Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Benedikt XVI.


Vatikán. Benedikt XVI. v úterý zahájil třídenní sympozium římské diecéze, které se již stalo jedním z oblíbených nástrojů stálé formace určené kněžím i věřícím laikům. Tématem byla tentokrát „Nedělní eucharistie a svědectví lásky“. Přinášíme vám podstatnou část papežovy úvodní přednášky: „Víra nemůže být nikdy předpokládána, protože každá generace potřebuje obdržet tento dar prostřednictvím hlásání evangelia a poznat pravdu, kterou nám Kristus zjevil. Církev proto neustále všem předkládá poklad víry. Jeho součástí je také nauka o eucharistii – ústřední mystérium, které „obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka“ (Presbyterorum ordinis, 5). Tato nauka dnes, bohužel, není dostatečně chápána ve své hloubi a závažnosti pro život věřících. Proto je důležité, aby prohloubené poznání mystéria Těla a Krve Páně vnímala různá společenství naší diecéze jako potřebu. V misijním duchu, kterého chceme živit, je zároveň nezbytné, aby zakořenilo úsilí hlásat tuto eucharistickou víru a aby se každý člověk setkal s Ježíšem Kristem, který nám zjevil „blízkého“ Boha, přítele lidstva, a dosvědčovat ji výmluvným životem lásky. Ježíš v celém svém veřejném životě prostřednictvím kázání evangelia a zázračných znamení zvěstoval dobrotu a milosrdenství Otce vůči člověku. Toto poslání vyvrcholilo na Golgotě, kde ukřižovaný Kristus zjevil tvář Boha, aby člověku rozjímáním o kříži mohl rozpoznat plnost lásky (srov. Deus caritas est, 12). Kalvarská oběť je tajemně předjímána v Poslední večeři, kdy Ježíš sdílel spolu s Dvanácti chléb a víno, které proměnil ve své tělo a krev, jež krátce nato obětoval jako nevinný Beránek. Eucharistie je památka smrti a vzkříšení Ježíše Krista, jeho lásky k nám až do konce; památka, kterou svěřil církvi, aby ji slavila během staletí. Podle významu hebrejského slova zakar neznamená „konání památky“ pouhou připomínku něčeho, co se stalo v minulosti, ale slavení, jež zpřítomňuje onu událost, takže reprodukuje její moc a spásonosnou účinnost. Tak „zpřítomňuje a aktualizuje oběť, kterou Kristus jednou provždy přinesl Otci na kříži ve prospěch lidstva“ (Kompendium KKC, 280). Drazí bratři a sestry,
V naší době není slovo oběť oblíbeno, ba dokonce se zdá jakoby patřilo do jiných dob a do jiného způsobu chápání života. Avšak, je-li správně pochopeno, je a zůstává slovem základním, protože nám zjevuje, jakou láskou nás Bůh v Kristu miluje. V oběti, kterou Ježíš činí ze sebe sama, nacházíme veškerou novost křesťanského kultu. Ve starověku přinášeli lidé božstvům oběti zvířat nebo prvotin úrody. Ježíš však nabízí sebe sama, své tělo a celou svou existenci: On sám se osobně stává obětí, kterou liturgie přináší ve mši svaté. Posvěcením se totiž chléb a víno stanou jeho pravým tělem a jeho pravou krví. Svatý Augustin vybízel svoje věřící, aby se nepozastavovali u toho, co se jeví jejich zraku, ale aby šli dále: „Uznejte v chlebu totéž tělo, které visí na kříži – říkával – a v kalichu tutéž krev, která vytryskla z jeho boku“ (Disc. 228 B, 2). Na vysvětlení této proměny teologie zavedla slovo „transsubstanciace“ (přepodstatnění), slovo, které zaznělo poprvé právě v této bazilice během IV. lateránského koncilu, jehož 800. výročí konání bude za pět let. Při této příležitosti byla do vyznání víry zahrnuta následující slova: „jeho tělo a jeho krev jsou obsaženy opravdu ve svátosti oltářní pod způsobami chleba a vína, poněvadž božskou mocí byl chléb přepodstatněn v tělo a víno v krev“ (DS, 802). Je proto zásadní, aby v učebnicích víry pro děti, dospívající a mládež, jakož i v pastoračních centrech, kde se naslouchá Božímu Slovu, bylo zdůrazňováno, že ve svátosti eucharistie je Kristus opravdu, reálně a podstatně přítomen. Mše svatá sloužená při dodržování liturgických norem a s patřičným doceněním bohatosti znamení a gest, usnadňuje a prosazuje růst eucharistické víry. V eucharistickém slavení my nic nevynalézáme, ale vstupujeme do reality, která nás předchází, ba dokonce objímá nebe i zemi a tudíž také minulost, budoucnost a přítomnost. Tato universální otevřenost, toto setkání se všemi syny a dcerami Božími je velikostí eucharistie: jděme vstříc realitě Boha přítomné mezi námi v těle a krvi Vzkříšeného. Liturgické předpisy stanovené církví proto nejsou něčím zevnějším, ale konkrétně vyjadřují tuto realitu zjevení těla a krve Krista a modlitba tak zjevuje víru podle antického principu lex orandi – lex credendi. Proto můžeme říci, že „nejlepší katechezí o eucharistii je dobře slavená eucharistie“ (Sacramentum caritatis, 64). Je nezbytné, aby v liturgii jasně vyšla najevo transcendentní dimenze mystéria setkání s Bohem, které osvěcuje a povznáší také tu horizontální dimenzi, totiž svazky společenství a solidarity, které existují mezi těmi, kteří patří do církve. Když totiž převládne ta druhá dimenze, přestává být srozumitelná krása, hloubka a důležitost slaveného mystéria. Drazí bratři v kněžské službě, vám biskup svěřil v den kněžského svěcení úkol předsedat eucharistii. Mějte stále na srdci výkon tohoto poslání: slavte božská tajemství s intenzivní vnitřní účastí, aby muži a ženy našeho města byli posvěceni, uvedeni do kontaktu s Bohem, absolutní pravdou a věčnou láskou. Mějme také na paměti, že eucharistie, spojená s křížem a vzkříšením Páně, dodala novou strukturu našemu času. Vzkříšený se zjevil den po sobotě, prvního dne v týdnu, v den slunce a stvoření. Křesťané od počátku slavili své setkání se Vzkříšeným – eucharistii – v tento první den, v tento nový den pravého slunce dějin, Zmrtvýchvstalého Krista. A tak se čas stále znovu začíná setkáním se Vzkříšeným a toto setkání dává obsah a moc životu každého dne. Proto je pro nás křesťany velmi důležité, abychom sledovali tento nový rytmus času, setkávali se Vzkříšeným v neděli a tak „přijímali“ tuto Jeho přítomnost, která proměňuje nás a proměňuje náš čas. Kromě toho vybízím všechny, aby znovu objevovali plodnost eucharistické adorace: před Nejsvětější svátostí zakoušíme zcela zvláštním způsobem ono „přebývání“ s Ježíšem, které on sám v Janově evangeliu klade jako nutnou podmínku toho, abychom mohli přinášet hojnost plodů (srov. Jan 15,5), vystříhat se redukce apoštolského působení na sterilní aktivismus a vydávat naopak svědectví lásce Boží. Společenství s Kristem je vždycky také společenstvím s jeho tělem, kterým je církev, jak připomíná apoštol Pavel slovy: „Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,16-17). Eucharistie totiž proměňuje pouhou skupinu osob na církevní společenství: církev je vytvářena eucharistií. Je tedy podstatné, aby slavení mše svaté bylo skutečně vrcholem, „nosnou strukturou“ života každého farního společenství. Vybízím všechny, aby co nejlépe pečovali také prostřednictvím konkrétních liturgických skupin o přípravu a slavení eucharistie, aby se její účastníci mohli setkat s Pánem. Je to Vzkříšený Kristus, který se stává přítomným v našem dnešku a shromažďuje nás kolem sebe. Živíme-li se Jím, jsme osvobozeni od pout individualismu a skrze společenství s Ním se společně stáváme jedno, Jeho mystickým Tělem. Tak jsou překonány rozdíly plynoucí z profese, postavení a národnosti, protože objevujeme, že jsme členy jediné velké rodiny dětí Božích, v níž je každému dána zvláštní milost ke společnému prospěchu. Svět a lidé nepotřebují další sociální sdružování, ale potřebují církev, která je v Kristu jakoby svátostí, „neboli znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (Lumen gentium, 1), a která je povolána osvěcovat všechny národy světlem vzkříšeného Krista. Ježíš přišel, aby zjevil lásku Otce, protože „člověk nemůže žít bez lásky“ (Redemptor hominis, 10). Láska je totiž základní zkušeností každé lidské bytosti; je tím, co dává význam každodennímu životu. Také my, živeni eucharistií, podle příkladu Kristova žijeme skrze Něho, abychom byli svědky lásky. Přijetím svátosti vstupujeme do pokrevního společenství s Ježíšem Kristem. Krev označuje v hebrejském pojetí život. Můžeme tak říci, že sytíme-li se Kristovým tělem, přijímáme život Boha a učíme se vidět realitu jeho očima, opouštíme logiku světa, abychom následovali božskou logiku daru a nezištnosti. Svatý Augustin připomíná, že během jednoho vidění zaslechl hlas Páně, který mu řekl: „Já jsem pokrmem dospělých. Rosteš a sytíš se mnou, aniž bych se já proměňoval v tebe jako pokrm tvého těla, nýbrž ty se proměňuješ ve mne.“ (srov. Vyznání VII,10,16). ti, Když přijímáme Krista, láska Boží se v našem nitru šíří, radikálně proměňuje naše srdce a uschopňuje nás k činům, které mohou v síle šířícího se dobra proměňovat život těch, kteří jsou kolem nás. Láska je s to způsobit autentickou a trvalou změnu společnoskdyž působí v srdcích a myslích lidí a je-li žita v pravdě, „je hlavní hnací silou pravého rozvoje každé lidské osoby i celého lidstva“ (Caritas in veritate, 1). Svědectví lásky není pro Ježíšova učedníka přechodným pocitem, ale naopak tím, co utváří život za všech okolností.“ To byla podstatná část přednášky Benedikta XVI. ze sympozia římské diecéze v lateránské bazilice.