Grano Salis - Evoluce náboženství

poslal op

Náboženství je specifický společenský jev, který se vyvíjí spolu s lidskou společností. Studujeme-li blíže etologii našich nejbližších zvířecích předků, tj. šimpanzů, i v jejich chování můžeme pozorovat některé náznaky ritualismu, tedy jakéhosi přednáboženského projevu. Postupnou transformací antropoida (lidoopa) v pithecantropa (opočlověka) docházelo kromě jiných vývojovch složek i k vývoji tohoto ritualismu, který se u pithecantropů již nápadně začíná podobat náboženství. O tom svědčí dochované pravěké jeskynní malby. Člověka od nejranějších stádií jeho vývoje uchvacuje okolní příroda. A tak, jako postupně začíná vládnout svým rozumem, předpokládá, že i okolní příroda je ovládána jakýmsi vyšším rozumem. A to jsme již na počátku vlastního náboženství.

Zdali na úsvitu lidských dějin došlo k nějakému přímému zjevení Boha člověku, nevíme. I kdyby tomu tak bylo, svědectví o tomto zjevení by se nám stěží mohlo dochovat. Podle mého názoru však není podstatné, zda toto pranáboženství, některými teology označované jako urreligio, bylo ovlivněno přímým božím zjevením či nikoli. Domnívám se, že spíše nikoli. Příroda sama totiž svým uspořádáním a svými projevy v našich prapředcích vzbuzovala posvátnou úctu. A jelikož na ní byli existenčně plně závislí a předpokládali, že je řízena vyšším rozumem, snažili se nějakým způsobem tento vyšší rozum svým rozumem uchopit a naklonit si jej. Tak vlastně příroda sama informovala první lidi o Bohu.

Lze jen těžko říci, zda první lidé byli monotheisty či polytheisty. Podle mého názoru však spor o tom je nemístný. Každý pantheon, ať slovanský, germánský, keltský, řecký, římský etc. má totiž hierarchickou strukturu a jednomu z Bohů vždy přiznává prvenství před ostatními. Ilustrujme si to například velmi zjednodušeně na slovanském pantheonu.

Nejvyšším Bohem Slovanů byl Bůh slunce a světla Svarog. Jeho manželkou byla Bohyně krásy a lásky Lada. Oproti svému choti tato Bohyně žila však pouze od jara do podzimu. Jejich synem byl Bůh Dažbog. Kromě toho můžeme jmenovat řadu dalších Bohů. Těsně po Bohu Svarogovi byl nejmocnějším Bohem Perun, Bůh ohně a války. Nezastupitelné místo měl Bůh úrody a plodnosti Veles. Dodnes je známá Bohyně chladu a smrti Morana, která na podzim a v zimě vládne místo Bohyně Lady. S příchodem jara se koná obřad, kdy se ze slámy vytvoří postava, která se oblékne do šatů a na krk se jí pověsí náhrdelník z hlemýždích ulit. Poté se za rituálního zpěvu vynáší ze vsi k nejbyližšímu potoku. Tam se vysvlákne z šatů, kamenuje, nakonec zapálí a vhodí do potoka. Při zpáteční cestě se vzdává chvála veliké Bohyni Ladě a stavějí se k její poctě tzv. májky. Bohyně Lada se zobrazuje s červeným vajíčkem jakožto symbolem plodnosti. Tam mají původ naše velikonoční kraslice. Slovanský svátek Bohyně Lady, který se jakožto svátek jara a plodnosti slavil kolem jarní rovnodennosti, byl později pokřesťanštěn, nicméně symbolika slovanského náboženství v něm žije dále.

Slovanské náboženství, byť se nám z něj mnoho nezachovalo, bylo zřejmě na stejné úrovni jako ostatní tzv. přírodní náboženství. Třebaže bylo násilně potlačeno v důsledku necitlivé postcyrilometodějšké christianizace, přesto stále zůstává živé v některých svých rituálech, které bývají omylem připisovány křesťanství. Je úžasné, že ani po více než tisíci letech neupadlo úplně v zapomění. Je velmi chvályhodné, že v posledních letech dochází k jeho částečné renesanci.

Proto se v úctě ke starým Slovanům a k jejich náboženství pomodleme:

Veliký Svarogu, náš nejvyšší Bože, jež dáváš svítit životodárnému slunci, buď sluncem našeho života!
Čarokrásná Bohyně Lado, naplň nás svou láskou a duchovní krásou!
Mocný Bože Perune, ochraňuj nás od války a všeho zla!
Štědrý Bože Velesi, popřej nám bohatou úrodu a vše potřebné k našemu životu!
Všechny slovanské Bohyně a všichni slovanští Bohové, zachovejte nás ve zdraví, štěstí a radosti!
Buď Vám sláva, sláva, sláva!

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace