Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Nemyslím, že v tomto článku je uvedeno něco, cy bych zde na GS už mockrát nezmínil. Přesto bych chtěl stručně vyjádřit své tři základní námitky proti nauce Sola Scriptura a chtěl bych všechny, kteří tento princip zastávají, poprosit, aby se nad nimi zamysleli a případně je vyvrátili.

Úvod

Upozorňuji, že se mi nejedná o propagaci jakékoli tradice nějaké církve, která vedle Písma uznává jako zdroj víry, poznání a pravdy něco jiného. Jde mi o samotný princip Sola Scriptura (dále jen SSc.), který považuji za vnitřně rozporný a nesprávný.

Námitka první - otázka kánonu

Princip SSc. tvrdí, že nejvyšší a v posledku jedinou autoritou, měřítkem a zdrojem křesťanské pravdy je Bible. V současné době existuje několik kánonů Bible - kánon protestantský, protestantský kánon rozšířený o deuterokanonické knihy a dodatky, několik kánonů ortodoxních církví (např. řecká ortodoxie, etiopská, syrská), které jsou ještě širší než prvně dva jmenované kánony. Ortodoxní kánony vycházejí z různých kánonů Septuaginty [1] a etiopský a syrský mají dokonce širší i kánon Nového zákona. [2] Není pravdou, že církev jako celek se někdy v minulosti dohodla na seznamu knih, které do Písma patří. Všechny výše uvedené kánony se vyvíjely a byly "uzavřeny" paralelně, a to s vyjímkou kánonu protestantského, který se jako takový vyvinul v rámci judaismu.

Ať se však kdokoli a kdykoli rozhodl, že ta či ona kniha do kánonu patří, jednalo se vždy o rozhodnutí nějakých lidí, z hlediska SSc. je už celkem lhostejné, zda šlo o setkání biskupů či rozhodnutí jednotlivce. [3] Je dobré si uvědomit, že tvrzení o Písmu, která SSc. obsahuje, nutně vyžadují neomylné rozhodnutí. Jistě, Bůh mohl použít někoho, aby jsa veden Duchem svatým takové neomylné rozhodnutí udělal, ale právě toto rozhodnutí je následně nejvyšší autoritou, která stojí nad Biblí, neboť je pro ni normativní.

Zastánci SSc., kteří současně uznávají protestantský kánon, stojí navíc před nemalým problémem. Ačkoli je možné v historii dohledat lidi, kteří neměli k jeho rozšíření právě kladný postoj [4], zůstává faktem, že mezi 4. a 16. stoletím nebyl v rámci křesťanství nikde používán. Vzhledem k rozdílnosti kánonů v daném období je zřejmé, že Bůh připustil, aby některé církve uznávaly za kanonické neinspirované texty, respektive odmítaly texty inspirované. Protestantský kánon však vyžaduje, aby Bůh dopustil, aby všechny církve považovaly za součást kánonu knihy neinspirované. Logickým závěrem pak je, že i dnes můžeme používat knihy neispirované a jen čekáme na dalšího Luthera.

Námitka druhá - otázka textu

Text, který máme dnes ve svém překladu je dílem dlouhé redakce (např. masoretské) a současně textové kritiky. V případě Starého zákona může být originálnímu textu blíž znění Septuaginty či dokonce Vulgáty než je text masoretský. Textová kritika je vědní disciplína. Postupuje se, zjednodušeně řečeno, tak, že se jednotlivé dochované rukopisy rozdělují podle příbuznosti do rodin a větví. [5] Existuje obrovské množství variant, z nichž většina nijak neovlivňuje smysl textu, ale mnohé ano. Učebnicovým příkladem je závěr Evangelia podle Marka (16,9nn), který v nejstarších rukopisech chybí. Úvaha, že je to tedy pozdější dodatek je sice logická, ale ne nutně správná. [6] V případě textu jsme tedy odkázáni na závěry biblistů, z nichž nevím o nikom, kdo by se holedbal puncem neomylnosti.

S otázkou textu souvisí i otázka překladu, tj. významu jednotlivých slov. Např. v Novém zákoně je hodně slov, která se vyskytují pouze na jednom místě, a současně nemálo těch, která mimo dnešní text NZ nenajdeme. Bezkonkurenčně nejznámějším problémem je třeba smysl slova epiúsios v Modlitbě Páně a dále význam slova aiónios, které si zaslouží samostatný článek.

Námitka třetí - otázka interpretace

Za základní zákon mnoha států, tj. za nejvyšší autoritu, je považována ústava. V porovnání s Biblí je to obvykle text žalostně krátký a uměle sepsaný s jediným účelem - dát nějakou výchozí normu pro zákonodárství. Sama ústava je na tom jako Bible, neboť její obsah je stanoven autoritou vyšší, např. parlamentem a prezidentem. K aplikaci samotného textu je však nutná interpretace, kde má poslední slovo ústavní soud či podobná instituce. Bible je v porovnání s ústavou text mnohem pestřejší, takže nijak nepřekvapí, že i ona ke své aplikaci nutně potřebuje interpretaci. S interpretací úzce souvisí i výše zméněná otázka překladu, který je vždy nutně interpretativní, ale i z hlediska překladu jednoduché pasáže je nutné interpretovat. Triviálním příkladem je rozhodnutí, které pasáže či verše budeme brát doslovně. Oslovuje-li třeba apoštol Pavel v některém listě jen muže, můžeme to vzít doslova a sestrám říci, že se jich to netýká, nebo Bibli doslovně vzít nemusíme a předmětné pasáže či verše vztáhnout i na sestry. Kdo z vás vezme doslovně Ježíšova slova v Mt 5,29-30 a bude si amputovat končetiny či vydloubávat oči? Kdo bere doslova Ježíšova slova o modlitbě a modlí se výhradně předepsaná slova? Nikdo, protože každému [7] je "jasné", že to nemáme chápat doslova. O skutečnosti, že interpretace je to, co dělá Písmo použitelné, zcela zřejmě svědčí fatk, že církve (resp. jednotliví křesťané), které se drží principu SSc. a které mají dokonce stejný kánon a text Písma, se často diametrálně mezi sebou liší ve své nauce a praxi.

Závěr

Snad se mi podařilo vysvětlit, proč odmítán Sola Scriptura jako princip. Bez víry v neomylnost ohledně rozhodnutí o kánonu a textu Bible, nemáme vůbec žádné Písmo. Víra v takové rozhodnutí, která je pro víru klíčová [8], stojí mimo Písmo, dokonce nad Písmem. I v případě, kdy se pro nějaký kánon Písma a jeho znění zcela nebiblicky rozhodneme, je samotný význam a smysl Písma určen interpretací, kterou přijímáme.

Budu opravdu rád za vaše komentáře a předem děkuji. Přiznávám, že bych byl rád, kdyby princip Sola Scriptura byl správný, ale podle mě není. Pokud mohu, chtěl bych poprosit, abyste mě neodkazovali na oblíbené verše typu 2Tm 3,16, protože nemají s mými námitkami nic společného. Především je potřeba nějak vysvětlit, proč bychom měli právě třeba 2Tm považovat za isnpirovaný text [9]. A dále nevíme, co vlastně autor myslel slovem "Písmo". [10]





Poznámky

[1] Septuagintou v pravém a původním smyslu slova je překlad pouze Tóry, tj. 5 knih mojžíšových. Postupem času byly přidávány další knihy a dodatky, ale nic takového jako jednotný kánon Septuaginty neexistovalo.

[2] Etiopská církev rozlišuje tzv. užší a širší kánon Nového zákona.

[3] Žádný apoštol a ani Kristus nám nezanechal soupis knih, které jsou kanonické.

[4] Příkladem může být rané období překladatelské práce Jeronýma.

[5] Během přepisování textů docházelo k chybám, vkládání textu a jeho vynechávání. Za příbuzné texty se pak považují ty, které mají stejné či podobné znění.

[6] Vedle Sinajského a Vatikánského rukopisu mohlo v té době existovat dalších x jiných, které ho obsahovaly, ale které se nedochovaly.

[7] V každé době se tedy našli jedinci, kteří tato slova vzali doslova a vážně. Z doby raného křesťanství víme o případech sebekastrace. Justin Mučedník tak např. zmiňuje případ křesťana z Alexandrie, který místní autority požádal o povolení vykastrovat se. Kastrace byla římským právem zakázána.

[8] Je-li víra determinována Písmem a Písmo determinováno něčím rozhodnutím, pak je víra determinována právě tím rozhodnutím.

[9] To, že nějaký text o sobě tvrdí, že je inspirovaný, nic neznamená. Tvrdí to o sobě Korán a tvrdí to o sobě polovina apokryfní křesťanské literatury.

[10] Podobně je na tom třeba Mt 22,40.