Co se skrývá za skandály?   Znovu se hovoří o pedofilních kněžích a vytrvale se ozývají hlasy a obvinění týkající se Německa ve snaze zahrnout do nich osoby z blízkého okolí papeže. Domnívám se, že by mnohé mohla říci také sociologie a že by neměla mlčet z obavy, že někdo nebude spokojen. Současná diskuse o pedofilních kněžích je – ze sociologického hlediska – typickým příkladem "morální paniky". Tento pojem vznikl v sedmdesátých letech, aby vysvětlil, že některé problémy jsou předmětem "sociální hyperkonstrukce". Přesněji, "morální panika" byla definovaná jako společensky vykonstruovaný problém, a je charakterizována systematickým zveličováním reálných údajů v mediálním obraze i v politické diskusi. Kromě toho se uvádějí další dvě typické charakteristiky "morální paniky". První spočívá v tom, že se sociální problémy, které existují po desetiletí, začnou objevovat v mediálních a politických událostech jako "nové" nebo jako objekt údajného dramatického růstu v poslední době. Druhá charakteristika spočívá v tom, že dopad sociálních problémů je přeháněn zjednodušujícími statistikami, které přebírají jedny sdělovací prostředky od druhých, třebaže nejsou potvrzeny vědeckými studiemi, a mohou tak živit trvalé mediální kampaně. Philip Jenkins zdůraznil roli "morálních podnikatelů", kteří při tvorbě a řízení paniky sledují cíle, jež nejsou vždy zřejmé. "Morální panika" neprospívá nikomu. Zkresluje vnímání problémů a kompromituje účinek opatření, která by tyto problémy měla řešit. Po nekvalitní analýze nutně následuje špatný zákrok.  Abychom si rozuměli: "morální panika" v sobě na začátku obsahuje objektivní okolnosti a reálná nebezpečí. Problém není vymyšlený, ale je přehnaný jeho statistický rozměr. V řadě hodnotných studií Jenkins ukázal, že otázka pedofilních kněží je patrně nejtypičtější příklad "morální paniky". Obsahuje právě tyto dva charakteristické prvky: reálný výchozí údaj a jeho přehánění působením pochybných "morálních podnikatelů". Nejprve reálné výchozí údaje: existují pedofilní kněží. Některé případy jsou šokující a současně nechutné, skončily konečnými rozsudky a ani sami obvinění o sobě nikdy netvrdili, že jsou nevinní. Tyto případy – v USA, Irsku, Austrálii – jsou vysvětlením přísných papežových slov a jeho požadavku omluvy obětem. I kdyby se jednalo pouze o dva případy – a bohužel je jich více – stále by to bylo mnoho. V tomto případě však nestačí požádat o omluvu, ač by byla ušlechtilá a vhodná, ale je zapotřebí zabránit tomu, aby se takové případy opakovaly. A není ani lhostejné, zda víme, jestli případy jsou dva, nebo je jich dvě stě či dvacet tisíc. Nedůležité také není, zda víme, jestli je u katolických kněží a řeholníků přibližně stejný počet případů jako u jiných skupin lidí. Sociologové jsou často obviňováni z toho, že pracují s chladnými čísly a zapomínají na to, že za každým číslem se skrývá lidská bytost. Ale počty, ačkoli nejsou dostačující, jsou nutné. Jsou předpokladem každé adekvátní analýzy. Abychom pochopili, jak se od skutečného tragického údaje přejde k "morální panice", je nutné položit si otázku, kolik je pedofilních kněží. Nejúplnější data byla shromážděna ve Spojených státech, kde si v roce 2004 objednala Biskupská konference nezávislou studii u John Jay College of Criminal Justice (pozn. překladatele: katedra trestního práva) City University v New Yorku, která není katolickou univerzitou a je jednoznačně považována za nejspolehlivější akademickou instituci ve Spojených státech v oblasti kriminologie. Tato studie nám říká, že v letech 1950 až 2002 byli obviněni 4392 američtí kněží (z více než 109 000) ze sexuálních vztahů s nezletilými. Z nich bylo odsouzeno občanským soudem něco málo přes stovku. Nízký počet rozsudků ze strany státu vyplývá z různých faktorů. V některých případech skutečné nebo domnělé oběti obvinily již zemřelé kněze, anebo vypršel termín promlčení. V jiných případech obvinění a odsouzení na základě kanonického práva neznamená porušení žádného občanského zákona: to je například v různých amerických státech případ kněze, který měl poměr s jednou – nebo také s jedním – nezletilou nad 16 let s jejich souhlasem. Ale došlo i k mnoha křiklavým případům obvinění nevinných kněží. Tyto případy se dokonce znásobily v devadesátých letech, kdy některé právní kanceláře pochopily, že mohou vytěžit miliony za transakce i na základě prostého vznešení podezření. Výzvy k "nulové toleranci" jsou oprávněné, ale neměla by existovat ani žádná tolerance vůči tomu, kdo očerňuje nevinné kněze. Podotýkám, že počet případů ve Spojených státech se významným způsobem nezmění, i kdyby se přidalo období let 2002-2010, protože studie John Jay College zaznamenala "značný pokles" případů už kolem roku 2000. Nových vyšetřování bylo málo a odsouzení ještě méně kvůli přísným opatřením, která zavedli jak američtí biskupové, tak Svatý stolec. Říká snad studie John Jay College, jak často čteme, že 4% amerických kněží jsou "pedofilové"? Nic takového. Podle tohoto výzkumu 78,2% obvinění se týká mladistvých po pubertě. Mít sexuální vztah se sedmnáctiletou dívkou není určitě správné, zvláště pro kněze, nejedná se však o pedofilii. Takže obviněných kněží ze skutečné pedofilie ve Spojených státech je za 42 let 958, tedy 18 za rok. Došlo k 54 odsouzením, tedy o něco víc než jedno ročně. Počet trestních rozsudků kněží a řeholníků v dalších zemích je podobný jako ve Spojených státech, i když žádná země nemá k dispozici tak kompletní studii, jako je práce John Jay College. Často se cituje řada vládních zpráv z Irska, které uvádějí "endemický" (dlouhodobý) výskyt zneužívání na internátech a v sirotčincích (chlapeckých), jejichž zřizovateli jsou některé diecéze a řády. Není pochyb o tom, že k případům sexuálního zneužívání mladistvých – i velmi závažným – v této zemi docházelo. Systematické odhalování těchto vztahů mimo jiné ukazuje, že se mnohá obvinění týkají používání přehnaných a násilných nápravných prostředků. Takzvaná Ryanova zpráva z roku 2009 – která používá velmi tvrdé výrazy na adresu katolické církve – uvádí za období, kterým se zabývá, že z 25 000 sledovaných žáků nápravných internátů a sirotčinců vzešlo 253 obvinění ze sexuálního zneužívání ze strany chlapců a 128 ze strany děvčat, ne všechna jsou přisuzována kněžím, řeholníkům či řeholnicím, jsou různého druhu a závažnosti, zřídka se týkají dětí před pubertou a ještě řidčeji vedla k odsouzení. Polemiky uplynulých týdnů týkající se situace v Německu a Rakousku ukazují typickou charakteristiku "morální paniky": jako "nové" se předkládají skutečnosti, které nastaly před mnoha lety, v některých případech dokonce před více než třiceti lety a z části jsou již známé. Skutečnost, že jsou na prvních stránkách novin předkládány události z osmdesátých let takovým způsobem, jako by k nim došlo včera – se zvláštní naléhavostí se to geograficky týká Bavorska, z něhož pochází papež – a že vyvolávají záludnou polemiku formou cíleného útoku, který každý den hlasitě oznamuje nová "odhalení", dobře demonstruje, jak je "morální panika" organizovaně a systematicky podněcována "morálními podnikateli". Případ, který "se dotýká papeže" – jak uvedly některé deníky – je učebnicový. Jedná se o případ kněze z Essenu, kterého přijala arcidiecéze Mnichova a Freisingu, ač již byl obviněn ze zneužívání, ke kterému došlo v roce 1980. Arcibiskupem byl současný papež. Případ se objevil v roce 1985 a byl projednáván německým soudem v roce 1986. Mimo jiné se zjistilo, že rozhodnutí přijmout do diecéze sporného kněze neučinil kardinál Ratzinger a ani to nevěděl, což není v tak velké diecézi se složitou administrativou nic zvláštního. Měli bychom si položit otázku, proč právě dnes se německý deník rozhodl znovu oživit tento případ a otisknout ho na první straně 24 let po rozsudku. Je to otázka nepříjemná, protože její vyslovení vyzní jako obrana a nepotěší oběti. Důležité však je se ptát, zda být katolickým knězem je v porovnání se zbytkem společnosti okolnost, která v sobě nese větší riziko, že se daný muž stane pedofilem nebo že bude sexuálně zneužívat mladistvé – což jsou dvě spolu nesouvisející věci, jak jsme viděli, protože ten, kdo zneužívá šestnáctiletou dívku, není pedofil. Odpovědět na tuto otázku je zásadní, abychom odhalili příčiny tohoto jevu a mohli mu předcházet. Pokud podle Jenkinsovy studie porovnáme katolickou církev ve Spojených státech s hlavními protestantskými denominacemi, zjistíme, že výskyt pedofilů je – podle jednotlivých denominací – dva až desetkrát vyšší u protestantských duchovních ve srovnání s katolickými kněžími. Otázka je to důležitá, protože ukazuje, že problémem není celibát. Protestantští duchovní jsou většinou ženatí. Ve stejném období, v němž byla stovka amerických katolických kněží odsouzena za sexuální zneužívání mladistvých, počet profesorů tělesné výchovy a trenérů sportovních oddílů mládeže – i ti jsou většinou ženatí – které americké soudy uznaly vinnými za stejný zločin, dosáhl téměř šesti tisíc. Dalo by se pokračovat v příkladech, a nejen ze Spojených států. Pokud zůstaneme především u pravidelných zpráv americké vlády, asi dvě třetiny sexuálního obtěžování mladistvých se nedopouštějí cizí osoby či vychovatelé – včetně katolických kněží a protestantských duchovních – ale rodinní příslušníci: otčímové, strýcové, bratranci, bratři a bohužel i rodiče. Obdobné údaje existují pro velký počet zemí. Ačkoli je politicky nekorektní to říkat, existuje ještě významnější údaj: více než 80% pedofilů jsou homosexuálové, muži, kteří zneužívají chlapce. A – opět cituji Jenkinse – více než 90% katolických kněží odsouzených za sexuální zneužívání mladistvých a pedofilii jsou homosexuálové. Pokud se v katolické církvi vyskytl skutečný problém, pak se netýkal celibátu, ale určité tolerance homosexuality, zvláště v seminářích v sedmdesátých letech, kdy byla vysvěcena většina kněží později odsouzených za zneužívání. To je problém, který Benedikt XVI. neúprosně napravuje. Obecný návrat k morálce, k asketické disciplíně, k meditaci o skutečné a důležité podstatě kněžství je hlavním lékem k nápravě tragických případů pedofilie. I k tomu by měl přispět Rok kněží. Ve srovnání s rokem 2006, kdy BBC vysílala bulvární dokument poslance irského parlamentu a homosexuálního aktivisty Colma O'Gormana a s rokem 2007, kdy RAI 2 odvysílala jeho italskou verzi, nedošlo k ničemu novému, snad kromě větší zásadovosti a bdělosti církve. Bolestné případy, o nichž se v těchto týdnech nejvíce hovoří, nejsou pokaždé vymyšleny, ale došlo k nim před dvaceti či třiceti lety. Ale něco nového zde možná je. Proč v roce 2010 opět oživovat – pravidelně každý den jeden – staré nebo často dobře známé případy, a přitom stále otevřeněji útočit na papeže? Útok je to navíc paradoxní, když vezmeme do úvahy maximální nesmlouvavost nejprve kardinála Ratzingera, a poté Benedikta XVI. v této oblasti. "Morální podnikatelé", kteří organizují paniku, mají plán, který vystupuje stále více do popředí a který opravdu nemá ve středu zájmu ochranu dětí. Z četby některých článků plyne, jak se velmi silné lobby snaží preventivně diskreditovat hlas církve stále zavilejším a dnes žel i snadnějším obviňováním z podpory či tolerance pedofilie. Massimo Introvigne Avvenire 18.3.2010