Znáš - ty záchvěvy prstů, rukou, nohy těžké jako z olova, znáš ta křečovitá sevření kolen pod bradou a zabořenou hlavu v klíně, vidíš, jak slzy padají a sklouzávají po kolenou. Cítíš tu bolest někde až hluboko v žaludku, snad ještě dál, jakoby kámen tlačil na všechny tvé vnitřnosti. Když exploduje veškerá tvá úzkost, když už máš dojem, že se udusíš tím vším, nedokážeš ani sedět, stát, ležet, spát - jen se snažíš vyhledat šerý kout, někam se schovat, záda aby ti kryla holá stěna, jako embryo se schoulit a přát si jen tmu.
Pak pod tíhou všeho, pod vířivou změtí myšlenek bez řádu, pod tlakem dusivého smutku a zoufalství vykřikneš. Ne nahlas, aby neslyšeli, ale tam uvnitř. Je to jakoby čísi dráp roztrhl tvoje srdce. Křičíš, naříkáš, voláš a není to pláč. Je to křik zraněného zvířete. Všechno nahromaděné zoufalství, všechna ukrytá bolest se vměstná do jediného výkřiku tam někde v srdci. Pak už jen dlaně sevřou se v pěst, snad tlučeš do země nebo se rozpřáhneš abys udeřil do stěny, snad sebe. Snažíš se překřičet svou vlastní duševní bolest bolestí fyzickou, spaluješ vlastní kůži nebo jen ostřím přejedeš paže, nohy, vyškubáváš si vlasy anebo jen hlavou narazíš na sklo nebo zeď. Vypláčeš spoustu slz, necháš svou vlastní duši roztrhat na kusy, voláš po smrti...
Tak nějak se začne podobat život - pozvolenému umírání, vnímání a cítění - pozvolnému rozkladu mysli a duše. Za pár dnů, minut, vteřin začneš nenávidět všechno světlé, jasné, smějící se, milovat uvadlé květiny, přikrývat se tmou, bolestně zavírat oči před sluncem. Každý tvůj krok se stane plným bolesti, jako bys našlapoval po střepinách skla. Nemáš ji napsanou ve tváři, ale v držení těla, v pozvolné chůzi, v těch náznacích opřít se o zeď a popadnout dech, na chvíli se zastavit. Každým dnem, kdy se ztratí kousek tebe, rozplyne se ve všech těch záchvatech úzkostí, se začneš ztrácet, rozplývat s ním. Na druhé kolem sebe se podíváš vyhasínajícíma očima, věnuješ posmutnělý úsměv a s vědomím absolutní prázdnoty a nepochopení se otáčíš zády. Ke slunci, ke světlu, k tomu, cos kdysi měl rád.
Ona úzkost a propady zoufalství, každý nový krok do světa hluboké samoty tě odřezává od kořenů života, radosti a naděje. Miluješ ticho a přitom se snažíš přehlušit jej svým pláčem. Miluješ tmu a přitom s panickou hrůzou očekáváš novou noc, kdy se budeš bezesně převalovat na lůžku a pak v jediné vteřině z ničeho nic vypukneš v zoufalý pláč. Usínáš vyčerpáním, probouzíš se z povinnosti. Hluboká temnota pronikla až na dno tvé lidské duše.
S každým uvědoměním si vlastní bezradnosti, postupným a nevyhnutelným koncem se toužebně, zoufale, panicky rozhlížíš kolem sebe. Hledáš. Jediný náznak něčeho, někoho kdo by natáhl svoji dlaň. Jediný záblesk světýlka které zažene temnotu. Jediné pohlazení větru který by rozehnal temné stíny. Hledáš. Čekáš. Tak dlouho, až se bytí stane přítěží, břemenem, jež neuneseš, povinností, která tě zabíjí mnohem víc než ony stavy vlastní mysli a duše které jsou až na dno prosáknuté tmou. Čekáš. Na den, kdy už nebudeš chtít zahnat myšlenku na věčné ticho, na konec všeho, den, kdy se tahle myšlenka zahnízdí a pomalu jako červ bude nahlodávat každičký kousek ještě něčeho reálného co z tebe zbylo. Není v ní jediný náznak postavit se proti tomu všemu. Jen prostá touha - necítit, nebýt, ignorovat, neexistovat. Necítit už ani sebemenší trhnutí srdce, křečovitý záchvěv duše.
Prázdné pokoje znají tvůj nářek. Holé stěny znají tvé zarývání nehtů do bílé omítky. V těch největších bolestech a propadech do bezedných propastí jsi sám. Jak dlouho ještě? Jak dlouho se bude oceán bez břehů, řeka plná jedu, temná obloha plná stínů dostávat do tvého podvědomí, určovat každou vteřinu umírání? Neexistuje nikdo kdo by rozuměl?
Prodlužování je zbytečné. Poslední vynucený den, poslední rozhovory, poslední zaváhání, prozkoumání hloubky jiných lidských očí zda přece, alespoň na chvíli neuvidíš jiskru, zažehnutí slunce. Poslední návrat domů. Pak ubohý pokus vypsat se z toho všeho, poslat nejasnou zprávu o konci života. Nejasná představa, že všechno mohlo být jiné, snad, kdyby nebylo tmy a stínů, her těch záblesků na vodní hladině když se smráká, kdyby nebylo jejích smíchů a bezelstných úsměvů, poklidných lidských srdcí jež jsou třepotavá, kdyby nebylo zamotaných klubíček lidských vzpomínek a výmyslů o životě, kdyby nebylo odsouzení a břemeno vlastní viny...mohlo snad být všechno jiné. Můra by nebyla skutečná a štěnice by nevylézaly ze svých škvír a koutů. Nebylo by jizev a hlubokých ran. Nebylo by nekonečných výkřiků jež nikdo neslyšel a tisíce vyplakaných slz. Nebylo by ... tvého smutku a zoufalství by nebylo...
Ticho...
Kdo tě najde zrána, kdo bude volat tvoje jméno a kdo si bude přát, abys znovu tady žil?
---
Vynucená skutečnost. Vynucené snění o lepších zítřcích. Proč vymáhat ze sebe poslední síly když nic nedává smysl a nic není?
Životy jsou prázdné. Ten tvůj byl prázdný. Bez naděje a pochopení, bez lásky a nebe se sluncem... životy tisíců z nás jsou prázdné, plné nepochopení, nelásky, hlubokých úniků a propadů kamsi, odkud vytahuje jen paprsek věčného slunce.
Nechceš, Bože, prozářit právě hlubiny těch nejmenších a nejzoufalejších ze všech?
Anebo prosím rozpal naše srdce a dej nám milost uchopit Tvé slunce do dlaní a přinést je těm, kteří v temnotě na dně propastí umírají...
A odpusť nám naši slepotu jež lidský zázrak života hubí a zabíjí...
