Grano Salis - Nechme každého, ať věří v Boha podle svého

poslal op

Věřící člověk má zpravidla tendenci podělit se o svůj život z víry s lidmi podobně založenými, případně informovat o své víře lidi nevěřící. To je jistě chvályhodné, pokud však to nepřeroste ve vytváření psychického nátlaku na druhého stran víry. Někteří lidé tak trochu trpí bludem mesiánství. Mají stále, zpravidla v dobré víře, tendenci někoho obracet na svou víru, kterou považují za jedině pravou. Výsledky jejich snah však bývají většinou buď žádné nebo opačné, než očekávali. To tyto samozvané misionáře někdy trápí, jindy dohání k agresivitě. Příčinou toho je u nich podle mého názoru nedostatek lásky. Ta však by v jednání věřícího člověka měla být vždy na prvním místě, neboť v ní se prakticky projevuje jeho víra. Čím více se vytrácí láska, tím více víra nabírá na fanatismu. Jde-li o lásku, jsme podle mého názoru povinni obětovat vše, a to i svou víru. Zní to možná tvrdě, ale lepší žádná víra než víra fanatická.

Náboženství se podle mého názoru musí především žít. Náš život - to je nejpatrnější demonstrace naší víry. Nějaké psychagogické (psychicky podmaňující) slovní přesvědčování o nějaké náboženské pravdě je podle mého názoru kontraproduktivní, neboť může v přesvědčovaném vzbudit jím nezaviněný doživotní odpor k jakémukoli náboženství. Víra se nedá nadiktovat ani naučit. Pokud k tomu existují mocenské prostředky a je vůle je použít, lze nejvýše někoho donutit, aby vnějšími úkony dával najevo svou příslušnost k nějaké konfesi, jinému případně vytvořit podmínky, aby tak činil z prospěchu. To však jsou jen vnější klamná zdání víry. Stejně tak považuji za velmi nešťastné někoho nutit ke změně konfese. I když se to někdy povede, přinucený v nové konfesi šťastný těžko bude, ve své původní ztratí místo, nakonec případně ztratí jakoukoli víru v Boha.

Náboženství není pouze nějaká nauka, kterou když člověk zvládne, stane se věřícím. Náboženství je podle mého soudu především těžko vyslovitelný interaktivní vztah s trancendentem, zpravidla zosobněném v bytí, které nazýváme Bůh. O Bohu říkáme, že je nekonečný. Pokud to tak je, pak je i nekonečný počet způsobů, jak žít v interakci s Bohem. Každý člověk je originál. Každý tedy má svou originální cestu k Bohu, ať již v nějakém náboženském sboru či jako sólista. Náboženství nelze bez nebezpečí používat jako ideologii ani církev jako politickou sílu. To nutně vede k postupné deformaci náboženství až k jeho opuštění a postupné sekulazizaci církevní hierarchie až k jejímu praktickému zesvětštění, jak jsem toho svědky v historii křesťanství.

Namísto proselytismu se raději snažme poznat krásu jiných náboženství, jiných konfesí, hledat to, co je nám společné a tolerovat to, co se nám jeví jako rozdílné. Je-li někdo křesťan, ať je dobrým křestanem, je-li někdo žid, ať je dobrým židem, je-li někdo parsista, ať je dobrým parsistou, je-li někdo muslim, ať je dobrý muslim etc. Je totiž jen jeden Bůh nás všech a v něm se všichni jednou sejdeme. Vystupujeme k němu jako na vrcholek vysoké hory, který se ztrácí v oblacích. Každý z nás volí takovou cestu, která je pro nás nejschůdnější, avšak všichni máme stejný cíl, v němž se nakonec shledáme. Cesta je jen prostředek, cílem je Bůh. A právě tento cíl je určující i pro naši cestu. A po nechť nás všechny provází náš společný jediný Bůh.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace