poslal Nepřihlášený
Inkvizice na konci 20. století?
Katolická církev se nedávno ústy papeže omluvila za příkoří, které lidem způsobila především v době středověké inkvizice. Zaslepené hledání „čarodějnic“ tenkrát stálo životy miliónů lidí. Mohlo by se zdát, že dnes už tato instituce pracuje jen pro dobro lidstva — opak je ale v několika případech pravdou.
Jan Pavel II. patří bezesporu k „pokrokovým“ papežům. Odtabuizoval mezi katolíky velké množství témat, o kterých by dřív jakákoli diskuse nepřipadala v úvahu. Stále tu však zbývá několik „maličkostí“, proti kterým Vatikán bojuje hlava nehlava.
Tou první je prezervativ. Kousek latexu, který může v době dnešní pandemie AIDS zachránit milióny životů. Avšak — sex má dle katolického výkladu Bible sloužit výhradně k plození dětí, kterému kondom pochopitelně zabraňuje. Jeho použití tudíž odporuje základním pravidlům katolictví a muž, který by si ho snad někdy nasadil, skončí v pekle.
Je zajímavé, kolik lidí se téhle absurdní teorie křečovitě drží. Pokud dobře vím, peklo je určené pro ty, kteří ubližují ostatním, ať už jakýmkoli způsobem. Použitím prezervativu nikomu neublížíte: naopak. Můžete zabránit přenosu pohlavních nemocí jak od svého partnera na vás, tak od vás na svého partnera. U nás to naštěstí s AIDS nebo syfilis není tak hrozné (čímž nechci současný stav nijak zlehčovat), v mnoha zemích střední Afriky nebo Latinské Ameriky je ale virem HIV nakažena více než čtvrtina obyvatelstva, a tudíž je při pohlavním styku více než pětadvacetiprocentní pravděpodobnost nákazy. Toto číslo přinejmenším nepříjemně mrazí v zádech.
Prezervativ však zdaleka neslouží jen k ochraně před pohlavními nemocemi: ve státech, jako je Bangladéš nebo Indonésie, připadá na jednu rodinu téměř deset dětí, které ani při nejlepší vůli nelze nakrmit. Jak ale zavést systém plánovaného rodičovství při zachování pravidelného styku mezi manžely?
Právě tady by mohly prezervativy leccos změnit, paradoxně za pomoci katolické církve. Pokud se její představitelé chlubí rozsáhlou humanitární péčí, proč se jednoduše po každé nedělní mši v zemích třetího světa nerozdávají mladým lidem zdarma k dispozici balení kondomů spolu s ujištěním, že z nich jejich použití neudělá hříšníky nejhrubšího zrna? Bůh suď. Anebo spíš: čert ví.
Druhým velkým trnem v oku Vatikánu jsou homosexuálové, čarodějnice jednadvacátého století. Jan Pavel II. sice ve svých posledních projevech trochu ustoupil od své dřívější filipiky, jeho stanovisko je ale stále dost zvláštní: není podle něj nic špatného na tom „být homosexuálem“, hříchem je pouze „homosexuálně se chovat“. Konec a tečka, pojem „homosexuálně se chovat“ zůstává neupřesněn. Patrně má na mysli intimní fyzický kontakt s osobami stejného pohlaví. Jsme už zase u principu ubližování/neubližování. Je-li někdo homosexuál (popřípadě lesbička), je to zcela jeho věc, neboť tím nikomu neubližuje. Odsuzovat ostatní jen kvůli tomu, že se „chovají homosexálně“, je slušně řečeno známkou jisté omezenosti.
I této myšlenky se překvapivě chytají masy lidí napříč všemi kontinenty, koneckonců i v tak ateistické zemi, jako je Česká republika. Politici, filozofové i sociologové vedou marné diskuse o tom, jak je přesvědčit o naprosté „legálnosti“ homosexuální orientace. Nejlepší snad bude nechat maloměšťáky vyhnít, i když to může trvat desítky či stovky let.
Opět by pomohla změna stanoviska katolické církve — Bůh přece miluje všechny bez rozdílu — anebo snad ne?
Abychom tu nekritizovali výhradně katolickou církev: představitelé hinduismu nebo islámu na tom v otázkách antikoncepce nebo tolerance nejsou o moc lépe. Čestnou výjimku tvoří snad jen buddhismus, který je právě díky shovívavosti k těmto jevům stále populárnější v Americe i západní Evropě.
Jak jsem už napsal výše: nezbývá nám než čekat. Jednou papežská stolice určitě vyjádří hluboké politování nad nefér pronásledováním homosexuálů a lidí používajících antikoncepci na přelomu tisíciletí. Jednou…
Michal Kašpárek
