První čtení: Lukáš 16, 19 -  31: “Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval.  U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara.Tu zvolal: `Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.´Abraham řekl: `Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.´ Řekl: `Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.´Ale Abraham mu odpověděl: `Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!´ On řekl: `Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.´Řekl mu: `Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.´"

Čtení ke kázání: List Židům, 11,1 (Kralický překlad): “Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.”

Milé sestry a drazí bratři,

jak asi již tušíte, dnešní zamyšlení nad slovy Písma svatého se bude týkat víry. Víra je pro křesťana klíčová. Jak víme, milostí jsme spaseni skrze víru (Ef, 2, 8). Platí totiž: “Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.” (Ř 10,9). A tak Písmo svaté ne nadarmo nás upozorňuje, že “Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.” (Žd 11, 6). Padlý, hříšný, tělesný (ve smyslu neduchovní) člověk sám o sobě nemůže uvěřit. Víru v jeho srdci může vzbudit jenom Bůh. Jak nám to sděluje sám Ježíš: “Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.” (J 6,44) Proto se tak často zdůrazňuje, že víra je dar, a to Boží dar.

Víra bývá obvykle definována jako důvěra, v našem kontextu samozřejmě jako důvěra v Boha. Důvěra v Boží zaslíbení, důvěra v Boží rady, důvěra v Boží vedení. Důvěra, že Jeho vůle, kterou nám Bůh zjevuje prostřednictvím Písma svatého, na modlitbách či skrze osobní zjevení, je milá, dokonalá a dobrá (Ř 12, 2). Dobrá pro mne osobně, pro všechny lidi, pro celé tvorstvo, pro celý vesmír.

Víra není poznáním ve vědeckém slova smyslu. Neboť řadu skutečností a zaslíbení, kterým máme věřit, nemůžeme dnes jednoznačně ověřit. Jako křesťané např. věříme v Boží trojjedinost, v narození Ježíše Krista z panny, ve vykoupení skrze Ježíše Krista a další pro nevěřící těžko přijatelná tvrzení.

V souladu s Apoštolským vyznáním víry (Credo Apostoliccum) věříme rovněž v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Víra v život věčný počítá s tzv. posledním soudem (tedy se vzkříšením všech mrtvých na konci času a soudem nad světem po druhém příchodu Pána Ježíše Krista), s novou zemí a novým nebem, zkrátka s příchodem Božího království spravedlnosti, lásky a pokoje v plnosti. Tato víra v poslední soud, v novou zemi a nové nebe, v příchod Božího království v plnosti spojuje všechny křesťany. Existují však rozdílné představy o tom, co se děje s člověkem bezprostředně po jeho smrti.

Římští katolíci, pravoslavní, starokatolíci a do značné míry i anglikáni věří v tzv. soukromý soud - v setkání člověka s Bohem bezprostředně po smrti, kdy dochází k soudu nad jeho životem. Podle toho jak tento soud dopadne, člověk se pak ocitne v nebi, v očistci nebo v pekle. Předpokladem víry v soukromý soud je přitom víra v nesmrtelnost lidské duše. A tak logicky tvrzení, že “duše lidská je nesmrtelná”, patří mezi šest tzv. katolických pravd čili veritaes catholicae (viz Kancionál - společný zpěvník českých a moravských diecézí, s. 7.)

Řada evangelíků ovšem pokládá myšlenku nesmrtelnosti duše za problematickou a tak následně odmítá soukromý soud a neřeší ani otázku, kde se mrtví ocitnou hned po smrti. Nejde zde jen o problematiku nebe, očistce či pekla, nýbrž také o problematiku přebývání svatých již nyní v Boží blízkosti či problematiku modliteb za zemřelé. Tito evangelíci soudí, že po smrti zaniká vědomí člověka do doby, než dojde ke vzkříšení z mrtvých. Je pravda, že evangelické církve většinou o soudu bezprostředně po smrti nic neučí, ale na druhé straně tento soud výslovně nepopírají. Navíc se toto učení jeví logickým, jestliže i evangelíci uznávají, že Bible vypovídá o možnosti existence u Krista bezprostředně po smrti (Fp 1, 23; 1 Pt 3, 18; L 23, 43 či Zj 6, 9 - 11).

Jak asi víte, před více než měsícem mi poměrně nečekaně zemřel otec. A tak se problematika věčného života stala najednou pro mne navýsost aktuální. Zejména otázka soukromého soudu a přebývání mrtvých bezprostředně po smrti. Nečekaně se dostavila zkouška, čemu všemu vlastně zde věřím. A jak to dopadlo? Mohu nyní vyznat, že věřím v nesmrtelnost lidské duše a v soukromý soud bezprostředně po smrti člověka. A tento soud také rozhodne, zda člověk skončí v nebi nebo v pekle. Vycházím zde ze známého biblického textu o boháči a Lazarovi z Lukáše 16, 19 - 31, který jsme četli v dnešním prvním čtení. V očistec nevěřím. Modlitby za mrtvé nepraktikuji. Samozřejmě věřím v poslední soud, v novou zemi a nové nebe a v příchod Božího království v plnosti. Co se týče mého otce, tak věřím, že je nyní u Boha, že je mu tam více než dobře a že se s ním jednou setkám v Božím království. To bylo, je a bude pro mne velkou útěchou.  

Víra se tak i v mém případě prokázala být ne nějakou lacinou berličkou, jak o ní často hovoří nevěřící sekulární humanisté, nýbrž opravdovou oporou, která člověka nese, skutečnou nadějí do budoucnosti. Přesně tak, jak zaznělo v textu k tomuto kázání: “Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.” (Žd 11, 1; Kralický překlad). Za to, že věříme, se nemáme nikterak stydět. Naopak víra spolu s nadějí a láskou patří mezi tzv. křesťanské ctnosti (1 K 13, 13), na kterých bychom měli budovat náš život. Jistě se nám vyplatí poslechnout apoštola Pavla, který nám radí: “Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní!” (1 K 16, 13) Amen.

Modlitba po kázání:

Nebeský Otče,