Grano Salis - Apoštolská posloupnost?

Učení o apoštolské posloupnosti je velmi podobné učení Nové apoštolské reformace. Zatímco v římskokatolických kruzích existují biskupové, kteří si nárokují apoštolské pravomoci, v NAR se rovněž apoštolové vzájemně ustanovují do služby a nárokují si apoštolské pravomoci. V obojím jde o princip teritoriality a "nedotknutelnosti" pomazaných. Myslím, že mírou autority udělované jedincům, se NAR nakonec stane modelem, který umožní vytvoření viditelné jednoty "Církve poslední doby". V tomto článku je zřejmé, že existují již z katolické strany pokusy, jak přiblížit a snad i kroky jak uznat protestantům apoštolskou posloupnost.

Klíčovou záležitostí je otázka přesunutí apoštolského úřadu na instituční úřad církve. Jak ze Skutků, tak listů v Novém Zákoně je patrné, že byly určité ustanovené a udržované úřady. Například apoštolé vedli církev k výběru sedmi mužů, často nazývaných „diakoni“, ačkoli toto slovo není v tomto kontextu užito. Ti se starali o dobročinnou službu ve sboru (Skutky 6,3). Již z počátku Skutků, pravděpodobně díky použití známého židovského modelu, vidíme starší, kteří figurují ve vedoucích rolích společně s apoštoly (Skutky 11,30; 15,2; 16,4). Když Pavel se Silasem zakládali církve, pečlivě ustanovovali „starší“ do jejich vedení (Skutky 14,23). Pavel také svolal „starší“ (presbyteros) Efezské církve a oslovil je jako „dohlížitele“ (episkopos), kteří měli také být „pastýři“ (poimaino), nebo „pastory“, Boží církve (Skutky 20,17.28).

List církvi ve Filipech naznačuje přítomnost „dohlížitelů“ (episkopos) a „diakonů“ (diakonos). Pastorální dopisy, o nichž se předpokládá, že byly napsány později, ukazují veliký zájem o pečlivé ustanovení způsobilých starších/dohlížitelů a diakonů (1. Timoteovi 3,1–12; Titovi 1,3–9). Jak můžeme vidět, jsou názvy tohoto úřadu do jisté míry flexibilní a zaměnitelné. Přesto je jistě správné říci, že Nový Zákon poskytuje podklad – takovými jmény, způsobilostí a výběrem – pro pečlivé ustanovování a návaznost úřadu vedoucích jako jsou dohlížitelé, starší a diakoni.

Také je jasné, že zatímco byli apoštolé (spolu se staršími) v rané církvi ustanovenými vedoucími, nebylo nijak zajištěno jejich nahrazení nebo nástupnictví. U odpadnutí Jidáše od apoštolského úřadu, jedenáct nepochybně vyhledalo nadpřirozené vedení, aby obsadili uvolněnou pozici. Ukazují to ostatní apoštolé, včetně Pavla, který v prvním listu Korintským poskytuje vhled do jejich výběru. Po svém vzkříšení se Kristus zjevil Dvanácti a později se zjevil „více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.“ (1. Korintským 15,6–8; přidáno zdůrazněni) A tak se zdá, že Pavel omezuje úřad apoštola na ty, kteří skutečně viděli vzkříšeného Pána v období 40 dnů po vzkříšení a na sebe, který viděl Pána v dramatickém zjevení na cestě do Damašku (Skutky 9,1–9). Ohledně přesného počtu a identity apoštolů jsou určité nejasnosti. Nicméně kromě dvanácti apoštolů texty Nového Zákona ukazují jasně označené lidi jako je Pavel, Jakub bratr Ježíše (1. Korintským 15,7; Galatským 1,19), Barnabáš (Skutky 14,14), Andronik a Junias, kteří byli „významní apoštolé“ (Římanům 16,7 NBK).

Je poučné, že nikde v Novém Zákoně není po nahrazení Jidáše věnována žádná pozornost apoštolské posloupnosti. Nebyl učiněn žádný pokus nahradit Jakuba, syna Zebedeova, který byl popraven Herodem (Skutky 12,2). Kromě původního ustanovení apoštolů Kristem samotným se již nic jiného nezabývá ustanovováním apoštolů. A kromě kriterií ustanovených k výběru Matěje (Skutky 1,21–26), kritérií naznačených skutky Ježíše a případem Pavla (1 Korintským 15,3–11), nejsou žádné směrnice pro ustanovování apoštolů.

Naopak k ustanovování starších/dohlížitelů a diakonů jsou stanoveny jasné požadavky a pravidla (1 Timoteovi 3,11–13; Titovi 1,5–9). Bylo by zvláštní, kdyby se apoštolé Ježíše Krista, kteří se usilovali o věrné zachování svého poselství (viz 2 Timoteovi 2,2), starali o ustanovování dohlížitelů/starších a přitom opomíjeli svoji vlastní posloupnost, pokud by opravdu měla být zachována. Ve skutečnosti existují určité exegetické náznaky, že apoštolé Ježíše Krista nemají následovníky. V 1 Korintským 15,8 Pavel vyjmenoval všechna zjevení Krista při a po jeho vzkříšení a poznamenal „naposledy ze všech se ukázal mně“. Přestože existují rozdílné výklady, je toto prohlášení nejčastěji chápáno tak, že se Pavel považoval za posledního z apoštolů, kterým se Kristus zjevil. [11] Pokud je toto správné chápání, tak původní Ježíšovy apoštoly tvoří pouze Dvanáct, které osobně povolal, a ti, které pověřil v průběhu svých zjevení po vzkříšení. Apoštolé jsou jmenováni na prvním místě mezi úřady v církvi (1 Korintským 12,28) a služebnými dary v Efezským 4,11, protože tvořili základ, ne nutně proto, že by neustále byli vedoucími v církvi.

Pasáž Efezským 4,11 musí být vykládána v kontextu celého listu Efezským, kde již Pavel popsal církev „jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš“ (Efezským 2,20), a způsobu, jak Pavel ustanovil vedení v Efezské církvi i ostatních církvích, které založil (Skutky 14,23). Když psal Pavel Timoteovi do Efezu, svěřoval dohled nad církví „starším“ (synonymum pro biskupa nebo pastora nebo dohlížitele) a diakonům, ne apoštolům a prorokům. Když se dojat loučil s vedoucími Efezské církve, kterou sám zakládal, setkal se se staršími (ne apoštoly a proroky), kterým svěřil odpovědnost biskupa (nebo dohlížitele) a pastora (nebo pastýře) (Skutky 20,28).

Je obtížné vyhnout se závěru Dietricha Müllera: „Jedna věc je jistá. N[ový] Z[ákon] nikdy neprozrazuje žádné chápání apoštola jako institučního úřadu církve, který může být předáván.“ [12]část převzata z: http://www.apologet.cz/?q=articles/category/14-apostolska-reformace/id/200-stanovisko-assemblies-of-god-apostolove-a-proroci/page/1

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace