Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Tak se mi, přátelé, díky GS stala taková nehezká až ošklivá věc. Možná by se to dalo nazvat i duchovní krizí. Rád bych se s vámi podělil a opravdu uvítám vaše komentáře, neboť jsem z toho zmatený jak včela v únoru. Název článku snad dostatečně prozrazuje, v čem je jádro pudla, respektive celý zakopaný pes.


Jak jsem to viděl před krizí:

Ti, co měli dostatek nevkusu, aby četli moje články či komentáře, vědí, že jsem všechny ostatní křesťany považoval za své naprosto rovnocenné sourozence v Kristu, se kterými se sice neshodnu na kdejaké té otázce výkladu Písma, ale se kterými mě spojuje víra v Ježíše jako Krista - Spasitele. Za vnější projev této jednoty jsem považoval ústřední bod našeho křesťanského života, tj. společenství při Večeři Páně. Mrzelo mě sice, že se lišíme v názoru na to, jsou-li dary (chléb a víno) "jen" symboly. Osobně jsem přesvědčen o tom, že Písmo učí, že dary jsou tělo a krev. Nevím, jak se to děje, a upřímně si myslím, že to nejde nijak popsat a vysvětlit. Bratry a sestry, kteří takové pojetí odmítají a zastávají symbolický výklad, jsem neodsuzoval a prostě jsem se smířil s tím, že to vidíme jinak.

Nijak jsem si nepotrpěl na církevní nálepky, neboť jsem všechny církve považoval za součást jedne velké všeobecné církve. Podstatnou část svého života jsem prožil mimo svoji domovinu, takže z čistě praktických důvodů jsem duchovní pokrm nacházel v různých denominacích. Vždy jsem považoval za čest, když mě nějaký křesťan pozval do svého sboru na shromáždění/bohoslužbu, protože jsem takové pozvání chápal jako vyjádření vzájemné bratrské sounáležitosti a lásky, jako pozvání ke stolu Páně. I když považuju jeden nedenominační sboreček za svůj dočasný domov (pokud se přestěhuji jen do jiného města, bude mým domovem zase jiný), chodívám podle svých časových možností i do jiných, ať už na bohoslužby či modlitební/studijní setkání. A tak jsem v bratrské lásce zasedl ke stolu Páně s anglikány, metodisty, baptisty, adventisty ... a církvemi, o jejichž existenci vědí v ČR jen odborníci. A kromě toho jsem byl opakovaně i u katolíků.

Považoval jsem vždy za slušnost představit se pastorovi/knězi/staršímu, aby věděl, co se mu to tam přihnalo za exota. Nikdy jsem nijak neřešil církevní předpisy s vyjímkou katolíků, kde jsem věděl, že pro účast na večeři Páně vyžadují víru v reálnou přítomnost těla a krve v darech. Každý z těch duchovních se mě samozřejmě ptal na můj křest, víru a životní styl.

Jak se objevila krize

U jednoho nedávného článku jsem byl poučen, že pro přijímání v katolickém kostele zdaleka nestačí jen má víra, že je potřeba mít i správný kádrový profil. Odskočil jsem si na místní faru a zjistil, že jsem byl ke stolu Páně puštěn mimo jiné proto, že jsem byl pokřtěn v té správné církvi. Pokud bych byl pokřtěn v jiné (např. evangelické) měl bych prostě smůlu. Bylo by lhostejné čemu věřím a jak žiju, pokud bych se nemohl vykázat tím správným křestním listem. Někteří u toho články psali, že znají takové katolické kněze, kteří eucharistii podají i evangelíkovi, ale to není nauka jejich církve.

Podstata krize

Důsledkem mých nově nabytých vědomostí o katolických předpisech je zjištění, že katolíky již nemohu považovat za své sourozence v Kristu. Upozorňuji, že netvrdím, že to nejsou křesťané (jsou) a ani netvrdím, že ta církev není křesťanská. Nebyl jsem právě nadšený z toho, že katolíci odhánějí s odvoláním na svůj výklad Písma (zejm. 1Kor 11,29) ty křesťany, kteří v Bibli nacházejí symbolický význam darů (nejsou ostatně jediní), ale skutečnost, že nějaké omylné lidské předpisy jsou jim milejší než bratrská sounáležitost, z nich v mých očích dělá vzdálené příbuzné v Kristu, respektive křesťany za plotem.

Co bych rád slyšel

Vzhledem ke svému přístupu k denominacím jsem tu byl označen za náboženského turistu. Kromě toho, že jsem opravdu vždy přijal pozvání do jakéhokoli sboru, úmyslně jsem navštěvoval i sbory, kam mě nikdo nepozval. Prostě a jednoduše jsem naprosto vědomě a cíleně ignoroval lidmi nakreslené hranici mezi námi. A asi prohřešek nejtěžší - inicioval jsem hromadné návštěvy jednoho sboru u druhého. Představte si, že by váš sbor jako celek šel na shromáždění sousedního sboru jiné denominace a oni by další víkend zavítali k vám. Výsledkem bylo, že se mnozí přestali na sousední sbor dívat jako na "ty druhé" a pochopili, že jsme všichni údy téže církve, byť se z různých a často nesmyslných a malicherných důvodů skrýváme pod všelijakými názvy.

A teď by mě zajímali dvě věci. Považujete můj výše nastíněný přístup za chybný? A otázka snad ještě důležitejší: jaké podmínky musí člověk splnit, aby mohl přistoupit spolu s vámi ve vašem sboru ke stolu Páně?