poslal Nepřihlášený (RAV DAVID ROSEN, PŘEDNÁŠKA ZE SEMINÁŘE PÝCHA A PŘEDSUDEK - MEZINÁBOŽENSKÉ SBLÍŽENÍ)
Tématem
mé přednášky je židovská věrouka ve vztahu k „jinému“. Nevím, kdo
vybral za motto našeho semináře „Pride and Prejudice“, ale podle mého
názoru je velmi zdařilé. Každý, kdo si vypůjčí tento výrok Jane
Austenové, zajímavě naráží na napětí mezi dílčí identitou a univerzální
odpovědností. Bylo by nesprávné a naivní se domnívat, že někdo může
existovat bez tohoto napětí. Neboť jako jedinci máme individuální
identitu. A kladné sebehodnocení požaduje také určitý stupeň pýchy,
hrdosti. Je v tom ale také nebezpečí, že tato hrdost povede k aroganci,
jež nás může vzdálit ostatním. A tak je zde trvalý a základní lidský
rozpor.
Každé náboženství má své poselství a specifické
sebepojetí, díky němuž se považuje za důležité. Proto hrozí, že v
každém náboženství, snad dokonce obzvláště v náboženství, se projeví
nesnášenlivost a úzkoprsost. Ale je také pravda, že všechna naše
náboženství, jistě všechna naše abrahamovská náboženství, a já půjdu
ještě dál, že všechna velká světová náboženství, mají univerzální vizi
a pocit odpovědnosti.
Všechna náboženství mají tedy svou specifickou
identitu, ale také univerzální odpovědnost vůči lidem. Pravé umění
spočívá v tom, dokázat udržet rovnováhu mezi těmito dvěma faktory: Na
jedné straně si zachovat vlastní identitu a současně být otevřený
bližnímu.
Podíváme se nyní na židovské učení, a zaměříme se na zásady a učení
požadující univerzální odpovědnost. První a základní zásadou judaismu
je to, že základem Tóry je kniha Genesis. Pochopení přirozenosti lidské
bytosti v Genesi se zakládá na pochopení přirozenosti Boží, jež je ve
svém kontextu revoluční. Známe abrahamovskou revoluci, nikoli revoluci
monoteismu, víry v jednoho Boha, nýbrž etického monoteismu.
Tento
koncept vychází z představy Boha mravnosti a mravního smyslu stvoření,
mravního smyslu existence, a proto účelu lidského rodu v mravnosti.
Každopádně to tvoří základ konceptu, který najdeme v Genesi. Je zde
například řeč o člověku, který byl stvořen k obrazu Božímu: Tato božská
kvalita, chápaná různými komentátory různým způsobem, je viděna v
lidské schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem a chovat se mravně. To,
že božská kvalita je v každém člověku, dělá lidský život
nedotknutelným. Tak rabbi Akiva, mudrc z 2. století, řekl: „Milovaný,
jedinečný pro Boha, a proto milovaný ve stvoření je člověk, stvořený
touto zvláštní kvalitou k obrazu Božímu.“ Řekl také: „Každé prolití
krve znamená dotknout se samého svatého Boha.“ – Zmenšuje totiž Boží
obraz ve světě.
Tuto představu přijala i halacha, učení o zákonech:
Mišna v ústní tradici 2. traktátu Sanhedrin říká, že soudci musí
varovat svědky před následky jejich výpovědí. Musí je varovat, aby své
svědectví neřekli ani v tom nejmenším nesprávně. Mohlo by to totiž vést
k tomu, že by odsoudili nevinného za nejtěžší zločin, a to by bylo
stejné, jako kdyby byl zabit celý svět. Lidský život je něco, co nemůže
být nahrazeno, neboť každý člověk je stvořen jako osoba. A v rámci
tohoto osobního stvoření se zdá, že je stvořen právě tak s mužským,
jako s ženským rozměrem.
Midraš objasňuje, že teprve po stvoření
člověka od sebe bylo navzájem odděleno mužské a ženské. Původní Adam je
právě tak mužský, jako ženský. Proč tedy Bůh stvořil samotného Adama,
když všechny ostatní tvory v Genesi stvořil jako mužské a ženské – a
když se tak jako tak dále vypráví, že jednoho tvora Adama rozdělil na
muže a ženu? Proto, aby byl podtržen mimořádný vztah, jednota mezi
mužem a ženou. A proč se potom jedná o stvoření individuálního jedince
na začátku? Mišna na to odpovídá: Protože je nám zde sděleno morální
poselství, že každý člověk je celým lidstvem, celým světem. Proto
zničení jednoho člověka znamená zničení celého světa. A naopak – když
zachráníš jeden život, je to, jako bys zachránil celý svět. Takovým
způsobem je zde kladen důraz na mimořádný význam lidského života.
Zajímavá
je také známá diskuze, nacházející se ve dvou jiných midraších: Dva
velcí mudrci rabi Akiva a Ben-Azaj diskutovali o tom, co je největší
zásadou židovství, podle níž mají Židé řídit své chování ve
společnosti. Rabi Akiva říká: Je to přikázání „miluj svého bližního
jako sám sebe“. Ben-Azaj říká: „Na to si dej pozor, protože víš právě
tak dobře jako já, že to může být nebezpečné. Existuje důležitější
zásada: „Toto je rodokmen Adamův. Když Bůh stvořil člověka, stvořil ho
k obrazu Božímu.“ To je proto, abys nemohl říci: „Protože se mi
vysmívají, budu se vysmívat svému bližnímu, protože jsem pronásledován,
budu pronásledovat svého bližního.“
Midraš to vykládá takto: Vždy
hrozí nebezpečí, že někdo ze svých subjektivních zkušeností udělá
kritérium pro lidské chování. Mohl by například říci: Rozumím přikázání
„miluj svého bližního jako sám sebe“ tak, že toto přikázání míní, že
mám se svým sousedem jednat tak, jako jedná on se mnou. Když se mnou
jedná špatně, budu s ním jednat také špatně. Když se o mě nikdo
nestará, když jsem v nouzi, proč bych se já měl o někoho starat? Postoj
„jak ty mě, tak já tobě“ je morálně destrukční. Proto musíme zdůraznit,
že lidský život a lidská práva jsou svaté, nezávislé na tom, jak se
jednalo s tebou, nezávislé na tvých osobních prožitcích.
Podle výpovědi Ben-Azaje je každý skutek podcenění a ponížení člověka také skutkem podcenění a ponížení Boha.
Židovské
sebepojetí vychází z toho, že smlouva mezi Bohem a člověkem tu byla už
dlouho před Abrahamem a tedy i dlouho před Izraelem. Po potopě uzavřel
Bůh smlouvu s Noem a jeho dětmi. To znamená, že tuto smlouvu uzavřel s
celým lidstvem. Smlouvou se míní dvojstranný proces: Na jedné straně
tato smlouva zavazuje Boha, že nebude chtít zničit svět. Na druhou
stranu se od lidí očekává, že budou žít v zásadě mravným životem.
Existuje sedm Noachických příkazů. Všechno to jsou morální zásady. Z
židovského pohledu je každý, jehož život odpovídá Noachickým zákonům,
spravedlivý. Pro svůj podíl na budoucím světě, pro to, co křesťané
nazývají vykoupením, už nepotřebuje žádné další zlepšení, nemusí se
stát Židem a nepotřebuje dělat už nic jiného.
Dobrý Nežid je ten, kdo
dodržuje těchto sedm přikázání, člověk, který uznává rodičovství Boží.
Ten, kdo přinejmenším uznává, že za stvořením stojí vyšší moc, moc
mravnosti, jež od nás požaduje mravní jednání. Podle judaismu má takový
člověk podíl na budoucím světě. Skutečnost, že Boha zná celé lidstvo,
poukazuje na to, že každá lidská bytost je Bohu drahá. V talmudickém
traktátu Sanhedrin je citován rabi Meir, žák rabi Akivy, jenž říká:
„Nežid, který studuje Tóru, je roven veleknězi.“ A midraš Tanja debe
Elijahu vykládá k žalmu 132 „tvoji kněží ať obléknou spravedlnost“, že
„toto jsou spravedliví z národů světa, kdo jsou v tomto světě kněžími
Svatého, budiž požehnán“. Když mluví žalm o „tvých kněžích“, kteří jsou
spravedliví, nemluví jako o spravedlivých lidech o Židech, ale o
Nežidech. Spravedliví lidé jsou jako kněží Boží. Není podstatné, jakého
jsou původu. Další výrok z Tanja debe Elijahu říká: Božský duch, božská
inspirace, Duch svatý, spočívá na každém člověku podle jeho skutků,
nezávisle na jeho rase, původu a pohlaví.
Když se někdo chová správně, spočine na něm Duch svatý.
Tyto texty zdůrazňují univerzální vztah mezi Bohem a jeho stvořením. Proto má každý jedinec svou cenu.
Nemůžeme
si ale vybírat jen to dobré a musíme také vidět, že v naší tradici jsou
také některé spíše negativní výroky. Bylo by nesprávné opomíjet je, ale
právě tak by bylo nesprávné, kdybychom se je nesnažili pochopit v
jejich kontextu. Pro židovský národ, děti Izraele, byl svět, ve kterém
se vyvíjela jejich identita a náboženský životní styl, plně pohanský. V
okolí Izraele byli lidé s morálními zásadami v životě spíše výjimkou,
než pravidlem. Proto popisuje Tóra a jiné naše spisy svět kolem nás
jako pohanský, nemorální, degenerovaný, který stojí v plném protikladu
k cílům a hodnotám platícím v našem světě. Proto si od těchto vlivů
musíme udržovat určitý odstup.
A proto ti, kdo jsou s námi v kontaktu
sice nemusí mít exklusivní podíl na našem společenství, ale musí
přinejmenším respektovat hodnoty našeho společenství a nepředstavovat
pro ně okamžité ohrožení. To je to základní rozlišení mezi „nochri“ a
„akum“, cizákem a modloslužebníkem na jedné straně a „ger tošav“ a „ben
Noach“, nežidovským obyvatelem a Noachitou, na straně druhé. Co tvoří
základ pro toto rozlišení? „Ger tošav“ a „ben Noach“ je každý, kdo není
modloslužebníkem. Podle Maimonidovy definice z 12. století to je ten,
kdo dodržuje sedm přikázání.
Sedm přikázání se skládá ze zákazu
vraždy, krádeže, incestu/cizoložství, rouhání, modloslužby. Neexistuje
žádné přikázání nařizující, že by někdo musel věřit. Nesmí se však
rouhat, tedy chovat se vůči Bohu neuctivě. Zákaz jíst úd živého zvířete
se chápe jako zákaz násilí proti zvířatům. Jediné pozitivní přikázání
říká, že „ben Noach“ musí mít soudy pro stanovení práva, čímž je
sledován princip spravedlnosti.
Podle Maimonida každý Nežid, který
takto žije, „ben Noach“, nebo „ger tošav“, má v židovské společnosti
všechna občanská práva, právě tak jako Žid. V židovském náboženství je
považován za „spravedlivého z národů světa“, který má podíl na budoucím
světě.
Poprvé od doby Makabejců vznikla zde v zemi židovská
autonomie se vznikem státu Izrael. Ale již předtím zde byla dominantní
přítomnost Židů. Rabíni se museli postavit k těmto zvláštním otázkám.
Je zajímavé, že první aškenázský vrchní rabín, rabi Kook, a jeho
následovník, rabi Herzog, kategoricky stanovili, že křesťané ani
muslimové nejsou modloslužebníky, nýbrž věřícími, kteří uznávají
morální principy. Proto mají být křesťané a muslimové, žijící ve státě
Izrael, chápáni jako „gerim tošavim“ nebo „bnei Noach“, jako členové
společenství, kteří mají plná občanská práva a stát je musí chránit.
Negativní
nebo ohraničující dimenze, jež se dají nalézt v židovských textech vůči
„tomu druhému“, se vztahují na kontext společnosti, jejíž etika se
stavěla nepřátelsky vůči židovskému učení a cílům, jak tomu bylo
například během středověku. Ale kde se jedinec chová morálně a věří,
tam ho máme povinnost akceptovat dokonce i v našem středu jako
integrální součást nikoliv židovského společenství, nýbrž civilní
společnosti, ve které žijeme. Musíme také chránit jeho práva.
Každá
náboženská tradice musí být posuzována předně ne jen podle své
teologie, jež sama o sobě pro nás není takovým problémem, ale hlavně
podle své teleologie. To znamená, jaký je cíl příslušné tradice.
Z
tohoto hlediska je judaismus ve šťastné situaci, dané jeho menšinovostí
v dějinách. Ale již v době proroků a v našich nejstarších počátcích se
židovský národ vnímal jako ten, kdo je svou smlouvou s Bohem povinován
k univerzálnímu určení. – „Budete mi královstvím kněží, pronárodem
svatým.“ Základem pro smlouvu na Sinaji, jež sama konstituovala
pochopení židovského národního určení, je představa, že židovský národ
má být královstvím kněží a svatým národem. Co je tím míněno –
královstvím kněží? Kněz je ten, kdo má sloužit zbytku společnosti.
Židovský národ má tak být knězem lidstva a tak mu sloužit.
Jakým
způsobem se to má provádět? Tak, jak to popisuje Izajáš v kap. 49, 6:
„…dal jsem tě za světlo pronárodům“. To se má dít tak, že Izrael bude
dodržovat Boží přikázání a žít podle nich. Izrael má ve světě
posvěcovat Boží jméno (Lev 22, 32), má tedy světu sloužit jako příklad
správného způsobu života. Když k sobě budeme poctiví, ještě se nám to
nepodařilo, ale máme v tom před sebou jistě ještě dlouhou cestu.
Přesto
je tento univerzální cíl vizí mesiášské doby, jak je popsána například
u Iz 2, 9n. Co je mesiášská doba? Mesiáš je v židovství jednoduše
člověk, který má lidský úřad. Je to moudrý politický nebo
sociálně-náboženský vůdce své doby. Jeho doba je časem, ve kterém už
nejsou pronásledování, lidé žijí v míru a pokoji, národ nepozdvihá
proti druhému meč, země je plná poznání Božího, jako je moře plné vody.
Jinými slovy: Tyto představy naplňuje takový stát, který si uvědomuje
Boha a jedná morálně. Ideál, o který usiluje židovství, je mesiášským
ideálem pro celé lidstvo. Tím, jak židovství žije svým stylem, chce své
hodnoty sdělit celému lidstvu.
Když během svátku pesach jíme
nekvašený chléb, macesy a hořké byliny, připomínáme si tím, že naši
předkové byli vyvedeni z Egypta. Co přitom slavíme? Slavíme vysvobození
z otroctví, univerzální lidskou svobodu. Neočekáváme od Eskymáků na
Aljašce, nebo od hinduistů, že se 15. nisanu společně posadí, aby jedli
nekvašený chléb a hořké byliny a uznali tak ideál univerzální svobody,
protože předkové někoho jiného byli před 3500 lety vysvobozeni z
Egypta. To by byl kulturní imperialismus. Něco takového vůbec není
třeba.
Existují různé kultury a také ty tvoří část naší vlastní
identity. A není žádný důvod k tomu, aby jedna kultura měla monopol na
to, že Bůh se k ní vztahuje. Když nás všechny stvořil v naší
rozdílnosti, vztahuje se k nám také různým způsobem a my se v naší
rozdílnosti vztahujeme k němu. Proto se v představách mesiášského věku
nachází různé národy – „národ proti národu nepozdvihne meč“, „budou k
němu proudit všechny národy“ – tzn. přijde mnoho národů a budou
existovat i se svými kulturními identitami. Jsou různé formy a cesty,
jak tyto identity vyjádřit. Ale poznání, že jsme všichni Boží stvoření,
že jsme všichni lidé a náš život je svatý, je univerzálním principem,
který nás musí vést naší cestou životem ve vztahu k druhým lidem,
nezávisle na jejich rase, barvě kůže nebo pohlaví.
http://krestane.zide.info
