poslal Karels Když se vysloví Izrael, okamžitě nás napadne těžce zkoušený národ, který
prošel zkušeností holokaustu.1 Izrael je spjatý s Bohem, neboť jeho
jméno znamená Bůh bojuje.2 Izrael, jehož vznik sahá několik tisíc let
zpět před naším letopočtem, je oním „žhavým oharkem“ v ohni dění nejenom
v dávném období, ale rovněž i v současnosti.
Článek je má bakalářská práce na téma antisemitismu v antice. Doufám, že čtenáře myšlenky v článku řečené zaujmou, podobně jako celé téma zaujalo mě.
Když se vysloví Izrael, okamžitě nás napadne těžce zkoušený národ, který prošel zkušeností holokaustu.1 Izrael je spjatý s Bohem, neboť jeho jméno znamená Bůh bojuje.2 Izrael, jehož vznik sahá několik tisíc let zpět před naším letopočtem, je oním „žhavým oharkem“ v ohni dění nejenom v dávném období, ale rovněž i v současnosti.
Řekne-li se antisemitismus, vybaví se celá řada slovních výpadů vůči tomuto národu. V historii máme zdokumentovanou celou řadu nelichotivých výroků adresovaným právě izraelskému národu. Ne jinak tomu bylo v případě filosofů, obzvláště pak německých filosofů z doby nedávné. Claude Tresmontant ve své práci konstatuje:
„Lze říci, že odpor a nenávist vůči judaismu je jednou z konstant německé filosofie: nalezneme je u Kanta i u Fichteho, u Hegela i u Schopenhaura. A jednou z konstant německé filosofie je popírání hebrejské, židovské i křesťanské myšlenky stvoření. Tato myšlenka jim není po chuti. Představitel německého idealismu se v tomto bodě zcela shoduje s jedním z představitelů německého materialismu Karlem Marxem, autorem knihy Nationalökonomie und Philosophie. Odmítá ji pochopitelně Schopenhauer i Nietzsche. A pokud jde o Martina Heideggera, ten dokonce tvrdí, že myšlenka stvoření nemá s filosofií nic společného! Martin Heidegger posílá hebrejské myšlení k čertu jako prašivého psa a tváří se, jako by o něm nic nevěděl. V Heideggerových očích neexistuje žádné jiné myšlení, než myšlení německé. Není vůbec náhodou, že nacismus v Německu vyrostl z podhoubí, které dlouho předtím připravovala německá filosofie. Snaha oddělit křesťanství od judaismu a učinit z Jana velkého iniciátora roztržky křesťanství a judaismu není vlastní pouze Fichtovi. V Německu tato snaha pokračovala po celé devatenácté století.“3
Motivací k napsaní této práce bylo i to, že naším druhým studovaným oborem jsou společenské vědy, proto ve své práci uplatníme rovněž naše znalosti společensko-vědních postupů.
Cílem této práce bude popsat důvody, které vedly tehdejšího občana antických států (zejména Římské říše) k antisemitskému chování v antickém období dějin lidské civilizace. Budeme si všímat vzájemných kulturních styků mezi Římany a Židy, což představuje tyto tři oblasti, které budeme zkoumat: náboženská praxe, kulturní zvyklosti a pojetí sexuality. Pokusíme se rovněž popsat vzájemné vztahy, které panovaly v antickém období mezi křesťany a Židy.
1. Charakteristika vzniku izraelského národa
1.1 Izrael a jeho původ v historii
Pokud bychom se měli zamyslet nad prapůvodem izraelského národa, potom nelze opomenout Abraháma jakožto otce všech Izraelců, jehož původní jméno znělo Abram אברם4 a který odešel z kaldejského Uru, což je město ležící na území dnešního Iráku, aby poté vykonal pouť až do zaslíbené země.
„Abrahahám se narodil v Uru Kaldejském. Později s manželkou Sáraj, svým otcem, bratry Náchorem a Háranem a synovcem Lotem přestěhoval do Cháránu. Po otcově smrti, když mu bylo 75 let, se vydal do Palestiny (Kenaanu) k Bét-elu, do Mamre a Chebrónu a do Beer-šeby. Na každém tomto místě vybudoval oltář a stanovou svatyni."5
Počátek izraelské národní historie se datuje od okamžiku vyjití z Egypta. Několik staletí dříve sestoupili Izraelci jako pastevci z Kenaanu do Egypta, poněvadž bylo tehdy období hladu. Podle Bible se dočítáme, že se nějakou dobu usadili v Kenaanu, konkrétně to bylo v období hladomoru, který řádil v roce 1750 př. n. l. Tehdy odešlo dvanáct izraelských kmenů do Egypta.6 Dočíst se o tom můžeme i v biblickém textu.7
„Exodus znamenal vznik Izraele jako národa a brzy nato, díky smlouvě na Sínaji, došlo k ustavení Izraele jako teokratického společenství. Hebrejové – kmenoví potomci Abrahama, Izáka a Jákoba – sídlili 430 let v egyptské deltě a jejich pobyt vyústil v zotročení za vlády 18. a 19. dynastie"8
Asimilaci izraelského národa zabránila jejich víra v jediného Boha, kterou zdědili po předcích a jejíž původ sahá až k Abrahámovi. Byl to Mojžíš, který jim opět připomenul, komu náleží, kdo je jejich jediným Bohem. Přesvědčili je zázračné jevy a znamení, jichž byli sami svědkové. Hospodin je pak vyvedl skrze Mojžíše z egyptského otroctví.
Egypt, hebrejsky מצרים [Micrajim], vykazuje duálovou koncovku, která pravděpodobně znamená nejspíše dva Egypty. Otázka původu je zastřena tajemstvím, a pátrat po vysvětlení přesahuje rámec této práce. Snad obsah slova מצרים [Micrajim] naznačuje, že šlo o Horní Egypt a Dolní Egypt. Dnes si Židé vysvětlují vysvobození z Egypta jako vymanění se z duchovní a tělesné poroby Egypta.
Za Mojžíšova vedení postupuje Izrael až k Rudému moři, kterému se hebrejsky říká ים סוף [Jam sůf] a latinsky mare Rubrum. Při svém putování pouští Izrael obdržel Desatero, které nese v hebrejském tradici označení „deset slov“, hebrejsky עשרת הדברים. Židé a křesťané považují Desatero za příkazy, které Bůh dal lidem jako návod jako správně žít. V biblických textech se dovídáme, že Hospodin Bůh předal Mojžíšovi dvě desky s přikázáními, a to na hoře Sinaj. Navíc jsou tato přikázání jmenována v Bibli dvakrát, jednou v biblické knize Exodus a podruhé v knize Deutoronomium. Desatero je vlastně univerzální zákon pro Izrael, potažmo pro celé lidstvo.
„I když obvyklé označení obsahu kamenných desek jako Desatero má biblický základ, vedlo k omezenému chápání jeho podstaty. Není totiž adekvátní považovat toto zjevení za Zákon. Patří do širší kategorie – do kategorie smlouvy. Pro jeho označení se používá termínu smlouva a slova smlouvy. Mluví se o něm také jako o svědectví, které popisuje smluvní řád života.“9
Mojžíš jako první vůdce Izraelitů v sobě spojil nejenom úlohu proroka, ale i kněze a krále. Jeho výsadou bylo rozsuzovat spory a pře, ke kterým docházelo během putování izraelského národa. Izrael vystupoval jako svaz dvanácti kmenů, které měly společné předky.
Při přechodu řeky Jordán, Izrael dobyl a zničil město Jericho. Svazek dvanácti kmenů dále pokračoval ve svém tažení do středu země Kenaan a podmaňoval si jedno opevněné místo za druhým. Protože byl Egypt naprosto zpustošenou zemí, tak nemohl pomoci svým kenaanským vazalům pomoci. Vítěznému postupu Izraelitů se postupně podvolil Gibeón, dále koalice pěti vojenských velitelů kenaanských pevností. Avšak i tato koalice byla poražena, a otevřela se tak cesta na jih kenaanské země. Izraelské kmeny, které se usadily na severu země, byly od svých druhů, kteří osídlili jih země, odděleni řetězcem kenaanských opevnění.
V době soudců se Izrael zmocňoval dalších a dalších původních měst a území. V době těžkých životních zkoušek se v Izraeli ujímali vlády tzv. soudcové, kteří byli Bohem povoláváni pro jednotlivé úkoly, a po jejich splnění se navraceli domů.
Podmínky pro život obyvatel Kenaanu té doby byl velmi obtížný. Nejinak tomu bylo s usídlenými kmeny izraelského národa. Celá historie tohoto národa po osídlení Kenaanu byla poznamenána řadou konfliktů s místními zbytky původního obyvatelstva. Když období bojů skončilo a nastal mír, Izrael se obvykle začal přizpůsobovat kenanaským zvyklostem, tak Boha Jahve začali Izraelité srovnávat s místními bohy a bůžky plodnosti. Bůh Jahve byl ztotožněn s kenaanským bohem Baalem, který byl bohem deště a bohaté úrody. Uzavírali smíšená manželství s místními a slavili kult plodnosti. Tyto zvyklosti obvykle ukončila válka s místními kmeny, po ní se podobné chování opakovalo.
Největším protivníkem Izraele byla pětice pelištejských měst: Aškód, Aškalón, Ekrón, Gaza a Gád. Neměli bychom ve svých závěrech učinit ten omyl a zaměňovat dnešní Palestince s tehdejšími Pelištejci. Dnešní Palestinci jsou potomky místních kmenů, Římanů. V žádném případě nejde o genetickou příbuznost s Pelištejci. Pelištejcům jsou příbuzensky blízcí obyvatelé dnešního Libanonu.
Jedním z nejvýznamnějších králů nejenom v historii Izraele, ale také v historii lidstva, byl král David. Byl to právě on, který úspěšně vzdoroval pelištejskému živlu. Ač byl původně vůdcem Saulova vojska, stává se po Saulově smrti králem nad Judou, o dva roky později nad všemi kmeny izraelského národa. Král David dobyl Jeruzalém, kde za vlády krále Šalamouna, Davidova syna, stál Šalamounův Chrám - ústřední místo židovské bohoslužebné praxe. Jeruzalém se pak stal náboženským střediskem celého Izraele. David si svými bojovnými výpravami a uzavíráním smluv podmanil celou řadu dalších území. Otázka nástupnictví krále Davida byla vyřešena tím, že byl zvolen za krále jeho syn - Šalamoun. „Šalamoun byl třetí izraelský král (asi 971-931 př. n .l.), syn Davida a Bat-šeby. Prorok Nátan ho nazval Jedidjáš = Hospodinův milovaný. Šalomoun (שלמה pravděpodobně ve významu Pokojný) vystupuje v biblickém vypravování až v závěru Davidova života. (1 Kr 1:10), přestože se narodil na počátku vlády svého otce Davida."10
Již ve starověku si Šalamoun získal respekt jako moudrý panovník. Substantivum „moudrost“ je s jeho jménem také spjata. Na počátku své vlády Šalamoun prosí Boha: „Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout.“ (Bible, 1. kniha Královská 3:9). Král Šalamoun si uvědomuje, že potřebuje schopnost být dobrým králem. A především je vědom potřeby moudrosti. A zde Šalamoun prosí Boha o „vnímavé srdce“ – לב שמע [lev šomea], latinsky cor docile.11 Adjektivum „vnímavý, jehož je užito v ekumenickém překladu, v originálním hebrejském textu vyjadřuje myšlenku „dej mi srdce, které naslouchá“. Moudrost, to je mít schopnost naslouchat. Král Šalamoun spravoval díky obdržené moudrosti své území zodpovědně. Nerozšiřoval již více území své vlády, nýbrž se snažil uspořádat chod tak, aby mohl Izrael žít s okolními státy v míru a v pokoji. Za jeho vlády byl postaven chrám, sýpky, pevnosti. Nad každým kmenem ustanovil jednoho správce, který se zodpovídal jenom jemu.
Po jeho smrti se za nejrůznějších okolností rozdělilo celistvé území na království judské a izraelské. Toto rozčlenění ovlivnilo výrazným způsobem další úseky dějin izraelské země. De facto se nejvíce udrželo judské království, které zavdalo příčinu ke vzniku slova Žid – Judejec. Judské království bylo chudší, méně významné, naproti tomu izraelské království bylo bohatší a politicky významnější.
V této době bylo území Kenaanu ohrožováno Asyrskou okupací, která nakonec zvítězila i zde. V roce 722 př. n. l. Asyřané dobyli severní Izraelské království, které nakonec zaniklo, a obyvatelstvo bylo přestěhováno do Mezopotámie. Judské, tedy jižní království, bylo svou polohou lépe chráněno, ale i ono se dostalo do konfliktu s Asyřany. Babyloňané jako pokračovatelé Asyrské říše dobyli roku 586 př. n. l. Jeruzalém, zničili Šalamounův chrám a téměř všechno obyvatelstvo bylo odvlečeno do Babylóna. Období babylonského zajetí není ale pro tento národ charakterizováno naprostou ztrátou jejich vlastní identity. V této době se naopak uzákonilo týdenní čtení biblického textu na konkrétní oddíly, a také vznikla synagogální bohoslužba. Ale projevuje se rovněž snaha židovského národa navrátit se do země svého původu. Nakonec se část tohoto národa vskutku navrátila do izraelské země, ale část jich v Babylóně zůstala12 a již v roce 516 př. n. l. byl posvěcen nový obnovený chrám židovské bohoslužby. Z babylónského zajetí se navracejí hlavně kmeny Juda a Benjamin, které tvořily Judské království.
O období babylonského exilu, stejně jako o obnově a návratu do země Izraele píše hlavně biblická kniha proroka Ezechiele. Dobu proroka Ezechiele můžeme datovat zhruba do první poloviny šestého století. Zmíněné období rovněž popisuje tzv. druhý Izaiáš (kapitola 40-55). Na základě těchto textů si můžeme udělat povrchní představu o tehdejší situaci ve starověkém světě.
Podobně tomu bude i s obdobím tzv. druhého chrámu, které je popisováno v biblické knize Nehemiáše a Ezdráše. Období po Nehemiášovi až k makabejskému povstání je líčeno jednak v biblických knihách 1. a 2. knize Makabejské, jednak v knize Starožitnosti židovské římského historika Josefa Flavia.
Doba řecké nadvlády začala zničením perské říše, kterou v roce 332 př. n. l. zpustošil Alexandr Makedonský. Po jeho smrti v roce 323 př. n. l. se obrovská říše neudržela, a tudíž byla rozdělena mezi Alexandrovy generály. Na celou oblast pak měla vliv především seleukovská Sýrie a ptolemaiovský Egypt. Tyto dvě mocnosti spolu neustále soupeřily, kdo získá trvalý vliv na území Palestiny.
Židé se postupně navraceli nejenom do země svých předků, i do Egypta, konkrétně do Alexandrie, kde byla jejich nejpočetnější komunita. V Alexandrii také postupně vznikl překlad Starého zákona do řeckého jazyka, známý jako Septuaginta. Na překladu se podílelo snad 70 překladatelů.13
Pro podmanění odbojného židovského obyvatelstva byla užita řada prostředků. Jedním z nich je i tzv. helenizace, která byla za syrského krále Antiocha IV. Epifana spojena s násilnými prostředky. Tento král nejprve zakázal židovskou obřízku, pak i jiné předpisy, které přikazuje Mojžíšův zákon. V roce 168 zřídil pohanský oltář před židovským chrámem, kde pak nařídil povinné obětování Diovi. Tento nepřátelský přístup vyvolal celou řadu odbojných povstání, což vedlo nakonec v roce 165 př. n. l. ke znovuobnovení řádné služby Hospodinu. Ti, kteří se největší měrou podíleli na díle obnovy, byli potomci Judy Makabejského.
Jisté je, že helenizace, ačkoliv byla plánovaná jako kulturní obnova tohoto národa, se u Židů setkala s velkým odporem. Ze skupiny makabejských vyrostla tzv. židovská skupina farizeů, která velice pečlivě dbala na dodržování Mojžíšova zákona, zatímco skupina saduceů patřila k vysokým kněžím a k řecké kultuře neměla daleko.
Dobu římské nadvlády můžeme datovat od roku 63 př. n. l., kdy Jeruzalém obsadil proslulý vojevůdce Pompeius. Posléze Římané svěřili vládu Herodovi (37-4 př. n. l.), který dovedl vést nejrůznější politické intriky ve svůj vlastní prospěch. Tento krutovládce byl známý i tím, že nechal popravit řadu svých příbuzných. Zřejmě nejznámějším zločinem bylo povraždění betlémských neviňátek. V biblickém textu se píše: „Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.“ (Bible, Matoušovo evangelium 2:16) Se stejnou krutostí se Herodes zachoval ke svému vlastnímu synu.
I Macrobius takto hovoří o Herodovi:14
„Cum audisset inter pueros, quos in Syria Herodes rex Iudaeorum intra bimatum iussit interfici, filium quoque eius occisum, ait: „Melius est Herodis porcum esse quam filium.“ (Saturnalia, kniha II, kapitola IV:11)
„Když caesar15 uslyšel, že mezi dětmi ve stáří dvou let, které dal zavraždit v Sýrii Herodes, král židovský, byl rovněž Herodův syn, caesar konstatoval: „Lepší je být Herodovým prasetem, než synem...“
Jak je patrné, že tehdejší poměry lze charakterizovat jako strastiplné. V letech 26-36 n. l. byl jako prefekt v Judei ustanoven známý Pontius Pilatus. Ten však byl spíše umírněným správcem této provincie.
Neklidná situace v této římské provincii byla zdrojem vzniku celé řady odbojných skupin, které programově vedly boj proti římské hegemonii. Jednou z těchto skupin byli i tzv. zelóti, jejichž odboj se vyznačoval spíše násilnickým postojem v boji proti Římu.
Další bojovnou skupinou byli sikariové, jejichž jméno má svůj původ v latinském výrazu sica, který se česky interpretuje substantivem „dýka“. Nejspíše se jednalo o úkladné vrahy, kteří dle Josefa Flavia vyvíjeli svou vražednou činnost v období prokurátora Felixe (52-58 n. l.). Bojovali zejména proti svým soukmenovcům, kteří nebyli tolik protiřímského smýšlení.
Židovská historie končí na delší čas zbořením chrámu, kdy vojáci Tita Flavia Vespasiana podpálili jeruzalémský chrám a usmrtili všechny, kteří ještě byli na živu. Na císařovu obranu je nutno dodat, že se pokoušel chrám zachránit, avšak jeho vojáci jej vypálili proti jeho vůli. S porobeným obyvatelstvem Jeruzaléma se mimořádně krutě zacházelo. Většina byla prodána buď do otroctví, nebo byli zabiti při hrách v cirku.
O porážce Židů a vítězství Tita Flavia Vespasiana píše ve své knize Strategemata Sextus Iulius Frontinus:16
„Divus Augustus Vespasianus Iudaeos Saturni die, quo eis nefas est quicquam seriae rei agere, adortus superavit.” (Strategemata 2.1.17)
„Božský Augustus Vespasianus zvítězil útokem nad Židy v Saturnův den, v den, v který jim je hříchem činit jakoukoliv důležitou věc.“
Celé tragické období historického rozptýlení Židů v diaspoře, které se hebrejsky říká גלות [galut], skončilo znovuobnovením státu Izraele. Naděje všech se upínala ke znovuobnovení židovského státu, a to se naplnilo dne 14. května 1948. Osud židovského národa se změnil, a tento lid se mohl navrátit do země svých předků, do ארץ ישׂראל [Erec Jisrael].
1.2 Terminologie spjatá s židovstvím
Máme-li uvažovat o vzniku antického Izraele, pak je třeba zmínit alespoň některé základní termíny, s kterými zde budeme pracovat.
Primárně je pak Izrael spjatý s Torou. Hebrejský výraz, תורה, je odvozen od hebrejského slovního kořene ירה. Tora je nejenom „zákon“, ale spíše „nauka“ či „učení“. Významný český biblista Jan Heller interpretoval tento výraz תורה Tora substantivem „ukazatel“ ve smyslu turistických značek, které na rozcestí určují ten správný směr. Tora by tedy měla být přesně takovým ukazatelem. Jinak je Tora označení pro 5 knih Mojžíšových.
Tanach (hebr. תנ״ך) je akronym, kterým se v židovství označují posvátné spisy, jež jsou součástí Bible. Jelikož jsou (na rozdíl od zbytku Bible) psány hebrejsky, bývají někdy označovány jako hebrejská Bible. Akronym tanach (tanak) vznikl z počátečních písmen názvů jednotlivých sbírek těchto spisů (t-n-k):
1. Tóra (תורה Zákon, Učení) je označovaná podle počtu knih, jež obsahuje; jindy jako chumaš (חומש „pět“); v křesťanství jsou tyto spisy označovány jako Pentateuch.
2. Nevi'ím (נביאם Proroci)
3. Ketúvím (כתובים Spisy)
Někdy bývá pojmenován také jako mikra (מקרא „čtení“) a někdy jako tanachu říká prostě Tóra. Rozdělení židovských posvátných spisů na tři části je dobře dosvědčeno z rabínské literatury období druhého chrámu. Neužívalo se ovšem označení tanach, nýbrž mikra. V akademickém prostředí se dnes užívá pro označení celku těchto spisů pojmu hebrejská Bible.
Spisy Tanachu jsou zapsány hebrejsky, avšak části knihy Daniel, Ezdráš, jedna věta v Jeremiáši a jedno sousloví v knize בראשית Genesis jsou zapsány aramejsky. Pomineme-li hapax legomena,17 což jsou slova mající jediný výskyt v biblických textech a zřejmě i cizojazyčnou předlohu, jsou psána v hlavní část biblického textu hebrejsky.
1.3 Vysvětlení hebrejského výrazu גוי goj
Na základě výkladu biblisty Jiřího Beneše גוי goj znamenal zřejmě metaforický, synonymický význam slova „hmyz“. Původní význam označoval „roj včel“ (hmyz!), později neuspořádané lidské společenství.18 Mimo jiné jsme se dozvěděli,19 že velice starým emblematickým symbolem řecké bohyně byl roj včel! Emblematický symbol se vysvětluje tak, že bohyně byla znázorňována právě v doprovodu roje včel. Pokud by tedy goj prapůvodně znamenal „roj včel“, pak by zřejmě tuto etymologii potvrdila nebo vyvrátila nějaká studie, zabývající se výkladem tohoto lexému. Znamenal-li by tedy goj „roj včel“, pak by mohl pravděpodobně být tento motiv převzat z pohanství – goj jako pronárod patřící nějakému jinému božstvu než Hospodinu, izraelskému Bohu. Dozvěděli jsme se, že výraz goj nemusí být nutně hebrejského původu, což by pak znamenalo, že etymologický původ slova goj pochází snad odjinud než z hebrejštiny.
Převaha Židů ve své vlastní sebeidentifikaci vzhledem k pohanům by pak nespočívala v neorganizovanosti či chaosu pohanských sídlišť a jejich sociálních struktur. Následné výzkumy potvrdily, že v případě nežidovských národů (viz kupříkladu Římská říše) máme co dělat s naprosto vyvinutými a vysoce organizovanými kulturami. Kulturní převaha Židů nad okolním pohanským světem by pak spočívala v příslušnosti k Hospodinu v a poslušnosti תורה Toře, Zákonu Mojžíšovu. Tuto myšlenku by mohl potvrdit fakt, že i Izrael je v některých částech biblického překladu nazván termínem גוי goj, a to snad v těch chvílích, kdy se vzdaluje svému Bohu,20 a naopak se přibližuje pohanským modlám v rámci své modloslužebné praxe. Běžně užívaným termínem pro „lid“, především pak ve smyslu „lid izraelský“, je používáno hebrejské slovo עם [am].
Za úvahu stojí ještě i tato myšlenka: „Pošlu před tebou děsy, aby před tebou vypudily Chivejce, Kenaance a Chetejce.“ (Bible, kniha Exodus 23:28) Nevíme, z jakého důvodu hebrejské slovo הצרעה [hacira] interpretovali překladatelé ekumenické Bible jako „děs“, když kralická Bible i odborné slovníky překládají totéž slovo substantivem „sršeň“:21 „Pošlu před tebou sršně“, přičemž „sršni“ jsou obecně silnější a nebezpečnější než včely.
1.4 Antisemitismus
Antisemitismus je „nepřátelství“ nebo „předpojatost“ vůči Židům jako představitelům židovského náboženství judaismu, etnické skupině nebo rase. Přestože samotné slovo antisemitismus odkazuje ke všem semitským národům, je tento termín používán většinově pro označení nepřátelství vůči Židům. V této práci budeme termínu antisemitismus přiznávat význam „nepřátelství vůči Židům“. Slovo „antisemitský“ použil pravděpodobně poprvé v roce 1860 židovský učenec Moritz Steinschneider ve spojení „antisemitské předsudky“. Steinschneider tak charakterizoval myšlenky Ernesta Renana o nadřazenosti árijské rasy nad semitskou.
V 19. století byly v Evropě velmi rozšířené domněle vědecké teorie týkající se ras, civilizací a pokroku. Velkým zastáncem této formy rasismu byl pruský nacionalistický historik Heinrich von Treitschke. Na rozdíl od Renana a dalších autorů bylo v jeho spisech slovo „semitský“ v podstatě synonymem slova „židovský“.
Německý politický agitátor Wilhelm Marr použil slovo „antisemitismus“ (der Antisemitismus) v roce 1879 ve své knize Cesta k vítězství germánství nad židovstvím (Der Weg zum Siege des Germanentums über das Judentum) ve významu „nenávist vůči židům“. Tato nenávist popsaná novým slovem se tak jevila jako vědecky podložená, racionální. Marrova kniha se stala velmi populární a Marr ve stejném roce založil Antisemitskou ligu (Antisemiten-Liga), první německou organizaci, která se otevřeně angažovala v boji proti údajné hrozbě Německu ze strany Židů a prosazovala jejich násilný odsun ze země.22
1.5 Rozčlenění starověké společnosti
Gabriel Almond23 tvrdí, že se jakákoliv společnost dá rozdělit na základě tří kritérií:
1. Parochiální typ – jedinci v tomto vymezení nevědí nic o politickém systému. Pokud bychom někde hledali podobnou politickou kulturu, nalezneme ji například v tradičních afrických společenstvích, nebo „na okraji“ rozvinutých politických systémů.
2. Podřízenecký typ – jedinec takto charakterizován má vzhledem k předcházejícímu typu pasivní vztah k politice, tedy je podřízen centrálnímu vedení, vládě, panujícím zákonům. Do značné míry tomuto typu schází orientace na tu složku politického systému, skrze níž mohou na běh politického systému působit.
3. Účastnický, participační typ – jedinci tímto způsobem pochopení očekávají nějaký výsledek své politické participace (účasti). (Z této skupiny lidí se stávají předáci, vedoucí spolku, předsedové aj.) Jedinec má nejen jasně definovanou vazbu k politickému systému jako celku a k jeho výstupové složce, ale také k oné části systému, jež mu umožňuje účastnit se procesu utváření politických požadavků.
Rozdíl antického státního uskupení vůči dnešní společnosti je evidentní. Přechod z jedné skupiny charakterizované Almondem do druhé bude problematický. V dnešní době jde o politickou vůli člověka politického – homo politicus.
1.6 Rozdělení společnosti ve starověkém Izraeli
1. Parochiální typ by ve starověkém Izraeli naplňovali bezdomovci, otroci, lidé žijící na okraji společnosti.
2. Podřízenecký typ by splňovali de facto všichni řadoví obyvatelé dávného Izraele. Byli by to obyčejní obchodníci, zemědělci, pastevci, tedy ti, kteří se příliš nepodílejí na politickém dění, nicméně jej respektují.
3. Účastnický, participační typ by ve starověkém Izraeli naplňovala třída kněží, proroků, velmožů, a tím nejpodstatnějším by byl pravděpodobně král.
Na tomto místě je třeba učinit několik poznámek. Nepochybně byl rozdílný charakter společnosti v tehdejším Izraeli od dnešního uspořádání. Nejvyšším vládcem v tehdejší společnosti byl král, který byl garantem společenského klimatu v Izraeli. Král, hebrejsky מלך [melech], má ve své slovní podobě velice blízko ke slovu „posel“, které se hebrejsky vykládá termínem מלאך [mal-ach]. Zde bychom rádi uvedli vlastní úvahu týkající se těchto dvou slov týkající se jejich jazykové podobnosti. Soudíme, že král je poslem, tj. reprezentantem Božím, alespoň tak se nám jeví tato problematika při četbě biblických textů.
Vnímáme rozdíl od zbožštělých vládců Egypta a Babylóna, neboť v Izraeli je král pouze člověk, a to na rozdíl od ostatních starověkých králů, kde se králové ztotožňovali s božstvem. V jakém smyslu je král poslem Božím? Především ve smyslu své věrnosti jednak vůči Hospodinu, jednak jeho zákonu, Toře, kterou obdržel Mojžíš na Sinaji. Věrnost nebo nevěrnost pak zásadním způsobem ovlivňuje veškeré dění v Izraeli. Je-li král věrný smlouvě, věrný Hospodinu, přináší to Izraeli blahodárný vliv, je-li však nevěrný a začne uctívat modly, tehdy také svede k modlářství i svůj lid. Následující biblický text toto dokládá: „Ačkoli jsem tě pozvedl z prachu a učinil jsem tě vévodou nad Izraelem, svým lidem, chodil jsi po cestě Jarobeámově a Izraele, můj lid, jsi svedl k hříchu, takže mě svými hříchy uráželi.“ (Bible, 1 Královská 16:2)
Otázka účasti na politickém dění v antickém Izraeli, v tomto případě náležejícímu ke slupině podřízenecké, je charakterizována poslušností vůči zákonu své země. I zde je potřeba vysvětlující komentář: Zákonem, který musel lid poslouchat, byla Mojžíšova Tora. Vhodnější než „zákon“ je označení „učení“. „Zákon“ je pouze dílčí část Tory, nikoliv celá Tora.
Izraelitům je právě vyčítána poslušnost či neposlušnost Toře. Ta jako taková obsahuje celou řadu nařízení a reguluje téměř vše, co se dotýká lidského života člověka, tedy od dodržování svátků, svěcení soboty jako sedmého dne v týdnu, přes naprosto striktní pravidla sexuálního života a konče rozdělením potravin, které se mohou nebo nemohou konzumovat. Další výklad by přesahoval rozsah této práce, proto nyní pokusíme blíže pojednat o společenském rozvrstvení ve starověké římské říši.
1.7 Rozdělení společnosti v antickém Římě
1. Parochiální typ by ve starověké římské říši naplňovali opět bezdomovci, otroci, lidé žijící na okraji společnosti.
2. Podřízenecký typ by ve starověké římské říši splňovali de facto všichni zemědělci, obchodníci, tedy lidé, kteří se v tehdejší době příliš nezúčastňovali politického dění.
3. Účastnický, participační typ by ve starověké římské říši naplňovali v době republiky konzulové a senát a další republikánské instituce; v období císařství by to byl císař.
Značně diferencovaně vnímáme náboženské uctívání v pojetí Říma a Izraele. Římské náboženství bylo těsně spjato s nejstarší, zpola mytickou historií Římanů. Ona mytičnost se zakládala na pověsti o Aeneovi, který se i s rodinou zachránil z hořící Tróje právě na území pozdější Římské říše.
Přestože má římská kultura etruské kořeny a řecký charakter, ponechala si svoji určitou specifičnost. Podobně tomu bylo i s náboženstvím. Římané uctívali kromě bohů rovněž i své předky a za velice důležité považovali dodržování tradic. Pro antiku je typický polytheismus (mnohobožství). S působením bohů se člověk mohl setkat všude tam, kam přišel – na horách, u pramenů řek, na pastvinách, každý bůh měl svůj okruh působnosti. K přijetí nového boha do Panteonu však bylo třeba výslovného souhlasu sboru pontifiků a senátu, neboť novému bohu se dostalo také oficiálního kultu a jeho svátek byl zařazen do kalendáře. Bohové byli ztělesněním dobových ideálů i lidských hodnot; chránili právo a spravedlnost, lásku a přátelství; řídili život celé společnosti i jedince. Římané měli celý panteon bohů. Sochy římských božstev byly rituálně omývány, oblékány a zdobeny šperky. Čím byly starší, tím se těšily větší úctě. Římané jim projevovali náležitou úctu políbením své dlaně nebo líbáním jejich nohou. Tyto zvyky patrně pocházely ze starších dob, kdy lidé věřili, že bohové ve svých sochách sídlí.
Jak již bylo řečeno bohové řídili běh světa, tudíž bylo třeba se před každým důležitým rozhodnutím dotázat na vůli bohů. Římané proto dbali také na různá varovná znamení či předpovědi, prodigia, jimiž bohové dávali najevo, že něco není v pořádku. Patřily sem všechny přírodní katastrofy, zatmění Slunce nebo Měsíce atd. Systém vykládání prodigií byl velice dobře propracovaný, existovali vykladači prodigií. Ta obecně vykládali pontifikové (ti byli i tvůrci kalendáře), let ptáků auguři a věštění z vnitřností obětovaných zvířat prováděli haruspikové (k tomuto účelu byla nejčastěji používána ovčí játra, ta byla totiž pokládána za velmi důležitý orgán k životu). Vykladačům v jejich práci pomáhaly tzv. Sybiliny knihy, sbírka věšteb, jež nahrazovala řecké věštírny.
Úcta Římanů k tradicím a předkům se projevuje i v jejich pověrčivosti. Už v Římě platilo kýchnutí za potvrzení toho, co bylo právě řečeno; nenadálé objevení zajíce či kočky nosilo smůlu; jindy bylo třeba si odplivnout kvůli zlomení kouzla.
Římané svým tradicionalismem houževnatě lpěli na starých bozích, kultech a motlitbách, jimž už často nikdo nerozuměl. Nic se nesmělo zanedbat; nesměl být opomenut žádný svátek a rituály se konaly vždy stejně bez nejmenší odchylky. Motlitby musely být předříkávány v archaickém znění, aniž se vynechalo jediné slovo, jinak bylo třeba začít znovu.
Opět je třeba poznamenat, že obšírnější výklad této problematiky by šel nad rámec této práce. Pokud tedy učiníme shrnutí, potom můžeme konstatovat, že na jedné straně máme konzervativní Izraelce, kteří lpěli na svých zvycích, sami přistupovali na „politiku izolacionizmu“, jak zmiňuji jinde ve své práci, na druhé straně i Římané lpěli na svých vlastních tradicích a zvycích. (I)24
Z výše uvedeného nemohlo docházet k asimilaci (II), jedná-li se o Židy, kteří sídlili v Římské říši mimo své původní území; „rozorání“ Jeruzaléma v roce 70 AD tento problém, otázku možné asimilace, učiní aktuální.
Pro asimilaci musí být určité příznivé podmínky, které v tomto případě nejsou splněny. Jako určité pochopení asimilace bychom uvedli konstatování sudetoněmeckého historika Ferdinanda Seibta ve své práci o Židech a jejich tisíciletém soužití s majoritou na území Čech, kde argumentuje následovně:
„Je to vůbec tajemstvím všech menšin, tajemstvím každého soužití s menšinami. Menšiny musí mít k většině nějaký funkční vztah. Musí být k něčemu. Pak jsou strpěny a někdy dokonce přijímány ochotně. Platí to pro současnost a platilo to také po staletí pro židovské obce. Tato myšlenka vyvolává velmi závažné otázky. Minorita, která se jen odlišuje, ale nemá žádnou specifickou užitečnost pro většinu, má v zásadě dvě možnosti - asimilovat se, nebo zůstat odlišná, a většina pak má povinnost tuto odlišnost chránit. Minoritu, která má nějaký specifický přínos, má většina nejen povinnost, ale navíc i zájem chránit.“25
2. Židé a jejich setkání s antickou kulturou – charakteristika politických a civilizačních kontaktů
2.1 Postoje některých antických autorů vůči Židům
V Římě se Židé usazovali od konce druhého století před n.l. jako obchodníci. Římané ve snaze udržet tradiční římské náboženství pak tyto i další východní přistěhovalce postihovali tvrdými sankcemi včetně nuceného odchodu z města. Židé se usazovali za řekou Tiberou, kde si stavěli také četné modlitebny. Své mrtvé pohřbívali do katakomb.
Židovský národ poprvé přišel do styku s evropským kontinentem a jeho kulturou v okamžiku, kdy si Alexandr Veliký roku 332 podmanil perskou říši. Při své cestě územím tehdejší Palestiny se Alexandr choval k Židům velice vlídně a dovoloval jim usazovat se na egyptském území. Po rozpadu Alexandrovy říše vznikla tři království, která si zachovala jistý pořečtělý charakter, jmenovitě Antigonovci v Makedonii, Seleukovci v Sýrii a Mezopotámii a Ptolemaiovci v Egyptě.
„Život Židů byl v té době plný dobrodružství a plný zvratů. Postoj k nim byl určitě obojaký. Mnoho Římanů přitahovalo židovství pro jednoduchý kult a mravní přísnost; tisíce jiných zase Židy otevřeně opovrhovalo a projevovali se tak i umělci (Horatius, Iuvenalis, do jisté míry Tacitus). Přes všechna zmíněná pronásledování se Židé ve velkém počtu udrželi na celé řadě míst v Evropě, což se opravdu nedá nazvat jinak než polovičním zázrakem. A pogromy proti nim pak mohly přetrvat celý středověk a nezastavily se bohužel ani v naší době.“26
Ze známých osobností se k Židům např. Cicero stavěl dosti odmítavě. Augustus Židy toleroval, Tiberius je vypověděl z Říma a 4000 mužů poslal bojovat na Sardinii proti banditům. Názory na Židy se různily, např. římský historik Publius Cornelius Tacitus27 ve svém díle Historiae28 píše, že Židé uprchli z ostrova Kréta. Pravděpodobně to byl jeden z tehdejších názorů na původ Židů.
„Iudaeos Creta insula profugos novissima Libyae insedisse memorant, qua tempestate Saturnus vi Iovis pulsus cesserit regnis“. (Historiae V:2)
„Vypravuje se, že Židé uprchli z ostrova Kréty a usadili se v nejzazších končinách Libye v té době, kdy Saturnus byl Jovem násilně vyhnán a vzdal se vlády.“
Tacitus dále píše:
„Moyses quo sibi in posterum gentem firmaret, novos ritus contrariosque ceteris mortalibus indidit. profana illic omnia quae apud nos sacra, rursum concessa apud illos quae nobis incesta. Separati epulis, discreti cubilibus, proiectissima ad libidinem gens, alienarum concubitu abstinent; inter se nihil inlicitum.“ (Historiae V:4,5)
„Mojžíš, aby si národ do budoucna zajistil, zavedl nové obřady, opačné, než mají ostatní lidé. U nch je hříšné všechno, co je u nás posvátné, a naopak je u nich dovoleno, co je u nás ohavné. Jedí zvlášť a lože mají oddělena od ostatních, a ačkoliv je to národ velmi náchylný k chlípnosti, zdržují se souložení s cizími ženami, mezi nimi samými je však vše dovoleno.“
Princip oddělení od zvyků a obyčejů29 okolních národů byl a je po celé věky jednotícím prvkem židovského lidu a neustále mu připomíná vlastní kořeny.30
„Unde auctae Iudaeorum res, et quia apud ipsos fides obstinata, misericordia in promptu, sed adversus omnis alios hostile odium.“ (Historiae V:5)
„Tím vzrostla moc Židů a pak proto, že je u nich nezlomná víra a pohotové milosrdenství, ale proti všem ostatním nepřátelská zášť.“
Mohli bychom to nazvat taktikou přežití izraelského národa. Tacitus popisuje jakým způsobem vzrostla moc Židů. Ta byla dána jejich nezlomnou vírou, (fides obstinata), milosrdenstvím, (misericordia), a nakonec nepřátelským postojem, (adversus), vůči zvykům a obyčejům ostatních národů.
„Iudaei mente sola unumque numen intellegunt: profanos qui deum imagines mortalibus materiis in species hominum effingant; summum illud et aeternum neque imitabile neque interiturum. Igitur nulla simulacra urbibus suis, nedum templis sistunt; non regibus haec adulatio, non Caesaribus honor.“ (Historiae V:5)
„Židé uznávají jediné božstvo a představují si ho pouze v mysli. Bezbožní jsou podle nich lidé, kteří vytvářejí obrazy bohů z pozemských hmot v lidské podobě; ona nejvyšší bytost se ani nedá spodobnit, ani nezanikne. Proto nestavějí žádné sochy ve svých městech, tím méně v chrámech; ani krále neuctívají pokleknutím, ani císařům nevzdávají poctu.“
Nakonec zmíníme rozdělení obou národů, jež je dáno náboženskou praxí Židů. Podle komentáře Tacita je zřejmé, že se v tomto případě izraelský národ dotkl samé podstaty římského patriotismu. Kategorické odmítnutí římského náboženství a odmítnutí klanět se králům a císařům, mohlo vzbudit dojem, že je tento národ vzpurný a neuznává legitimitu římského kulturně-politického zřízení. Petronius ve svém argumentaci konstatoval, že Židé uctívají prase:
„Iudaeus licet et porcinum numen adoret, et coeli summas aduocet auriculas.“ (Petronius, Fragmenta 35)
„Židovi je dovoleno, aby uctíval prase jako boha a volal pro vyslyšení až do nejvyššího nebe.“31
Lucius Annaeus Seneca ve svém díle De Superstitione píše:
„De illis sane Iudaeis cum loqueretur, ait: „Cum interim usque eo sceleratissimae gentis consuetudo conualuit, ut per omnes iam terras recepta sit; uicti uictoribus leges dederunt.“
„Ale pokud jde o Židy, řekl: „Mezitím se obyčej tohoto nejprokletějšího /v lat. superlativ/ národa (o Židech) rozmohl natolik, že je přijímán celou zemí, podrobení (o Židech) nám, vítězům, pak diktují svoje zákony.“32
Opět se jedná o vyjádření uznávaného antického autora, který hledí na židovský národ s despektem. I Cicero si ve své řeči Na obranu Flaccovu stěžuje na početnou židovskou komunitu a na její vliv (III), který si ve městě Židé vydobyli:33
„Sequitur auri illa invidia Iudaici. Hoc nimirum est illud quod non longe a gradibus Aureliis haec causa dicitur. hoc crimen hic locus abs te, Laeli, atque illa turba quaesita est; scis quanta sit manus, quanta concordia, quantum valeat in contionibus.“ (Cicero, Pro Flacco XXVIII 1,3)
„Následuje záležitost ohledně nenávisti kvůli židovskému zlatu. A toto je bezpochyby důvod, že tato záležitost není vzdálená od kompetencí Aurelia. Kvůli zločinu tohoto místa, Laelie, jsi byl vyžádán ty. Nepochybně víš, jak veliká je tato skupina lidí (Židů) a jak je uzavřená sama pro sebe a jaká mocná je síla tohoto davu.34
Cicero si v úryvku všímá rozmáhající se židovské komunity (manus), její uzavřenosti (concordia), stejně jako síly židovského davu (quantum valeat in contionibus). V tomto textu, který napsal Cicero, je více než zřejmá obava z rozpínající se židovské komunity a jejího čím dál sílícího vlivu v Římě.
2.2 Náhled na sexualitu jako bariéru mezi izraelskou a řecko-římskou kulturou
Jak na sexualitu pohlíželi dávní Římané, Řekové a Židé, vidíme jako důležité téma stran vzájemných kulturních kontaktů, které mezi nimi vzájemně panovaly.
Římská říše byla společností, kde se lidé dožívali průměrně 25-ti let. Ti z lidu, kteří přežili své dětství, si nebyli jistí svým životem. Pouze čtyři muži ze sta a ještě méně žen, se dožili více než padesáti let; populaci užírala smrt.35 V podobné situaci jako je tato, by téměř každý z nás podlehl pokušení užívat si život plnými doušky. Ne jinak tomu bylo v antické společnosti. Antická společnost si nekladla v sexuální osvětě nějaké přílišné nároky. Od občanů se očekávalo, že zplodí legitimní potomky, kteří nahradí zemřelé. Tomuto schématu odpovídá rozhodnutí císaře Augusta, který pokutoval staré mládence za jejich staromládenectví a odměňoval mladé rodiny za to, že plodily děti.
Antická společnost ve druhém století našeho letopočtu byla typická svým sebeuvědoměním muže. Mladý muž, nejlépe z privilegované třídy římského obyvatelstva, byl zvyklý hledět na svět z pozice své vlastní převahy. Ženy, otroci a barbaři byli od něj naprosto odlišní a byli mu podřízeni. Vysvětlení lze podat na základě hierarchie samotné přírody, kde měl ideální „samec“ povoleno pěstovat i homosexuální vztahy, v kterých ale musel sehrát aktivní roli.
Zámožný Řek či Říman byl majitelem otroků. Muži vlastnili těla svých služebníků, mužů i žen. Uvnitř velkého domu plného mladých sluhů a služek, jejichž pán byl svrchovaným vládcem, byla už věrnost vlastní ženě aktem čistě osobního rozhodnutí. Muži tak mohli vzplanout bez nejmenších výčitek vášní ke stejnému pohlaví, což člověka antiky (homo antiquus) příliš nepřekvapilo. Přísně posuzovaná byla ale skutečnost, že homosexuální hrátky mohly vést některé muže k touze hrát „ženskou roli.“ Podobné chování bylo nepřijatelné a uvádělo tehdy do rozpaků, ba šokovalo. Zmíněné konstatování naprosto zapadá do schématu dokonalého muže, který je akceptován společností jako aktivní bisexuál. V homosexuálním vztahu muže k muži bylo přijatelné vstupovat do aktivní role. V žádném případě dokonalý muž neměl klesnout na tu úroveň, že by se provinil vůči dodržování hierarchie, která nabídla tomuto jedinci své společenské místo nad ženami a otroky. Tyto poznatky jsou souborem určitých pravidel daných tehdejší etikou. Mnohem více se dostával ve společenských kuloárech na přetřes hněv, bezdůvodná krutost, nenasytnost, surovost opilců spíše než touha po sexuálních radovánkách. Podobné myšlení bylo vlastní tehdejší společnosti, což je nám možná dnes již pramálo pochopitelné.36
K sexualitě v antice z hlediska náboženství se vyjadřují židovské biblické texty takto: „Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.“ (Bible, kniha Leviticus 18:22). Náboženství, ke kterému vedou biblické texty, sice homosexuální svazky nejsou neznámé, ale striktně je odmítá s poukazem na autoritu samotného Boha.
Judaismus klade značný důraz na rodinu, na vztah muže a ženy. Nepochybně je zde ohlas počátečních kapitol biblického textu knihy Genesis: „Stvořil je jako muže a ženu.“ (Bible, kniha Genesis 1:27) Talmudická moudrost téma stvoření muže a ženy ještě více rozvíjí: „Bůh nestvořil ženu z mužovy paty, aby mu byla otrokyní, ani z jeho hlavy, aby mu vládla, nýbrž ze žebra, aby byla jeho srdci blízká.“ (Talmud)
Pro židovský národ bylo a je typickým znakem klást důraz na rodinu, na manželství. Jakékoliv sexuální „výstřelky“ tak typické pro antický svět Řecka a Říma jsou židovství naprosto cizí. Podobně i zdrženlivost, tedy celibát, je pro národ Tóry spíše okrajovou záležitostí než ideálem svatosti. Již v prvních stoletích n. l. dochází mezi křesťanstvím a židovstvím v této otázce, tj. v otázce sexuální zdrženlivosti, k rozkolu. Způsob vedení přijatelný v judaismu a povaha tehdejšího vedení křesťanských církevních obcí se začala rozcházet v otázce celibátu.
Učiníme-li závěry, ke kterým jsme došli, potom můžeme konstatovat, že pro antický svět bylo normální žít v manželském svazku, ale dodržování manželské věrnosti již spočívalo na osobním rozhodnutí muže. Nebylo nepřijatelné vzhledem k tehdejší morálce pěstovat homosexuální svazky, které ale postrádaly známku rovnoprávnosti s manželským svazkem muže a ženy. V homosexualitě byla akceptována aktivní role muže, naproti tomu odsuzována jeho pasivní role.
Židé a křesťané pak kladli důraz na rodinu. Jakékoliv sexuální výstřelky jsou odsouzeny jako nepřijatelné s odvoláním na autoritu biblických textů, respektive na autoritu samotného Boha. Synagoga se nadto pozvolna rozešla s církví v otázce sexuální zdrženlivosti, která byla v křesťanském učení chápána jako jedna z možných ideálů svatosti.
Je velmi pravděpodobné, že sexualita z těchto důvodů ustanovila v antické společnosti pomyslnou dělící hranici – limes Romanus – mezi izraelským a římským národem. Je to kvůli naprosto rozdílnému životnímu stylu v intimních otázkách tehdejší antické společnosti, který ještě více vzdálil homo Romanus od homo Iudaicus. (IV)
2.3 Postoj křesťanů vůči Židům
V této podkapitole se pokusíme částečně nastínit problematiku existence antisemitismu v křesťanství.
V prvních staletích bylo křesťanské náboženstvích chápáno jako židovská sekta, proto je téměř s podivem, že vůbec hovoříme o křesťanském antisemitismu. Na jedné straně křesťanská církev v prvních staletích zápasila se svým pronásledováním Římany, na druhé straně bojovala se schizmaty, které církev oslabovaly církev zevnitř.37
Protižidovské tažení křesťanské církve dostalo svou vlastní podobu. Již v druhém století byl sepsán List Barnabášův, který osobitým způsobem vysvětluje Toru. Základním problémem prvokřesťanské církve v období několika staletí je popření Zákona. Na vysvětlenou uvedeme pasáž z Listu Barnabášova z čtvrté knihy, verš šestý až devátý:
6. συιέναι οὖν ὀφείλετε. ἔτι δὲ καὶ τοῦτο ἐρωτῶ ὑμᾶς ὡς εἷς ἐξ ὑμῶν ὤν, ἰδίως δὲ καὶ πάντας ἀγαπῶν ὑπὲρ τὴν ψυχήν μου, προσέχειν νῦν ἑαυτοῖς καὶ μὴ ὁμοιοῦσθαί τισιν ἐπισωρεύοντας ταῖς ἁμαρτίαις ὑμῶν λέγοντας, ὅτι ἡ διαθήκη ἐκείνων καὶ ἡμῶν. 7. ἡμῶν μέν· ἀλλ’ ἐκεῖνοι οὕτως εἰς τέλος ἀπωλεσαν αὐτὴν λαβόντος ἤδη τοῦ Μωϋσέως. λέγει γὰρ ἡ γραφή· Καὶ ἦν Μωϋσῆς ἐν τῷ ὄρει νηστεύων ἡμέρας τεσσαράκοντα καὶ νύκτας τεσσαράκοντα, καὶ ἔλαβεν τὴν διαθήκην ἀπὸ τοῦ κυρίου, πλάκας λιθίνας γεγραμμένας τῷ κακτύλῳ τῆς χειρὸς τοῦ κυρίου. 8. ἀλλὰ ἐπιστραφέντες ἐπὶ τὰ εἴδωλα ἀπώλεσαν αὐτήν. λέγει γὰρ οὕτως κύριος. Μωϋσῆ Μωϋσῆ, κατάβηθι τὸ τάχος, ὅτι ἠνόμησεν ὁ λαός σου, οὓς ἐξήγαγες ἐκ γῆς Αἰγύπτου, καὶ συνῆκεν Μωϋσῆς καὶ ἔριψεν τὰς δύο πλάκας ἐκ τῶν χειρῶν αὐτοῦ· καὶ συνετρίβη αὐτῶν ἡ διαθήκη, ἵνα ἡ τοῦ ἠγαπημένου Ἰησοῦ ἐγκατασφραγισθῇ εἰς τὴν καρδίαν ἡμῶν ἐν ἐπίδι τῆς πίστεως αὐτοῦ. 9. πολλὰ δὲ θέλων γράφειν, οὐχ ὡς διδάσκαλος, ἀλλ’ ὡς πρέπει ἀγαπῶντι ἀφ’ ὧν ἔχομεν μὴ ἐλλείπειν, γράφειν ἐσπούδασα, περίψημα ὑμῶν. διὸ προσέχωμεν ἐν ταῖς ἐσχάταις ἡμέραις· οὐδὲν γὰρ ὠφελήσει ἡμᾶς ὁ πᾶς χρόνος τῆς πίστεως ἡμῶν, ἐὰν μὴ νῦν ἐν τῷ ἀνόμῳ καιρῷ καὶ τοῖς μέλλουσιν σκανδάλοις, ὡς πρέπει υἱοῖς θεοῦ, ἀντιστῶμεν, ἵνα μὴ σχῇ παρείσδυσιν ὁ μέλας.
6. Pochopme to! Jako jeden z vás prosím, poněvadž vás miluji všechny více než svůj život, myslete na sebe a nepřipodobňujte se těm, kteří zavinili vaše četné hříchy s odvoláním se na Zákon, jako by platil pro ně. 7. Oni jej pokazili již tehdy, když jej obdržel Mojžíš. Písmo totiž praví: „I byl Mojžíš na hoře a postil se 40 dní a 40 nocí a přijal od Hospodina Zákon, kamenné desky napsané prstem Hospodinovy ruky“. 8. Když upadly do modloslužby, tento Zákon ztratili. „Mojžíši, Mojžíši, sestup rychle, poněvadž zhřešil tvůj lid, kterého jsem vyvedl z Egypta“, praví Hospodin. Mojžíš pochopil a zahodil desky, které držel v rukách. Rozbil se Zákon na nich napsaný, aby Zákon milovaného Ježíše byl vepsán do našeho srdce v naději, že uvěříme. 9. V úmyslu napsat vám toho mnoho rozhodl jsem se ne jako učitel, ale jako nejmenší z vás, který vás miluje, napsat o tom, co nelze přejít mlčením. Myslete na poslední dny. Nic nám totiž nepomůže doba našeho života a víry, jestliže nyní v nepříznivé době se nepostavíme, jak se sluší na Boží syny, i proti budoucím pohoršením.
„Mojžíš pochopil a zahodil desky, které držel v rukách. Rozbil se Zákon na nich napsaný, aby Zákon milovaného Ježíše byl vepsán do našeho srdce v naději, že uvěříme.“ Jeví se to jako poněkud zvláštní náboženská interpretace, která vysvětluje nahrazení Zákona Mojžíšova Zákonem Ježíše Krista. Nastal však problém, co se Židy, kteří dodržovali i nadále Mojžíšův Zákon.
Až později antijudaismus vykazoval mnohem vetší intenzitu. Tím, kdo byl hlavním protižidovským autorem tohoto období, byl Jan Zlatoústý. Proslul celou řadou protižidovských výroků, viz tento například:38
„Židé založili v Egyptě bordel, kde se zuřivě milovali s barbarkami a vyznávali cizí bohy.“
Některé výroky církevních otců byly rovněž nepřátelsky zaměřené vůči židovskému národu. Uvedeme alespoň některé z nich:
Tertulián (160-220) n. l.): „Bůh odvrhl Židy ve prospěch křesťanů.“
Ireneus (140-202 n. l.): „Židé jsou z Boží milosti vyděděni.“
Origenes (185-253 n. l.): „Ježíšova krev padá nejen na tamější Židy, nýbrž na všechny generace Židů až do konce světa.“
Eusebius († 341 n. l.): „Všechna požehnání Písem připadají církvi, zlořečenství pak Židům.“
Jedním z témat, na němž se křesťané neshodli s Židy, byla otázka vyvolení Izraele. Ve Starém zákoně jde o nahrazení Izraele církví. Je to tzv. substituční teorie, která spočívá v tom, že se „přeznačí“ všechny texty, které hovoří o Izraeli, církví Ježíše Krista. Docela srozumitelně vysvětleno je to asi tak, že všude, kde se v Bibli čte o Izraeli, se text podle této myšlenkové koncepce netýká Izraele, nýbrž církve. Církev svou rétorikou, kterou si vypůjčila z biblických textů, dokazovala, že židovský národ porušil své spojenectví s Bohem. Izrael pak měl být národem odpadlíků, náhražka vyvoleného národa. Církev si tímto způsobem uzurpovala nárok na historický Izrael, stával se z ní nebeský Izrael. Na potvrzení právě řečeného uvedeme jako příklad Eusebia, který byl biskupem z Cesareje, a tvrdil, že Abrahám, Izák a Jákob nebyli Židé, ale patřili podobně jako křesťané k univerzální rase.39
Křesťanský antisemitismus svou záminku vůči Židům založil na předpokladu, že Židé zavinili smrt Ježíše Krista. Dlouho, téměř s trváním samotné existence křesťanské církve, je vžitá představa Žida jako Jidáše, pokrytce, který má dvojí tvář. Nakolik je to pravda? Vysvětlením nám může být text Bible: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!“ (Bible, Matoušovo evangelium 23:15)
Nyní budeme citovat z knihy Hebrejský Kristus40 Claude Tresmontanta: „Následné řecké slovo ὑποκριτης [hypokrités] v plurálu tj. ὑποκριτ&
