Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

STUDIE NA TÉMA:
 
ZÁKON BYL DÁN SKRZE MOJŽÍŠE,
MILOST A PRAVDA SE STALA
SKRZE JEŽÍŠE KRISTA
                      JAN 1,17

ZÁKON A MILOST
 
 
 
STUDIE NA TÉMA:
 
ZÁKON BYL DÁN SKRZE MOJŽÍŠE,
MILOST A PRAVDA SE STALA
SKRZE JEŽÍŠE KRISTA
                      JAN 1,17

DÍL PRVNÍ - ZÁKON I.
 
            Lež je Božím zákonem odsouzena, ale jsou lidé, ba celé národy, které považuji lež za ctnost, anebo alespoň za dovolenou. Například mohamedán nemůže lhát mohamedánovi, ale komukoliv jinému lhát může. Naproti tomu v pohanovi, který po­važuje lež za špatnost, bude v okamžiku, kdy se dopustí lži, fungovat svědomí jako soudce. Zákon se zdaleka netýká jen těch, kteří znají Desatero, eventuálně cely takzvaný mojžíšovský zákon. Každého z nás jistě mnohokrát obviňovalo vlastní srdce dávno předtím, než jsme uvěřili. Jde tu o zákon napsaný na deskách naších srdcí. I mezi lidmi, kteří se hlásí ke křesťanství, jsou tu veliké rozdíly. Například katolík žije pod tvrdou normou zákonů, z nichž nenajdete ani písmeno zapsané v Bibli. A přesto katolíci tyto vlastní zákony považují za velice důležité, aby do­sáhli ospravedlněni. Například katolík nesměl uzavřít sňatek s nekatolíkem. Ještě donedávna by byl hřešil, kdyby byl v pátek jedl maso. Kdyby v neděli nešel na mši, dopustil by se smrtelného hříchu, atd. O ničem z takových lidských ustano­vení v Písmu svatém nečtete, přesto jejích účinek na lidi, kteří je uznávají, je naprosto stejný, jako účinek mojžíšovského zákona na žida. Baptista nebo letniční má zase jiné vlastní zákony. Například nesmí pít alkohol, nesmí kouřit, nechodí do kina. O ničem takovém není v Novém zákoně psáno, ale kdyby něco z toho přestoupil, cítil by se vinen. Dokonce ztracen. Přitom je znám příklad, kdy takový křesťan na film, na který by nešel nikdy do kina, se klidně doma díval na tele­vizi. Žid vychovaný v ortodoxní rodině vyprávěl, že když poprvé jedl šunku, tak si myslel, že to nepřežije. Potom zjistil, že je docela dobrá. Jsou křesťané, kteří si myslí, že kdyby Pán přišel a oni byli třeba zrovna v té chvíli v divadle, nebyli by vytrženi, tedy vzat za živa z tohoto světa. Jiní si tohleto vyjasnili a klidně jdou do divadla, když si myslí ovšem, že to stojí za to. Je třeba vědět, co je důležité a na čem nezáleží. Zkuste si někdy přesně formulovat, co je vlastně MILOST, a uvidíte, jak je to těžké. Je to jistě především DAR od Boha, který nelze zdědit a který si nemůžete nikdy zasloužit, protože milost přijímáte vírou. Jinak řečeno, všechno co, můžete zdědit, anebo si můžete zasloužit, není milost. Jak píše Pavel v listu Efezským 2. kap. od 8. verše: Milosti tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar. Není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Nelze si říkat, jsem spasen, protože jsem věřil, a cítit se přitom duchovně vysoko, neboť Bůh mi přece dává vědět, nezapomeň, že i tu víru jsem ti dal, nemáš jí sám ze sebe. To nejlepší a bezpečné je prosté. Přijmout milost jako dar. Jenomže, dokážeme to? Nemyslíme si, že jsme si tu milost přece nějak něčím zasloužili? Že Bůh měl přece jenom takový zvláštní důvod, že dal milost právě nám? Pozor! Takových lavinových nebezpečí je v pohoří pýchy mnoho. V celé lidské historii existují pouze dva způsoby, jak člověk může byt ospravedlněn. Je naprosto nezbytné vyhovět jednomu nebo druhému. Přitom jeden způsob naprosto vylučuje možnost druhého. Postupujete-li podle jednoho, nemůžete jít současně i podle druhého. A tady je kořen mnohých, mnohých trápení. Lidé chtějí žít podle zákona a mít přitom i trochu milosti. Ale Bůh to zamítá a říká: „Ospravedlněni jste buď ze zákona anebo z víry nepleťte to dohromady." Hned v prvé kapitole Janova evangelia v 17. verši čteme: „Neboť zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. A Pavel zvěstuje radostně Římanům 6,14: „Hřích nad vámi už nebude panovat, vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí." To znamená:  buď  jedno anebo druhé. Není možné být současně pod zákonem i pod milostí. Milost vylučuje zákon a naopak. Jste-li pod milostí, má to pro vás obrovský dů­sledek. Hřích nebude nad vámi panovat. Jste-li pod zákonem, potom hřích nad vámi panuje. Mnozí věřící si myslí: máme jednat podle milosti, kterou jsme přijali, ale pokud by to bylo příliš těžké jednat jako člověk ospravedlněný pouhou vírou z milosti, potom bude  ještě správné, když se pokusíme jednat podle zákona. Ono tohleto sice moc nefunguje, ale výsledky jsou prý vlastně takové, jako kdy­bychom jednali ve stavu milosti. Jenomže to je názor naprosto chybný. Milost a zákon stojí proti sobě a působí protichůdně. Co je možné dosáhnout milostí,  toho nelze dosáhnout dodržováním zákona. Zákon totiž působí pravý opak milosti.
 
Nejde tedy u milosti a u zákona o dva způsoby jak získat ospravedlnění, mezi  nimiž by člověk snad mohl volit. Jde o dva zcela protichůdné způsoby lidským úsilím neuskutečnitelné. V 10. kap. listu Řím. 5-6. verš Pavel praví: „Mojžíš píše o spravedlnosti založené na zákoně: člověk, který tak jedná, bude živ. Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: nezabývej se myšlenkou, kdo vystoupí na nebe, aby Krista přivedl dolu." Milost totiž znamená, že to už někdo udělal za tebe. A pamatuj, že na světe existují vlastně jenom dva druhy náboženství. To první je náboženství zákona a skutků. To druhé je náboženství víry a tedy milosti. Oba tyto způsoby jsou tady už od počátku lidské historie. Je to cesta života a cesta smrti, je to Ábelovo náboženství víry a milosti a Kainovo náboženství záko­na  a skutků. Připomeňme si to slovo ze 4. kapitoly Genese, těch prvních 8  veršů. Je to první, záznam tohoto druhu po pádu prvních lidí, a je životně důležité pochopit,oč tady jde: “Ábel byl pastýř ovcí a Kain byl oráč. Po mnohých dnech přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku.
 
I vzhlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar nevzhlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváří." Šlo zřejmě o viditelné znamení na svědectví všem přítomným, že Bůh Ábelovu oběť přijal, zatímco Kainovi toto potvrzení nedal. Přitom Kain znamenal pro  Evu muže získaného na Hospodinu, zatímco Ábel znamená páru, nicotnou marnost. To je smysl toho slova - jména. Nad Kainovým hněvem si tedy uvědomme, že náboženského člověka nic nevyvede z míry tak, jako když mu někdo řekne, že to jeho náboženství prostě k ničemu není. Čteme, že Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.Mohli bychom to říci také jinak: najednou ztratil svou masku zbožného svatouška a objevil se viditelně pod ní někdo jiný. A Pán Bůh se ho ptá: „Proč jsi tak vzplanul a proč máš sinalou tvář?" Na to Boží proč je třeba hledat odpo­věď, protože první vražda v dějinách lidstva byla vražda náboženská. V čem je ten zásadní rozdíl mezi obětí bratři? V 11. kapitole listu Židům 4. verš čteme: „Ábel věřil a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary. Protože věřil, ještě mluví, ač umřel. Tímto slovem je dosvědčeno, že jedinou příčinou, pro kterou Ábelovu obět přijal a potvrdil tak, že Ábel je spravedlivý, byla víra. Kain tedy neobětoval vírou, nýbrž obětoval jen prostě, že obětovat chtěl, a nutno říci, že všechna náboženství, která se kdy, v lidských dějinách vyskytla, patří buď k typu ábelovskému anebo kainovskému. Jak je možné, že Ábel věřil? V 10. kap. Římanům 17. verš čteme,že víra je ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží. Když Ábel obětoval ve víře, tak to znamená, že slyšel Boží slovo a že mu uvěřil. Lidskému pokolení po pádu dal Pán Bůh základní zjevení i zaslíbení. Vzpomeňte jenom na slovo Boží řečené Evě, i na ty kožené suknice, které Bůh sám opatřil. Bůh lidem ukázal, jaký druh obětí přijímá. Ábel Boží slovo přijal. Kain je odmítl a nevěřil, a vždycky to bylo takhleto a do konce to i tak bude. Pavel píše o Izraelcích své doby (10. Římanům 3. verš ) : „Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní, proto se spravedlnosti Boží nepodřídili." To znamená, že tento lid zákona nezná absolut­ní Boží svatou spravedlnost, a proto také neví, že spravedlivý je pouze ten, koho ospravedlní sám Bůh. Tento lid se domnívá, že spravedlnost, kterou si sám svými skutky vystaví, bude Bohu stačit. Nechápou, jak strašně svou představou ve skutečností snižují svrchovaný, dokonalý Boží majestát - a výsledek? Spravedlnosti Boží se nepodřídili. Kdo se snaží vlastními skutky učinit zadost dokona­lé Boží spravedlnosti, kterou lze přijmout pouze jako dar z milosti vírou, zůstává ve vzpouře proti Božímu slovu, a tato vzpoura byla v Kainovi. Kain byl rebel, který odmítl přijmout zjevenou spravedlnost Boží, zatímco Ábel ji pokorně přijal. Ábel obětoval ze svého stáda. Zabil tedy zvířata, prolil jejich krev a tak uznal, že potřebuje oběť smíření za své hříchy. Je to v souladu s vůlí Boží, která byla naplněna smrti Pána Ježíše Krista, jak čteme ve 3. Římanům 25. verš: „jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírčí obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když už dříve trpělivě promíjel hříchy." Uvěříme-li, že Pán Ježíš vzal dobrovolně na sebe, podle vůle svého nebeského otce, naše hříchy, jako by byly jeho, ačkoliv už v Getsemane mu hrůzou nad takovou obětí vyvstal krvavý pot v obličeji, věříme-li, že on, nevinny, prolil svou krev za nás, pak nás jeho obětí kříže smiřuje s Bohem za hříchy, kterých jsme se dopustili. Když Ábel obětoval beránka ze svého stáda, měl vlastně na srdci předobraz smrti Pána Ježíše Krista; Božího Beránka na kříži. Když obětoval Ábel, uznával, že v jeho životě je hřích, který vyžaduje smíření. Kain žádnou smírčí oběť nepřinášel. V jeho oběti nešlo o zabití, ani o krev. Kain přinesl dílo svých rukou, oběť z úrody, tedy z plodů země. A tady je třeba si uvědomit souvislost s důsledky lidského pádu, jež jsou obsaženy v Božím slově k Adamovi ve 3. kap. Genese 17 verši: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi  ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli Tobě nechť je země prokleta. Po cely svůj život z ní budeš jíst v trápení." Kain ve skutečnosti urazil Boha, když obětoval plody, které Bůh prohlásil za zlo­řečeny důsledek hříchu. Obětujeme-li Bohu své vlastní náboženské skutky, pak mu přinášíme výsledky něčeho, co on prohlásil za nepřijatelné. Přinášíme-li je přesto jako oběť, jsme rebelové, a skutky rebelů Bůh nepřijímá. Ábelova oběť byla Bohem přijata, Kainova byla odmítnuta. Nic třetího neexistuje. Bůh nás buďto přijímá, nebo odmítá.Žádná neutralita mezi tím není. Bůh vydal Ábelovi svědectví, že jeho oběť přijal, zatímco Kainovi žádné svědectví nedal. Kdykoli Bůh zjeví člověku své slovo, kdykoli ho osloví, kdykoli žádá, aby mu člověk věřil a v této víře něco vykonal, dává mu své svědectví, Podrobuje-li se člověk ve víře Boží vůli, Bůh mu svým Duchem svatým potvrzuje pravost svého zjevení a osvědčí také svůj souhlas s tím, co člověk v souladu s Boží vůlí koná. Dá se říci, že tam, kde lidé vzývají Boží jméno a nemají přitom od Boha toto nadpřirozené svědectví, s jejich nábo­ženstvím asi něco není v pořádku. Vždyť rozdíl mezi Ábelem a Kainem vycházínajevo v tom, že Ábel Boží svědectví dostává, kdežto Kain ne. A tady je i nejhlub­ší příčina, proč se Kain tolik rozzuřil. Tahle skutečnost, že jedni mají Boží potvr­zení o svém ospravedlněni a druzí ne, dokáže ostatně lidi rozzuřit i dnes. Dva lidé v jednom zboru mohou sedět vedle sebe, a přece jeden může nenávidět druhého, protože on žádnou radost v Duchu svatém nemá, zatímco ten druhý ji má, protože ten druhý se modlí v jazycích, zatímco ten první o něco takového marně usiluje, protože ten druhý miluje a je milován, a ten první zůstává zaklet sám do sebe, marně lásku vyžaduje a sám přitom žádnou nemá, atd. Lidem, kteří nemají Boží svědectví o pravosti a platnosti své víry, něco podstatného chybí. Konečně výsledy ábelovského a kainovského náboženství jsou naprosto protichůdné. Z ábelovské víry vzešel první mučedník, z kainovské vzdorné zbožnosti vzešel první vrah. A třeba vidět, že v tomto světě jsou pouze náboženství, která produkují buď mučedníky, anebo vrahy. Písmo svaté nám jasně ukazuje, že v poslední fázi tohoto věku temnosti bude křesťanstvo rozděleno pouze na tyto dvě skupiny. Bůh dělí podle jiných měřítek, než člověk. Už nebude žádné dělení na katolíky, protestanty, baptisty a metodisty, atd. Jedna skupina bude označena jako nevěsta Beránkova a druhá je nazvána nevěstkou. Nic třetího není. Každý, kdo se jako člen některé křesťanské denominace dožije konce tohoto věku, se octne buď v prvé anebo ve ,druhé skupině. Nic třetího nebude. A je třeba si uvědomit, že v průběhu celých dějin ti, kdo nenáviděli a pronásledovali vyznavače ábelovského náboženství, byli pokračovateli kainovského náboženství. Kdo byli znalci zákona? Náboženští vůd­cové národa a farizeové v době Ježíšova pozemského života. Byli to vyznavači kainovské linie, a ať byla jejich zbožnost a horlivost sebevětší, o jejich myšlení i skutcích zůstává v platnosti slovo Pána Ježíše: „Váš otec je ďábel, a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a v pravdě nestál." Jinak řečeno: „Jste vrazi, vaše náboženství z vás dělá vrahy." Otřesný obraz tohoto zvráceného sa­tanského náboženství, které bude mistrovským ďáblovým dílem podvodu na konci tohoto věku, nacházíme ve Zjevení, kde v 17. kapitole Jan svědčí: „Tu přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm nádob, a promluvil ke mně: ,Pojď se mnou, ukážu ti soud nad velikou nevěstkou usazenou nad vodami, se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se opíjeli obyvatelé země. Anděl mě vyvedl ve vytrženi ducha na poušť. Tu jsem spatřil ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy,plné rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích. Ta žena byla oděna purpurem a šarlátem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami. V ruce držela zlaty pohár plný ohavnosti a nečistoty svého smilství." Tady máme před sebou v konečné podobě ten velkolepý obraz do detailu propracovaného, vyumělkovaného, slavnostního, dokonce až pompézního, rituálního náboženství kainovských pokračovatelů. A zřetelný Kainův podpis čteme i v dalších slovech: „A na čele měla napsáno jméno : je v něm tajemství - Babylon veliký, matka všeho  smilstva a všech ohavností na zemi. Viděl jsem tu ženu zpitou krvi svatých a krví Ježíšových svědků." Dívejme se: obětí zuřivého hněvu a nenávisti se stávají i rebelovi potomci. Anděl mi řekl: „Čemu se divíš?" Divíme se? Chápeme-li princip a, souvislosti, pak už se divit nebudeme. V další kapitole Zjevení vidíme konec tohoto temného náboženského systému a jsme před ním důrazně varováni: „Po­tom jsem viděl jiného anděla, jak s velikou moci sestupuje s nebe, a země byla ozářena jeho slávou. Zvolal mohutným hlasem: ,Padl, padl veliký Babylona stal se doupětem démonů, skrýši všech nečistých duchů a každého zlověstného a ne­náviděného ptáka, neboť vínem Božího hněvu pro smilství té nevěstky byly opo­jeny všecky národy, králové světa s ní smilnili a magnáti země bohatli z její rozmařilostí a přepychu. A slyšel jsem jiný hlas z nebe: Vyjdi, lide můj, z toho­to města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy, neboť jeho hříchy se navršily až k nebi, Bůh nezapomněl na jeho viny. Odplaťte po zásluze té nevěstce, dvojnásob ji odplaťte za její činy." Pán, jenž nás varuje před tímto falešným náboženstvím, nám také zjevuje, že jeho systém je udržován nadzemskou satanskou mocí. Slyšíme slovo soudu, které praví: „Tvoji obchodníci vládli světem a tvé čarovné nápoje mámily celé národy." A máme také vědět, že každá vražda Božích služebníků je dílem tohoto vražedného náboženství. „Ve tvých zdech tekla krev proroků a svatých a všech zavražděných na zemi." Tak jako království Boží roste z nepatrného hořčičného semínka ve velký strom, tak i království temnot, šířené kainovskou zbožností, doroste do obrovských rozměrů. Jeho růst je umožněn slepotou a svévoli naši padlé kainovské přirozenosti nakloněné ke zlému, která se chce spasit sama činěním skutků zákona, ačkoliv smyslu zákona vůbec nerozumí. Není schopna ho naplnit, a přesto milost odmítá, brání se jí i pohrdá jí, ačkoliv ji slovy vyznává. Přitom neví, co milost je, i co znamená. Mám-li unést před Boží tváří odpovědnost za každého z vás, jimž mám sloužit, abyste utekli budoucímu hněvu, abyste byli zachráněni a dosáhli věčného života, musím říci naprosto nekompromisně: Věříš-li tak, že přitom spoléháš ještě v něčem na sebe, na své sily a schopnosti, na spravedlnost, kterou získáš sám plněním Božího zákona svými skutky, prosím tě, utec od této bludné pýchy. A i když možná nevidíš svůj skutečný stav před svatým Bohem, pokoř své srdce, padni na kolena, volej k Pánu Ježíši Kristu a vydej se mu takový, jaký jsi, se vším všudy na život i na smrt, na milost i nemilost, s jedinou bytostnou pros­bou: „Bud milostiv mně hříšnému." A pros vytrvale a neodbytně, aby ti Bůh milostivě potvrdil, že tě přijímá. Tak, jako přijal oběť Ábelovu, uposlechneš-li, On ti své ujištění dá.
 
 
ZÁKON II.
 
Minule jsme si na Ábelově a Kainově oběti ukázali na dvě protichůdné cesty, na kterých hledá člověk své ospravedlnění, na dva zcela protikladné náboženské systémy, které procházejí v různých variantách, pod různými nálepkami celými dějinami se zcela rozdílnými výsledky smrti anebo života; na cestu zákona a skutků a naproti tomu na cestu milostí a víry. Dnes se potkáváme zase o kus dál, abychom uviděli zřetelněji cestu života, a pochopili, že zákon a milost nikdy nemůžeme směšovat. V I. kap. Janově v 17. verši jsme četli, že zákon byl dán skrze Mojžíše, zatímco milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Apoštol Pavel nás v 5. kapitole Římanům 13,14 upozorňuje, že chvíle, kdy byl skrze Mojžíše dán zákon, vyznačuje pozoruhodný předěl v lidské historii. Píše: „Hřích byl na světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon, smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem, než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít.“ V těchto verších je ukázáno na dobu, dokud ne­byl zákon dán. A je v nich také jasně vyznačen časový úsek od Adama až po Mojžíše.
 
V tomto období nebylo na světě žádné ,psané slovo Boží. Neexistoval tady žádny systém náboženského zákona daný Bohem. Řídicí i rozsuzující moci nad člověkem bylo jeho svědomí. Teprve, když přišel Mojžíš, byl dán i psaný zákon. Tento zákon je prostý a úplný. Nelze k němu nic přidat, nelze z něho nic ubrat. Víte, že před příchodem do zaslíbené země Mojžíš Izraeli všecka Boží ustanovení znovu připomíná. Proto můžete číst Desatero ne jen v Exodu ve 20. kapitole, ale také v 5. kapitole Deuteronomia. A před touto rekapitulaci čteme ve 4. kapitole Deuteronomia ve 2. verši kategorické slovo: „K tomu, co vám přikazuji, nic nepři­dáte a nic z toho neuberete. Ale budete dbát na příkazy Hospodina, svého Boha, které vám udílím." Bůh dal zákon přesně tak, jak chtěl. Každá literka, každý pun­tík, je tu nepohnutelný. Zákon je dokonalý, je bez omylu a bez nejmenší chybičky. Ještě jednou je to výslovně opakováno ve 13. kapitole Deuteronomia hned na začát­ku: „Všecko, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš, nic z toho neubereš." Ostatně platnost tohoto slova s plnou autoritou potvrzuje sám Pán Ježíš v kázání na hoře v 5. kapitole Matouše 1. verš a dál: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky. Nepřišel jsem zákon zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám, pokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko, ani jediná čárka ze zákona, dokud se všechno nestane." Snad ani není možné  jasněji prohlásit, že se zákonem člověk prostě nemůže smlouvat, anebo si s ním nějak lehkovážně zahrávat. Apoštol Pavel v 7. kapitole. Římanům 12. verš vyjadřuje nedotknutelnost zákona těmito slovy: „Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré." Nemůže byt jinak; protože tento zákon nevymyslel člověk. je slovem Boha, který je dokonaly. Ovšem chceme-li dosáhnout spravedlnosti plněním záko­na, pak musíme  dokonale dodržet všecka přikázáni, jinak propadáme soudu. Žádny kompromis tady není možný.  Tváři v tvář ostří zákona chce sice člověk se svatým Bohem smlouvat, ale Bůh nic takového nepřipouští. Jeho zákon života je stejně bezvyjimečný, jako kterýkoli jeho zákon přírodní. Buďto dodržuješ celý zákon, a to vždycky ve všem a za všech okolností, anebo všecka tvá námaha bude k ničemu. Se vší vážnosti zvaž,  co píše apoštol Pavel v 3. kapitole Galatským v 10. verši: “Ti, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: „Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno  v zákone a nečiní to." Jakmile se ve svém úsilí o dosažení spravedlnosti před Bohem dosta­nete jednou pod normu zákona, pak nemáte na vybranou. Musíte ho dodržet ve všech bodech vždycky a za všech okolností. Jestliže  selžete třeba jenom jednou v jediném bodu, padáte pod kletbu. Tak to potvrzuje i apoštol Jakub ( 2. kap. od 10. verše): „Kdo by totiž zachoval cely zákon a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, který řekl nezcizoložíš, řekl také nezabiješ." Jestliže nezcizoložíš, ale zabiješ, přestupuješ zákon. Ať hledáme jakkoliv, nenajde­me výjimku. Buď všecko, nebo nic. Chápeme-li, že v plnosti zákona se zrcadlí vlastně svatost Boží, pak také pochopíme, že od Adama až po dnešek ani jediný člověk nedokázal učinit Božímu zákonu zadost. Jediný tento zákon dokonale naplnil: Boží Syn Ježíš Kristus. A učinil mu zadost dokonce trojnásobně. Především všecka jeho přikázáni dokonale dodržel v myšleni, ve slovech i skutcích. Jediný on mohl říci představitelům izraelského náboženství právem do očí: „Kdo z vás  mě usvědčí z hříchu? A mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte?" (Jan 8,45-46 )Žádný člověk, ani úhlavní nepřátelé nemohli dokázat, že by byl Ježíš, třeba jenom jednou, v něčem přestoupil zákon. V druhé řadě Ježíš naplnil svým životem, dílem, smrtí i vzkříšením všechno, co bylo  řečeno o Mesiáši v zákoně i prorocích. Lukáš zaznamenává (24. kap. evangelia, verše 25-27 z rozhovoru vzkříšeného Pána s učedníky na cestě do Emauz jeho slova: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a pak vejít do své slávy? Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma." Mimochodem: Kristus je obsažen, už v Mojžíšovi! Tady to máte černé na bílém. A konečně naplnil Pán zákon v něčem, co je pro nás nesmírně důležité. Strpěl trest za náš hřích. Jak pozna­menává Pavel v 6. kapitole Římanům v 7. verši: „Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu." To znamená, že na tom, kdo je  mrtev, už hřích nemůže uplatnit žádnou moc. A tak poslední služba, kterou nám zákon vůbec může pro­kázat, je v tom, že nás usmrtí. A je lhostejno, jestliže jsi se provinil proti zákonu jednou nebo tisíckrát. Zákon tě umrtví jenom jednou. Ale jakmile tě zákon umrtví, pak už ti také nemůže nic jiného udělat. Smrt totiž znamená konec zákona. Zákon ve smrtí končí. Smrt je jedinou cestou, na které můžeme byt vymaněni z moci zákona. Pan Ježíš zemřel za ty,kteří úpěli pod tíhou zákona, a svou obětí zaplatil za jejích hříchy. Ty  máš tedy ve víře přistoupit na svou zaslouženou smrt a máš zemřít spolu s Kristem. Samozřejmě ve víře. Kdo zemřel, je totiž ospravedlněn od hříchu a nemusí se už vůbec ničeho bát. Pavel píše v 7. kap. Římanům ve 4. verši: „Právě tak jste se i vy, bratři mojí, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu." Tak tedy hleď: když Kristus zemřel, vstoupil do mé smrti, abych já vstou­pil ve víře do smrti jeho, která znamená její přemožení. Vždyť On je vzkříšení a život. Zemřel na mém a na tvém místě. Zemřel jako můj a tvůj zástupce. Zaplatil za můj i za tvůj hřích a zemřel ne jen hříchu, ale i zákonu. A já jsem ve víře zemřel skrze jeho smrt rovněž nejen hříchu, ale i zákonu. Protože jsem v Kristu, zákon už mi nemá co říci. Dostal jsem se jednou provždy mimo oblast jeho moci. Jak to dosvědčuje apoštol Pavel, to je to známé místo listu Galatským (2, kap. verše 19, 20]: „Já však odsouzen zákonem jsem podle zákona mrtev, abych byl živ Bohu. Jsem ukřižován spolu s Kristem. Nežiji už Já, ale žije ve mně Kristus. A život, který nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamilo­val a vydal sebe samého za mne." A Pavel k tomu dodává: „Nepohrdám Boží mi­lostí. Kdybychom mohli dosáhnout spravedlností skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná." Tak je tedy před námi konec zákona, a buď Pánu Bohu za to chvála a dík. Kristus naplnil zákon trojnásobně a stal se sám koncem zákona. Tak to svědčí i Pavel Římanům (10. kap. 4. verš): „Kristus je konec zákona, aby spravedlností došel každý, kdo věří." Nu - a tady se ptám: „Věříš? Ale v skutku věříš? Co nazýváš vlastně vírou? Tady si zjednej jasno. Věříš-li, pak pro tebe Kristus znamená konec zákona, ať jsi kdokoliv. Ať jsi žid anebo pohan. Pak už vskutku není rozdíl mezi židem a pohanem. I když podle zákona byli židé Bohu blízcí a pohané vzdálení, v Kristu platí ta nová skutečnost, o které čteme (Efezským 2. kap., od 14 verše): „V něm je náš mír. On spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana stvořil jednoho nového člověka a tak nastolilmír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle. Na kříží usmrtil jejich nepřátelství" Kéž bychom přijali a pochopili, jaké rajské bohatství je nám tady dobyto a darováno. Chceme snad popřít, že existuje dodnes nepřátelství mezi židy a pohany? Copak nevíme, co se dělo za Hitlera? Copak nevíme, co se koneckonců děje i dnes? A uměli bychom toto zvláštní nepřátelství ně jak pravdivě vysvětlit a zdůvodnit? Jeho pravou příčinou je zákon. Zákonem byl totiž Izrael oddělen od všech ostatních národu, a je úžasnou pravdou, že pokud jste pod zákonem, pak vás zákon znepřáteluje se všemi, kteří pod ním nejsou. Pročpak je pravověrný katolík nepřítelem baptisty? Pro svůj nábožensky zákon. Proč baptista nemiluje letničního? Pro svůj náboženský zákon. Proč se koneckonců letničtí dívají svrchu na ty, kteří nevyznávají, tak jako oni? Pro svůj zákon. Zhlédli se v liteře. Zákon totiž produkuje nepřátelství. Kristus tuto zeď, která v chrámě oddělovala, jak víte, pod trestem smrtí židy a pohany, svou obětí zbořil. To je výmluvný obraz. Žel, my křesťané nastokrát rozdělení jsme tu zeď znova vystavěli a ten nesmírný prostor svobody a lásky jsme pečlivě rozškatulkovali do těch svých ubohých ohrádek katolické, baptistické, luteránské, letniční, apoštolské, atd. Jakmile v oblastí víry vyznáváte i nějaký náboženský nebo církevní zákon, pak se okamžitě nepřátelsky oddělujete. Pán Ježíš usmířil všechny narůzno rozdělené ve svém těle, když z nich stvořil jednoho nového člověka. Kde tedy tento novy člověk je? Uvědomme si, co Bůh pro nás Kristovou smrtí učinil, jak to zvěstuje Pavel v listu Kolosenským (2. kap. verše 14-16 ): „Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela  jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i silu a slavil nad nimi vítězství. Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám." My říkáme, že Bůh přibil na kříž naše hříchy. Ale Pavel svědčí, že Bůh přibil na kříž také zákon, onen dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám. Vždyť právem stál právě zákon jako překážka mezi Bohem a námi. Pro přestoupení zákona jsme nemohli přistoupit k Bohu. Bůh zákon dal a proto také i jenom Bůh mohl zákon křížem smazat. Tak jako v důkladné pevné síti uváznou všecky ulovené ryby, tak v síti zákona zůstaly zataženy všecky naše hříchy. Zákon se nám stal  dlužním písmem v ruce Boží, v němž zůstaly zapsány všecky naše dluhy, tedy i myšlenky  i skutky, jimiž jsme nesplnili normu svaté Boží spravedlnosti. Bůh však tento úpis smazal Kristovou krví a spolu s ním přibil na kříž. A proto nikdo nemá právo odsuzovat nás za to, co jíme nebo pijeme, nebo kvůli svátkům, kvů1i novoluní nebo sobotám. Přibitím všech ustanovení zákona na kříž bylo smazáno i ustano­vení soboty. Platí-li slovo Efezským 2, 15; že Kristus svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů ( cituji doslova), pak ztratilo svou platnost i čtvrté  přiká­zání. Kdybychom byli pod zákonem, museli bychom samozřejmě dodržovat i sobo­tu. Tu sobotu totiž není možné z lidské vůle nahrazovat neděli a tvrdit to, protože neděle se od starozákonní soboty liší původem, obsahem i způsobem. A samozřejmě ani z této neděle není možné pak dělat nový zákon. Jsme pod milostí, proto nás němá nikdo právo soudit ani kvůli sobotě, ani kvůli neděli, ani kvůli něčemu jinému: Opakuji jenom, co píše Pavel Římanům 6,14. „Hřích už nad vámi nebude panovat, vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí." Hned v té další proslulé 7 kapitole Pavel probírá svázanost člověka se zákonem. Jako svazek ženy s mužem v manželství, který platí, dokud je manžel živ, jakmile však zemře, žena je svobodná. Ve 4. verši potom Pavel říká: „Právě tak jste se i vy, bratři moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu." Pavel tady svým slovem postihuje největší překážku, která stojí v cestě především po celá staletí pravověrným židům. Žid, který se rozhodne pro Pána Ježíše Krista, se nikdy nevyhne mučivé výčitce svědomí, že zrazuje Boží zákon, i svůj národ. Pavel svým obrazem říká, že; Izrael žil v manželství  se zákonem. Pokud zákon žije, dopustil by se tedy Izrael cizoložství, kdyby se obrátil k někomu jinému. Ale i Izrael brzy pozná, že jeho první manžel - zákon - zemřel, a tím okamžikem bude Izrael jako ta vdova svobodny, aby se mohl znovu provdat, což znamená přijmout Krista jako vzkříše­ného Mesiáše, aniž by se tím dopustil cizoložství. My nejsme ovšem voláni k tomu, abychom otrocky plnili literu. Bůh nám dal svého Krista, abychom ve víře v něho byli jím dovedeni do plné svobody synů Božích. Můžeme tedy říci, že jsme sami na sobě prožili platnost slova 7. kapitoly Římanům 5, 6: „Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona a smrti, takže sloužíme Bohu v novotě Ducha, ne pod starou literou zákona." Tady, je ukázáno na to jedinečné znamení, kterým se odlišují synové Boží od všech ostatních lidí,  tedy i od těch, kteří si pouze myslí, že jsou křesťané. V l. kápitole ve 14. verši je to řečeno ještě jasněji: „Ti, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou synové Boží" Všecko tedy záleží na tom, zda jsme přijali Božího Ducha, který je Duchem DOKONALÉ SVOBODY, osvědčuje se svým OVOCEM, jak to vyplývá z 5. kapitoly Galatským. Pavel tam v 18, verši Galaťanům výslovně píše: „Dáte-li se vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem." je to v příme souvislosti a shodě se slovem, které je psáno i do Říma v 8. kapitole v 15. verši: „Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba Otče." Kdo žije pod zákonem, ten neví vlastně, co je radost. Duch otroctví a strachu - to je pravé zákonictví. Zákoník se řídí strachem, který ho vleče pořád k smrti. A když se podíváme do dějin křesťanstva, myslím, že až užasneme. Naprostá většina křesťanů v minulých stoletích žila tímto duchem otroctví a strachu. Jejich takzvané křesťanské jednání bylo určováno strachem, že se dopustí něčeho špatného, že se proviní, že půjdou do pekla, ale tahle motivace nemá nic společného s Pánem Ježíšem Kristem. Kdy konečně vezmeme vážně a důsledně to obrovské apoštolské slovo ze 3. kapitoly listu Galatskym: „Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil? Vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus, ten ukřižovaný. Chtěl bych se vás zeptat jen na jedno. Dál vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky ze zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího a teď spoléháte sami na sebe? Tak veliké věci jste prožili nadarmo? A kdyby jen nadarmo." Já jsem tato slova také léta nechápal. Na základě snad stovek rozhovorů s křesťany nejrůznějších denominací i zaměření žasnu, že i dnes jsou chápana - skoro bych řekl  jen vyjímečně. Ach, pošetilí Galatští, kdo nás to tak obloudil? Nepodvedli jsme sami sebe? Ani smilstvo, ani opilství, ani sváry v Korintu nenadělaly Pavlovi tak veliké a hrozivé starosti, jako zákonictví Galaťanů, kterým musel napsat snad nejhroznější slovo, jaké kdy křesťanskému sboru psal: „Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona. Pozbyli jste milosti." Nebo podle Kralic­kých: „Vypadli jste z milosti, zbavili jste se Krista." Je to tady před námi posta­veno znova, naprosto jasně. Buď zákon, anebo milost. Není možné míchat obojí dohromady. A vězme přitom tedy, že zákon znamená ducha otroctví a strachu. A tohleto otroctví může být tak silné, jako závislost člověka na drogách. To je duchoví droga. A proto věz, že z bludu člověka sám nevyprostíš. Z vazby zákona sám nikoho nevysvobodíš. Nanejvýš dosáhneš toho, že se na tebe rozhněvá a zesiná jako Kain na Ábela. Jestliže jsi však přijal spasení z pouhé milosti skrze víru a v něm dokonalou svobodu synů Božích, važ si jí nad vlastní život. A nezapomeň na apoštolské svědectví i napomenutí. Je to začátek 5. kapitoly listu Galatským: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“
 
 
ZÁKON III.
Přečtěte si ze 7. kapitoly listu Římanům prvních 24 veršů a v listu Galatským z 3.  kapitoly verše 23-25. Na příběhu Ábela a Kaina jsme si ukázali dva proti­chůdné náboženské typy a ovšem také celé systémy. Kain vyznačuje cestu zákona a skutků, která produkuje vrahy. Ábel ztělesňuje cestu víry, která bývá i cestou mučednickou. Ukázali jsme si také, že nejenom mojžíšovský zákon, ale i různé zákony lidské lidi od sebe oddělují, ba dokonce je znepřátelují, a poznali jsme rovněž, že žádná jiná cesta k ospravedlnění člověka neexistuje než cesta zákona a  skutků, nebo cesta milosti a víry, a že jedna cesta přitom naprosto vylučuje druhou a nelze , jít současně cestou zákona i cestou milosti, že nelze byt ospra­vedlněn částečně ze skutků zákona a částečně z milosti. Víme, že od Adama až po Mojžíše žádny psaný Boží zákon tu nebyl, že člověk se řídil jen zákonem vepsaným na desky svého srdce, tedy svědomím. Víme, že zákon daný prostřed­nictvím Mojžíšovým tvoří dokonaly celek, k němuž nelze nic přidat a z něhož nelze nic ubrat. Pochopili jsme, že zákon je třeba dodržet cely vždy, za všech okolností i ve všem, jinak propadneme hříchu a tedy i smrti.
 
            Poznali me, že žádny člověk zákon dokonale nedodržel, že to byl jediný Kristus, který splnil cele jeho normu, že splnil ve všem poslání Mesiáše před­pověděného proroky a že zaplatil svou smrtí za hřích světa, tedy i nás. Jestliže jsme zemřeli ve víře spolu s Kristem, pak  jsme mrtví pro hřích, který nad námi už nemůže panovat, a jsme mrtví i pro zákon, který už nám nemá co říci, protože Kristus je koncem zákona. On odstranil zákon jako prostředek, který by sloužil k ospravedlnění. Bůh přibil zákon na Kristův kříž a odstranil ho tak z cesty jako překážku, která stála mezi Bohem a námi. A důsledek? Křesťané nejsou pod zákonem jsme pod milosti a jsme důrazně varováni, abychom se v ničem nevraceli zpátky pod zákon jako Galatští, jimž musel Pavel napsat: „Vy, kteří hledáte znovu ospravedlnění ze zákona, jste vypadli z milosti a zbavili jste se Krista" - co znamená zahynutí. Je tedy teď na čase zeptat se, proč tedy byl zákon vůbec dán, a ukázat si, co a jak vlastně při nás působí. Především je nutno vědět, že zákon nám v žádném případě nebyl dán proto, aby se nám stal prostřed­kem k ospravedlnění. Bůh také nikdy neočekával, že by někdy nějaký člověk dos­áhl ospravedlnění dodržováním zákona Vždyť ze skutků zákona nebude předním nikdo ospravedlněn, neboť ze zákona pochází poznání hříchu, jak si můžeme velmi jasně přečíst ve 3. kapitole listu Římanům ve 20. verši. Galalským to říká Pavel těmito slovy (3, 11) „je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: “Spravedlivý bude živ z víry.” Zákon však nevychází z víry, nýbrž praví: kdo bude tyto věci činit, získá tím život." Bůh nám dal zákon jako zrcadlo, abychom v něm poznali, kdo jsme, neboť ze zákona pochází poznání hříchu. I když budete cítit sebevětší subjektivní potíže, odpovědný lékař vám nepředepíše účinný lék, dokud nebude vědět, co vám vlastně doopravdy je. A zákon určuje naší diagnózu. Tváři v tvář zákonu si totiž můžeme uvědomit svůj hřích. „Co tedy máme říci?" píše apoštol Římanům (7.kapitola, 7 verš): „Že zákon je hříšný? Naprosto ne. Ale hřích bych nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal ani žádostivost, kdyby zákon neřekl nepožádáš.”  Pouze zákon, toto dobré diagnostické zrcadlo, mi umožnil poznat můj hřích. A ve 13. verši Pavel praví: „Bylo snad to dobré příčinou mé smrti? Naprosto ne." Hřích však, aby se ukázal jako hřích, způsobil mi tím dobrým smrt. Tak skrze přikázání ukázal hřích celou hloubku své hříšnosti." Smyslem zákona a přikázání je tedy odhalit hloubku hříchů, který láme, ničí a vleče člověka do zahynutí. Dokud nepoznáš hloubku svého hříchu a jeho povahu, nikdy ani náležitě nepochopíš, že potřebuješ spasení. Pán praví: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spra­vedlivé, ale hříšníky." Jenomže ty budeš jeho slovo vždycky vztahovat spíš na ty druhé, jestliže jsi sám na sobě nepoznal hrůzu hříchu a  smrtelné účinky této děsivé sily. Bez zákona budeš klasifikovat lidi jako lepší a horší, dobré a zlé, slušné a špatné, a sám ve svých očích budeš sebe vždycky řadit k těm lepším. Tak to dělají všichni, kdo jsou duchovně slepí. Platon patřil jistě k nejbystřejším lidem všech dob. A přitom se domníval, že stačí, když víme, co je správné. Tuto znalost pokládal za ctnost. A mýlil se samozřejmě stejně naivně jako liberálové, kteří nás v mládí vychovávali a vštěpovali nám své zcela pochybné heslo „v práci a věděni je naše spasení". Filosof uzná, co je správné, a potom dělá,to co je špatné. Divíte se, že tohleto ani Platonův mozek nechápal? Není divu. Platon neměl zrcadlo, které by mu odhalilo hřích. Nebyl schopen stanovit diagnó­zu. My nejsme Pánu Bohu dost vděční za to, že nám dal do ruky Bibli. Jedinou knihu na, světě, která nám zjevuje pravdu o nás. Platon ji neměl, ani neznal. Jde ovšem o to, s jakou opravdovostí a s jakou důsledností měříme svůj život normou zákona. Ono se to ukáže právě na tom, do jaké míry poznáváme hřích. Mnozí tak­zvaní křesťané nám prostě paušálně vyznají, že jsou hříšní, což je vyznání velice laciné, řekl bych skoro bezcenné. Ve skutečností jejich poznání i chápání hříchu je velice povrchní, sotva částečné. A žel, i s jejich přijetím a poznáním milosti to pak není o nic lepší. Kdo neuhne a dovolí, aby světlo zákona proniklo jeho srdcem, ten potvrdí jako svou zkušenost Pavlovo svědectví ze 7. kapitoly Římanům, 14-18: „Víme, že zákon je svatý, já však jsem hříšný, hříchu zaprodán, nepoznávám se ve svých skutcích. Vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestli však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Tak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro to dokážu, ale vykonávat už ne." Jistě jste mnozí už nejednou vážně přemýšleli o tom, co je vlastně ve své podstatě hřích. My na to nedokážeme přesně odpovědět, protože hřích je mimo logiku a tedy mimo vysvětleni. Ale na základě Písem svatých můžeme říci, že to je ničivá duchovní sila zla a že má dokonce kosmicky dosah. Projevuje se nepřátelsky vůči Bohu a působí destruk­tivně. Má v nás, tedy v naší přirozené povaze zděděné po Adamovi, svého ochot­ného spojence, protože naše povaha je náchylná k neposlušnosti. Tudy působí klamající a ničivá moc hříchu v celém světě. V každém z nás je něco, co se nějak dostává pod vliv hříchu a působí vinu tím, že se to zvrhne ve skutky neposlušnosti a vzpoury proti spravedlnosti. A to něco Bible nazývá starým člověkem, starým Ada­mem, tělem, tělem hříchu nebo tělesnost. Není tím samozřejmě míněno naše fyzické tělo, nýbrž naše povaha, kterou jsme v tomto svém fyzickém těle, a zrcadlo záko­na zjevuje nejen hřích, ale i tuto povahu vzbouřenců proti Bohu. Jistě jsme mnozí při setkáni s Božím zákonem zjistili, v jakém rozporu jsme s ním, chceme-li svůj život tak říkajíc polepšit a podle zákona žít. Když jsem se rozhodl žít opravdu dobře, začal jsem teprve poznávat, jak jsem ve skutečnosti špatný. Čím jsem chtěl být lepší, tím jsem by1 horší. Až jsem to prostě jako, úplně nemožné vzdal.A prožil jsem přitom hodně bolesti i zoufalství, protože se nenašli křesťané, kteří by mi ukázali a vysvětlili, že to, co prožívám, už dávno popsal apoštol Pavel slovy, která jsme si zrovna citovali ze 7. kapitoly listu Římanům. Zákon mi ukázal i kázal jasně, co mám dělat, a já jsem si umínil, že to dělat budu. Jenomže právě tehdy zača­ly největší potíže a trvaly, dokud jsem nepochopil, že jsem v situaci přesně popsané v těch verších 14-18 7. kapitoly listu Římanům. Zákon mi tedy ukázal na dva základní životní problémy, totiž na můj hřích a na mou tělesnost. Ale v zákoně  spatřujeme i předobraz Krista. Zákon totiž nejen osvětluje jádro problému, ale uka­zuje taky na jeho řešení. Připomeňme si situaci učedníků krátce po vzkříšení, kdy nebyli schopni; ba dokonce ani nebyli příliš ochotni uvěřit tomu, že Pán vstal z mrtvých. Tehdy jim nepoznán na cestě do Emauz řekl ta důležitá slova, která zaznamenal Lukáš: „Jak jste nechápaví to je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztaho­valo ve všech částech Písma." Tady to máme. Začal od Mojžíše, tedy od zákona. Při zjevení v Jeruzalémě to Pán znovu potvrzuje (24. kapitola Lukáše): „Podali mu, kus pečené ryby, vzal si a pojedl před nimi. Řekl jim: To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno` - a teď pozor - ,v zákoně Mojžíšově, v prorocích a v žalmech. Tehdy jim otevřel mys1, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: ,Tak jest psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých.  V jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem: " Otevře-li Pán i nám oči abychom rozuměli Písmům, vidíme skutečně, že každá oběť bez vyjímky, která byla ustanovená ve Starém zákone, ukazuje na Pána Ježíše Krista. Ale ani tady smysl zákona nekončí. Posláním zákona je totiž přivést nás ke Kristu, a v tomto směru je pro nás klíčovým poselstvím slovo, které píše Pavel Galatským ve 3. kapitole, verše 23-25: „Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena." Zákon byl tedy naším dozorcem, možno taky přeložit, vychovatelem (kraličtí překládají  pěstounem) až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme už nad sebou  dozorce. To řecké slovo, které je tu česky vyjádřeno výrazem dozorce ( nebo podčarou najdete vychovatel), je pajdagogos. Ono sice velice připomíná dnes běžně známé slovo pedagog, ale tehdy neoznačovalo žádného učitele. Učitel byl nazýván didaskalos. Pajdagogos, tedy řekněme tehdy pedagog, byl zpravidla spoleh­livý vzdělaný otrok, k němuž rodina jeho pána měla takovou důvěru, že mu svě­řovala počáteční výchovu svých dětí. Dokud ty děti byly malé, dohlížel na ně, cvičili je v základních pravidlech poslušnosti, v rozpoznávání dobrého a zlého, a to je zvláštnost: směl je i trestat. Jeho poznávacím znakem, který najdete dokonce na obrazech a reliéfech z antiky, byla hůl v jeho ruce. A když byly děti potom větší, vodil je do školy, kde je od něho převzal učitel - didaskalos. Po vy­učování je zase doprovázel domů. Kraličtí tohle slovo tedy přeložili slovem pěstoun, a tento pěstoun byl k dětem téměř vždycky daleko přísnější než jejich otec. On k tomu měl plnou moc. Zákon nám tedy byl dán jako pěstoun, který nás měl naučit rozeznávat dobré a zlé, i dbát na základní pravidla poslušnosti. A potom nás měl přivést ke skutečnému učiteli, jímž je Pán Ježíš Kristus. To je obraz velice výmluvný a jasný. Ale citované slovo mluví také o těch, které zákon střeží jako své zajatce do chvíle, než přijde víra. A tohle je jasná řeč o Izraeli. Zákon způsobil, že Izrael,  rozptýlen do celého světa, se už téměř 2000 let udržel přes všecky pogromy, přes všecka rasistická pronásledování. Udržel se jako oddělený národ, který s ostatními národy nikdy nesplynul. Kdyby lidé trochu přemýšleli, pochopili by, že to je zázrak před očima celého světa. Na Izraeli se plni proroctví, které vyslovil už Bileám. Čteme o něm v  knize Numeri 23. kapitola, 9. verš: „Je to lid, který pobývá odděleně, nepočítá se mezi pronárody." Jenom zkuste přemýšlet, jak by asi za podobné situace dopadly ostatní národy. Má dcera například žije 22 let v Kanadě, ale její děti už neumějí česky. Zákon odděloval Izrael od ostatních národů do chvíle, kdy bylá v Kristu zjevena cesta Boží milosti, a i když Izrael neuvěřil, jeho oddělení trvá, protože Boží plány s Izraelem nejsou dosud u konce. Takové jsou tedy funkce zákona. A teď si pozorně všimněme, jaké jsou jeho účinky, abychom byli navždy vyléčeni ze snahy žít náboženstvím zákona a skutků. To první, co zákon působí, by nás vlastně mělo uvést v úžas. Podněcuje v nás hřích. Jenom čteme pozorně, co píše Pavel Římanům 7, 5. verš: „Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti." Co to tedy zapalovalo naše vášně? Zákon! Co v nás udržovalo hřích při moci? Zákon! 9. a 10. verš je přímo šokujícím prohlášením: „Já jsem kdysi žil bez zákona. Když však přišel zákon, hřích ožil a já jsem zemřel." Prosím vás, ať se podíváte na tenhle výrok z kterékoli strany, jeho vyklad prostě vyráží dech. Předně: Pavel, stejně jako já i jako ty, byl potomkem Adamovým a jako takový byl kdysi živ bez zákona. Ale přišel okamžik v jeho životě, kdy uslyšel slovo zákona a jeho přikázání, a v té chvíli se to stalo: „Hřích ožil a já jsem zemřel." Řečeno jinak: kdyby byl Bůh nedal Adamovi žádné přikázání, Adam by byl nikdy nemohl zhřešit. Jakmile však přikázání dostal, vzápětí se jako jeho následek objevil hřích:. Ty i já jsme byli původně živi v Adamovi bez zákona. Pak jsme se však setkali se zákonem, a už to tady bylo. Hřích ožil a my jsme zemřeli. Dál: Pavel byl Izraelita, a Izrael byl vysvobozen z egyptského otroctví nikoli skrze zákon, nýbrž z milosti vírou v ochrannou moc krve beránka, kterou byly označeny veřeje izraelských příbytků, ještě k tomu zvenčí, ne zevnitř, Izrae­lec to neviděl, protože byl uvnitř V pokoji. V té době hřích spal a Izrael žil vírou. Zákon by dán asi padesát dní po vyjití z Egypta. A jakmile Izrael dostal zákon, první věc, které se dopustil, bylo uctívání zlatého telete. Tedy přestoupení hned prvního přikázání. A příčinou bylo právě toto přikázání. Ono podnítilo hřích aby ožil. jinak řečeno, Bůh vysvobodil svůj lid z Egypta z milosti. Ale pozor: také ho zkoušel. Chcete jít celou cestu milosti? Anebo si chcete ten svůj vstup do zaslíbené země nějak zasloužit? A Izrael samozřejmé prohlásil: „My si ho chceme zasloužit.". Hned pár dní nato došlo ke katastrofálnímu pádu. Poté přikázal Bůh Mojžíšovi, aby vymezil hranici kolem hory Sinaj, aby se lid nepřibližoval. Tu vzdálenost mezi Bohem a jeho lidem totiž nastolil zákon. Jak nesmírně pošetilý byl:Izrael, který mohl jít cestou milosti až do cíle, a místo toho volil skutky , zákona. Jak pošetilí jsme my. Znáte vůbec někde nějakého křesťana, který někdy neupadl do téhož omylu? Spasen z milostí si najednou začneš spasení jakoby zasluhovat skutky, a ztratíš pokoj, staneš se znovu otrokem, velice brzy dostane ostrý kriticky jazyk, protože u tebe nebude k nalezení ani stopa lásky. A tady hrozí veliké nebezpečí každému z nás. Přijal jsi spasení prostinkou vírou, jako dar: z pouhé milosti, a pak si řekneš: „Tak, a teď jsem očištěn od svých hříchů, teď už jsem docela v pořádku, chodím pravidelně do shromáždění,a v mém životě i okolí se velice mnoho změnilo, teď už umím dokonce zpaměti takových dobrých sto, veršů z Písma, každé ráno se ztišuji k modlitbě, a to ostatní teď už zvládnu  svým úsilím." A právě tohle končí katastrofou. Možná že právě v tom je největší překážka opravdového chození v Duchu. Jsou lidé, kteří včera uvěřili a dnes  chtějí být svatí a dokonalí a jednou provždy žít v plné svobodě Kristově, jsou jiní kteří od včera zrozených duchovních nemluvňat očekávají přes noc hojné ovoce Ducha a především lásku. Tohle ovšem nikdy nebude fungovat. Od víry ke skutečné lásce může byt  dlouhá cesta. Není možné prožít prvou kapitolu epištoly Římanům - a hups! - rovnou z ní skočit do osmé: Ne, ne to nejde! Všecky ty kapitoly je nutno prožít postupně. To je prožité, probolené svědectví. Mnozí se domnívají, že sedmá kapitola Římanům, která končí tím hrozným výkřikem nad sebou samým: „Bídný já člověk, kdo mě vysvobodí z toho těla smrti?", že ta kapitola patří jinam, někam daleko blíž k začátku. Někteří teologové si  mysleli, že tady došlo snad k nějakému přehození. Vždyť ve třetí kapitole mluví Pavel o překonání hříchu a v šesté o překonání staré přirozenosti a o vysvobození k novému životu. Tak co tedy vůbec chceme víc? A přece nám chybí, i po tom všem, právě  to nejtěžší - vysvobození od zákona. Přečetl jsem sám tři knihy, tři zevrubné výklady dopisu Římanům, a domníval jsem se, že už rozumím. Ale  teprve v poslední době začínám chápat, co znamená skutečné vysvobození ze zákona a tedy trvající pouhá milost. Derek Prince vyznává, že mu to trvalo třicet let, než byl vysvobozen ze zákona. Věřím, že ti, kteří dnes přijímají Pána Ježíše  a poznávají z jeho ruky spasení vírou z pouhé milosti, projdou touto cestou mno­hem rychleji. Má-li se totiž církev plně probudit a postavit se na nohy víry jako dospělá, pak je třeba na toto po léta opomíjené téma  znovu kázat a vytrvale  ukazovat. Nebyli jme přece povolání k tomu, abychom zůstali zajatci zákona. Jsme povoláni v dokonalou svobodu synů Božích. Abychom k ní došli, je třeba ovšem Pána poslušně následovat. Čím důsledněji a horlivěji ho budeme následo­vat, tím dříve, budeme také plně svobodní v lásce a k lásce.
 
ZÁKON IV.
 
                Přečtěte si ve třetí kapitole Galatským 19. verš a odtud až do prvého verše kapitoly 5. Posledně jsme si pověděli o některých důležitých funkcích zákona. Především v tom, že zákon nám slouží jako diagnostické zrcadlo, ve kterém poznáváme svůj hřích, svůj skutečný stav před svatým Bohem. A potom jsme se za­mysleli nad překvapivou skutečností, že zákon podněcuje hřích. Sledujeme-li však smysl a působení zákona důsledně dál, dojdeme k poznání, které opravdu může leckoho šokovat. V prvém listu Korintským v 15. kapitole, verš 56. čteme: „Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona." To je výrok až otřásající. Jsou lidé, kteří mají strach z milostí. Bojí se, co by si počali, kdyby neměli soustavu příkazů a zákazů, která jim jasně předříkává, co mají, co nemají, co smějí a co nesmějí dělat. Vůbec si nedovedou představit, jak by vlastně žili, kdyby pro ně neexistoval zákon. A přece jako křesťané známe jistě zpaměti tu slavnou pravdu, která je osobní zkušeností vítězného života, stejně jako jistota odpuštění hříchu, pravdu, kterou zapsal apoštol Pavel. Už jsem to citoval několikrát v 6. kapitole Římanům ve 14. verši takto: „Hřích už nad vámi nebude panovat, vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí" To znamená, jste-li pod zákonem, hřích nad vámi panuje a bude panovat, protože zákon posiluje vládu hříchu nad vámi. To první, co zákon působí, je přestoupení. Ve 4. kapitole Římanům v 16. verši je psáno: „Zákon s sebou nese Boží hněv. Kde není zákon, není ani přestoupení zákona." Přestoupit znamená nedbat, jít za hranici, kterou je ti zakázáno přestoupit, a tuto hranici stanovil zákon. Kde taková hranice nebyla stanovena, tam ji také nelze přestoupit. Bez zákona se nikdo nemůže stát ani jeho přestupníkem. Pavel nám říká, že přestoupením zákona vyvoláváme hněv zákonodárce, který zákon vy­hlásil. Zákon tedy působí jako jeho přestoupení a přitom vyvolává i Boží hněv. Tohle pochopíme třeba i na svých všedních zkušenostech. Maminka jde třeba nakupovat a nechá malého synka doma. Když se vrátí, zjistí, že chlapeček zatím otvíral její toaletní potřeby a krémy a natíral jimi všechny boty v rodině. Protože maminka o těchto věcech nikdy předtím žádny konkrétní rozkaz nebo zákaz nedala, omezí se na to, že tentokrát prostě synka jen napomene, zdvihne ukazováček a dá mu jasný rozkaz, který teprve od té chvíle platí: „Tak a teď si dej pozor a tohle už nikdy nedělej." Když odchází nakupovat podruhé, připomene to synkovi znovu ještě ve dveřích a vztyčí varovně prst. Zaklapnou dveře. Jenomže protože je chlapeček na tom stejně jako vy a jako já, sotva zaklapnou dveře, už ho zajímá jediné: maminčiny pleťové krémy. A když se maminka vrátí a spatří, co se stalo, tak se pořádně rozhněvá a začne i trestat. Zákon působí  přestoupení a tím i hněv. Je to divné? Možná. Ale je to tak. A zákon navíc i odsuzuje. Ihned na začátku 8. kapitoly Římanům Pavel vítězoslavně zvěstuje: „Nyní však není žádného odsou­zení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu, v Kristu Ježíši osvobodil tě od zákona hříchu a smrti." Zákon nemůže nikoho vysvobodit z odsouzení, protože naopak sám odsuzuje. Kdo je vnitřně odsuzován, ten vůbec ještě nevstoupil do oblasti Kristovy svobody a zůstává pod vládou satanovou, protože nevešel v dílo, které Bůh Kristovou smrtí pro nás vykonal, jak čteme (Kolosenským 2, 14: „Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i silu a slavil nad nimi vítězství." Bůh tedy zbavil zlé mocnosti vlády nad námi, vlády, které jsme byli podrobeni, dokud jsme byli vinni.  Chceš-li být vysvobozen z moci ďáblovy, je tedy třeba, abys byl zbaven svých vin, aby ses dostal z pravomoci zákona. To ovšem předpokládá, že se vydáš cele Pánu Ježíši a přijmeš ho jako svého Spasitele i Pána, aby tě vnitřně proměnil Vždyť přece každý přirozený člověk cítí, že k dosaženi spravedlnosti je třeba do­držet zákon. A máš-li se téhle neuskutečnitelné představy vzdát, potom musí být celé tvé myšlení radikálně změněno. Rozhodne-li se na základě svědectví, nebo třeba při evangelizačním shromáždění pro Krista, to ještě neznamená, že taková změna už v tobě nastala. Ta změna totiž zasahuje samy základy naší bytosti. Do­kud měříš svůj život a své skutky zákonem, zůstáváš ve zlořečenství, jak vyplývá z Pavlova slova ( 3. kapitola Galatským, 10. verš : „Ti, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboli stojí psáno proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a nečiní to." To už jsme si zdůraznili několikrát: „Kdo přestoupí zákon, třeba jenom jednou a v jediném bodě, je vinen a padá pod kletbu celého zákona. A připomněli jsme si také, že v zajatcích zákona vyvolává zákon nepřátelství vůči Bohu i vůči ostatním lidem, kteří žijí bez zákona, anebo mají zákon jiný. Zákon rozděluje člověka od Boha, i člověka od člověka. Z téhle skutečnosti tedy vyrůstá nejhlubší kořen i takzvané židovské otázky. A tuhle otázku je možno smazat pouze vírou v platnost Kristovy oběti a prolité krve, jak píše apoštol Pavel Efezským 2: „V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou oběti odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil  jejich nepřátelství" Ještě dávno předtím než jsem poznal Pána Ježíše jako svého Spasi­tele a Pána, jsem pracoval na místě, kde jsem měl příležitost poznat řadu Židů, i když si změnili jména. A už tehdy mi bylo divné, že nás odděluje jakási neviditelná bariéra, a bylo až nápadné, jaký odstup a jakou hlubokou nedůvěru projevovali ke každému, kdo nepatřil mezi ně. A i když jsem si to neuměl vysvětlit,  poznal jsem, že ani já nejsem schopen navázat s nimi naprosto bezprostřední přá­telský styk. Stál mezi námi zákon. Tento zákon se taky stává poutem, které pod­maňuje k službě, ba, místo vedení k svobodě, dokonce svazuje k otroctví.