Grano Salis - Recenze knih Dana Drápala Jak to všechno začalo a Léta růstu

Při čtení knížek Dana Drápala, emeritního seniora Církve Křesťanská společenství, nazvaných „Jak to všechno začalo“ a „Léta růstu“ (vydalo Křesťanské společenství Praha roku 2008, resp. 2009) se mi opakovaně vybavoval pocit z jednoho z těch několika málo momentů, kdy jsme se s autorem setkali. Bylo to v době, kdy se na Křesťanská společenství, v jejichž čele tehdy Dan Drápal stál, často ptali mě jako religionisty různí úředníci, posluchači na přednáškách, klienti v poradně a mnozí další.

Nevzpomínám si přesně na naše slova, ale ve společenském rozhovoru jsem se mu svěřil s tím, že mě trochu zmáhá tuto církev pořád hájit a vysvětlovat, že není tak špatná, jak si ji tazatelé představují. Reakce Dana Drápala na tento můj spontánní povzdech mě tehdy uzemnila a pocit z ní se mi vryl do paměti: podivil se, co kdo může proti Křesťanskému společenství mít a proč by mělo být třeba ho hájit. Případné námitky předem odsunul jako zcela okrajové a nepodstatné a případnou kritiku předem znehodnotil jako zaujatou a vycházející z nábožensky či mravně pochybných základů.

Dojem zdi, kterou se Dan Drápal chrání, aby se nemusel pouštět do kritické reflexe svého působení, se mi při čtení těchto dvou knížek stále vracel. Samotné knížky mi to ale neznehodnotilo. Jsou hezkým, místy až napínavým čtením; autor se snaží být upřímný, „pro poctivost“ (II. díl, str. 34) přiznává i prohry (propadnutí astrologii, manželské potíže), lituje několika chyb (I/58), a výjimečně se odvažuje dokonce i krotkého humoru (v půvabné příhodě s prodlužováním dřevěné nohy – II/76-77). Knížky tak dovolují Dana Drápala spatřit hodně lidsky: je možné mu alespoň do určité míry rozumět a leccos z jeho postojů pochopit a snad i ocenit.

Pokud se čtenář nenechá zmást podtitulem obou knížek („Historie Křesťanského společenství Praha“) a nehledá v brožurkách historii, pak je může jako subjektivní, niterné vzpomínkové knihy, odhalující autorovu osobnost a osobitost, jistě přivítat. Autor sice vyjádřil touhu, aby „spisek byl o sboru, nikoli o mně“ (I/9), ale (naštěstí) se mu to vůbec nepodařilo.

Porozumění pro lidské stránky pozdějšího seniora Církve Křesťanská společenství Dana Drápala může díky jeho vzpomínkám provázet i porozumění pro jeho vůdcovství. Autor v knížkách totiž (patrně nevědomky) prozrazuje své typické vůdcovské charakteristiky. Jeví se jako egocentrik, který suverénně vládne svému kosmu a v němž – jak grandiózně předpokládá - koná své (a Boží) „velké dílo“ (I/5). Jsou jmenovány desítky postav na orbitech v různých vzdálenostech kolem něho. Dozvídáme se také, kdo ho ovlivnil, jak si připravuje kázání apod. (což je všechno velmi zajímavé), ale – když už je to historie Dana Drápala a nikoli historie společenství - chybí zmínka o podpoře rodiny, o manželce, dětech: jako kdyby kvůli zahledění do kosmických dálek přehlížel ty nejbližší. V onom kosmickém rozměru si nepřipouští pochybnost o přímém vedení samotným Bohem (II/9,39 a na mnoha dalších místech), a všechny neúspěchy a pády tak může připsat satanovu působení (I/56,63 i jinde).

Jeho svět se černobíle rozpadá na ty, kdo ho podporují (těm pak staví pomník), a na ty druhé, pro které nemá příliš laskavá slova (např. hned na začátku, I/7-8). Ostatně - až hodně nepříjemně na mě při čtení působilo časté kádrování, které se táhne oběma knihami: Dan Drápal vystupuje jako znalec, který ví, u koho je „účast na shromážděních pouhou tradicí či nezbytným náboženským obřadem“ (I/42) nebo kdo je znovuzrozený a kdo není (II/81). Hlavně má ale neodolatelnou touhu stále poučovat a vysvětlovat (I/63) a sloužit svým svědectvím k následování (I/65). K tomu jsou v knížkách určeny hlavně jakési vložky či kázáníčka, psaná kurzívou a protkaná různými obhajobami a apely (autor v nich někdy nepříliš podařeně aktualizuje např. zmínkou o pánech Paroubkovi a Topolánkovi - I/63).

K vůdcovství (zdánlivě paradoxně) patří také křehkost a závislost na mínění a podpoře druhých lidí. Ano, zdá se, že velmi hluboko je v Danu Drápalovi přítomna silná potřeba uznání a přijetí, což může souviset s odmítnutím, které pocítil v dětství (I/65). Nepřekvapuje proto, že se autor jeví jako snadno ovlivnitelný – lehce propadá astrologii (I/55) a velmi snadno se zase od ní odvrací (I/56), dělá rychlá a převratná rozhodnutí pod vlivem nějakých knížek (II/71), obdivuje Dereka Prince (když vstoupil do místnosti, připadal si jako ve snách - II/73) apod.

A stejně tak by vlastně neměla překvapit ani ona zeď naznačená na začátku této recenze, která ho chrání před reflexí, jež by jeho uznání a přijetí mohla zpochybnit. Je tedy asi nutné se smířit s tím, že se proto pravděpodobně nikdy nepokusí pochopit své odpůrce (evangelíky i evangelikály) a neporozumí tomu, že nemuseli být jenom pokrytečtí, vychladlí, neznovuzrození, liberální (to je snad ta nejhorší nadávka) apod., ale že prostě (a právem) viděli v působení jeho společenství jiný způsob zbožnosti, než je ten jejich. Docela logicky se pak bránili „vývozu“ charismatické zbožnosti do svých „vyšeptalých liberálních“ (I/81) sborů a církví, a to ani ne tak proto, že by ona zbožnost byla charismatická, ale proto, že byla (a je) prostě jiná, než jaká je ta jejich.

Patrně se musíme smířit s tím, že se Dan Drápal bude i nadále hněvat, když mu záludnost tohoto „vývozu“ někdo připomene (jako brožurka „Charismatická církev sjednocení“, která ho asi zvláště popudila – II/84). Patrně nepřijme, že charismatická tradice je (jen) jednou z křesťanských tradic: považuje ji za „dědice evangelictví“ (II/18) a stále se snad domnívá, že to je cesta, kterou by měli jít všichni. Jako důvody, proč nejdou a proč na ně „jiskra nepřeskočila“ (II/14), uvádí u Českobratrské církve evangelické závist, střízlivost její zbožnosti, sebespokojenost, poraženectví a nezájem o misii (II/15-16). Ačkoli se hlásí k charismatické teologii (I/82), přehlíží teologické a liturgické rozdíly mezi církvemi a do omrzení opakuje, že od ostatních tradic odlišuje tu jeho v podstatě jen upřímnost, tedy „chození ve světle“ (I/66-68).

Také odhalení Dana Drápala jako vůdce dává velkou možnost ho lépe pochopit a jeho práci ve prospěch evangelia spíše přijmout, snad s obdivem, snad s vděčností či alespoň s větší shovívavostí. Bylo ostatně asi pro všechny strany dobré, že charismatické hnutí, jež existuje doslova na celém světě, k nám uváděl člověk, který byl vůdcem hluboce zbožným a mimořádně inteligentním. Jeho vzpomínky tedy považuji za velmi inspirující četbu, mnoho vypovídající o něm samotném, o vůdcovství obecně i (méně, ale přesto dost) o konci 70. let a letech 80., kdy se jeho působení v čele charismatického hnutí formovalo. Soudím, že může být inspirující nejen pro ty, kdo si na popisované období a jeho události pamatují a jimž působení svérázné hlavní postavy těchto událostí protnulo životní dráhu.

Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek Th.D.
vyučuje religionistiku na Husitské teologické fakultě UK, hostovsky i na dalších fakultách UK. Mluvčí Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů.

Psáno pro Bránu (časopis Církve bratrské), ChristNet.cz a Slovo a život (časopis Evangelické církve metodistické).

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace