poslal rive
Na pustém ostrově žil starý poustevník velmi slavný pro svou víru v Boha. Každého dne zrána připlouvala z pevniny děvečka od krav a vozila mu mléko, chléb a sýr. Jednoho dne dívka nepřijela. Nazítří se omlouvala, že člun se jí rozbil a musela ho spravit. Poustevník se rozzlobil:
„O, malověrná“ obořil se na zděšené děvče. „Což nevíš, že ten, kdo doopravdy věří, může jít po vodě suchou nohou, stačí mu se pomodlit? A ty máš tak málo víry, že mě necháš o hladu jen proto, že musíš mít člun?“
Děvečka se zastyděla, od toho dne už nikdy svou návštěvu nevynechala.
„Dík za vaši dobrou radu, Otče,“ vůbec nechápal, že by prosté děvče od krav, které nikdy nepřečetlo svatou knihu, netrápilo tělo půstem a kdoví jak hříšně žilo, dovedlo takové zázraky. Rozhodl se, že to musí vidět. Šel doprovodit dívku na břeh a vskutku! Děvečka se pomodlila, vstoupila na hřbet první vlny a rozběhla se mořem suchou nohou – lehce, jako srnka když běží po louce.
Poustevníkovi se rozbušilo srdce závistí. Když to umí ona, řekl si v duchu, jak by to nesvedl takový velký světec jako já! Podkasal si roucho a s hlasitým mumláním modliteb vběhl do moře. Ale vlny ho popadly a smýkaly jím až na dno. Poustevník ječel a nedůstojně prskal vodu, až se nad ním děvče slitovalo a se smíchem ho z moře vytáhlo.
„Jak je to možné?“ bědoval on a vytřásal si mořské řasy z uší. „Proč já, tako pověstný svou velkou vírou, nesvedu to, co holka z kravína?“
„Vaše víra, Otče, asi nebude tak velká!“ usmálo se děvče. „Vždyť jste si pořádně vykasal roucho, abyste se nenamočil. Kdybyste opravdu věřil, že s modlitbou půjdete po moři suchou nohou, nebylo by vás to vůbec napadlo!“
