poslal Nepřihlášený Jaký je Bůh v biblických
starozákonních knihách – ve výkladu židovského autora Ericha
Fromma.
"Buďte svatí, neboť já Hospodin váš
Bůh jsem svatý" /Lev. 19,1-2/
„Člověče bylo ti oznámeno, co je dobré a
co od tebe Bůh žádá jen to, abys zachovával právo, miloval
milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ /Micheáš 6,8/
Společným prvkem, který se týká pojmu Boha ve
Starém zákoně, neboli v Knize Smlouvy, je zkušenost
Boha. Zkušenost s posvátnou Boží přítomností, která
vzbuzuje bázeň. Hlavní je idea, že ani příroda, ani umělé
výtvory netvoří poslední skutečnosti nebo nejvyšší hodnotu,
ale že existuje pouze JEDNO JEDINÉ, co reprezentuje nevyšší
hodnotu a nejvyšší cíl pro člověka.
Bůh zjevuje sám sebe jako Boha dějin a jako
Stvořitele.
Když se zjevuje Mojžíšovi v hořícím
keři, dává si sám jméno" a říká:
„JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni
Izraelcům toto: JSEM poslal mne
k vám.“ /Ex.3,14/
Tím se vypovídá, že Bůh jest, avšak jeho bytí
není ukončeno, ale je živoucím procesem –„Jsem Jsoucí“.
Tento Bůh, který sám sebe manifestuje v
dějinách, nemůže být představován žádným druhem zobrazení,
ani zobrazením zvukovým, to jest jménem ani zobrazením
z kamene či dřeva. Tento zákaz jakéhokoli
znázorňování Boha, je jasně vyjádřen
v deseti přikázáních, která zakazují člověku
klanět se zpodobením čehokoliv, co je nahoře na nebi, dole na
zemi nebo ve vodách pod zemí. (Ex. 20,4).
Jakkoliv byl Bůh označen paradoxním jménem
JHVH, ani toto "jméno " nesmí být "bráno nadarmo",
to znamená k žádnému účelu.
Židé místo toho vyslovují Adonaj - /můj
Pane/ pouze v modlitbě nebo při čtení Písma. A jinak ho
nahrazují slovem Adošem - jméno. Člověk může mluvit k
Bohu v modlitbě, která uvádí do vztahu k Bohu, ale nesmí mluvit
o Bohu, aby se Bůh neproměnil v idol.
Je zajímavé, že v židovské tradici existovalo
také pojetí, podle něhož bylo nedovolené zobrazovat lidskou
osobu. V tom smyslu, že člověk je učiněn k obrazu Božímu,
člověk sám ve své neukončenosti nesmí být zobrazován jako
nějaká věc.
Bůh JEST - znamená Bůh jedná
A to, že jedná s láskou, soucitem, spravedlností,
odměňuje a trestá.
Že Bůh jest - jediné "theologické
dogma" - které nalezneme ve Starém zákoně nikoli co nebo kdo
je.
V židovské tradici víra v Boha znamená
následování Božích skutků a ne poznání
o Bohu.
Uznání existence a významu Boha, vede ve své
podstatě k popření významu idolů.
To je účinný boj proti idolatrii – modlářství.
Věcem, které nás pohlcují, klamou, svazují a odvádějí od Boží
živé přitomnosti a moci.
Bůh je Bohem osvobození
-"Já jsem Hospodin tvůj Bůh já jsem tě
vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“ /Ex.
20,3-5/
- Přístup k pochopení toho, co je modla začíná
pochopením toho, co není Bůh.
Bůh jako nejvyšší hodnota a cíl, není člověk,
stát, instituce, příroda, moc, vlastnictví, sexuální síla, ani
jakýkoli výtvor udělaný člověkem.
Tvrzení "miluje Boha", "následuje
Boha", chci se stát „Bohu podobným“, znamená
v prvé řadě "nemiluje, nenásleduje
modly".
- hlavní důraz biblického myšlení není
zaměřen na znalosti o Bohu, ale na následování Boha, na
způsob života.
Hodnotový systém - /Haláchá =
cesta, chodit/
„Moudrost mi Pane dávej, abych po Tvé cestě
chodil, abych nebloudil ve tmě.“
Základní volbou pro člověka je volba mezi
růstem a rozkladem, mezi životem a smrtí.
Život je nejvyšší normou.
Cesta, na kterou člověk vstupuje, směřuje ke
stále většímu přibližování se Božímu jednání. /tj. kladný
postoj k životu - láska, spravedlnost, svoboda a pravda/ –
Pravý postoj člověka - svobodné zaměření
k Bohu
Bůh může být uctíván jedině tehdy,
když je anulována poslední stopa idolatrie, nejen v tom smyslu, že
neexistují žádné viditelné a známé modly, ale též že zmizel
modlářský postoj - poddanství a odcizení.
Člověk který se snaží být podobným Bohu, je
otevřeným systémem přibližujícím se
k Bohu. Člověk, který se podřizuje idolům,
je uzavřeným systémem, který se stává věcí.
Bůh dovoluje člověku, aby byl svobodný,
odhaluje mu cíl lidského života a cestu, po niž může tohoto
cíle dosáhnout, avšak nenutí ho jít určitým směrem. Nejvyšší
normou pro rozvoj člověka je svoboda. Idolatrie svou vlastní
podstatou vyžaduje pokoření se - uctívání Boha na druhé
straně vyžaduje nezávislost.
Podle židovského psychologa, politologa a filosofa
Ericha Fromma, může znalost idolů a boj proti idolatrii sjednotit
lidi všech vyznání. Dokazování Boha nejen lidi rozdělovalo, ale
dávalo náhradou slova za skutečnosti lidské zkušenosti. Lidstvo
může být duchovně sjednoceno v popření idolů a tím v
neodcizené společné víře.
Bůh jedná v dějinách a zjevuje sám sebe v
dějinách. Věřit v Boha vede k účastenství na dějinách a v
širším smyslu k politickému účastenství. To vidíme ve Starém
zákoně nejjasněji u proroků. Zcela v protikladu k učitelům
Dálného východu myslí hebrejští proroci v historických a
politických termínech, tzn. že jsou zaujati historickými
událostmi dotýkajících se nejen Izraele.
„Ať se chytrý nechlubí svou chytrostí,
ať se silný nechlubí svou silou,
ať se boháč nechlubí svým bohatstvím.
Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí,
že rozumí a zná mne, že
já jsem Hospodin,
kterýž činím milosrdenství,
soud i spravedlnost na zemi.
To jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův.“
Jeremiáš 9, 23-24 /přepis kralického překladu/
(Poznámka: slovo - jméno Hospodin pochází ze staroslověnštiny, začlo se používat jako označení pravého Boha - vyjadřuje ve významu - jediný Bůh, který se stará = pečuje. Používá se při překladech různých podob hebrejského označení Boha.
