Uživatel Lu zde opakovaně tvrdil, že neexistuje charismatické učení, ale že se jedná o biblické učení odvozené z knihy Skutků. Proto jsem mu poslal soubor citátů v ČR respektovaných charismatických učitelů s dotazem, zde se jedná o biblické učení. Obdržel jsem následující odpověď: "Zběžně jsem ony body nahlédl. Domnívám se, že Bibli zásadně neodporují."

V tomto článku se snažím doložit, že tyto citáty představují jiné evangelium, nikoliv učení, které by neodporovalo Bibli. Uživateli Lu proto děkuji za jeho vynaložený čas a úsilí i jasné vyznání.

První část je zde: http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=10618&mode=&order=0&thold=0

Učitelé Víry tvrdí, že Adam byl stvořen jako bůh toho světa, panujícím nad stvořením. Satan jej však svedl, a tak se místo něho stal bohem tohoto světa on (1). Pro tuto velezradu nemůže Bůh legálně a spravedlivě ve světě vládnout, neboť lidé satanu tuto autoritu předali (2). Satanova vláda nad světem (kromě věřících) je tedy absolutní. Bůh je ve své moci odkázán pouze na modlitby křesťanů (33).

Satan je skutečně nazýván bohem tohoto světa (2K 4,4) a vládcem, knížetem tohoto světa (J 14,30). Celý svět je pod mocí Zlého (1J 5,19). Učitelé Víry se nemýlí, když potvrzují realitu satanova panství, ale mýlí se, když tvrdí, že je satan vlastní legálně, tj. podle práva.

Satanovo panství je totiž uloupené, získané svodem. Satan je ukradl a udržuje si je obžalováváním (Zj 12,10), svodem skrze nevěru, což jest hřích (2K 4,4; Zj 12,9), otroctvím hříchu (2Tm 2,26), mocí smrti (Žd 2,14; Ř 5,17) a strachem ze smrti (Žd 2,15). Není psáno, že satan má smrt ve své moci, ale že mocí smrti vládne. Pánem života i smrti je Bůh (L 12,5).

Kdyby tomu bylo, jak učí hnutí Víry, že satan vlastní lidstvo právoplatně v důsledku velezrady Adama, muselo by být výkupné (oběť) za člověka zaplaceno tomu, kdo má na člověka právo, tedy satanu, a ne Bohu. Ne náhodou někteří učitelé, zastávající teorii velezrady, proto přirovnávají Krista ke kozlu, který byl vypuzen na poušť pro Azazela (Lv 16,8) (81). Přirovnat Krista, ke kozlu, jež byl vyhnán k satanu a spekulovat, že Kristus byl satanem uchvácen, spoután a mučen, ba dokonce i posednut (viz níže), je hrubou a neomluvitelnou herezí. Každá oběť je svatá Bohu, jinak by ji Bůh nepřijal. Porážku satana a Boží triumf nezajistilo zaplacení výkupného satanu, ale skutečnost, že Kristus zaujal naše místo, aby nás vysvobodil ze zlořečenství Zákona, a svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne (Žd 2,14).

Dalším bludným aspektem hnutí Víry je tvrzení, že duchovní smrtí zemřela jedna složka lidské osobnosti, a to duch, který dále působí v těle jako mrtvola, tzv. prvorozenec smrti, až postupně nakazí celé tělo (3). Člověk tak získal satanovu přirozenost (4), (5), (6), (7).

Člověk je stvořen k obrazu Božímu (imago Dei). Ani Adamův pád nepřeměnil člověka ve stvoření satanské. I padlý člověk nese Boží obraz; proto je zakázána vražda (Gn 9,6). Imago Dei byl Adamovým pádem poškozen, nikoliv však vykořeněn. Kdyby došlo k tomu že by satan tento Boží obraz zcela zničil nebo se jej zmocnil, člověk by přestal být člověkem, a nemohl by již být Bohu zodpovědný za své skutky, ani by nebyl sto reagovat na spasení. Zanikla by rovněž funkce svědomí, skrze které jsou pohané obviňováni z hříchu (Ř 3,15).

Věříme, že skrze ducha máme opravdu obecenství s Bohem, ale nevěříme, že by u nevěřících zanikla duchovní složka osobnosti, a už vůbec nevěříme tomu, co tvrdí Hagin, že lid staré smlouvy byl duchovně mrtev (80). Je to v rozporu např. s Jb 7,11; Ž 77,7; 78,8; Iz 26,9. Duchovně mrtví lidé nemohou napsat Bibli.

Tento bod jednoznačně dává satanu větší pravomoci než má a potažmo zastává, že padlý člověk je spíše imago diaboli. Satan není stvořitel, aby mohl přetvářet lidskou přirozenost.

Extrémní trichotomismus antropologie hnutí Víry, striktně člověka dělí na tři složky – duch, duše, tělo – a ducha staví nejvýš. V důsledku toho musí být za každou lidskou složku – ducha, duši, tělo – zaplaceno zvlášť. Tedy duchovní, duševní a tělesnou obětí (smrtí) Ježíše Krista (14). Samotná duchovní smrt je chápána jako ďábelská přirozenost, kterou Pán na kříži přijal (9), a poté byl ďábly posednut, odvlečen do pekel a mučen (8), (10), (13), (18). Ke konci tří dnů byl v pekelné jámě Bohem znovuzrozen (duchovně vzkříšen), rozšlápl satanu hlavu, spoutal jej a odvedl v triumfálním průvodu před svého Otce v nebesích (15), (16), (17).

Bible však říká jednoznačně, že Kristus odsoudil hřích na svém těle (1Pt 2,23–24 srv. Ř 8,3). NZ opakovaně zdůrazňuje, že naše spasení (vykoupení) se stalo skrze kříž, tělo a vylití krve (Mt 26,28; Žd 10,20; Ko 1,20; 2,14). Na kříži bylo vše dokonáno (J 19,30) a Ježíš poroučí svého ducha do rukou Otce (L 23,43–46). Zločinci na kříži slibuje, že ještě téhož dne ním bude v ráji (L 23,43).

Zpráva o Kristově duchovní smrti je nejprůhlednější herezí. Jako Otec má život sám v sobě, dal i Synu, aby měl život sám v sobě (J 5,26). Jediný Bůh je nesmrtelný (1Tm 6,16), může tedy Bůh zemřít (J 11,25–26)? O Kristu je psáno, že je světlem, které tmy nepohltily (J 1,5). Je možné toto světlo zcela uhasit, byť jen na čas? Protože byl spravedlivý, nemohla smrt udržet v moci ani jeho tělo.

Pokud Ježíš zemřel duchovně, nebyl Bohem (1J 5,20), a pokud porazil ďábla v pekle, nemohl tak učinit již na kříži (srv. Kol 2,15). Na tomto místě se shodují všichni učitelé Víry (Margies, Hagin, Ekman, Osteen…), neboť tvrdí, že ďábel byl spoután a dovlečen před trůn v triumfálním průvodu. Žádná bojová dohra se však nekonala. Kristus sám než skonal svědčí ještě na kříži, že je dokonáno. Mimochodem, pokud by učitelé Víry měli pravdu, pak byl asi satan zase Ježíšem rozvázán a vypuštěn, aby škodil. Ke spoutání satana řetězem však dojde až na počátku tisíciletého království.

Za popis toho, co se dělo mezi křížem a vzkříšením, bývá považován text 1Pt 3,18–4,1. Zde však není ani náznaku nějakého odsouzení Krista ani boje s ďáblem a jeho anděly. Naopak verš 4,1 znovu zdůrazňuje, že Kristus za nás trpěl v těle. Ježíšovo zvolání na kříži „Éli, Éli, lama zabachtani“ (Mt 27,46), které bývá někdy považováno za důkaz jeho duchovní smrti, je citací Ž 22,2. Tento žalm popisuje Kristovo utrpení na kříži (Ž 22,8–9.17.19). Ve verši 22 dochází k pozoruhodnému zlomu, který dokládá, že k vysvobození z utrpení i tíže našich hříchů došlo ještě na kříži (srv. L 23,46; J 19,30).

Celé toto učení vychází pravděpodobně z pochybné představy o pekle jako o místě, kde vládne ďábel a kde jsou duše (duchové) zemřelých hříšníků trápeny démony. Bible však nemluví o smrti fyzické a duchovní. Můžeme pouze číst o smrti druhé nebo také věčné, kterou je podle Zj 20,14 ohnivé jezero. Tato muka věčného utrpení, o kterých Ježíš mluví jako o smrti těla i ducha (L 12,5), jsou ovšem připravena ďáblu a padlým andělům (Mt 25,41), a to nikoliv proto, aby tam vládli a trápili jiné, nýbrž aby byli trápeni sami. Do ohnivého jezera bude ovšem ďábel se svými služebníky a těmi kdo jím byli svedeni, uvržen až po posledním soudu, takže lze jednoznačně říci, že Kristus muka věčného zahynutí (L 12,5) v tomto smyslu nemohl nést.

Co říci k tomuto bodu závěrem? Kdyby Kristus přemohl satana fyzicky po svém ukřižování, neměla by Kristova krev výkupnou moc, a jejím prolitím by nebylo vše dokonáno. Kristus by nevydal svého ducha do rukou Otce, nýbrž ďábla a zločinec na kříži by se nemohl spolu s Kristem v den jeho ukřižování ocitnout v ráji. V zásadě jde zcela jednoznačně o jiné evangelium. Kristus se totiž nemusel znovuzrodit a v pekle neproběhlo žádné duchovní vzkříšení. Jeho zmrtvýchvstání bylo tělesné. Ostatně učení o Kristově démonické posedlosti je definováno samotným Božím Slovem (Mk 3,21–22.28–30).

A konečně – přirozenost je chápána jako určitá totožnost a z ní vyplývající vlastnosti, a to jak duchovní tak fyzické. Jediný, kdo má přirozenost Boží, je Bůh a jediným, kdo má přirozenost ďábla, jsou ďáblové, jejichž přirozeností je lhát, vraždit a ničit. Jestliže Ježíš na kříži získal satanovu přirozenost, potom za nás na kříži neumíral Syn Boží, ale sám ďábel – vrah, lhář a zloděj. Takovéto učení snad ani nemůže být z člověka…

Obvyklá antropologická definice používaná v celém hnutí Víry praví, že člověk je duch, má duši a žije v těle (19). Praví se v ní, že pravou podstatou bytosti křesťana je duch (20), (21), jeho nové já (22). Tato definice je odvozena z Křesťanské vědy, kde vznikla spojením dvou biblických veršů, a to: „Bůh stvořil člověka k obrazu svému“ a „Bůh je Duch“. Je-li tedy člověk obrazem Božím, je duchem.

Tato definice pochází od Mary Baker Eddyové a je zkratem. Její doslovné chápání by znamenalo, že pokud Boha nikdy nikdo neviděl, je i člověk neviditelný. Člověk není duchem s duší, který žije v těle, ale člověk je nedělitelnou bytostí ducha, duše a těla (1Te 5,23). Tělo není přírodní bází, která patří k našemu prominentnímu já. Když Bůh stvořil člověka, utvořil jej z prachu země, vdechl do jeho chřípí dech života a člověk se stal nefeš haja, duší živou, což není termín jen pro duši, ale pro člověka jako oživené bytosti. Člověka odlišuje od duchů, např. andělů, právě to, že je i tělem.

Zrovna tak bude v těle před soudem a v proměněném těle i na věčnosti. Když se Ježíš zjevil svým učedníkům a dveře byly zavřené, ani on nebyl duchem. Naopak, káral své učedníky za takové smýšlení: „Což má duch tělo a kosti?“ (srv. L 24,39). Všechny mytické kulty učí, že člověk je duch. Proč to však učí hnutí Víry? Celá výuka – směřuje k jednomu: je-li člověk duch, potom i Kristova oběť vykoupení (smrt), musí být v rovině ducha. Mluví se o Kristově duchovní smrti, která Ježíše Krista zbavuje jeho Božství. Proto tak silný důraz na ducha, duchovní svět, duchovní boj atd. Cílem je odvést člověka od viditelných věcí k duchovním, tj. podle hnutí Víry neviditelným, se zřetelem na satanovo panství.

Podle učení Víry má znovuzrozený duch křesťana Boží přirozenost (25), což znamená, že je ve svém duchu stejný jako Bůh (23), (27). Stává se tak oživujícím Duchem (24) a nese ovoce Ducha sám v sobě (26).

Bible nám říká, že máme účast na Boží přirozenosti, nikoliv že ji neseme sami v sobě. Jestliže Margies tvrdí, že ovoce Ducha není ovocem Ducha svatého, ale znovuzrozeného ducha člověka, potom křesťan sám koná dobro z vlastní síly, resp. s minulou Boží účastí. V některých knihách dokonce tvrdí, že člověk je oživujícím duchem, protože prošel analogicky stejným vývojem jako Ježíš. Oživujícím Duchem je však Ježíš (1K 15,45). Kristus je podle těla stejné podstaty jako kterýkoliv člověk (Žd 2,14; 4,15), avšak jeho duchovní vývoj naprosto nemůže být analogickým životu pozemského člověka (J 3,13).

Člověk tedy (dle učení Víry), má před obrácením přirozenost satana (viz výše) a po obrácení přirozenost Boha. Podle Bible je však spasení proces, kterým skrze víru v Ježíše Krista je člověk navrácen do obecenství s Bohem, nikoli zbožštěn. Člověk není ani všemohoucí ani vševědoucí, a jeho slova nemají kreativní moc. Věřící člověk je vskutku novým stvořením v Kristu, ale důraz je na Kristu, stvoření zůstává stvořením. Obě Pavlova napomenutí – složte starého člověka (Ef 4,22) a oblecte nového člověka (Ef 4,24) označují zřetelně lidskou přirozenost: předchozí padlou a nynější vykoupenou. Boží přirozeností je nesmrtelnost, všemohoucnost, vševědoucnost atd. To však v žádném případě neplatí o člověku. Princip deifikace lze ospravedlnit pouze s odvoláním na metafyzické kulty, nikoliv na Bibli.

Kristus po svém zmrtvýchvstání prý obdržel autoritu a tu předal církvi (30) (takže ji neměl moc dlouho). V důsledku toho musí Kristus s ďáblem jednat pouze prostřednictvím svého těla, tj. církve (32). Jelikož církev je částí Krista a On je částí církve, má církev moc nad všemi démonskými mocnostmi (28). Protože Ježíš není vládce církve (29), ale její součástí, je tedy církev Kristus (31). I ten nejmenší křesťan je částí Krista a má tedy autoritu nad samotným satanem a Kristus se bez něho neobejde (32).

Hagin i Margies tady mísí několik věcí. Předně jednání s ďáblem je pravomocí Boží (Za 3,2). V Novém zákoně je jednoznačně řečeno (2Pt 2,10–12; Ju 8–10), že ani andělé, ba dokonce ani archandělé, kteří jsou mocnější než lidé, se neosmělují nad satanem ani mocnostmi vynášet soudy. Aby se někdo nemýlil; tyto verše jsou skutečně v Novém zákoně a jsou psány jako varování křesťanům! Vyhlašování odsouzení mocnostem bylo známkou gnostiků prvních století a Juda i Petr před touto praktikou varují.

Dalším omylem je, že Kristus již nemá moc vymítat démony. Jestliže má tuto moc církev, pak nemohu démony vymítat ve jménu Ježíše Krista, ale ve jménu církve. Vymítání se však děje ve jménu Ježíše Krista mocí Ducha svatého, nikoliv ve jménu ani mocí církve (Mt 12,28).

Kdo si přečte Ž 91,13, shledá, že moc šlapat po hadech a štírech není jen známkou křesťanů, ale byla zaslíbením i pro Izrael. Tento verš tedy nelze vykládat jako oprávnění k stavění se mocnostem, vyhrožování ďáblu a svazování teritoriálních duchů. Celé toto učení je důsledkem doktríny o duchovní smrti Ježíše Krista, ze které vychází. Objevuje se zde totiž precedens znovuzrozeného člověka, porážejícího satana. Bible o tom nikde nemluví, naopak před těmito praktikami varuje. Jen gnostikové prvních století, kteří se domnívali, že jim byl odhalen vhled do duchovního světa, a tudíž mají oproti ostatním křesťanům větší poznání, postavili evangelium na mocnostech, nikoli na Kristu.

A nakonec -Kristus je hlavou církve- tedy tím, kdo má moc. To znamená, že veškerá moc je dána jemu, ne tělu. Tvrzení, že Kristus nemůže vykonat na zemi nic bez svého těla, církve, činí Boha naprosto závislým na lidech. Pokud by tomu bylo tak, jak říkají učitelé Víry, totiž že Kristus je církev, potom by Kristus nemohl svoji církev soudit, protože by soudil sám sebe. Dopisy sedmi sborům z úvodu Janova Zjevení však vykreslují Krista jako svrchovaného vládce a soudce nad svojí církví ještě v době časnosti. Vztah Krista k církvi (ke svému tělu) nejlépe ilustruje vztah církve jako nevěsty ke svému ženichu. Proto Pavel rovněž volí pro tento vztah podobenství vztahu muže a ženy (Ef 5,29–32). Ačkoliv muž je hlavou ženy, která je jeho tělem, neznamená to, že muž může konat pouze prostřednictvím své ženy. Právě tak Kristus, jehož hlavou je Bůh (1K 11,3), vložil vše do rukou svého Otce a vícekrát praví, že „Syn nemůže sám od sebe činit, leč to, co činí Otec“ (J 5,19). Totéž platí ve vztahu křesťana ke Kristu: „…beze mne nemůžete činiti nic“ (J 15,5).

Také tento bod vyplývá z předchozího. Bůh prý nemůže udělat nic, pokud ho věřící o to nepožádají. Nemůže jednat s ďáblem ani spasit člověka, pokud nad ním křesťan nezlomí moc temna. Bůh nemůže člověku požehnat, jak by chtěl, pokud člověk neučiní vše potřebné. Důraz je položen na tom, že Bůh nemůže, nikoli že tak neučiní. Protože oprávněným vládcem světa je satan, Bůh ve světě nevládne. Věřící proto musí lámat moc temna přímým oslovováním mocností (32), (33). Toto učení snad ani není třeba komentovat. Za zmínku možná stojí, že veškerá, opakujeme, veškerá moc je dána Kristu, a že satan je tedy ve své moci omezen svrchovanou Boží autoritou. Kristus je Pánem panujících a Králem kralujících. Je hlavou všech sil, mocností (i zlých) a panstev (Ko 2,10). Pokud by tomu tak nebylo, vytratil by se z jeho podstaty nepostradatelný Boží atribut, to jest všemohoucnost. I tento bod, stejně jako všechny předchozí, směřuje proti Kristovu Božství. Bůh není naprosto v ničem omezen ani satanem, natož člověkem. K čemu se rozhodne, to také vykoná.

Autorem nemoci člověka je prý satan (34), přičemž většina chronických onemocnění a všechny alergie jsou démonickou posedlostí (35). Samotná Ježíšova služba nebyla službou Boží, ale prorockou, ukazující na univerzální zaslíbení zdraví ze Zákona (36). Boží vůlí je, aby každé Boží dítě bylo zdravé, přičemž k uzdravení není třeba Božího zásahu, ale víry v uzdravení, které je nám darováno jako součást spasení. Jde o tzv. božské zdraví (38), (39), (40), (41), které je nutné přijmout vírou. I přestože křesťan zůstane nemocný, musí vyznávat své uzdravení a věřit v ně a nemoc ve víře odmítat (42), (43). Uzdravení tedy nezáleží na Bohu, ten již člověka uzdravil, ale na člověku, jak se tohoto božského uzdravení vírou zmocní. Nemoc nikdy není Božím trestem.

O nemoci, její příčině a uzdravení bylo napsáno již mnoho a sama Bible nedává věřícím nikde jednoznačný návod ani žádné univerzální zaslíbení, které by věřícího za všech okolností stoprocentně opravňovalo být uzdraven. Na druhé straně věříme, že Bůh je ten, který může uzdravit každou nemoc a chorobu, a o uzdravení jej smíme ve víře prosit. K tomu nás ostatně Písmo vybízí. Apoštol Petr doznává: „Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově.“ (Sk 10,38). Ale v této citaci není ani náznaku toho, že by satan byl autorem každé nemoci (35). Mluví se zde pouze o lidech, kteří skutečně byli v moci satanově a kteří byli z následků plynoucích z této skutečnosti uzdraveni (srv. Mk 1,32). Satan však nemůže svévolně vložit nemoc na věřícího člověka, tak svrchovaný zdaleka není (Job 2,6). Tím, kdo je v otázce lidského zdraví skutečně svrchovaný, je pouze Bůh: „…kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?“ (Ex 4,11). Pokud satan drží někoho v poutech nemoci (Lk 13,16), nikdy tak nemůže činit z vlastního rozhodnutí. Není na světě moci než od Boha (Ř 13,1).

Nemoc může být i vysloveně Boží vůlí. Když Boží lid zhřešil a David prosí, aby Izrael padl raději do rukou Božích než lidských, Bůh jednal: „[Hospodin] tedy dopustil na Izraele mor…“ (2S 24,15). V 1K 11,29–32 je nemoc Božím soudem postihujícím ty, kteří nehodně přistupují k večeři Páně, a ve Zj 2,20–23 je přímo Pán Ježíš vykreslen jako soudce postihující falešné učení nemocí a smrtí. Anděl Páně rovněž ranil Heroda červy za bohorovnost (Sk 12,23) a Zachariáše němotou pro nevěru (L 1,20).

Hagin píše, že Ježíš neuzdravoval jako Boží Syn, nýbrž jako prorok. Avšak Ježíšova služba vždy měla vést k víře v něho jako Božího Syna, který může uzdravit a spasit. „Věříš, že já to mohu učinit?“ (Mt 9,28). V nazaretském kázání, které Hagin zmiňuje pro podepření svého výkladu, však právě skutečnost, že Krista jako Božího Syna odmítli slovy: „Což to není ten tesař, syn… Josefův?“ (Mt 6,3), vedla k opaku: „…a nemohl tam učinit žádný mocný čin“ (Mk 6,5). Byly to právě činy, které měly potvrdit, že Ježíš je Kristus, neboť náležely jen Bohu. Sám Ježíš říká: „pro ty samy skutky věřte mi“ (J 14,11). Hagin však tvrdí, že Izraelci k uzdravení Boha nepotřebovali, a odvolává se na Zákon (36). Pokud bychom dnes měli na Bohu požadovat zdraví na základě Zákona, milost Boží darovaná v Kristu by pozbyla smyslu. Vždyť i nemocní volali: „Pane smiluj se nad námi“ a apoštolové se modlili: „Pane… vztahuj svou ruku k uzdraven“ (Sk 4,30). Uzdravující víra tedy v žádném případě Ježíše Krista neobchází, ale naopak, činí jej středem! Cílem Kristových divů a uzdravení je vždy on sám.

Nový Zákon zná i Boží muže, kteří, přestože byli plní Ducha a víry, byli nemocní. Epafras byl nemocen na smrt a byl uzdraven jen z Boží milosti (Fp 2,27), Trofima Pavel zanechal nemocného v Milétu (2Tm 4,20) a Timoteovi pro jeho časté nemoci dokonce doporučuje lék (1Tm 5,23). Sám Pavel byl v Galacii nemocen (Ga 5,13). Uzdravení proto v žádném případě není automatickou součástí spasení, ale svrchovanou Boží milostí, tedy něčím, nač člověk nemá žádný právní nárok.

Někdy je v hnutí Víry uzdravení chápáno jako tělesná součást našeho vykoupení. Hagin doslova píše: „53. kapitola Izajášova proroctví je klíčem k našemu vykoupení, a to jak duchovnímu, tak tělesnému… když věřím, že Bůh vložil mé nepravosti na Ježíše – a protože na něj byly vloženy mé nepravosti, mohu být spasen – mohu také věřit tomu, že Bůh vložil na Ježíše i moji nemoc a bolest. Mohu mít víru pro své uzdravení“ (82).

Křesťan ovšem nežije ve vykoupeném těle. Apoštol Pavel v listu Římanům jasně píše: „…i my sami, kteří již máme Ducha jako prvotiny darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla“ (Ř 8,23). Oblečení vykoupeného (nepomíjitelného těla) je aktem vzkříšení a konečné porážky smrti (Fp 3,21, 1K 15, 51–55). Kristus nás na kříži vykoupil ze zlořečenství Zákona (Ga 3,13), nikoliv však ze zlořečenství za hřích (Gn 2,17), jehož důsledek je tělesná smrt (Ř 8,10). I tělo křesťana hyne (2K 4,16), spěje k smrti (1K 5,4), je ponížené (Fp 3,21), porušitelné, slabé a nesličné (1K 15,42–44) a nakonec zemře, protože člověk zhřešil (Ř 8,10).

Hřích věřících lidí je často způsoben démonickou posedlostí, přičemž projev onoho hříchu je prý zároveň jménem onoho nečistého ducha, který jej způsobuje. Např. duch žárlivosti, alkoholismu, cizoložství… (45), (46), (47) Tento démon do člověka vstupuje, když člověk vykonává daný hřích. Při pití alkoholu se člověk může stát posedlým démonem alkoholu. Z tohoto hříchu se nečiní pokání, ale provede se vymítání (47). Toto vymítání nelze provádět z kohokoliv, ale pouze z člověka, který s vymítáním souhlasí, protože pouze on má autoritu nad svým životem nebo je křesťanu poddán (51).

Většina zlých skutků jako je smilstvo, opilství, žárlivost a které křesťan činí, nechá-li se ovládat svými sklony (Ga 5,16), se v hnutí Víry nazve démonem smilstva nebo alkoholu. Jde však o skutky těla opilství, žárlivost, cizoložství (Ga 5,19–21). Tento postoj je tělesnému člověku vlastní a výše uvedených hříchů se člověk může dopouštět, pokud se nenechá vést Duchem svatým (Ř 8,5). Jediným lékem je pokání (1J 1,9), kříž (Ga 5,24) a chození Duchem (Ga 5,18).

Nikde v Novém zákoně není ani náznakem uvedeno, že by apoštolové nebo učedníci vymítali ze znovuzrozených křesťanů démony. Naopak Písmo svědčí, že „…nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží ho chrání a Zlý se ho ani nedotkne“ (1J 5,18). Kdo by chtěl totiž vstoupit do domu silného, musí jej napřed spoutat (L 11,21–22). Tento dům je zde symbolicky přirovnán k našemu tělu. Jestliže je tělo křesťana chrámem Ducha svatého (2 K 6,16) a tento Duch, který je v nás, je silnější než ten, který je ve světě (1J 4,4), potom ten, kdo by chtěl do nás vstoupit, musel by přemoci Ducha svatého. Boží Syn (který přemohl svět i satana) nás chrání a je věrný, i když my jsme nevěrní (2Tm 2,13). Proto jsme přesvědčeni, že ani hřích nedává satanu právo do nás vstupovat, protože ani tehdy nepřestáváme být chrámem Ducha svatého. Patřím-li do moci Božího Syna, nemohu již patřit do moci tmy (1K 1,13–14).

Křesťan se jistě může stát posedlým, když odpadne od Boha, ale jako nemá nic společného světlo s tmou, Kristus s Beliálem, tak nemůže mít nic společného Boží chrám našeho těla s modlami (démony) (1K 6,14–16). Jistě je možné, že nevěřící, který přijme Boží milost – je osvobozen z moci zlého ducha – a nečiní pokání, může se stát sedmeronásobně posedlým. Ale k tomu může dojít pouze tehdy, zůstane-li jeho dům prázdný (Mt 12,44), to znamená, že se nestane křesťanem a neobdrží dar Ducha svatého, který by jeho dům (tělo) střežil. To ovšem neznamená, že by křesťan nemohl být démony pokoušen, napadán nebo jim pro svůj hřích vydán k trápení (Mt 18,34).

Jsme přesvědčeni, že vymítání nečistých duchů je mocným činem (Mk 9,39), a tedy Božím darem (Mt 10,1; 1K 12,10) skrze Ducha svatého (Mt 12,28). Tato služba má být znakem skutečného křesťanství (Mk 16,17). Je vykonávána v autoritě Boží, nikoliv lidské, a proto se moci Ducha svatého musí podřídit každý duch, nezávisle na tom, v jakém postavení či příbuzenském poměru se posedlá osoba vůči křesťanovi nachází (srv. Sk 16,18).

Víra je podle učitelů Víry moc a síla, která je skrze jméno Ježíš k dispozici každému věřícímu člověku, a skrze toto jméno musí člověka poslouchat i samo nebe (52), (53), (54). Jde o tzv. božskou víru, kterou má i Bůh. Skrze tuto víru stvořil Bůh vesmír a stejná víra je dána i věřícímu člověku (55), (56). Skrze tuto víru musíme věřit, že věci jsou nejprve hotovy ve světě duchovním a neustálým opakováním a vyznáváním této skutečnosti docílíme toho, že se stanou reálné ve světě hmotném (61), (62). Čím více tomu věříme, tím více můžeme z Boha dostat (58). Pokud se tak nestane, je příčinou satan, kterého můžeme v autoritě odehnat (59).

Definice víry jako síly, skrze kterou můžeme donutit i samo nebe, aby poslouchalo naše příkazy je spíše magií než biblickým poselstvím. Křesťan ve víře přistupuje k Bohu a naopak jej prosí, aby se děla vůle Boží jako v nebi, tak i na zemi (Mt 6,10). Samotná víra není žádnou silou, kterou se snažíme něčeho dosáhnout, ale spolehnutím se a důvěrou v Boha (Žd 1,11).

Víra sama o sobě by byla bez Boží existence naprosto k ničemu, a proto je nehoráznost tvrdit, že Bůh stvořil svět skrze víru. V koho Bůh věří a na koho spoléhá? Bůh stvořil svět skrze své Slovo, a tím Slovem je Boží Syn (Žd 11,3). Pokud někdy Bůh něco zaručoval nebo přísahal, činil to vždy při sobě samém, neboť Bůh nemá sobě rovného (Žd 6,13). Víra tedy není žádnou univerzální silou, která je k dispozici jak Bohu, tak člověku, ale Božím darem, skrze který nespravedlivý člověk přijímá Boží spravedlnost, může získat jistotu věčného života (J 3,16) a ve víře očekávat na Boha. Víra sama není tvořivou mocí, ale je jistotou, s kterou máme přistupovat k Bohu. Vírou se můžeme chopit spasení, uzdravení nebo zaslíbení, ale v žádném případě není prostředkem k tomu, jak z Boha něco „vyrazit“. Ježíš říká: „věříte-li, dostanete všechno, oč budete v modlitbě prosit“ (Mt 21,22). Ale i zde se jedná o prosbu, nikoliv o příkaz Bohu. I toto nádherné zaslíbení má však podmínku. Musíme prosit v souladu s Boží vůlí (1J 5,14) a zůstávat v Kristu (J 15,7). Tím, kdo má být oslaven, je Bůh.

Podle učitelů Víry tvoříme věci, o něž žádáme, svojí vírou v „duchovním světě“. A to tak dlouho, až si je neustálým opakováním vsugerujeme a budeme ve víře tvrdit, že je máme, i když je nebudeme vidět. Za případný nezdar takovéhoto počínání může satan.. Kde je však Bůh a jeho vůle? Boží děti se přece mohou spolehnout, že jejich laskavý a milující Otec ví o jejich potřebách ještě dříve, než o ně prosí (Mt 6,8). Je to On, kdo jim tyto věci dává, nikoliv nějaká síla, skrze kterou si ji v nějakém duchovnu sami tvoří. Biblická víra neobchází Boha, ani není mocí jak ho k něčemu přinutit, ale naopak, činí jej středem. Ani uzdravující víra neomílá stále dokola „jsem uzdraven, jsem uzdraven, jsem uzdraven…“ ale „Pane, věřím, že ty mne můžeš uzdravit“ (Mt 9,28).

Prosperita je v učení Víry opak chudoby, která je důsledkem hříchu, prokletí, a je ďáblovým útokem (63), (64). Pokud se věřící ztotožní s Kristem, vymaňuje se z tohoto prokletí, a stává se hodným všeho na nebi i na zemi (65). Navíc se také stává účastníkem smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a ve které se Abrahamovi zcela vydal. Tímto způsobem se Bůh v Kristu vydal i novozákonnímu věřícímu. Obsahem této smlouvy je mimo jiné i veškeré finanční zaopatření (66). Tohoto všeobecného zaslíbení se věřící zmocňuje vírou, skrze vnitřní svědectví svého srdce a podle míry této víry může dosahovat nemovitostí, zaměstnání a movitého jmění až miliónů dolarů (67), (68), (69), (70).

Je-li Bůh skutečně všemohoucí, potom i chudoba, kterou hnutí Víry chápe jako zlo, je v jeho rukou. „Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci“ (Iz 45,7). Je proto velice nebezpečné cokoliv nepříjemného, co můžeme pociťovat jako zlo, připisovat satanu. I když chudoba Izraele mohla být důsledkem prokletí, tím, kdo zlořečil, byl Bůh (Dt 28,15–57). Všechny zlé věci však měly za úkol Izraele přimět k tomu, aby se navrátil zpět k Bohu. Jako v jiných kapitolách, i zde hnutí Víry satanovu moc zveličuje.

Nikde v Novém Zákoně není chudoba nazvána zlořečenstvím. Apoštol Pavel píše: „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dodává sílu.“ (Fp 4,12–13). Pavel zde jasně píše, že v Kristu dovede trpět nouzi. Pokud je tedy nouze prokletím, ze kterého nás Kristus (podle hnutí Víry) vysvobodil (Ga 3,13), není možné být v Kristu a zároveň pod takovýmto prokletím. Kristus nás vysvobodil z prokletí Zákona, nikoliv z prokletí země, jehož důsledkem může být i chudoba (Gn 3,14–19). Na základě chudoby a utrpení dokonce Pavel postavil obhajobu svého apoštolství: „Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí na pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími. V námaze do úpadku, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu.“ (2 K 11,26–28). Pro Pavla jsou tyto věci chloubou, a nikoliv prokletím. Někdy se k doktríně prosperity přibírá poznání, že sám Pán Ježíš byl jeden z nejbohatších lidí světa. Hagin píše: „Ježíš jel na oslu. To byl Cadillac oněch dnů…“ (83). Toto tvrzení je v přímém rozporu s Písmem. Předně – i Marie a Josef – i přes svou velikou zbožnost byli velice chudí. Když se Ježíš narodil, nebylo pro něho místo a jeho porodnicí byl chlév. Nenarodil se v lidském příbytku, ale mezi dobytkem. Když Marie a Josef obětovali za prvorozeného Ježíše, přinesli jako oběť hrdličky a holoubata. Tuto oběť přinášeli jen chudí lidé, kteří nemohli přinést jehně (Lv 12,8). Celá Ježíšova služba byla poznamenána nepřijetím a protivenstvím (J 1,11). Sám Pán o sobě vydává svědectví člověku, který ho chtěl následovat, aby si snad polepšil: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (L 9,58).

Podívejme se nyní, jak lid vítal svého krále při vjezdu do Jeruzaléma. Fritz Rienecker k tomu píše: „Co se tu děje, se spíše podobá průvodu krále bláznů než skutečné královské události. Král na oslátku, které mu ani nepatří a které musí po použití vrátit! (V Mk 11,3 Ježíš výslovně říká, aby o tom majitele ubezpečili). Král bez koruny, bez žezla, bez meče, bez doprovodu! Jeho cesta není pokryta drahocennými koberci, ale špinavými propocenými rouchy poutníků, ozdobena ne uměleckými girlandami, ale narychlo uříznutými větvemi. Okolo něho kráčí zástup… který ho (vzápětí) zatratí, když pozná, že mu nebude po vůli.“ Nakonec byl lidmi odmítnut a zabit za městem potupnou smrtí jako zločinec. Pro křesťana zde však platí Ježíšovo jasné a nekompromisní: „Následuj mne!“ Jen stěží bychom zde mohli vidět, že nás Ježíš vybízí k životu milionáře. Dalším bodem, od kterého učitelé Víry odvozují své učení o prosperitě, je tvrzení, že křesťané jsou dědici požehnání, které dostal Abraham a jehož součástí je i prosperita. „Jste-li Kristovi, jste potomci Abrahamovi a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ (Ga 3,29). Bůh však Abrahamovi nezaslíbil prosperitu, nýbrž „v tobě dojdou požehnání všechny národy“ (Gn 12,3; 17,1–8; 18,18; Sk 3,25; Ga 3,8). Tímto požehnáním je myšleno ospravedlnění z víry a zaslíbení přijetí Ducha svatého, „aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha (nikoli bohatství) přijali skrze víru“ (Ga 3,14). O prosperitě ani slovo!

Mírnou obměnou předešlého bodu je učení o vydanosti Krista člověku a materiálních výhodách z toho plynoucích (66). Kristus však nezemřel jako Bůh, který byl vydán člověku, ale naopak jako člověk, který byl obětován Bohu. Přišel naplnit veškerou spravedlnost a stranou, která měla být uspokojena, byl samotný Bůh (Ef 5,2), nikoliv člověk. Bůh není naším služebníkem, ale my jsme jeho služebníci. Pánem je Bůh, ne člověk. Jediná odplata, na kterou má každý člověk právní a stoprocentní nárok, je smrt (Ř 6,23). To, že se Boží Syn stal člověkem, aby zaplatil Otci výkupné za hřích, je milost. Písmo sice říká, že máme Boží zaopatření, ale i to je jenom milost. Ježíš nás neučí, abychom si na chléb činili nárok, ale abychom o něj prosili (Mt 6,11). Ve známém verši Ř 9,32 – „On [Bůh] neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko.“ – Kristus není darem, ale Otec spolu se Synem dárci.

A konečně o křesťanech, kteří považují svoji zbožnost za prostředek k obohacení, svědčí Písmo jasně: „Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které strhují lidi do zkázy a záhuby“ (1Tm 6,9). „A nyní vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat“ – vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život, je jak pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!“ (Jk 4,13 14). Podobně Mt 6,19–24; Mk 10,25; L 6,24.

A naopak „zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama o sobě velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli a nic si nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím“ (1Tm 6,6–7). „Neštvi se za bohatstvím, z vlastního rozumu toho zanech“ (Př 23,4). „Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mne chlebem podle potřeby, tak abych nasycen neselhal a neřekl: ,Kdo je Hospodin?´ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha“ (Př 30,8–9).

Stejná moc, kterou Bůh skrze své Slovo stvořil vesmír, je skrze naše slova dána údajně i nám. Člověk má to a je tím, co vyznává. I přijímání ostatních věcí záleží na našem pozitivním vyznávání (71), (72). Přestože světlo přišlo na svět, bylo pohlceno tmou, kterou způsobil satan. Našimi slovy můžeme tuto moc tmy zlomit a umožnit světlu, aby svítilo, a vyhlásit spasení nevěřícímu člověku (v jehož životě, dle kontextu a předcházejících kapitol, máme autoritu) (73).

Bůh nestvořil svět nějakou univerzální mocí skrze Slovo, ale Slovem (Žd 11,3). Tím Slovem je Kristus (J 1,14). Naše slova tedy nemohou být Slovem, skrze které bychom uplatňovali tvůrčí moc, ale pouze slovy lidskými (Kaz 5,1). Slovo nám nikdy nebude poddáno. My sami jsme jen neužiteční služebníci, kteří jsou na svém Pánu naprosto závislí a sami nic nemohou (L 17,10). „…beze mne nemůžete činiti nic“ (J 15,5).

Ve světle Božího slova víme, že jsme jen vanutí větru (Ž 39,6), prach (Ž 103,14), pára (Jk 4,14). Můžeme vidět, že jsme zlí (Mt 7,11), hříšní (Ř 7,14; 1J 1,8) a slabí (Ř 6,19). Tuto skutečnost nezměníme vyznáváním opaku, ale uznáním skutečnosti (L 18,13–14), pokáním (2K 7,10) a posvěcováním se (Zj 22,10). Pouze očišťováním Kristovou krví a mocí Ducha svatého můžeme být z milosti Boží spravedliví, čistí a svatí. Jde o Boží dar, nikoliv o naši přirozenost. Svůj kříž musíme brát na každý den, káznit své tělo a v modlitbě prosit, abychom neupadli v pokušení.

Na rozdíl od Hagina jsme v souladu s Biblí přesvědčeni, že Ježíš je světlo, které ve tmě svítí a tma je nepohltila (J 1,5). Boží Slovo není ničím spoutáno (1Tm 2,9). Bůh sám spasí ty, nad kterými se smiluje (Ř 9,15). Jeho ruka není ukrácena ke spasení (Iz 50,2). Není na světě žádná vyšší moc, než je moc Boha. Je-li člověk na Bohu naprosto závislý a nemůže-li bez něho učinit naprosto nic (J 15,5), je troufalostí tvrdit, že Bůh nemůže konat bez moci lidského slova. Křesťané nejsou těmi, kteří sami v sobě mají moc vyprostit člověka z moci temna. I toto je Boží pravomoc: „Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli“ (2Tm 2,25).

Interpretace osobního zjevení je typicky haginovská, i když se s ní setkáme např. i u Copelanda nebo Liardona. Haginovi se Ježíš zjevil mnohokrát osobně a rozmlouval s ním o mnoha tématech. Citace celých pasáží by zabrala mnoho místa, a proto volíme opis. Podrobně je lze prozkoumat v knihách Autorita věřícího, str. 32–34, Vedení Duchem Božím, str. 29–30 nebo Plány, záměry a cíle, str. 10–13. Můžeme zde najít popis Ježíše Krista, včetně jeho výšky a barvy vlasů, přičemž poselství je vždy přímočaré, detailní a je zjevením Haginovi, které normálním studiem Písma nelze vyčíst. Ježíš mnohdy potvrzuje slova, která již sdělil Haginovu duchu skrze Ducha svatého. Hagin se při nich někdy nacházel ve stavu naprosté prostorové a časové dezorientace. Hagin sám dosvědčuje, že při některých duchovních inspiracích nevěděl, co mluví. Skrze osobní zjevení se například dozvěděl, že Ježíš není všemohoucí (neobejde se bez člověka) nebo mu bylo detailně nadiktováno kázání (74), (75), (76). Hagin doznává, že Duch nás může vést do pomazání, které nelze podložit Písmem (78). Obecně je často z úst učitelů Víry slyšet o nadpřirozených věcech duchovní oblasti, do kterých křesťané vstupují na základě tohoto zjeveného poznání a které nemají v historii církve obdoby (79).

Jako letniční křesťané věříme, že i dnes může člověk přijmout zjevení od Boha ve vytržení mysli (Sk 22,17) nebo ducha (Zj 1,10), případně může být vytržen v těle (2K 12,2) nebo být Božím Duchem uchopen a přenesen (Sk 8,39–40). Obsahem zjevení může být věroučné symbolické poučení (Sk 10,10), varování (Sk 22,17) až zjevení budoucnosti (Zj).

Z obavy před falešným zjevením můžeme takovouto zkušenost úplně zavrhnout, lépe však je ji biblicky prověřit (1J 4,1). Za zmínku stojí, že tento druh zjevení není v životě křesťana běžným a v Bibli Bůh tímto způsobem předával vždy jen závažná proroctví. Písmo nám zde doporučuje: „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy… každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše Krista přišlého v těle, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův…“ (1J 4,3). U tohoto bodu bych se chtěl podrobněji zastavit.

Jak rozumět spojení „Ježíš Kristus přišlý v těle?“ Jméno Ježíš nebo-li hebr. „Jehošua“, znamená Hospodin je spása. Slovo Kristus, hebr. „mášíach“, znamená pomazaný. Titul Pomazaný byl původně titulem králů (1S 24,7) a kněží (Lv 4,3–16). Vztahoval se tedy na člověka, který byl pomazán olejem do této kněžské (Ex 29,7) nebo královské (1S 10,1) služby. Rovněž Ježíš, který je Král králů (Zj 17,14) a zároveň velekněz (Žd 9,11), byl k této službě pomazán. O Synovi (jako o králi) je psáno: „Tvůj trůn, Bože, je na věky věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království. Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy“ (Žd 1,8–10). A jako o knězi: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: „Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno“ (Žd 10,5–7). Tedy:

Ježíš: Bůh, který je Spasitel Kristus: pomazaný Bohem za krále a kněze nade všemi druhy přišel v těle: stal se člověkem

Nyní si tyto body rozebereme podrobněji, co zkráceně praví Písmo o Bohu: Bůh Stvořitel který je všemohoucí, Spasitel který je vševědoucí, Pán, který je nesmrtelný stal se krví a tělem (Žd 2,14; J 1,14), podobný nám ve všem kromě hříchu (Žd 4,15) a je naším Vykupitelem. O Kristu praví Písmo:

Kristus: měl být z královského rodu (2S 7,12–13) pokolení Judova (Gn 49,10–12) narodit se z panny v Betlémě (Iz 7,14; Mi 5,2) být bez hříchu (Iz 53,9) měl trpět za naše hříchy (Iz 53,5) být ukřižován (Ž 22,17) vstát z mrtvých (Ž 16,10) svojí krví vykoupit národy (Iz 52,15; 53,12) a vládnout na věky (Ž 45,7–8)

Verši, který mluví o Ježíši Kristu přišlém v těle, tedy můžeme v souhrnu rozumět takto: Všemohoucí, vševědoucí a nesmrtelný Bůh, Stvořitel a Spasitel, se narodil v lidském těle jako prorokovaný Mesiáš, aby se stal Králem a Knězem těch, kteří uvěří a za jejichž hříchy bude trpět. Obětuje své tělo, vstane z mrtvých a ujme se vlády na věky.

Hnutí víry opírající se ve své teologii o zjevené poznání však tvrdí něco zcela opačného. Ježíš pro ně není všemohoucím, ale závislým na člověku, jemuž prý svou moc předal. Zdaleka není nesmrtelným, neboť se stal smrtí a v pekle (dočasně přemožen ďáblem) duchovně zemřel. Ježíš není Stvořitelem, ale jen uživatelem víry, kterou skrze vyznané slovo stvořil svět, což prý může i člověk. Není ani Spasitelem, protože může spasit člověka, pouze pokud nějaký křesťan nad ním zlomí satanovu moc. Kristus není ani přimlouvajícím se knězem, protože je naprosto závislým na lidské přímluvě, natož králem, vždyť legálním vládcem světa je satan. Kristus trpěl sice na kříži, tedy v těle, ale vykoupení dokonal v duchovní trýzni v pekle, kde teprve porazil satana. V žádném případě nebyl bez hříchu, vždyť přijal satanovu přirozenost, která je hříšná – tak se stal hříchem. Nevstal z mrtvých v těle, ale i v duchu. Jeho moc a vláda není svrchovaná, ale naprosto závislá (jak Ježíš čtyřikrát Haginovi opakoval) na věřícím člověku. Podrobné citáty jsou uvedeny v záhlaví kapitol a v úvodu studie.

Na základě předešlého rozboru, pokud se striktně přidržíme 1J 4,3, můžeme konstatovat, že duch zjeveného poznání hnutí Víry nevede k vyznání Ježíše Krista přišlého v těle!

Pokud Hagin jasně vyznává, že máme pomazání (má zde na mysli duchovní pomazání) i pro věci, které se nedají biblicky krýt, a ve svém důsledku vedou k takto svéráznému učení, potom nejde o pomazání Duchem svatým, který jednoznačně do Písma vede. Jednak proto, že připomíná slova Kristova (J 14,26), která sama jsou Duch (J 6,63), a jednak proto, že uvádí do veškeré pravdy (J 16,13). Tou Pravdou je Kristus (J 14,16) a on jest Slovo Boží (J 1,1). Navíc Haginova vytržení spíše připomínají stav spiritistického media než inspirovaná slova. Jak by mohl prorok stát za slovem, které mu dal Bůh, pokud o tom ani neví (74)? Osobně věřím, že Bůh může k člověku mluvit různě a zjevovat mu věci, které přesahují jeho chápání, ale Haginova zkušenost nočního nevědomého přemisťování (75) nápadně připomíná náměsíčnost, která může být způsobena nečistým duchem (Mt 17,15).

A konečně, zjevené poznání nemusí být vždy, nepostižitelné lidskými smysly. Nejvyšším zjevením, které Bůh poskytl člověku, je Ježíš Kristus: „Byl zjeven v těle“ (1 Tm 3,15). Byl viděn (J 1,14), bylo možno se jej dotknout (1J 1,1). Boží hlas bylo možné slyšet (2Pt 1,18). Pavel vzkříšeného Krista viděl (1K 15,8) a slyšel (Sk 9,4). Samozřejmě, že k opravdovému poznání potřebujeme zjevení Ducha svatého (1K 2,10–16), to ovšem neznamená, že pouze „nadpřirozené věci“ poznané bez účasti smyslů nás můžou vymrštit do nečekaných duchovních výšin (79).

Zdaleka jsme neměli možnost uvést všechny falešné doktríny a citace, které by ještě více mohly otevřít mnohým oči. Vím skutečně o mnohých upřímných křesťanech ze sborů „Slova života“, kteří jsou podvedeni a tomuto učení hluboce věří. Není cílem této brožurky otřást jejich vírou v Ježíše Krista, ale pomoci jim nalézt Boha Otce, skutečně všemohoucího, který může a chce zasahovat do životů svých dětí. Boha, před kterým je možné vylít své zraněné srdce a nemuset se při tom obávat negativního vyznání. Vždyť Pánu Ježíši Kristu je dána veškerá moc a on cítí s našimi slabostmi. Mnoho sourozenců z hnutí Víry věnuje mnoho času domnělému boji s ďáblem. Dodnes nezapomenu na pohled jednoho bratra ze sboru „Slovo života“, který ve víře sundal brýle, a když v nich byl po delší době přistižen (viděl bez nich jen ve víře), styděl se a pociťoval selhání své víry, že se nedokázal dostatečně vzepřít ďáblu. Jiní, méně silnější sourozenci mají obrovský strach z démonů, protože jsou přesvědčeni, že je Bůh v tomto démonickém světě ponechal osamocené. Další se bojí přiznat příznaky svých nemocí, a tak raději vyhlašují své uzdravení. Vyznávají sice svobodu a vítězství, ale skutečnou svobodu odevzdání se do milující ruky Boží neznají. Ti odolnější snad mohou svou víru považovat za prostředek k dosažení bohatství. Asi bychom od nich slyšeli něco jako „já bych ty peníze investoval do Božího království“, ale Bible varuje před jakoukoliv touhou po majetku, která i při počátečním sebelepším úmyslu nakonec může zotročit srdce.

Mnohdy mi přívrženci hnutí Víry kladou spekulativní otázku: „Považuješ učitele Víry za své bratry v Kristu?“ Nevím, to ví jenom Bůh, ale mohu s odvoláním na Písmo říct, že sešli z cesty pravdy. Jiní křesťané se obávají, aby tím, co zde uvádíme, nebyla narušena jednota. Co je to však za jednotu, která není založena na pravdě evangelia a dokáže krýt zjevný blud? Je to skutečně jednota, o kterou má zájem Bůh? Biblická jednota však říká: „aby všichni byli jedno, jako ty Otče ve mně a já v tobě“ (J17,20). Jedná se o tu nejužší jednotu, jakou vůbec lze mít na mysli: jednotu Otce se Synem. Ježíš zde nemá na mysli náboženskou toleranci, a už vůbec ne přehlížení zjevného bludu!

Jiní strkají hlavu do písku v obavě z nepříjemností. Apoštolové se však při sporném učení nebáli svolat radu. Často slyším námitku: „Jak můžeš pochybovat o tak velkých Božích mužích, jako jsou Margies nebo Osteen?“ Chci k tomu říci, že Bůh nikomu nestraní. Velikost křesťana není v tom, kolik napsal knih ani jak proslavené je jeho jméno. Mohu na základě Písma rozsuzovat jakékoliv učení. To však mnozí chápou jako útok proti svým svatým. Ale je bláznovstvím doufat v člověka a stavět svou víru na učení, o němž se nesmí pochybovat ani je podrobovat zkoumání.

Jednou z nejčastějších výmluv, které slýcháváme od těch, kteří sice toto učení znají, ale jeho lahodnost je pro ně příliš silným pokušením, je: „Vybereme si z toho jenom ty dobré věci.“ Milí bratři, copak máme tak málo kvalitní literatury, abychom museli sahat do nebezpečných zdrojů? Což nás Písmo nevaruje, že trocha kvasu celé těsto prokvasí a že pramen nemůže vydávat hořkou i sladkou vodu? To se opravdu necháme tak snadno zlákat učením, které sice lahodí našim uším, ale v důsledku popírá základní pravdu evangelia? Musíme být stále zmítáni kdejakým módním přílivem nových učení a doposud nepoznaných pravd, které (jak sám Hagin trefně říká) vymrští tělo Kristovo jako trampolína…? Zůstaňme raději skryti v té staré a jednoduché pravdě evangelia a náboženství kříže! 

1) Hagin K., Autorita věřícího, Logos, Praha, 1990, str. 24
2) Margies W., Jak zacházet s poraženým nepřítelem, Logos, Praha, 1991, str. 35
3) Margies W., Dědictví dospělých, Sbor Jednoty bratrské, Liberec, 1990, str. 30
4) Copeland K., Cena za to všechno, Belivers of Victory, Vol 19, No 9, září, 1991, článek
5) Ekman U., Moc nového stvoření, Voda života, Praha, 1991, str. 2
6) Hagin K., Nové narození, Altak, Praha, 1993, str. 10
7) Ekman U., Kazit skutky ďábla, Lotos pro Vodu života, Praha, 1990, str. 4
8) Price F., Ever Increasing Faith Messenger, Newsletter Crenshaw, Christian center, Inglewood, California, červen, 1980, str. 7
9) Hagin K., The name of Jesus, Faith Library, Tulsa, 1981, str. 32–33
10) Copeland K., Cena za to všechno…
11) Ekman U., Moc nového stvoření…str. 3
12) Ekman U., Kazit skutky ďábla…str. 13
13) Copeland K., Cena za to všechno…
14) tamtéž
15) Osteen J., Jak demonstrovat satanovu porážku, Voda života, Praha, 1990, str. 13
16) Copeland K., Jesus, Our Lord of Glory, Voice of Victory, duben, 1982,
17) Ekman U., Kazit skutky ďábla…str. 13
18) Margies W., Milost, Logos, Praha, 1991, str. 24
19) Margies W., Osvobození, Logos, Praha, 1991, str. 42
20) Hagin K., Vedení Duchem Božím, Logos, Praha, 1990, str. 25
21) Hagin K., Nové narození… str. 7
22) Hagin K., Heaving Faith in your Faith, Faith Library, Tulsa, 1980, str. 3
23) Ekman U., Moc nového stvoření… str. 4, 7, 9
24) Margies W., Dědictví dospělých…str. 31
25) Hagin K., Vedení Duchem Božím…str. 13, 15
26) Margies W., Dědictví dospělých… str. 35
27) Margies W., Osvobození…str. 44
28) Margies W., Jak zacházet s poraženým nepřítelem… str. 33, 38
29) Margies W., Jak zacházet s poraženým nepřítelem… str. 39
30) Hagin K., Autorita věřícího…str. 17
31) tamtéž…str. 21
32) tamtéž…str. 25, 26, 30, 33
33) Hagin K., Umění přímluvné modlitby, Logos, Praha, 1990, str. 11
34) Ekman U., Kazit skutky ďábla…str. 18
35) Margies W., Osvobození…str. 53
36) Hagin K., Uzdravení nám náleží…str. 9, 10
37) Ekman U., Bůh chce uzdravit všechny… str. 12
38) Sumrall L., Víra změní tvůj svět, Voda života, Praha, 1992, str. 46
39) Hagin K., Uzdravení nám náleží…str. 28,30
40) Ekman U., Bůh chce uzdravit všechny…str. 11
41) Hagin K., Umění přímluvné modlitby…str. 28
42) Ekman U., Bůh chce uzdravit všechny…str. 4
43) Liardon R., Byl jsem v nebi, Voda života, Praha, 1991, str. 19
44) Sumrall L., Démoni, Dynamis, Praha, 1994, str. 119
45) Hagin K., Umění přímluvné modlitby…str. 99
46) Margies W., Osvobození, Logos…str. 26
47) Sumrall L., Démoni, Dynamis…str. 97, 98
48) Margies W., Osvobození…str. 49
49) tamtéž str. 38, 39
50) Hagin K., Autorita věřícího… str. 35
51) tamtéž… str. 53, 54
52) Sumrall L., Démoni…str. 122
53) Ekman U., Autorita ve jménu Ježíše, Voda života, Praha, 1991, str. 4 ,3,7,8
54) Sumrall L., Víra změní tvůj svět…8, 12
55) Ekman U., Víra, která přemáhá svět, Voda života, Praha, 1991, str. 8, 13
56) Sumrall L., Víra změní tvůj svět…str. 34
57) Cole, E. L., komunikace, sex a peníze, Dynamis, Praha, 1993, str. 162, str. 169
58) Sumrall L., Víra změní tvůj svět…str. 26, 30
59) tamtéž… str. 31
60) Margies W., Jak zacházet s poraženým nepřítelem… str. 40
61) Sumrall L., Víra změní tvůj svět…str. 10, 20
62) Hagin K., Umění přímluvní modlitby…str. 97
63) Osteen J., Jak demonstrovat satanovu porážku…str. 3
64) Ekman U., Víra, která přemáhá svět…str. 104
65) Cole, E. L., Komunikace, sex a peníze…str. 148, 149
66) Ekman U., Víra, která přemáhá svět…str. 104
67) Cole, E. L., Komunikace, sex a peníze…str. 150
68) Hagin K., Vedení Duchem Božím, Logos, Praha, 1990, str. 35
69) Sumrall L., Víra změní tvůj svět…str. 48
70) tamtéž… str. 12
71) tamtéž…str. 11
72) Liardon R., Byl jsem v nebi…str. 22
73) Hagin K., Umění přímluvné modlitby…str. 44
74) Hagin K., Plány, záměry a cíle…str. 27
75) tamtéž…str. 57
76) Hagin K. Autorita věřícího…str. 32, 33
77) Hagin K. Plány, záměry a cíle…str. 83
78) Hagin K., Umění přímluvné modlitby… str. 26
79) Hagin K., Plány, záměry, cíle…str. 12
80) tamtéž… str. 69
81) Hagin K., Uzdravení nám náleží…str. 28
82) tamtéž…str. 14, 15
83) Hagin K., Autorita věřícího…str. 41