Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Leitmotivem tohoto článku je následující paradox: jak to přijde, že se tak málo křesťanů počítá mezi politické liberály? Politický liberalismus (který tu odlišuji od teologického liberalismu – to je jiná kapitola) je myšlenkový směr, který (a) považuje stát za vhodný nástroj k dosažení několika jasně vymezených cílů, jako je například udržování vlády zákona (rule of law), národní obrana a ochrana lidské svobody, (b) vidí ve státu poměrně nebezpečnou hračku, která se snadno může vymknout z rukou, napáchat spoustu škody, způsobit mraky utrpení a zmařit miliony lidských životů. Viz posledních osm tisíc let lidských dějin.

Ne že by smyslem pravého křesťanského života měla být nějaká nezřízená vášeň pro politiku, ale těžko lze životem proplout, aniž by si člověk udělal alespoň nějaký názor na věci kolem sebe. Jenže jaký postoj by byl s evangeliem nejslučitelnější?

Co je křesťanská víra, to tu jistě není potřeba obsáhle vysvětlovat. Pro účely tohoto článku zdůrazním jen tolik, že ústředním motivem křesťanské zvěsti je justiční vražda nevinného člověka, spáchaná represivním státním aparátem na politickou objednávku. Narozdíl od mnoha jiných náboženství, jejichž vznik a rozvoj úzce závisel na mesalianci s nějakou politickou mocí (viz například hidžra v islámu či státní kulty starověku), vzniklo křesťanství nezávisle na státu – a vlastně i v opozici vůči němu (viz ta justiční vražda). Očekával bych tudíž, že ostražitost před státním aparátem a úpěnlivá touha držet si ho od těla a v co nejúžeji vytyčených mezích - tedy politický liberalismus – bude takřka součástí křesťanské DNA. A přece tu je ten paradox: jak to přijde, že se tak málo křesťanů počítá mezi politické liberály?

Vzývat Boha či vzývat stát?
Logickým důsledkem každého politického náboženství je zbožštění či “zposvátnění” státu, případně osoby vladaře. Odtud pochází pojetí chalífy jakožto nástupce Alláhova proroka, zde má původ označování čínského císaře za "Syna nebes", o zbožštění římských císařů ani nemluvě. I křesťanství se tomu propůjčilo, když se ve čtvrtém století stalo státním náboženstvím Říma. Když už Řím viděl, že novou víru nepřemůže represí, rozhodl se ji svést tím nejcennějším, co měl: nabídkou politické moci. Neslouží nám křesťanům ke cti, že církev šla po moci okamžitě, jak husa po flusu. Politizace křesťanství následně vedla ke všem těm "z Boží vůle" císařům, králům a králíčkům, ke "Svaté říši římské", která nebyla ani svatá, ani římská, ani říše, a v neposlední řadě i k politickému papeži, který vládl jako světský panovník a tituloval se přitom "Vicarius Christi".

Nový zákon má ovšem ve věci nějaké "posvátnosti" jakéhokoli státu či panovníka jasno. Kristus je sice král králů, ale zároveň trvá na tom, že Boží království není z tohoto světa (J 18:36) a že všichni sebestřední potentáti nejsou než loutkami na Boží šachovnici (J 19:11). Máme taky prý rozlišovat mezi tím, co je Boží a co je císařovo (Mt 22:21), a to přesto (nebo možná právě proto), že nejeden panovník prohlašoval Boží a císařovo za jedno a totéž, tedy že platit daně do jeho kasy znamená podporovat Boží úradek, jehož on, panovník, je obětavým vykonavatelem.

Jistě, evangelium nás nevyzýva k nějaké anarchistické revoluci či k životu v podzemí za každou cenu. Ty moci, které existují, jsou zřízeny od Boha, píše Pavel (Ř 13:1). Tudíž existence státního zřízení (nikoli nutně nějaké konkretní říše) je věc bohulibá, protože stát je lékem proti anarchii (odtud i liberální požadavek, aby stát dbal na udržení práva a pořádku). Vládcové jsou zajisté v Boží službě – ale jen když se drží svých úkolů (13:6).  Tím už se naznačuje, že jako každý nástroj, i stát je dobrý sluha, ale špatný pán.

Nerozum ‘státního poslání’
Ruku v ruce se zbožštěním státu (což je de facto forma modloslužby) pak šla ve všech politických kultech i představa, že stát má nějakou důležitou, posvátnou, světodějnou, spásonosnou úlohu, na níž závisí zdar dějin. Původně byla tato úloha formulována víceméně ve smyslu šíření pravé víry. Byzanc se ujala šíření evangelia tím, že výsledky nikajského koncilu vydala ve formě zákona, Karel Veliký konvertoval Sasíky vojensky, Rusko přijalo imperiální doktrínu třetího Říma, o politickém podtextu misie v Novém světě ani nemluvě – to vše přesto, že Kristus nabádá, abychom šířili víru svědectvím a příkladným životem, nikoli mečem či vládní vyhláškou. V moderní době se totéž dějinné poslání státu projevuje v každodenních představách o tom, co všechno "by stát měl..." Stát by měl podporovat hospodářský růst, stát by měl pečovat o naše zdraví, stát by měl zajistit lidem vzdělaní, stát by měl dbát na kulturní úroveň televizního vysílání, stát by měl platit církve, stát by měl subvencovat zemědělce, stát by měl podporovat porodnost, stát by nám měl utírat zadek. Obsahy se mění; jediné, co zůstává, je fixní idea jakéhosi "vyššího poslání státu".

Ve všech těchto věcech se ale stát míjí svým účelem; kvůli nim stát nevznikl. Stát vznikl proto, abychom se vyhnuli anarchii a bezpráví. Ten účel je takto jasně a úzce vymezený a v něm spočívá ta Boží služba, jíž se mají světští vládci držet podle Ř 13:6. Analogicky třeba denní tisk vznikl proto, abychom mohli být informováni o tom, co se děje ve světě: to je jeho jasně vytyčený účel. Chtít po státu, aby zajistil zdravotnictví, je stejně nesmyslné, jako chtít zdravotní péči po redakci vašeho oblíbeného deníku. Prostě to není jejich pravý účel. Držet se svých úkolů (podle Ř 13:6) znamená mimojiné nemíchat se do věcí, které do těch “svých úkolů” nespadají.

Ježíš nikde netvrdí, že stát se má starat o chudé. MY, Kristovi učedníci, se o ně máme starat.
V evangeliu nestojí, že stát má dbát na zdraví obyvatelstva. To MY, Kristovi učedníci, máme milovat bližního svého jako sebe sama a dbáme-li tedy o svoje zdraví, máme pamatovat i na zdraví bližního, jako onen milosrdný samaritán.
Bible nikde nic nepíše o státním školství. Ostatně, co je to za nápad svěřit nějaké ministerské komisi rozhodování o tom, co mají znát a čemu mají věřit naše děti?
A kde stojí, že se má církev nechat platit od státu? Snad je jasné, že naopak právě a pouze MY, Kristovi učedníci, bychom měli sami cítit tu jasnou povinnost odevzdat z toho, co nám Bůh nadělil na tomto světě, příslušnou část na správu církve a na pomoc těm svým souvěrcům, kteří ji potřebují. Jaká je v tom spravedlnost, když se sami na potřeby církve nesložíme a ještě chceme po nevěřících, aby nám na její chod přispívali?

Spoléhat na stát ve věcech, které podle Bible máme dělat my sami a z vlastního, je projevem malé víry (‘sami na to nestačíme ani s Boží pomocí, tudíž musí nastoupit státní pomoc’). A dokonce pak tvrdit, že stát něco takového má dělat, to už přesahuje do oblasti výše zmíněné modloslužby.

Státní donucení versus dobovolná služba Bohu
Druhým, s modloslužbou srovnatelně problematickým aspektem státu je to, že z principu stojí na násilí a donucování. To je jeho původní přednost i největší úskalí: státu jsme svěřili výhradní právo legitimního použití násilí, abychom se vyhnuli anarchii, v níž se k násilí uchyluje každý – ale zároveň jsme se tak vystavili riziku (bohužel v dějinách mnohokrát realizovanému), že sám stát, jenž nás má před svévolným násilím chránit, se stane jeho pachatelem. V tomto duchu se nese už dávné varování proroka Samuele před ustavením království v Izraeli: jak jednou vznikne silná, nekontrolovaná státní moc, můžete vzít jed na to, že s ní vznikne i útlak ze strany státu (1 Sam 8:10 – 18). Izrael měl však tenkrát příliš velký strach ze svých sousedů, než aby si to riziko plně uvědomil, a na Samuelova varování tedy nedbal (1 Sam 8:19 – 22).

Samuel měl ale pravdu a to, před čím varoval, je jedním z hlavních důvodů, proč je potřeba se mít před státem na pozoru. Co stát jednou schvátí, to už jen těžko pustí z ruky. Čeho se stát chopí, na tom už napořád ulpí skvrna násilí, jehož se stát musí ze své podstaty k dosažení svých cílů dopustit. Státní politika proto nemůže být nikdy projevem nějaké solidarity či dokonce lásky k bližnímu. Solidarita je totiž projevem soucitu a dobrovolné ochoty podělit se o určité zdroje. Stát ale nemůže nikomu nic dát, aniž to nejdřív někomu násilím uloupil. Tu není žádné místo pro jakoukoli dobrovolnost.

My ovšem všechno to, co děláme pro svoje bližní, máme dělat a darovat dobrovolně, nikoli z donucení (2K 9:7). To je ten rozdíl mezi dobročinností a zdaněním: daně totiž nikdo neplatí dobrovolně (jinak by nebylo potřeba je vyhlašovat zákonem). Proto když Ježíš rozlišuje mezi tím, co je císařovo, a tím, co je Boží, tak tím taky říká, že platit daně NEROVNÁ SE projev nějaké lásky k bližnímu či starosti o něj.

Držet si stát od těla
Morální námitka proti silnému, aktivnímu státu je tedy dvojí. Zaprvé, tam, kde se máme spolehnout na Boha, ale spoléháme na něco jiného, dopouštímě se modloslužby. Ale v případě toho státu – a to je zadruhé – se jedná o modloslužbu obzvlášť ohavnou: to něco jiného, na co se tu spoléháme, je (státní) násilí – a to často zrovna v těch oblastech, kde by ke slovu měla přijít láska k bližnímu.

Adekvátně fungující stát je takový, který svou činností zajišťuje bezpečnost a mír ve společnosti, a tudíž předchází svévolnému násilí mezi lidmi. Ve chvíli, kdy ale překročí tyto úzce vymezené hranice a začne naplňovat nějaké “svaté poslání”, přestává být “v Boží službě”, protože se už “nedrží svých úkolů.” Stává se z něj uzurpátor.
Proto se domnívám, že my, křesťané, bychom měli mít celkem jasno, proč stát v tomto překračování vymezených hranic nepodporovat. Nemyslím si sice, že úhlavním smyslem víry je vyjařovat se k politickým otázkám nebo vymýšlet nějaké propracované politické ideologie. Mé studium Nového zákona mě spíš vede k závěru, že křesťan si drží od politiky a jiných světských věcí přiměrený odstup. Ale jak si může udržet odstup od státu někdo, kdo zároveň prosazuje větší zásahy státu do vlastního života i života svých bližních? Svým způsobem vůbec nechápu, jak někdo může brát evangelium vážně a zároveň požadovat, aby většinu toho, co Bůh chce po něm jakožto křesťanu, za něj vykonal stát. Takový požadavek snad dává smysl v rámci již zmíněných státních kultů, které uchopení politické moci považují za naplnění Boží vůle, ale křesťanské zvěsti je taková představa naprosto cizí.

Stále je tu tedy ten paradox z úvodu článku: jak to přijde, že se tak málo křesťanů počítá mezi politické liberály?

Aviaf