poslal nomo77 Nejsme
sami
Bylo
to zrovna na mojí každodenní cestě do práce, kdy mám ve vlaku
do Corku zhruba dvacet minut na klidný kafe a svojí ranní četbu.
Ten den jsem si zrovna pročítal jednu z kapitol knihy “Finding
God in unexpected places” od P. Yanceyho. Autor na jednom místě
zmiňuje myšlenku lidského vztahu k věcem okolo sebe, kde je
vztah, jak sám autor píše, mnohdy intimnější více s domácím
kinem než s lidmi žijícími okolo. Nedalo mi to si nepoložit
otázku. Proč je pro dnešní dobu a společnost obtížné přijmout
myšlenku “prostého” vztahu s Bohem? Je to proto, že dnes
nacházíme spíše zklamání ve vztahu jedni k druhým a se stejným
postojem hledíme i na možnost vztahu s Bohem?
Denně potkávám
lidi, kteří svoje naděje vkládají do vztahů k institucím,
bankám, společnostem a materialním hodnotám, které mají ve
skutečnosti velmi vratký základ. Zdá se mi, že někdy utíkáme
do těch svých komůrek, kde si bedlivě střežíme ty naše naděje
a jistoty. Hledáme odpočinek a odpovědi na naše otázky v tomhle
světě a nakonec zjišťujeme, že jsme sami. Přijde mi, že lidé
dnes pravdu slyšet nechtějí. Nehledají ji. Bojí se, že by
ztratili sami sebe. Bojí se ztráty svého “života”, svých
hodnot a jistot. O něčem takovém však Ježíš mluvil. “Kdo
ztratí svůj život pro mě – ten ho nalezne. Kdo ho nalezne tady
na zemi … ten ho ztratí.”
Když
řekneme “já a Bůh” budeme se v sekulární společnosti
setkávat spíše s údivenými tvářemi, nechápavým výrazem nebo
v lepším případě s postojem “něco tam nad námi je”. Lidé
vnímají Boha spíše jako něco neaktuálního. Něco, čemu není
potřeba nějak vážněji věnovat svoji pozornost. A už vůbec ne
pozornost něčemu co nám chce mluvit do života, či ho nějak
měnit.
Ještě vzdálenější, a to i v řadách křesťanů, je
lidem představa Boha jako Otce. Napříč mnoha církevními
denominacemi i kostely zaznívá známá modlitba Páně, začínající
slovy - Otče náš. Pokud bychom však šli na podstatu prvních
dvou slov a poptali se kolemjdoucích, jak to osobně vnímají, mám
za to, že by jsme byli (nebo nebyli) překvapeni, kolik z dotázaných
by k tomu řeklo své nadšené “amen”. Kladu si otázku. Je to
tedy vina církve, která by měla být určitou reprezentací a
odleskem Boha, kterého tak “neochvějně” vyznává?
V určitém
směru bude sekulární společnost vždy vnímat Boha tak jak ho
prezentuje církev. Ať má každá jednotlivá církev, sbor či
společenství jakoukoli “nálepku”, bude pro okolní společnost
vždy svědectvím o Bohu, kterého ve svém středu vyznává a ve
kterého věří.
Na druhou stranu je však církev pořád
společenstvím obyčejných lidí se stejnými problémy jako
“společenství” ne – církevní. Hodnotit a přijmout
za fakt obraz o Boží existenci a o Bohu samotném jen na základě
charakteristik danných “církví” může vypadat jako
opodstatněné. Z jiného úhlu je to ale vcelku jednoduchý, nic moc
nestojící postoj. Jaká je církev - takový je Bůh?
Když
se Ježíš modlil první slova modlitby: “Otče náš”,
pokračoval: “Kterýž jsi v nebesích buď posvěceno Jméno
Tvé... .“ V následujících slovech mě oslovují dvě podstatné
věci. Za prvé mi pozvedají hlavu k mému Bohu, který je v
nebesích. Obrazně ať jsem kdekoli, můžu pozvednout svoje oči k
nebi a uvědomit si jeho všudypřítomnost i to, že nejsem nikdy
sám. Za druhé je to svatost Jeho jména. Pokud slovo “posvěceno”
nahradím výrazem odděleno, což věřím, že není nějak
razantně mimo, mnohem jasněji to ke mně bude mluvit o osobním
vztahu k mému Bohu. Jinými slovy “buď odděleno Tvoje jméno”
pro tento vztah. Ty a já.
Pár
dní zpátky jsem narazil v Písmu na příběh z Janova evangelia 9
kapitoly. Je to příběh o žebravém slepci, který byl slepý už
od narození. Co mě zaujalo byla právě osoba slepce. Učedníci
nejprve řeší, kdo zhřešil, že je slepý od narození. On nebo
rodiče? U rodičů je to otázka u něj samotného je to nesmysl.
Pokud byl slepý od narození je zbytečné diskutovat o podstatě
jeho hříšnosti, do které se narodil už jako slepý. Ježíš
říká, že slepý byl narozen proto, aby se v jeho životě zjevili
skutky Boží. Potom plivne na zem, umatlá bláto, natře tím
slepci oči a pošle ho umýt v rybníku Siloe (slovo znamenající
Poslaný). A
on, jak je psáno; jde, umyje se, přijde domů a vidí.
Slepec mě
tu fascinuje v několika bodech. Za prvé si nechá napatlat na oči
bláto a to ještě v sobotu. Za druhé od někoho koho není schopen
vidět. Jen vnímá jeho dotyk. A za třetí je od dotyčné
osoby, o které mu někdo mimochodem sdělí, že se jmenuje Ježíš,
ještě poslán k
rybníku, kde se měl umýt. To
znamenalo nejenom někoho najít a
nechat se k rybníku dovést, ale i ztratit čas,
ve kterém by mohl ještě přijít k nějaké té zlatce.
Co ho
vedlo k tomu, že se poddal celé téhle proceduře
a neřešil ani přikázání o sobotě, které pravděpodobně
výletem k rybníku porušil? Jako slepý od narození musel prožívat
většinu času v osamělosti. Handicap mu nedovolil zařadit se do
společnosti tak jako řadě ostatním. Moc
přátel asi neměl. Jeho sousedé si sami nebyli jisti, jestli je to
on, kdo žebral u brány. S rodiči taky neměl na růžích ustláno.
Ti raději preferovali vyhřátá místečka v synagoze více než
radost ze synkova uzdravení. Jako slepý se stal žebrákem a byl
jednoduše odkázán na to, co mu kdo dá. Vyřazen z normálního
života muže. Každý jednotlivý den usedal na to svoje místo s
důvěrou, že Bůh se o něj postará. Na tom místě sedával jenom
on a Bůh. To bylo všechno co měl. Svoji víru. Jeho víra mu však
dala oči, kterými se podíval k rybníku Siloe a byl schopen vidět
svoje uzdravení. Jeho víra totiž nespočívala na znalosti zákona
a míře poznání, ale na milosti Boží o které se přesvědčoval
a o které byl ujišťován každý den.
Pro něj nebylo složité vstát, jít a umýt se v rybníku. On mohl
skutečnost téhle “milosti” přijmout daleko snadněji než
farizejové. Proč?
Protože on byl na milosti jednoduše každý den
závislý. On je protikladem víry, která
je omezena zákonem. Představené v synagoze vůbec nezajímalo, že
ten slepec vidí. Já věřím, že i kdyby mu narostla další hlava
s párem očí, tak se bude pořád řešit, jak je možné, že mu
narostla v sobotu? Spravedlivý a správně neomylně věřící ho
nakonec vyhnali se slovy: “Celý ses v hříších narodil a chceš
nás poučovat?” Zbožní “vůdci” minuli prostou pointu toho,
proč slepec prohlédl po umytí v rybníku Siloe. On byl poslanou
zprávou od Hospodina, která nesla jednoduché sdělení. “Umyjte
si oči svojí zbožnosti, aby jste byli skutečně schopni vidět.”
Nakonec kapitola končí úžasným setkáním Ježíše s mojím
hrdinou. A to ne kupodivu ve shromáždění
spravedlivých nebo při zajímavé diskuzi na téma “Co sobota
dala”. Spíš někde v osamění, kde toho
dne ještě slepec seděl a přemýšlel. Nejen, že mu rotovalo
hlavou, jak je to s tím Ježíšem a kdo on vlastně je. Mimo to byl
bez pochyby stále ještě fascinován “novým” světem, který
se před ním otevřel. Najednou před něho předstoupí Ježíš a
zeptá se ho: ”Věříš
v Syna Člověka?” A
slepec odvětí: “Kdo je to, abych v něj mohl věřit?”
Ježíš se na něj podívá a odpoví: “I viděl jsi ho; je to
ten, kdo s tebou mluví.” A slepec to neřeší on prostě jde a
věří...
