poslal wanderer Lebka nalezená nedaleko anglické obce Piltdown měla být chybějícím
článkem mezi opicí a člověkem. Ve skutečnosti patřila všem současně: byl
v ní kus z člověka, kus z orangutana a kus ze šimpanze. Mezi
podezřelými z podvodu je i duchovní otec Sherlocka Holmese Sir Arthur
Conan Doyle.
Piltdown je nevelká
vesnice v hrabství East Sussex na jihovýchodním pobřeží Anglie. Na
rozdíl od jiných obcí proslulých slavnými rodáky se stala světově známá
díky tvorovi, který nikdy neexistoval. Dokonce tu stojí i obelisk, který
jej připomíná. Je do něj vytesán nápis: "Na tomto místě v říčním štěrku
nalezl pan Charles Dawson lebku Piltdownského člověka..." Památník byl vztyčen roku 1938 při příležitosti
třicetiletého výročí nálezu. A ještě něco se tehdy stalo: hostinec v
Piltdownu byl přejmenován na The Piltdown Man. Jmenuje se tak dodnes - a
prý díky tomu nouzí o hosty netrpí.
Svatý grál
antropologie Darwinova teorie, z níž
mimo jiné vyplývá, že člověk má společné předky s lidoopy, vzbudila
svého času mnoho emocí. Vědec, který by přinesl nevyvratitelný důkaz
proměny opice v člověka, mohl počítat s nesmrtelnou slávou. Jednoznačným
důkazem mohla být jedině fosilie tvora jevícího současně znaky opic i
lidí, tedy toho, čemu se už od Darwinových časů říká missing link -
chybějící článek. Pro antropology je chybějící článek totéž, čím byl pro
krále Artuše Svatý grál. Roku 1908 se
zdálo, že Svatý grál je nalezen - díky muži, jehož životní příběh byl v
mnohém podobný příběhu Heinricha Schliemanna, objevitele starověké
Tróje. Charles Dawson se narodil roku
1864 ve Velké Británii, vystudoval práva, ale táhlo jej to spíš k
přírodním vědám. Díky jmění nashromážděnému jeho pilnými předky mohl
právnickou praxi rychle vyměnit za mnohem zábavnější cesty po světě a
sbírání fosilií. Dosáhl v tom nejednoho úspěchu: objevil několik nových
druhů pravěkých rostlin a živočichů, kteří dodnes nesou jeho jméno.
Britské muzeum mu za to udělilo pozoruhodný titul "čestný sběratel".
Když u Piltdownu vykopal lebku, která současně nesla rysy opice i
člověka, zdálo se, že Schliemannova historie se opakuje v antropologii:
nadšený amatér dokázal víc než všichni akademikové dohromady - Dawson
našel svoji Tróju. Jenže od Schliemanna
se "čestný sběratel" přece jen lišil. Nejen tím, že si na své výzkumy
nemusel vydělat sám, ale především v tom, že se ani nepokoušel chybějící
vzdělání doplnit řádným studiem. Pro dodnes neznámého podvodníka se
stal snadným cílem. Jak je ale možné, že společně s ním naletěla téměř
celá vědecká veřejnost?
Nejdřív mozek, pak
čelisti Dawson začal kopat poblíž
Piltdownu roku 1908. Bylo to velmi nadějné místo, kde se už dřív našly
kosti mastodonta a dalších pravěkých tvorů. Když objevil úlomky
starobyle vyhlížející lebky, donesl je k posouzení řediteli geologického
oddělení Britského muzea Siru Arthuru Smithovi Woodwardovi (1864 -
1944). Ten dospěl k závěru, že jde o o něco výjimečného. Lebka měla
horní část podobnou lebce moderního člověka, včetně dobře vyvinuté
mozkovny s obsahem 1400 krychlových centimetrů, což se blíží průměrné
hodnotě u současných lidí (například objem mozkovny šimpanze je jenom
300 až 400 krychlových centimetrů). Jenže spolu s ním mu Dawson přinesl
také čelist se zjevně opičími znaky, která do lebky dokonale zapadala. A
aby to bylo ještě záhadnější: v čelisti byly zuby, které ale patřily
vyspělejšímu typu opice. Tedy vysněný chybějící článek!
Dawson a Woodward objev publikovali roku 1913,
přičemž tvor rozmnožil řadu živočišných druhů pojmenovaných po "čestném
sběrateli": dostal jméno Eoanthropus dawsoni, tedy něco jako Dawsonův
člověk z úsvitu dějin. Ohlas ve vědeckém světě byl obrovský, a to hned z
několika důvodů. Stále ještě často odstrkovaní zastánci Darwinovy
teorie na objev chybějícího článku toužebně čekali. Eoanthropus navíc
dokonale splňoval dobové představy o tom, jak se z opice stal člověk:
primitivnímu lidoopovi se zvětšil mozek, dostal rozum, změnil životní
styl - a potom získal další lidské znaky. Málokdo v té době tušil, že
skutečnost byla přesně opačná. Někteří historikové vědy tvrdí, že za
úspěchem Piltdownského muže stály i rasové motivy. Objev posloužil k
vytváření teorií, podle nichž bílý člověk vznikl z opice na území Velké
Británie, zatímco ostatní rasy pocházejí z pitekantropů či neandrtálců.
Dnes už je ale známo, že k rozrůznění na geo#173#grafické rasy došlo v
mnohem pozdější době až v rámci dnešního typu člověka Homo sapiens
sapiens. Jinými slovy, že všichni lidé jsou společného původu.
Nevěřím zázrakům
Charles Dawson si slávy mnoho neužil -
nečekaně zemřel už roku 1916 na otravu krve. Sir Woodward ale objev
nadšeně propagoval dál a postaral se i o vztyčení již zmíněného obelisku
na místě nálezu. Pro nález se významně angažoval také jinak pozoruhodný
filozof a náboženský myslitel Pierre Teilhard de Chardin (1881 - 1955),
který lokalitu rovněž zkoumal. Vědců,
kteří odmítali věřit v existenci Piltdownského člověka, bylo zpočátku
málo a jejich hlasy ve všeobecném jásotu zanikly. Patřil mezi ně i
světoznámý americký antropolog Aleš Hrdlička pocházející z Humpolce.
Nejvíc se ale už od 20. let v případu angažoval německý profesor Franz
Weidenreich (1873 - 1948), který kvůli židovskému původu před válkou
emigroval do USA. Roku 1943 ironicky napsal: "Když už spojili lidskou
lebeční klenbu s opičí čelistí a jakýmsi anonymním špičákem, divím se,
že k tomu rovnou nepřidělali i kosti ostatních zvířat, která byla v
Piltdownu vykopána. Nevěřím zázrakům, ať už s nimi přicházejí zastánci
darwinismu, nebo jeho odpůrci. Čím dříve bude chiméra jménem Eoanthropus
vymazána ze seznamu předků člověka, tím více to poslouží vědě." Jenže byla válka a lidé
měli jiné starosti. Teprve roku 1950 podrobil anglický antropolog
Kenneth Page Oakley lebku důkladné analýze. Rozbor obsahu fluoru přinesl
šokující výsledky: lebka, čelist i zuby byly zcela rozdílného stáří.
Odhalení, k němuž se Oakley odhodlal až roku 1953, nejdřív způsobilo
bouři nevole, další analýzy prováděné jinými metodami ale jeho závěr
potvrdily. Dnes už se ví, že lebka patřila modernímu člověku, který žil
ve středověku, čelist orangutanovi a zuby šimpanzi. I znalci ale
připouštějí, že podvrh byl mistrovským dílem. Hledá se pachatel Když v polovině 50. let vědecká komunita
konečně uznala piltdownskou lebku jako podvrh, byla už většina
protagonistů jejího příběhu po smrti. Podezření se soustředilo především
na Dawsona - tím spíš, že ještě před smrtí stačil světu předhodit další
takový nález. Roku 1915 ohlásil objevení lebky označované jako Piltdown
II, ta se ale později ztratila. Precizní provedení podvrhu ale na na
amatérského badatele bez odborného vzdělání příliš neukazuje. Stín podezření padl i na Sira Arthura C. Doyla,
duchovního otce Sherlocka Holmese. "Důkazy" byly ale hodně nepřímé:
Doyle byl vzdáleným příbuzným Dawsona, sdílel i jeho zájem o
paleontologii... a to je tak asi všechno. Dalším podezřelým je Pierre
Teilhard de Chardin, který osobně nalezl špičák do piltdownské lebky. I
tady ale ledacos nehraje: představa, jak ctihodný jezuita přibrušuje
šimpanzí zub, aby podpořil Darwinovu teorii, je poněkud absurdní. Nové světlo do případu vnesly objevy v
depozitářích Britského muzea, kde se našly další kosti upravené stejným
způsobem jako piltdownská lebka. Prokazatelně na nich pracoval kurátor
muzea Martin A. C. Hinton. Jde ovšem jen o důkaz nepřímý, i když
zdánlivě vše sedí: Hinton v letech nálezu působil také v paleontologické
společnosti v Sussexu, měl potřebné znalosti a byl považován za experta
na problematiku vlivu prostředí na staré kosti. A navíc jeho vtipy prý
byly vyhlášené... Dodnes se vedou spory
o to, proč vlastně piltdownská lebka vznikla. Šlo o žert, který
autorovi přerostl přes hlavu? O nešťastný způsob, jak podpořit
darwinismus? Nebo jak ho naopak zdiskreditovat? Buď jak buď, odpůrci
Darwina dodnes Piltdownského člověka používají jako "důkaz" nepravosti
všech fosilií. ----------------------------------
Původní článek na http://hn.ihned.cz/c1-42788700-lebka-ktera-mela-tri-majitele
