Není tomu tak dávno kdy se u nás v Čechách zdrobněliny a něžná oslovení používala úplně běžně. Mezi příbuznými, známými a dokonce i mezi cizími. Honzíčku, Baruško, tatíčku, paňmaminko, tetičko. Svobodným dívkám se říkalo panno a chlapcům panici, i když u těch to přestalo dřív. Na oslovení urozený panici si ještě dlouho potrpěla šlechta. Slovo panoš znamená totéž. Trvalo déle než jednu generaci než se „vlastencům“ podařilo s pomocí nátlaku a posměchu prosadit oslovení slečno. Zvlášť na venkově. Kdybyste jako dospělý muž potkal na ulici dívku a chtěl se jí třeba zeptat na cestu tak byste jí oslovil panenko a nikomu by to nepřišlo divné a nenapadla by ho hračka. Dodneška běžně používáme ve zdravotnictví oslovení setřičko. Je to památka na dobu kdy se o nemocné staraly téměř výhradně jeptišky. Ošetřovatelům u mužských řádů se říkalo bratře nebo bratříčku. Nedávno jsem něco četl o tetičce Jehličkové a ženách z evangelické diakonie. Ani nevím jestli se jim také říkalo sestry ale úspěchy měly vynikající.

Panně Marii říkáme Panenka často. Z úcty a lásky.