církví. Nelitoval toho, že Štampach opouští archu spásy, ale
vyčetl mu, že již nebude moci dále působit v církevních strukturách a
tak získávat pro svoje názory mladé katolíky.
Znám i mnoho dalších lidí, mému srdci blízkých, kteří vzešli z Halíkova
prostředí, a kteří později buď velmi zvlažněli či již ke svátostem
vůbec nepřistupují. Jistě za to nemůže jen T. Halík, je však třeba
jasně říci, že v důsledku jím zastávané relativity pravdy v náboženství
nebyl ani schopen jim účinně pomoci.
Také mi není známo, že by jeho farnost byla místem, z něhož vycházejí
kněžská povolání. Tomáš Halík v rozhovorech pro média poukazuje na
svoje pastorační úspěchy, když uvádí počet velikonočních křtěnců. Je
však na místě se ptát, do jakého náboženství vlastně tyto mladé lidi
křtí, když mnohé postoje, jež zastává, katolické nejsou. Nevím, zda se
situace ve farnosti nějak podstatně změnila, ale pokud přípravu ke křtu
vede i nadále Halík, nelze si o kvalitě katecheze dělat žádné iluze.
Vzpomínám si, jak si katechumeni ukládali do paměti různé Halíkovy
osobní názory a převyprávěné zkušenosti, ale pravdy víry, obsažené v
katechismu, znali jen velice povrchně, pokud vůbec. To podstatné je
totiž „chodit na Halíka“.
Živě si vybavuji přezíravý postoj, který zvláště ti, co tvořili nejužší
okruh Halíkových spolupracovníků, měli vůči ostatním, tzv. obyčejným
kněžím a věřícím. Povrchnost a konfuze v hodnocení druhých korespondují
i s povrchním a zcela nevěrohodným hodnocením „skanzenu triumfalismu v
Econe“, který prý Tomáš Halík osobně navštívil v předvečer biskupských
svěcení v roce 1988. Právě těch svěcení, zmiňovaných v souvislosti s
údajnou exkomunikací čtyř vysvěcených biskupů. V knize „Ptal jsem se
cest“ zmiňuje, že při pohledu na opaty a řeholnice v „předkoncilních
hábitech“ si uvědomil, že toto není cesta, po které má jít. Vskutku
názor hodný habilitovaného teologa! Halík se rozhlédl, pomodlil se v
místní kapli a bylo mu vše jasné. Dalajláma je mu prostě duchovně
bližší než katolíci, kteří se modlí a věří tak, jak se modlili a věřili
jejich bezprostřední i vzdálení předci. Není divu, neboť Halíkovo
pojetí „tradice“ nemá nic společného s „předáváním“ (viz Lefebvrovo
biskupské heslo „Tradidi, quid accepti“ – „Předávám, co jsem převzal“),
nýbrž stálou reinterpretací obsahu Zjevení, tak, aby odpovídala duchu
doby a synkretistické dogmatice mezináboženského dialogu.
Znám apoštolát Kněžského bratrstva sv. Pia X. již téměř deset let. Znám
mnoho jeho kněží a bohoslovců, českých i zahraničních, znám věřící z
mnoha zemí světa. Znám s FSSX spjatou literaturu, slyšel jsem stovky
kázání, účastnil jsem se několika týdenních duchovních cvičení. Halík
má však po několika hodinách strávených v Econe jasno. Tvrdí-li, že
zbožnost „lefébvristů“ se rovná bigotnosti, teologie ideologii a
liturgie romantickému představení, pak se tím před každým, kdo
prostředí FSSPX a teologickou úroveň jeho členů zná, jen nedůstojně
ztrapňuje. Co je však ještě horší, prokazuje svoji neúctu k pokladu
víry a dědictví předků, obsaženém ve starobylém římském obřadu, této
normativní mešní liturgie přinejmenším od doby sv. Řehoře Velikého. Ono
„romantické představení“ je ostatně díky Benediktu XVI., k jehož
„inteligentnímu konzervatismu“ se Halík verbálně hlásí, vyveden z
katakomb zpět do katolických kostelů. K tomu by však nikdy nedošlo,
nebýt věrnosti a osobní statečnosti arcibiskupa Lefebvra a jeho
spolupracovníků.
Halíkova antipatie k tradiční liturgii je snadno pochopitelná. Její
výrazným rysem, na první pohled viditelným, je obrácení kněze čelem k
liturgickému východu a k oltáři. V liturgické symbolice, a to od dob
prvotní Církve, se očekávání druhého Kristova příchodu z východu
vyjadřuje tím, že kněz, stojící v čele shromážděných věřících, hledí k
východně situovanému oltáři, symbolizujícího obětujícího se Krista.
Podstatou mešní oběti je Kristova smírná oběť kříže, jež je na oltáři
zpřítomněna. Celá mešní liturgie je tedy kristocentrická. Kněz není
nějakou samostatnou veličinou, ale služebníkem Kristovým, jehož
osobnost i osobitost mají ustupovat do pozadí. Jeho pohyby, gesta,
modlitby jsou přesně předepsány v rubrikách, aby tím došlo ke
zvýraznění objektivní hodnoty mešní oběti. Pro typického moderního
kněze jsou tyto požadavky nestravitelné. Je to on, kdo chce vyniknout,
kdo se chce předvést, upoutat pozornost lidí. Proto se otáčí zády ke
Kristu a „čelem k masám“. Upravuje liturgii podle svého gusta, přestává
být obětníkem a stává se hercem. Zatímco tradiční liturgie v kněžích i
věřících pěstuje postoj a ducha kající pokory, liturgie moderní vede
spíše k pocitu vlastní důležitosti a hodnoty, u některých kněží a
zvláště aktivních laiků k upevňování vlastní sebestřednosti. Kdo má
oči, viz.
Halík se nejen ve svém článku, ale i mnohokrát dříve odmítavě staví k
boji proti modernismu, vedeném posledním svatořečeným papežem Piem X.
Má pro to „dobré“ důvody. Modernismus (nikoli modernita), označený
papežem v encyklice Pascendi dominici gregis za „syntézu všech herezí“,
má svoji nauku, svoje filosofické a teologické zásady. Při četbě
encykliky musí každý nezaujatý čtenář uznat, že postoje, zaujímané
Halíkem a jeho příznivci, jsou právě touto encyklikou důrazně
odmítnuty. Mezi příčinami modernistických omylů jsou na prvním místě
uvedeny dvě – intelektuální a mravní. Intelektuální příčina spočívá v
závislosti modernistů na rozporných závěrech novověké filosofii, na
odvrhnutí scholastiky a klasické metafyziky. Právě tento postoj lze u
Halíka velmi snadno vystopovat (o vážných nedostatcích Halíkova
filosofování viz www.distance.cz/rocnik1/cislo4/11.htm )
Od září 2006 je páter Halík členem rady, jež zasedá v Bruselu a spřádá
vize budoucího vývoje Evropské unie. Tomáš Halík je jistě členem mnoha
velevážených rad světového významu, jen tato se ale jmenuje „Rada
moudrých“ (www.halik.cz/aktuality_rada_moudrych.php). Jenomže
už starý dobrý Sokrates věděl, že kdo sám sebe nazývá moudrým, před tím
je lépe se mít na pozoru. Jako jeho starý přítel bych mu proto
doporučil přestat jezdit do Bruselu a přesunout se na zapomenutou faru
kdesi v pohraničí, kde bude mít za společníky jen několik zbožných
„růžencových“ babiček a svátostného Krista ve svatostánku.
Michal Semín, autor je ředitelem Institutu sv. Josefa (www.stjoseph.cz)
Lidové noviny 2.3.2009
|
Re: Michal Semín: Ve službách ducha doby (Skóre: 1) Vložil: Irena v Středa, 04. březen 2009 @ 08:07:01 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Ačkoliv nejsem zastáncem ani lefebvristů ani Halíkovců, musím říct, že se mi tenhle článek líbí. Pohled Michala Semína může sice připadat někomu zaujatý, ale koresponduje s tím, co se o Halíkovi ví z obecných zdrojů, z médií, z toho, co o sobě píše sám ve svých knihách.
Před několika lety mě překvapil jeho otevřený kladný postoj k zen - buddhismu, jeho veřejné přiznání, že dodnes zen praktikuje. Byl to pořad na čt 2 vysílaný někdy o Vánocích asi před 6 -7 lety. V něm se připomínaly i "bohoslužby" v Assissi a společné "modlitby" katolíků se šamany, buddhisty, vyznavači ohně, šintoisty a jinými okultisty. A on to vehementně obhajoval. Naprosto mi vypadl z oka.
Ovoce jeho služby? Známého syn studoval teologii v Praze, kde Halík vyučuje dějiny Bible. Jednou přišel s tím, že Halík říkal, ať ty zvěsti o zmrtvýchvstání Ježíše neberou doslova, že ve všem je určitá symbolika! Ani se mi tomu nechtělo věřit. Tak vychovává budoucí kněze? No potěš Pánbu, jak říkávala moje babička.
Doplním poslední odstavec M. Semína: na faru v pohraničí ani jinam (zvlášť ve vesnici) by Halík nikdy nešel, není to jeho šálek kávy a nedokázal by si sebe v takovýchto podmínkách představit. Takhle nějak to řekl v pořadu čt tuším k jeho šedesátinám. Prohlásil to s dokonalým úsměvem, v dokonale padnoucím obleku, s dokonale sladěnou kravatou... Tak jsem si pomyslela něco o pýše, která peklem dýchá (opět použiju slova mé babičky).
Halík je daleko víc filozof, sociolog a vůbec intelektuál než kněz. Jestli mi vyjde čas, zajdu na jeho přednášku o sociologii náboženství, co prezentuje na webu. Docela by mě zajímalo, čím krmí posluchače. Dokázala bych si představit, že do toho zaplete i EU, nakolik je (bohužel) jejím obdivovatelem.
Irena |
|
|
|
|